Text se zabývá pojmem emancipace v kontextu přírodních i lidských dějin. Autor tvrdí, že proces utváření dějin lze chápat jako sérii emancipačních kroků, jimiž se předčlověk vyčlenil ze svého původního přírodního prostředí. Prvním zásadním momentem byl vznik rituálů a magických úkonů. Klíčovou roli v tomto vývoji sehrála zejména hlasová komunikace, která díky své plasticitě a významové nosnosti překonala ostatní formy rituálního projevu, jako jsou mimika či pohyb. Ustavení jazyka je zde interpretováno jako další emancipační proces, který transformoval člověka v bytost komunikující slovem. Tento posun znamenal přenesení těžiště lidské existence z čistě přírodního osvětí do světa narativity a mýtu. Člověk se tak stává tvorem, který svůj vztah k okolí definuje skrze prizma mýtického vyprávění, čímž si vytváří nový typ integrity v rámci světa, jenž je strukturován jazykem a sdílenými významy. Tímto procesem se lidstvo definitivně odpoutalo od své výhradně biologické determinace.