Text analyzuje Heideggerovo pojetí „předpojmového“ a „mimopojmového“ myšlení, zejména v kontextu jeho Dopisu o humanismu. Autor se zaměřuje na Heideggerovu kritiku tradiční ontologie, které vytýká neschopnost uznat existenci myšlení, jež je ve své podstatě přísnější než myšlení pojmové. Heidegger předvídá, že budoucí myšlení již nebude filosofií ani metafyzikou, nýbrž se uchýlí k „sestupu do chudoby své předběžné bytnosti“. Klíčovým tématem je interpretace pojmu „původnost“. Autor upozorňuje na dvojznačnost tohoto slova a odmítá interpretaci, která by původnost spojovala s návratem k dávné minulosti. Skutečná původnost myšlení musí podle textu pramenit z toho, co přichází nově a aktuálně. Pravé myšlení tedy nečerpá z historie, ale z aktuálního zdroje nepředmětné Pravdy. Tento přístup vyžaduje opuštění metafyzických schémat ve prospěch bezprostřednějšího vztahu k bytnosti, který není zatížen nánosem tradičních kategorií, a otevírá cestu k radikálně novému způsobu nahlížení skutečnosti.
[Heidegger: „vorbegriffliches Denken“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 7. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Heidegger: „vorbegriffliches Denken“]
Heidegger užívá někdy slov „vorbegriffliches Denken“, a snad také – ale teď s jistotou nevím – außerbegriffliches Denken. Ve svém „Dopise o humanismu“ (2226, S. 110) však zdůrazňuje vysokou kvalifikovanost takového ne-pojmového myšlení, totiž když při kritice „ontologie“ jí vytýká neschopnost myslit a tedy i uznat skutečnost, že je i takové myšlení, které je přísnější než myšlení pojmové („daß es ein Denken gibt, daß strenger ist als das begriffliche“). Protože o předpojmovém myšlení, jak se nám samo nabízí, nelze mít za to, že je (bylo) vybaveno nějakou „přísností“, je pravděpodobné, že Heideggerovi jde spíše o myšlení mimopojmové. Heidegger však ani slovem nenaznačuje, že by počítal s nějakým „pokrokem“ v myšlení; v závěrečných slovech zmíněného dopisu naopak mluví o sestupu myšlení do chudoby vlastní předběžné bytnosti („Das Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines voläufigen Wesens.“ – S. 119). V souvislosti s tím také ztotožňuje filosofii s metafyzikou a vyslovuje – pokud jde o příští myšlení – prognózu, že už nebude filosofií, protože bude myslit „původněji“ než metafyzika (119: „Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. „) Samo slovo „původní“ je dvojznačné, a dokonce pochybné, protože matoucí, pokud se zároveň nezdůrazní, že ona původnost nemůže a nesmí být odvozována z nějaké minulosti, tj. z nějakého dávného původu, nýbrž že původnost myšlení může mít svůj původ (svůj zdroj) pouze v tom nově, aktuálně přicházejícím. Původní myšlení není tedy to, co se vrací k nějakému dřívějšímu myšlení, které ještě nezbloudilo nebo které se nepokazilo, nýbrž které se opírá o ten jediný a pravý zdroj, čerpá z toho jediného a pravého původu, totiž z právě nyní, aktuálně a nově přicházející nepředmětné Pravdy.
(Písek, 990716-3.)