Text kriticky zkoumá Heideggerův koncept „pravdy bytí“. Autor poukazuje na problematické aspekty Heideggerova pojetí, zejména na tvrzení, že bytí je původnější než jakékoli jsoucno. Hlavní výhrada spočívá v přesvědčení, že pravda by neměla být chápána jako vlastnost odvozená od bytí, ale spíše jako normativní instance, které je bytí podřízeno a kterou musí „vyslechnout“ a „poslechnout“. Autor vyjadřuje skepsi vůči přetěžování pojmu „bytí“ širokými významy a navrhuje raději zatížit těmito významy pojem „pravdy“. Dále jsou tematizovány nejasnosti ohledně způsobu, jímž bytí oslovuje člověka, a problematický vztah mezi bytím a jeho „pobýváním“ v řeči. Text zpochybňuje Heideggerovu ontologii, v níž se stírá hranice mezi slovem a jeho významem, a volá po jasnějším vymezení vztahu mezi pravdou a ontologickými strukturami reality, čímž otevírá prostor pro jinou filosofickou perspektivu, která upřednostňuje eticko-normativní rozměr pravdy před metafyzickým pojmem bytí.