Text zkoumá vztah mezi filosofií a theologií s ohledem na interpretaci „radostné zvěsti“. Autor reaguje na myšlenku Honzy Kranáta, že tyto disciplíny jsou větvemi jednoho kmene, přičemž theologie je úžeji spjata s biblickou tradicí. Zásadní rozdíl však autor spatřuje v rozlišení mezi evangeliem Ježíšovým a evangeliem o Ježíšovi. Zatímco theologie má tendenci tyto dvě roviny směšovat, filosofie k nim přistupuje kriticky a odděleně. Filosof se může nechat oslovit původním Ježíšovým poselstvím, aniž by se cítil vázán církevní tradicí či institucí. Naproti tomu theologie je ze své podstaty na církevní tradici a instituci fixována; odklon od ní by pro theologa znamenal ztrátu jeho odborné identity. Studie tak zdůrazňuje principiální svobodu filosofického myšlení v protikladu k institucionální vázanosti theologie, která se projevuje v odlišném nakládání s biblickými texty a tradovanými věroučnými obsahy.
[Filosofie a theologie ve vztahu k „radostné zvěsti“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 9. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
[Filosofie a theologie ve vztahu k „radostné zvěsti“]
Honza Kranát ve své (německé) zprávě z jedné odborné skupiny v Budapešti uzavřel, že teologie a filosofie jsou dvě větve jednoho kmene a že rozdíl spočívá jen v úzké spjatosti teologie s biblickou tradicí, především s radostnou zvěstí „v Ježíši Kristu“ (mit der frohen Botschaft in Jesu Christo). Tím se vyhnul specifikaci oné „radostné zvěsti“, neboť ve skutečnosti právě biblická tradice (a vůbec také křesťanská tradice obecně) nám poskytuje zprávu o dvojím evangeliu, totiž jednak evangeliu samého Ježíše, jednak evangeliu o Ježíšovi (event. o Kristu). Řekl bych tedy spíše, že rozdíl je v tom, že teologie buď obojí nerozlišuje, nebo rozdíly umenšuje a zastírá, čehož výsledkem je jakási směsice obojího. Filosofie nemá ovšem důvodu, proč obojí směšovat, a může každé zvlášť podrobovat svému uvažování, zkoumání a kritickému posuzování. Pokud je filosof osloven Ježíšovým evangeliem, nemusí se nutně stejným způsobem cítit osloven církevní tradicí, ani tou nejstarší tradicí první církve (i když ovšem může). Naproti tomu teolog, který se ocitá v distanci od církevní tradice, přestává být ve skutečnosti teologem. Dalo by se tedy říci, že vázanost teologie „biblickou tradicí“ se v zásadě nemusí lišit o eventuelní vázanosti filosofie, která se cítí být oslovena Ježíšem (ať už zprostředkovaným tradicí nebo Novým zákonem, což je jenom jistý sediment kdysi živé tradice). Rozhodující je spíš vázanost teologie na církev: filosof je principiálně jakékoli institucí nevázán, pokud její eventuelní důrazy svobodně neposoudí a pak neuzná (a okolnost, že to jsou důrazy a teze instituce, nemá proto pro filosofa větší váhu než důrazy a teze jiných institucí nebo jednotlivců.
(Písek, 990919-3.)