Text pojednává o fenoménu intuice a kriticky přehodnocuje její vnímání jako bezprostředního nahlédnutí bez zkušenostního základu. Autor tvrdí, že intuice je ve skutečnosti zvláštním druhem zkušenosti, která je zprostředkována rozsáhlými předpoklady, ať už genetickými, instinktivními nebo kulturními. Text poukazuje na dva extrémní přístupy k intuici: naprostou nedůvěru na jedné straně a nekritické uctívání jakožto vyššího typu poznání na straně druhé. U současného evropského člověka je schopnost intuitivního vhledu vzácná, často úzce specializovaná a bez náležité kultivace i vysoce nespolehlivá. Hranice mezi skutečnou intuicí a pouhým zdáním je nezřetelná, což vede k oslabení její role. Přesto intuice zůstává nezbytnou a funkční formou lidské zkušenosti, která hraje významnou roli v mnoha oborech. Její platnost však musí být vždy následně kontrolována a ověřována racionálními postupy, aby se předešlo omylům pramenícím z její subjektivní povahy a nekontrolovanosti.
[Intuice]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 6. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Intuice]
Když někdo dnes mluví o intuici, rozumí tím obvykle jakési přímé, „bezprostřední“ nahlédnutí něčeho, nějaké skutečnosti, tj. nahlédnutí bez základu v nějaké zkušenosti. To je ovšem iluze: každé nahlédnutí je nějak zprostředkováno, jen nemusí vždycky vědět, čím a jakým způsobem. Nahlédnutí „intuitivní“ je jakoby zkráceno, ale to se nám tak jen jeví, jen se nám to jako zkrácené předvádí ve srovnání s někdy dost namáhavým a pomalým zjišťováním všech aspektů skutečnosti i příslušných okolností, jak jsme tomu zvyklí a zejména jak to může po celou dobu zůstávat pod naší kontrolou. Ve skutečnosti je intuice sama zvláštním druhem zkušenosti, která má navíc rozsáhlé zkušenostní předpoklady (někdy dokonce „sbalené“ v rámci genetické informace, která může být předána další generaci, aby pak musela znovu být „rozbalena“, má-li „fungovat“ – tak je tomu zejména u hmyzu – ve formě tzv. instinktů –, ale také v kultuře, takže jde o „zkušenosti“ nejen individuální, ale také kolektivní a rodové). Ve vztahu k intuicím a intuitivitě zcela zbytečně dochází ke dvěma extrémům, totiž na jedné straně k naprosté nedůvěře v intuici a k podezření, že jde o pouhý podvod (eventuelně i sebepodvádění), a na druhé straně k nekritické důvěře v intuici, jako by to byl vyšší typ poznávání. Skutečnost dnešního evropského člověka (individuálně i společensky) je taková, že schopnost intuitivního nahlédnutí je jednak velmi řídká (vyskytuje se velmi vzácně a týká se převážně jen velmi úzkého výseku lidského světa, tj. bývá úzce specializovaná), je však na druhé straně – není-li úzce specializována a náležitě kultivována – také velmi nespolehlivá, takže přechod mezi intuicí a pouhým zdáním či svévolným nápadem je prakticky neznatelný a nekontrolovatelný (což zpětně zase ovlivňuje naši nedůvěru v intuici a tím ještě další oslabování její role). Na druhé straně zůstává nepochybnou a stále mezi lidmi přítomnou i funkční formou zkušenosti, která navzdory veškeré nespolehlivosti hraje významnou úlohu v mnoha směrech a v mnoha oborech (i když musí být vždy kontrolována a ověřována, pokud jde o její platnost).
(Písek, 990618-1.)