Tento text se zabývá ontologickým a filosofickým významem pojmu „nomos“ (zákon) v kontextu starořeckého myšlení. Autor rozebírá rozlišení mezi skutečnostmi danými lidským zákonem či konvencí a těmi, které jsou připisovány bohům. Důraz je kladen na kritický postoj raných filosofů k tradiční mytologii, reprezentované Homérem a Hesiodem, což vedlo ke vzniku filosofické theologie. Tento proces transformoval chápání božského, které začalo splývat s přirozeným řádem („fysis“), jemuž bylo podřízeno. Text dále zkoumá paradoxní snahu filosofů racionálně „konstruovat“ pojetí boha podobně, jako se v geometrii konstruuje trojúhelník. Tato intelektuální konstrukce se však dostává do rozporu s konceptem „přirozenosti“, neboť lidský výtvor nemůže být považován za něco daného bytostně přírodou (fysei). Celkově úvaha osvětluje napětí mezi zákonem, lidskou konvencí a snahou o nalezení objektivní pravdy o božství a přírodě mimo rámec mýtů a tradičních vyprávění.