Text se zamýšlí nad filosofickými základy psychoterapie skrze perspektivu křesťanské teologie a sociologické kritiky. Vychází z Ježíšovy orientace na lidi na okraji společnosti a zpochybňuje tradiční chápání pojmů "zdraví" a "nemoc". Autor se ptá, zda je skutečně zdravý ten, kdo je plně integrován do společenských struktur, nebo zda duchovní vitalita netkví spíše v lidech neklidných a vykořeněných. Analýzou pojmu "therapeia" text provokuje k úvaze o cílech psychoterapie: má sloužit k uklidňování a přizpůsobení se průměru, nebo k vyvádění "normálních" lidí z jejich letargie? Autor naznačuje, že společenská anomálie může mít větší duchovní perspektivu než konvenční úspěch. Esej tak vybízí k přehodnocení priorit psychoterapeutické péče a k upřednostnění služby slabým a marginalizovaným jakožto nositelům budoucích hodnot, které přesahují rámec pouhého sociálního managementu.
[Psychoterapie / Nemocní / Zdraví]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 6. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Psychoterapie / Nemocní / Zdraví]
To nás konečně přivádí k problému psychoterapie. Ježíš se sice bránil kritice, která mu vytýkala onu zmíněnou orientaci na okraje společnosti, tím, že sebe přirovnal k lékaři a že zdůraznil, že lékaře potřebují nemocní, nikoli zdraví. Je ovšem otázkou, zda to myslel vážně a doslova. Když mluvil o dvojí cestě, široké do záhuby a úzké k životu, je to vlastně v rozporu s oním přirovnáním: kdo je tu vlastně nemocný a kdo zdravý? Znamená skutečnost, že někdo je plnoprávným občanem, zabydleným ve svém etablovaném domově a vybaveným životními jistotami, cestu k životu anebo k zahynutí? Jdou „beati possidentes“ po široké cestě anebo po úzké? Kdo jsou potom ty skutečné „zahynulé ovce“, k jejichž záchraně se Ježíš cítí být povolán? THERAPEIA znamená původně službu, prokazovanou laskavost, v horším smyslu dokonce podkuřování a mazání medu kolem úst, ovšem také uctívání bohů – teprve druhotně a odvozeně péči, zejména pak pečování o uzdravení nemocného. Čí duše je tedy nemocnější a kdo víc potřebuje terapeutovu pomoc, člověk zajištěný – anebo nezajištěný? Člověk, který má domov – anebo bezdomovec? Počestný, řádný občan – anebo člověk na okraji společnosti? Člověk většinový – anebo představující společenskou anomálii? Čí duše je víc postižena, ochuzena a zraněna, člověka klidného a bezstarostného – anebo člověka zjitřeného a plného neklidu? A jde v psychoterapii spíše o uklidňování člověka zjitřeného – anebo daleko víc o vyvádění kliďasů z jejich letargie? Je kýženým psychoterapeutickým výsledkem „šťastný úsměv v blbé tváři“ anebo probouzení „normálních“ lidí z jejich natvrdlosti? Má se průměrný člověk stát obecnou normou – anebo je třeba se pokusit pohnout většinou „normálních“ lidí k některému z okrajů Gaussovy křivky? A ke kterému? Jak má vypadat duše dnešního a zítřejšího člověka? Kterému typu duše má psychoterapeut dávat přednost ve své službě? Který typ duše má dnes lepší perspektivu? Jaká duše má v příštím tisíciletí budoucnost, jaká bude „předcházet“ duše průměrné a „normální“ na cestě do příštího tisíciletí v tom smyslu, v jakém Ježíš mluvil o tom, jak nevěstky a hříšníci předcházejí přední občany a dokonce hierarchy do jeho království, které není z tohoto světa (ale do tohoto světa se přichází uskutečnit)? Není sám Ježíš příkladem toho, jak je víc než manažérů zapotřebí lidí připravených spíše pomáhat slabým, sloužit jim a dokonce se pro ně obětovat?
(Písek, 990605-2.)