Text se zabývá způsobem, jakým archaický člověk hledal jistoty skrze napodobování archetypálních činů bohů a předků, což Mircea Eliade popsal jako mýtus věčného návratu. Autor poukazuje na skrytý elitářský rozměr této orientace, kde schopnost vykonat nový, následováníhodný čin byla původně vyhrazena pouze božským bytostem či heroům. Postupná demokratizace tohoto práva vedla k proměně vnímání dějin. Zatímco řecký Logos nahradil narativitu pojmovostí, židovská tradice transformovala mýtus zachováním narativity, avšak zbavením archetypů jejich zaměření na minulost. Vznikají tak 'anti-archetypy', jejichž příkladem je Abrahámovo vyjití do neznáma. Zde již nejde o doslovné opakování minulého, ale o inspiraci k přijetí rizika a vykonání něčeho skutečně nového. Tento posun od rituálního opakování k individuální odpovědnosti a otevřenosti budoucnosti představuje zásadní zlom v lidském myšlení a životní orientaci, který překonává cyklické vnímání času ve prospěch dějinnosti.
[Archaický člověk a archetypy]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 6. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Archaický člověk a archetypy]
Archaičtí lidé hledali a také našli takovou náhradu za ztrátu (či spíše nepřítomnost) „jistot“ v tzv. archetypech, tj. v napodobování toho, co vykonali jejich zbožštění předkové, heroové nebo přímo sami bozi. Mircea Eliade ukazuje, jak všechny velké mytické tradice vykazují tendenci vposledu vyústit v to, čemu zejména od dob Nietzschových říkáme „mýtus věčného návratu“. Velmi zajímavé je to, co většině myslitelů, kteří se pokoušejí tuto stránku mýtu nějak interpretovat, pravidelně zcela uniká, totiž právě ony výjimky, které v archaickém mytickém podání byly charakterizovány jako prvotní božské činy. A základní důležitost má to, o čem sám Eliade ví a co pojmenovává: jde o činy nejenom bohů, ale také heroů a zbožněných předků. Orientace na archetypy je totiž zamlčeným způsobem elitářská: to, co platí pro obyčejného člověka, nemusí platit nejen pro bohy, ale ani pro jejich polobožské potomky, ba ani pro některé významné (a teprve dodatečně zbožněné) předky. Mohli bychom říci, že ono rozšíření schopnosti i práva učinit něco nového, vykonat archetypický čin, tj. čin, který nevede do záhuby, ale který pak ostatní mohou s užitkem napodobovat, je jakoby prvním krokem demokratizace takříkajíc „anglického“ typu. Proto platí, že to nebyl jen LOGOS řeckých myslitelů, který kriticky navázal na mytické myšlení tím, že archetypy zbavil dějovosti (odboural narativitu ve prospěch pojmovosti), ale že na mýtus kriticky navázala také myšlenková i vůbec životní orientace „víry“ staré židovské tradice, která překonávala onu na praminulost zaměřenou mytickou orientaci tím, že archetypy zbavila jejich archetypičnosti (tj. jejich zaměření na minulost, na to „staré“), zatímco narativitu zachovala. To, jak byly archetypy zbaveny archetypičnosti, nás opravňuje k jejich novému pojmenování: „anti-archetypy“. Když se takovým anti-archetypem stalo Abramovo vyjití z vlastního domova i ze země do neznáma, pak každý, kdo by chtěl jít tam, kam ví že šel sám Abram, by prokázal základní nepochopení toho, oč vskutku jde, totiž že má jít do svého neznáma. To znamená, že ono zdánlivé „napodobení“ se stává pouhou inspirací k převzetí nezbytného rizika, jaké je vždy spojeno s podnikáním něčeho nového, co tu dosud nebylo.
(Písek, 990604-2.)