Tento text se zabývá hlubokou analýzou pojmu existence a jeho dvojího významu v dějinách evropské filosofie. Tradiční pojetí, upevněné středověkými scholastickými diskusemi, definuje existenci jako výskyt věcí v materiálním světě, kde se stávají předmětem zkoumání v rámci imanence. Zásadní zvrat však přinesl Søren Kierkegaard, jenž se vrátil k etymologickým kořenům slova. Latinský termín vznikl jako překlad řeckého výrazu ek-stasis, neboli vytržení. Autor upozorňuje na paradox, kdy v moderním jazyce extáze znamená vnitřní vytržení z imanence, zatímco existence označuje vnitrosvětový výskyt, tedy pravý opak. Tato úvaha demonstruje napětí mezi původním etymologickým významem „vystupování ven“ a současným chápáním existence jako setrvávání uvnitř světa. Abstract zkoumá, jak se historický vývoj jazyka podepsal na vnímání reality a jak filosofické bádání odkrývá zapomenuté vrstvy významu v termínech, které dnes považujeme za samozřejmé a jednoznačné.