Text analyzuje úvahy Jana Patočky o roli inteligence v moderní společnosti, jak byly vyjádřeny v jeho eseji „Inteligence a opozice“ z konce šedesátých let. Patočka v něm vyjadřuje přesvědčení, že duševní pracovníci a studenti představují novou společenskou sílu, se kterou musí politici počítat. Tato síla má za úkol vykonávat vliv na veřejnost a nabízet konstruktivní řešení založená na hlubokém nahlédnutí, čímž mají čelit negativním společenským trendům. Autor textu poukazuje na vnitřní napětí v Patočkově argumentaci, která kombinuje dobové neo-marxistické či marxologické prvky s důrazem na specificky intelektuální vhled. Intelektuálové jsou v této koncepci chápáni jako strážci racionality a nahlédnutí, kteří skrze veřejnou angažovanost, jako jsou kongresy spisovatelů či studentské protesty, iniciují politické změny. Tento přístup definuje inteligenci nikoliv jen jako profesní vrstvu, ale jako aktivní politický subjekt usilující o nápravu celospolečenského vývoje.