Tato práce se zabývá kritickým rozborem Kantova pojetí termínu transcendentní. Autor poukazuje na vnitřní rozpor v Kantově užívání tohoto pojmu, který se odchyluje od původního etymologického významu latinského slova transcendere. Zatímco původní význam klade důraz na aktivní proces překračování hranic a směřování k tomu, co leží za nimi, Kantova filosofie tento proces de facto znemožňuje. Tím, že Kant prohlašuje věci o sobě za principiálně nepoznatelné a nedostupné lidskému rozumu, zbavuje pojem transcendence jeho dynamického charakteru. Text analyzuje, jak dochází k objektivaci onoho za, které je následně vyňato z dosahu subjektu. Výsledkem je stav, kdy je termín transcendentní zbaven svého akčního základu a stává se označením pro sféru, která je člověku předem uzavřena. Tato sémantická transformace má zásadní dopady na pochopení hranic lidského poznání v rámci Kantova kritického idealismu. Autor dále rozebírá, jak toto pojetí ovlivňuje celkovou strukturu Kantovy transcendentální logiky a její vztah k metafyzické tradici.