Tento text analyzuje Aristotelovo pojetí vztahu mezi myšlením, řečí a skutečností, jak je představeno v jeho spisu O vyjadřování. Aristotelés zde rozlišuje mezi duševními prožitky (pathémata), které jsou všem lidem společné a zpodobují věci, a jejich vyjádřením skrze mluvené a psané slovo, jež se mezi národy liší. Autor textu se kriticky vymezuje vůči třem hlavním bodům Aristotelovy nauky z pohledu moderní filosofie. Prvním bodem kritiky je Aristotelovo chápání vědomí jako pasivního přijímání (trpění), zatímco současné myšlení považuje vnímání za aktivní výkon. Druhým bodem je odmítnutí pojetí jazyka jako pouhého vnějšího označení již hotové myšlenky. Posledním bodem je nesouhlas s předpokladem, že duševní stavy jsou přímým zpodobením věcí. Práce tak ukazuje zásadní posun v chápání lidského vědomí a jeho vztahu ke světu od antiky po současnost.
Myšlení u Aristotela / Slova (a vědomí) u Aristotela
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 12. 1999
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1999
Myšlení u Aristotela / Slova (a vědomí) u Aristotela
»Mluvená slova jsou jistě znakem duševních prožitků a napsaná slova jsou znakem slov mluvených. A jako všichni nemají totéž písmo, tak ani jejich mluva není táž; avšak to, co mluva a písmo v prvé řadě označují, je již všem společné, totiž duševní prožitky a to, co prožitky zpodobují, totiž věci. O tom jsme promluvili ve spise „O duši”; náleží to totiž jinému zkoumání.«
(Aristotelés, O vyjadřování, překlad K.Berka, Praha 1959, str. 25.)
Aristotelés, jak vidět, rozlišil myšlení (či vědomí) od jeho vyjádření, ať už hlasového nebo písemného. Myšlení (vědomí) samo charakterizoval v tomto případě jako cosi trpného, neboť užívá termínu PATHÉMATA (Berka překládá „duševní prožitky”); to je první bod, v němž se dnešní naše chápání od Aristotelova (a jiných řeckých myslitelů) liší, neboť my dnes chápeme i vnímání jako aktivní výkon vědomí (a tedy nikoli jako pouhé „trpění”, pouhou pasivitu). Druhým bodem, v němž se od Aristotela musíme distancovat, je jeho chápání námi zmíněného „vyjádření” myšlenky jako pouhé její označení, a to předně hlasové, když mluvíme, a potom ještě označení mluveného, totiž když píšeme. Konečně je třeba odmítnout poslední Aristotelův předpoklad, že totiž naše PATHÉMATA (tzv. duševní prožitky, pro nás dnes tedy duševní akty resp. akty vědomí) zpodobují věci.
(Písek, 991227-1.)