Tento text kriticky analyzuje Heideggerovo tvrzení v § 44 díla "Bytí a čas", kde autor uvádí, že filosofie odedávna spojovala pravdu s bytím. Autor eseje toto tvrzení zpochybňuje a poukazuje na vnitřní rozpor v rámci Heideggerova vlastního myšlení. Zatímco Heidegger často tematizuje "zapomenutost na bytí" jako určující rys metafyziky, v tomto konkrétním případě připisuje tradici vhled, který jí podle jeho vlastních diagnóz chyběl. Text argumentuje, že tradiční filosofie ve skutečnosti spojovala pravdu spíše se jsoucím či jeho jsoucností než s bytím samotným. Na příkladech z Aristotela a Parmenida, které Heidegger využívá k doložení pravdy jako neskrytosti (aletheia), autor ukazuje, že se tyto antické odkazy týkají spíše věcí samotných, tedy jsoucen. Závěrem je konstatováno, že Heideggerův důraz na "bytí" v tomto kontextu odporuje historické realitě metafyziky i jeho vlastní kritice zapomnění na bytí, čímž vzniká napětí mezi pojmy jsoucí, jsoucnost a bytí.
[Heidegger: „Filosofie odedávna spojovala pravdu s bytím“ – 1]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Heidegger: „Filosofie odedávna spojovala pravdu s bytím“ – 1]
Heidegger začíná § 44 svého spisu „Sein und Zeit“ (s. 212 pův. vyd.) větou, že „filosofie odedávna spojovala pravdu s bytím“. To je teze velmi problematická, dokonce i v rámci Heideggerova myšlení, neboť je to právě on, kdo tak silně podtrhuje okolnost, že filosofie je tak hluboce až fatálně poznamenaná zapomenutím na bytí (onou známou Seinsvergessenheit), takže posléze – jakožto metafyzika – končí a pokračuje jen „myšlení“. Ve skutečnosti platí, že filosofie odedávna spojovala pravdu se jsoucím. Heideggerův důraz na Aristotelovy formulace, že věci samy ukazovaly“ filosofům cestu (Met. I – 984a18n.) nebo že (Parmenidés) byl nucen jít za tím, co se samo od sebe ukazovalo (tamt. 986b31), v souvislosti se ztotožňováním oněch „věcí“ s pravdou jakožto jejich neskrytostí, je vlastně v hlubokém rozporu s tezí o „bytí“ místo o „jsoucím“ resp. jeho „jsoucností“.
(Písek, 990718-2.)