Text analyzuje vztah mezi filosofií a theologií skrze kritický rozbor názorů J. B. Součka, který tvrdí, že theolog musí filosofii v klíčových bodech „deformovat“, aby ji mohl legitimně využít. Autor textu s tímto označením polemizuje a nabízí odlišnou interpretaci. Podle něj je to právě řecká filosofická tradice, která skutečnost deformuje svou tendencí k nevhodnému zpředmětňování a užívání pojmů po vzoru geometrie. Vývoj moderního evropského myšlení se proto vyznačuje kritickým odstupem od substanční metafyziky i klasické řecké pojmovosti. Pokud tedy theolog pozměňuje filosofii v místech, kde je sama zatížena těmito historickými nedostatky, nejde o deformaci, nýbrž o „narovnávání“ cest k Pravdě. Autor tak odmítá představu násilného zásahu do filosofie a namísto toho hovoří o očišťování myšlení od dřívějších deformací, což považuje za nezbytný předpoklad pro adekvátní porozumění světu a člověku v theologickém kontextu.
[Souček o vztahu filosofie a theologie – 2]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 5. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Souček o vztahu filosofie a theologie – 2]
Souček užívá poněkud násilnických výrazů, když zdůrazňuje, že „i nejbližší a nejsympatičtější filosofie může theolog legitimně použít jen tak, že ji na důležitých bodech obmění, jaksi zdeformuje“ (tamtéž, str. 25). Já bych sám dal přednost jinému vyjádření, které po mém soudu odpovídá lépe skutečnému stavu. Řecká filosofická tradice interpretuje skutečnost (svět, člověka a jejich vztah) již v jistém významné smyslu deformovaně, totiž tak, že užívá pojmů v jednoznačné spjatosti s intencionálními předměty, které modelu po vzoru geometrie i tehdy, když se to vůbec nehodí a když to vede k nesprávnému způsobu pochopení. Proto vývoj evropského myšlení je mj. charakterizován v posledních staletích také kritickou distancí vůči tzv. substančním metafyzikám, ale nejposledněji také kritikou řecké pojmovosti (a tedy i logiky na ní založené) vůbec. Když si teolog použije nějaké filosofie a „deformuje“ ji právě v těch místech a v těch bodech, kde ona filosofie (stále ještě pod vlivem řeckého způsobu zpředmětňování) je sama deformovaná a ve svých postupech deformující, je poněkud podivné mluvit o deformování, protože ve skutečnosti jde o odstranění deformací, o narovnávání – přesně ve stylu „rovné čiňte cesty“ – nikoli tedy Páně, nýbrž cesty Pravdy.
(Praha, 990531-2.)