Tato studie analyzuje interpretaci výroku z Janova evangelia „Kdo věří ve mne, ne ve mneť věří, ale v toho, jenž mne poslal“ (J 12, 44). Autor zkoumá janovské pojetí víry jako reakci na helénistické myšlenkové tradice a posun k intencionálním objektům v důsledku helenizace. Víra je zde definována nikoliv jako statické spočinutí, nýbrž jako aktivní spolehnutí na spolehlivé. Ježíš je interpretován jako živoucí metafora Boha, nikoli jako konečný objekt víry, ale jako intencionální akt směřující k Otci. Autor staví toto pojetí do kontrastu s augustinovským „spočinutím v Hospodinu“ a zdůrazňuje prvek rizika a odpovědnosti, jehož předobrazem je Abrahamovo vyjití do neznáma. Víra je chápána jako tvůrčí neklid transformovaný do aktivity a práce. Významným rysem je zahrnutí Ježíšova tragického konce na kříži do celkového vidění Boha, čímž se odmítá zjednodušený triumfalismus. Studie tak nabízí hluboký filosoficko-teologický vhled do podstaty křesťanské existence jako dynamického vztahu založeného na absolutní důvěře přesahující viditelný svět.