Tento text se zabývá středověkým sporem o univerzálie v širším kontextu dějin filosofie. Ačkoliv byl tento spor často interpretován skrze problematická východiska, představoval zásadní moment pro sebepochopení filosofie jako takové. Autor sleduje proměnu filosofické orientace od zkoumání přírody (fysis) k zájmu o člověka, na čemž se podíleli Sókratés i sofisté. Klíčovým tématem je rozlišení mezi skutečností danou přirozeně a skutečností vytvořenou lidskou konvencí či zákonem (thesei, nomó). Text dále analyzuje aristotelské pojetí fyziky a tendenci upřednostňovat neměnnost před proměnlivostí jako kritérium „pravé“ skutečnosti. Tento ontologický hierarchismus vedl k odsunutí lidské subjektivity a života do sféry přechodnosti a relativity, což umožnilo sofistům rezignovat na hledání absolutní pravdy. Práce ukazuje, že zdánlivě technický spor o univerzálie v sobě skrývá hluboké otázky o povaze bytí, poznání a postavení člověka ve světě.
[Spor o univerzálie]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 8. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Spor o univerzálie]
Středověký spor o univerzálie byl sice nesprávně založen i nesprávně veden, ale šlo v něm – pochopíme-li jej správně – o mnoho, takřka o vše. Filosofie ostatně od samého svého počátku hledala nejen cestu k věcem, ke skutečnostem, ale také k sobě (první pokus o sebepochopení filosofie je připisován již Pythagorovi). Brzy se ukázalo, že svět není jen „příroda“, nýbrž také člověk. O Sókratovi nepochybně platí, že byl mezi prvními, kdo se „odvrátili od přírody“, ale nebyl sám. Velkou měrou k této změně filosofické orientace přispěli zejména sofisté; navzdory tomu, že je nelze v přísném smyslu považovat za filosofy, nelze jim na druhé straně upírat velký vliv na filosofické myšlení. Svět skutečností byl rozdělen: na jedné straně stály skutečnosti, které byly „opravdu skutečné“, na druhé straně tu byly lidské představy, předsudky, omyly, ale také lidská aktivita. Při zkoumání čehokoli bylo třeba rozhodovat, zda jde o skutečnosti, které jsou „dány“ bez jakékoli lidské asistence, zatímco na druhé straně může jít jen o „skutečnosti“, dané lidskými konvencemi, eventuelně také založené na „zákoně“ (tedy o skutečnosti, dané FYSEI, THESEI, NOMÓ). V dějinném vývoji pak docházelo k dalším a dalším posunům, které většinou znamenaly zjednodušování a redukci (simplifikace, redukcionismus). Tak např. Aristotelés nechápe „fysické“ skutečnosti (tj. skutečnosti, mající „FYSIS“) jako ty, které se zrodily (tj. vznikly zrodem), vyrůstají a umírají (tj. zanikají smrtí), ale k jejich charakteristice mu stačí jejich pohyblivost, proměnlivost. („fysika“ jako teoretická disciplína se zabývá – na rozdíl od matematiky a theologie – tím, čeho je mnoho a co se pohybuje). Proměnlivost sama byla ovšem považována za doklad druhořadosti čehokoli skutečného, zatímco pravá skutečnost musela být neproměnná (u Aristotela, který měl pro pohyb a změnu asi největší smysl, platilo, že skutečnost je tím pravější, tj. bližší pravdě či pravosti, čím je stálejší a méně měnlivá). Tím bylo ovšem vše lidské (nejen subjektivita, ale celý život) odsunuto do přechodnosti a relativity, což právě dovolovalo sofistům rezignovat na jakýkoli vztah k „pravosti“ (či pravdě).
(Písek, 990803-1.)