Tato reflexe se zabývá vlivem řeckého pojmu pravdy, ALÉTHEIA, na evropské filosofické myšlení. Autor upozorňuje na skutečnost, že evropští filosofové většinou nekriticky přejali řecké chápání pravdy, což je dáno výsadním postavením řečtiny jako prvního filosofického jazyka, který formoval veškeré následné myšlení. Text však vznáší zásadní námitky proti tomuto pojetí, které nás vede k nekritickému předpokladu, že rozhodujícím prvkem je vždy určité „jsoucí“, které je buď skryté, nebo neskryté. Tato ontologická orientace způsobuje, že samotný proces odkrývání je považován za důležitý pouze ve vztahu k tomu, co je odkrýváno. Autor zdůrazňuje, že pravda jako neskrytost se může vztahovat i k nejsoucímu, pokud je toto nejsoucí vyjeveno právě ve své podstatě jako nejsoucí. Práce tak kriticky zkoumá hluboce zakořeněné předsudky v evropské tradici a vybízí k přehodnocení vztahu mezi jazykem, bytím a neskrytostí, který definuje naše chápání pravdy již od antiky.