Text podrobuje kritice tezi, že lidské poznání je nutně neúplné, protože člověku je vždy přístupná pouze část skutečnosti. Autor argumentuje, že i když v praxi nevnímáme objekty v jejich absolutní celistvosti, vědecké disciplíny jako botanika či zoologie dokazují schopnost neustálého rozšiřování poznatků bez vnějších mezí. Případná omezení poznání přisuzuje spíše nevhodným metodám či lpění na tradici než nedostupnosti pravdy jako takové. V polemice s Kantovým pojetím „věci o sobě“ zdůrazňuje osvobozující moc pravdy, která podněcuje k novým objevům. S oporou v Aristotelově Metafyzice vysvětluje, že moudrost spočívá v poznání celku, nikoli v detailním vědění o každé jednotlivosti. Pravda je zde chápána jako síla nutící k dalšímu bádání a překonávání stereotypů. Závěrečná analogie s rozpoznáním člověka na dálku ilustruje, že platné poznání nevyžaduje absolutní sumu informací, ale schopnost vyvozovat správné závěry a korigovat omyly prostřednictvím dalšího zkoumání.
[Kritika teze: „Člověku je k dispozici vždy jen část skutečnosti“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 7. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Kritika teze: „Člověku je k dispozici vždy jen část skutečnosti“]
Argument, že člověku je k dispozici vždy jen část skutečnosti, takže jeho poznatky budou vždy neúplné, je ve skutečnosti v plném rozsahu toho významu neplatný. Především odporuje naší zkušenosti, pokud jde o jednotlivé skutečnosti: nikdy např. nemáme „před sebou“ celou rostlinu nebo celého živočicha – a přece se naše botanika i zoologie rozrostla na celý soubor rozsáhlých disciplín, které v plnosti není schopen nikdo do detailu zvládnout – a zkoumání a bádání stále pokračuje, poznatky stále přibývají, odborníci se musí dál a dál specializovat atd. O „neúplnosti“ svého poznání víme, ale zároveň víme, že našemu poznání nejsou uloženy (zvenčí) žádné meze, že všude tam, kde se ukazuje jakákoli naše zatvrdlá omezenost a neschopnost jít dál, jde o chybu našeho přístupu, lpění na tradici, na nevyhovujících metodách atd. atd. Pravda tedy není „nedosažitelná“, dokonce ani v tom smyslu, v jakém Kant zdůrazňoval nepoznatelnost „věci o sobě“. Pravda nás právě naopak osvobozuje od našich zaběhaných metod a stereotypů, protože ukazuje vždy znovu dál, k novým objevům. Už Aristotelés – vlastně v rozporu se svými vlastními pozicemi – poukazoval na to, že myslitelé (filosofové) pro neuspokojivost dosavadních představ a názorů o počátcích, byli „nuceni samou pravdou“ hledat dále (Met. I, 3 – 984b). (Aristotelés se ovšem vyjadřuje rovněž tak, jako by pravda splývala se skutečností, tj. s věcmi, neboť o něco dříve zase říká, že filosofům „věc sama ukázala cestu a nutila je hledat dále“ – tamtéž, 984a. Někteří z toho vyvozují – např. Heidegger – že pro Aristotela pravda není leč odkrytost resp. nezakrytost věci samé. To ovšem záleží na tom, v jakém smyslu chápeme slovo „věc“, zda jako izolovanou skutečnost anebo jako něco, co nejen nedává smysl, ale ani nemůže existovat mimo kontext – a proto k tomu kontextu nutně poukazuje.) Protože Aristotelés považuje za správné, je-li filosofie nazývána věděním o pravdě (resp. přesněji věděním pravdy), a protože tradiční filosofický výklad slova FILOSOFIA je láska k moudrosti (a sám Aristotelés někdy vykládá tento význam jako lásku k pravdě), je třeba si připomenout, co Aristotelés chápe jako „moudrost“: „moudrý, pokud je možno, všechno ví, aniž má vědění o všech jednotlivostech“ (Met. I, 2 – 982a). Jaký je závěr? Svého známého můžeme (většinou) při setkání poznat, aniž bychom jej museli obcházet ze všech stran; můžeme jej velmi často poznat už zdálky, např. podle chůze, někdy podle oblečení apod. Zajisté jde vždy o určitý závěr z omezených podkladů – a můžeme se také zmýlit. Omyl však lze napravit, zjednáme-li si další podklady, ale nikdy nemusíme mít naprosto všechny informace i co do nejmenších a nejméně významných detailů.
(Písek, 990726-1.)