Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Kaz a.flac
====================
25.6.1984 Určité podání toho Anaximandrova pojetí. Žádný z řečených živlů, níbrž jiná jakási neomezená přirozenost, Čili tam se opět opakuje to neomezené, což je zcela tautologie, a přirozenost to je fysis. To je opět problém, za to je správné, protože, jak se ještě ukáže, každá fysis má své meze. Můžeme-li vůbec říci něco takové jako neomezená fysis? To je jako kvatý trojuhelník nebo něco takového. Jaká si neomezená přirozenost? Z níž vznikají všechny oblohy a světy v nich. Anaximandros totiž je přesvědčen, že není svět jeden, níbrž světů nesčíslné množství. Dokonce tady z lomek A17 z Etia je, že nesčíslné oblohy prohlásil Anaximandros za bohy. Nás teď zajímá nikoli to, že za bohy, níbrž, že nesčíslné oblohy. To za bohy je zajímavé, pokud bychom se na to mohli spolehnout, není to jisté, je zajímavé potud, že na jedné straně nesčíslné oblohy prohlásili za bohy a o oblohách a vůbec o hvězdách hovoří velmi astronomickým způsobem, čili astronomickým způsobem o stěmlých obozích. Ale zejména důležité je, že bohu je nesčíslné množství, nesčíslné oblohy prohlásili za bohy, bohu je nesčíslné množství a navíc něco, co se mi vypadá v hlavě, navíc, že bohové vznikají z Apeironu. By tady z toho vyplývalo. Dáme-li nebo vynořují se z Apeironu. Že Apeiron není chápán jako bůh. Také jak by, protože každý bůh má nějaký tvar. A teď je tam příjmej citát, údajně příjmej citát, a z čeho věci zavznikají, do toho tež zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času. Tak toto říká slovy poněkud básnickými. Je doloženo zase simplíkěm. Čiže ten údajně vlastní citát, to je tak říkající logion Anaximandrovo, zní ještě jednou přečtu. A z čeho věci vznikají, do toho tež zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času. A pak je tam ještě poslední věta v tomto dvojí zlomku. Ta je právě po několika tečkách. Čili ta poslední věta, to je ten druhý zlomek ze stejného místa, tak je ze simplíkia. Nevykládá vznik věcí měněním živlů, nějakou změnou živlů. To totiž vykládali pesokratici běžně, že v základní živel je voda, nebo u Empedokla třeba jsou základní živly čtyři. No a teď se různým způsobem mísí a proměňují, a jeden má převahu a druhej má převahu a jeden přechází v druhej a tak dále. Tedy touto změnou těch čtyř živlů vznikají různé věci. U Empedokla je to velice pozorohodné právě tím, že tam on zavádí vedle čtyř živlů ještě dva aktivní principy, lásku a svár. Přičemž jich úloha je velice kuriózní. Je velice podivná. Láska i svár jak spojují, tak rozdělují. Odpuste, že tam zůstanu chvíli, ale to je dost důležitá věc. Totiž pokud jsou čtyři živly, každej sám pro sebe, tak svár působí jejich míšení. Ale můžeme právě tak říct, že láska působí jejich míšení. Protože tím míšením vznikají nové věci a když vzniká něco celostného, tak to působí láska. Když to svár, to rozbíjí. Třeba svár způsobuje, že organismus se rozpadá a hyne. Ovšem pravda je, že když má vzniknout organismus, pokud to působí láska, takže láska musí působí jako svár, to je, že rozdělí živel sám proti sobě. Vzeme kousek jednoho živlu a spojí s kouskem jiného živlu a tím je vydělí z té lásky původního živlu k sobě. Naproti tomu svár, když způsobí záník organismu, který integrovala láska z různých živlů, tak vlastně rozbíjí to, co je původně rozbitým živlů. Rozbíjí teda, rozsváří a navrací ty jednotlivé složky tam, kam patří. Čili svár způsobuje, že to, co je plné sváru, nebo tam je složeno z několika živlů, se zase rozkládá, takže každý živel přijde tam, kde je doma. To je taková dost zvláštní, proč uvažuje o dvojí. On se klidně mohl obejít s jedním aktivním principem, proč uvažuje o dva. Tedy nevykládá vznik věcí měněním živlů, níbrž tím, že se vylučují protivy věčným pohybem. Tedy věci nevznikají tak, že by se nějakým způsobem proměňovaly, mísily, saromažďovaly nebo zase od sebe oddalovaly živly. Níbrž žádné živly tím, že se vylučují protivy věčným pohybem. A pak jsou tu ještě další dva citáty, které nám budou jen oporou v několika detailech. Jeden je z Aristotela. Neomezené je nesmrtelné a nehynoucí, jak praví Anaximandros. O nesmrtelnosti a nehynutí můžeme mluvit jen u živých bytostí. Nemůžeme mluvit o nesmrtelné hmotě, se mluví o věčné hmotě, ale ne o nesmrtelné. Leč bychom hmotu látku pojali oživenou. A druhý je z Hipolita. Pravil, že neomezené je věčné a nestárnoucí a že obsahuje všechny světy. O věčnosti můžeme mluvit u neživých, ale o stárnutí teda jenom přeneseně. Jestli že mluvíme o stárnutí přesně anikoliv metaforicky, tak zase můžeme o tom mluvit jedině u živých bytostí. A obsahuje všechny světy. Zajímavé je to slovo obsahuje. To se dostává do rozporu s tím, co jsme si četli v tom druhém podzlomku ze Simplíkia, totiž že vznik věcí je založen vyloučením nebo vyloučováním protiv věčním pohybem. Tady se říká, že obsahuje všechny světy, jako kdyby všechny světy byly obsaženy v Apeironu. To je asi dost nešťastný výrok, asi neodpovídá Maximandrovi, je poněkad v rozporu s mnoha jinými věci, ale budeme si to pamatovat. Tak tohle je ten základ, kterým se budeme zabývat. A nyní se vrátíme k několika myšlenkama, které nás zvlášť z toho mohou zaujímat. Tak především je zvláštní, že podle tradice to byl právě Anaximander, který znavedl jako první pojem, či spíše tam se říká jméno, Arché. Už jsme si říkali, jak je nepravděpodobné to vykládat v tamtom druhém smyslu. Proč je to zvláštní? Protože Arché je zejména Aristotelem, které také je chápano jako hylé. To je jako látka, jako pralátka. Jako to, z čeho větší vznikají a do čeho zanikají. Základní látka je stavební materiál. Je zvláštní, že to byl právě Anaximander, který ten termín narazil podle té tradice, když právě u něho můžeme mít maximální pochybnosti o tom, zdamněl na mysli látku, když mluvil o Apeironu. Aristotele samozřejmě je přestřečen a říká, že dokonce on a ještě několik další, že museli mít na mysli hylé, protože právě hylé je bez formy. To znamená bez omezení, bez ranic. Hylé ryzí potenciál, ryzí možnost u Aristotela. Nic nenasvědčuje, že Anaximander měl něco takové dlouho na mysli. Každopádně je velmi pravděpodobné, že ta Aristotelová interpretace je falešná nebo příjemně tím nepřesná. Četli jsme tam z toho Hippolita, že Anaximandrou obsahuje Apeiron všechny světy. Tomu nemůžeme rozumět doslovně tak, že by Apeiron byl možno chápat jako úhrn všech světů. Bylo by nesmyslné, aby zaváděl mnoho světů, dokonce nesčíslné světy a pak je schrnoval do jakéhosi jednoho a tomu dával jméno Apeiron. Pak celá ta zajímavost těch nesčíslných světů strácí na původu. V žádném případě nemůžeme to slovo obsahovat, brát příliš vážně nebo příliš je zatěžovat obsahově. Je tak, že Apeiron je zdrojem vzniku všech světů. Ale takovým zdrojem v němšti světy původně nejsou obsaženy. Není to tak, že by se světy jen vyvinuli z toho zavinutí v Apeironu. To je pouchopitelné, protože kdyby všechny světy byly obsaženy v Apeironu, tak by uvnitř Apeironu byly odděleny. Neboť existuje. A byly by tam hranice. Z těch, kdo uznávali nezčíslné světy, tvrdil Anaximandrus, že jsou od sebe stejně vzdáleny. Tedy mezi světy je vzdálenost. Nedovedu si představit, jak by mohly být obsaženy světy, které potom, když vznikly, jsou od sebe vzdáleny. Jak by mohly být obsaženy v něčem, co nemáme zjít původně a od tamto se vyvinout. Čili zase jsou všechny důvody pro to domnívat se, že buď to slovo obsahuje, je cizí, nepřiměřené, nebo že je tady přímo míněno jenom metaforicky. Je to velmi nepřesné. Nemůžeme to slovo brát zcela přesně, detalně, vážně. Jestliže Apeiron je zdrojem vzniku všech světů, tak je proto zdrojem všech světů, že je zdrojem i každé věci. Tím vyloučováním protikladů nevznikají jenom různé světy, ale vznikají i v těch světech jednotlivé různé věci. Apeiron není zdrojem takového vzniku, ať už věcí nebo světů, v tom smyslu, že by samo ve věci přecházelo. Tak jako třeba ráno je zdrojem poledne, nebo odpoledne je zdrojem večera, nebo dítě je zdrojem vzpělého člověka. Tedy ne tak, že by se dalo mluvit o procesu, jimž Apeiron se stává mnohými věcmi nebo mnohými světy. Není to tak? Jimž Apeiron zůstává neomezeným Apeironem, ale dává vznik věcem i světům, takže se vylučují protivy. No a tady jsme se dostali k té myšlence té moderní kosmologie, když se vykládá o tom, že já to nebudu, škoda že ten není Aleš, já nevím jestli někdo z vás mě bude moct chytat, já to zjednoduším. Existuje výklad, že náš vesmír vznikl tím velkým třeskem a v tom velkém třesku, že došlo k vytvoření hmoty, což je látka energie, normady, tím způsobem, že vzniklo stejné množství hmoty a antihmoty. A v tom neobyčejně razantním a rychlém vývoji prvních setin a tisícin vteřiny vzniklého vesmíru, že zároveň od samého začátku docházelo opět k anihilaci v důsledku toho vyrušení hmoty a antihmoty. Ovšem s tím výsledkem, že z nějakých důvodů té hmoty nějak bylo víc než té antihmoty. Takže po všem tom vyrušení zůstal malý přebytek hmoty a ten malý přebytek hmoty dal vznik k našemu vesmíru. Čili ten původní veliký třesk byl gigantičnější nohem než to, co máme tady, ty zbytky. Protože to je jenom ten malý přebytek, ale při tom vyrušení se to nepodařilo vyrušit do původního stavu, kdy nebylo vesmíru. Ty důvody jsou v tom, že tam nějaké částice se chovaly dočasně špatně, že nebylo docela možné to vyrušení, poněvadž někdy se chovaly jako hmota, někdy jako antihmota a tím pádem tam došlo jaké musí zdržení nebo něco takového, co bychom mohli říct. Kromě toho, k tomu patří ještě další věc, že lze uvažovat a někteří teoretici uvažují o tom, že ten náš vesmír, který začal tím velkým třeskem, že není první a jedinej, že existují buď paralelně, což je těžko říct, co to je paralelně, nebo po sobě, zase je těžko říct po sobě, že čas a prostor vznik současně s tím velkým třeskem. Takže to, co je mimo ten třesk, není ani v čase, ani v prostoru, je otázka, jak se o tom dá vůbec hovořit. Ale že předpokládejme, že takových velkých třesků je celá série, tak v tom případě v každém dalším velkém třesku ten přebytek té hmoty je větší než v tom předcházejícím. Není možný, aby ta série byla nekonečná, protože by to, co vidíme, nemohlo vypadat tak, jak vypadá. Takže buď ten vesmír vůbec časově nesrovnatelný s čímkoliv, a pokud nějakej jiný vesmír, jiný svět, nebo pokud jsou nesčíslné světy, tak jsou časově a prostorově naprosto nesrovnatelné. A nebo pokud přece jenom nějaká kontinuita těch velkých třesků a zase těch velkých, jak k tomu říkají to druhý, když to zase splaská velkých krachů, jestliže nějaká kontinuita existuje, tak ani tato kontinuita nemůže být nekonečná. Každopádně je tady zajištěna konečnost čase. Já jsem řekl, buď vůbec srovnání není možné, a nebo je možné o nějaké kontinuitě mluvit, pak ovšem je možné mluvit i o čase. Jen určitá složka času vznikla velkým třeskem, když existuje nějaká jiná rovina času, která je zajištěná tou kontinuitou těch velkých třesků, tou sérií. Pak by to byl jiný čas. Ale v každém případě je evidentní, že je tady ta myšlenka toho vyloučování protiv. Skutečně vypadá to tak, že hmota a antihmota jsou ty protivy, které se vyloučejí z čeho? Z apeironu. Z čeho? Moderní fyzika užívá termínu vakuum, což je absurdní poněkud, ale filozofická nevzdělanost fyziků je běžná a známá s malými výjimkami většinou teprve fyziků, kteří jdou do penze, když se začínají tím zabejvat. Takže to nás nesmí zarážet. V každém případě jistá obdoba té myšlenky Anaximandrovi a té myšlenky některých moderních kosmologů je překvapující a inspirující. Na rozdíl od konečných pohybů vnitrosvětných odlišuje Anaximander věční pohyb vylučování protiv jako základ a předpoklad všech obloh a světů v nich. Právě z toho důvodu nejde o žádný živel. Žádný další živel vedle Tcháles Voda, Anaximenes Vzduch, Anaximandros Apeiron, všechno do jedné roviny, Empedokles IV živlí a tak dále. Nekonečný počet atomů, Leukypus Democritus a podobně. To vylučování protiv je základem a předpokladem vzniku všech obloh a světů v nich, včetně těch vnitrosvětských pohybů, které tam jsou. Proto můžeme mít námitky proti Simplikyově interpretaci, že jde o jakousi neomezenou přirozenost. Aspoň mi se zdá, že je to nepochybně třeba připsat Simplikyovi samotnému, a jeho vůli nějak myšlenku tak cizorodou v té tradici presekretické přiblížit již v té době vzniklé řecké tradici. To ostatně dělal už Aristoteles. Neboť co jiného může znamenat neomezené bez mezí, bez hranic, bez ohraničení, bez vnějšku, než to, co nemá vnější stránku, co nemá žádný vnějšek. A vznik věcí a světů, které ovšem svůj vnějšek na své hranice tedy mají, je možný nikoli jako nějaké oddělení od neomezeného. Protože pak nejen to oddělené by bylo odděleno, ale také to neomezené, to bez mezí by bylo odděleno. A tudíž by mělo předěl, neby měl mez. Či nemůžeme předpokládat, že ten vznik věcí a světů je nějakým si oddělením od toho neomezeného. Nýmbrž můžeme to chápat jenom jako vydělení, vyloučení protiv vůči sobě vydělených. Ta mez vzniká vůči té druhé protivě. Jedna protiva je vymezená, omezená tou druhou. Ale nejsou ani jedna z nich, ani obě dohromady, nejsou vymezené, omezené, oddělené od apeiron. A napřed musí vyvstat ty protivy z něčeho? Ano, vyvstanou tak, že vyvstanou jako protivy vůči sobě navzájem. No z čeho? To je otázka, na kterou jsme zvyklí, ale kterou je třeba podrobit přeskoumání a kritice. My jsme přesvědčeni, že když něco vznikne, to musí vzniknout z něčeho. No ale to je velký problém, co když věci vznikají z ničeho? Protože když se to postaví takhle, tak tento výklad Anaximandra, to je o pojmu apeiron, tak v podstatě filozofické myšlení muselo nutně v základě zabřednout nějakých si fyzikalistických paradoxů. Co když monte apeiron nechápal nějak fyzikalisticky kategorii světa, nebo něco co je mimo člověka. Co se dá popsat, co když právě to apeiron definoval jako základní princip právě vzhledem k člověku respektive k jeho nemožnosti to navlídnout. Říkal jsem, takhle to vykládá Patočka v těch prosokratických myšle, myslitelích. Takhle to vykládá Patočka, to je fenomenologicky. To je atraktivní výklad, nepochybně. Jenomže právě tak jako fenomenologie sama je přes všechnu svou atraktivitu si v posledu neuspokujující ontologicky, tak říkající, nebo neoontologicky, nebo jak bychom to nazvali, tak proto se pokouším od tuhletu alternativu. Je otázka, můžeme-li to nazývat fyzikalistický. Já jsem to sice spojoval s tou moderní astrofyzikální kosmologií, ale mám dojem, že ta už dávno fyzikalismus opustila. Ta si ponechává už jenom ty matematické struktury. Sám ten fyzikalismus tam už není vůbec žádný. A to, že tam mluví o vakům a o fluktuacích vakům a podobně, všechno naznačuje, že to opravdu fyzikalismus není. Museli bychom určit, co to je fyzikalismus. A jestli to tak lze nazvat. Mně se zdá, že fyzikalismus je něco, co má své historické místo v rámci metafyzické tradice záporovevrbské. A je otázka, jestli právě Anaximandros je do téhleté tradice tak zcela a bez toho, že by něco přečuhovalo, za počítatelný. Ale já jsem už na začátku řekl, že to je jakési cvičení nebo jakési show. Prosím, nechte si dojít nebo dejte si tu potěšení. Zkusit se zhoupnout na této lochnesce dříve než budete mít výhrady, protože ten pocit té závratě na té lochnesce, to je to odžde. Nikoliv ta otázka zdá to tak, jak si Anaximandros skutečně myslel. Pak tam byla řeč o věčném pohybu. Protivy se vyloučují o věčným pohybem. Tak tady se dostanu znovu z jiné stránky k tomu, co jsem řekl, o fluktuacích vákua. Věčný pohyb bychom mohli chápat jako vlastnost onoho neomezeného. Totiž jako jeho tendenci k vyloučování protiv. Do jisté míry musíme něco takového předpokládat, jestliže se vyloučují protivy věčným pohybem. Tedy se vyloučují protivy tedy ten pohyb věčný. To slovo je zase velice podivné, že česky věčný je od věk, to znamená dlouhotrvající, přes všechny věky trvající. Věčný je to, co patří nějakému věku. Věčný pohyb to je pohyb, který nikdy neustává, ale zároveň není v žádném věku, v žádném čase, který je vlastně zdrojem každého času. To je skutečně, to jsou myšlenky dosti jednak napínavé a jednak plné vnitřních rozporů a nebezpečí. Ovšem, my jsme tady, jestli se pamatujete, když tady byl poprvně profesor Kirvan z Oxfordu, ne tentokrát, ale před třemi roky, tak mluvil o pojetí času u Augustína. Jestli se pamatujete z Konfesí, Augustín tam laboruje s tou otázkou, co bylo dřív, než Bůh stvěřil svět, a tedy i čas. Co byl dělal předtím, než byl čas. A pak ji řeší takovým způsobem ne příliš fair, ale nicméně jako problémy tam nechává velmi precízně formulovanou tu otázku. Tedy s tím soupotí. Aspoň náznakem, jak velmi obdobné potíže mají ty astrofizikové. Tedy ten věční pohyb bychom si mohli snad legitimně chápat jako tendenci k vyloučování protiv. Jestliže se protivy vyloučí věčním pohybem, to znamená se ustavičním, ale neustávajícím pohybem se vyloučují protivy. Tomuhle někteří astrofiziční kosmologové právě říkají fluktace vacua. Mají totiž za to, že vakuum, což pro svou potřebu tady filozofickou, můžeme považovat za rovnomocné snic nebo nicotou, i když tomu připisují některé kuriózní vlastnosti, například negativní gravitaci, ale to nejme stranou. Jakousi vlastností vakua nebo nic je, že nestabilní. Na rozdíl od té prastaré tradice, která má za to, že ex nihilo nihil, oni došli z matematických, nikoliv světonázorových důvodů, došli k tomu, že z ničeho se stále nějak rodí nebo vzniká něco. Že nic je nestabilní stav, který má ustavičnou tendenci přecházet v něco. Přičemž to něco, pochopitelně, který má opět ustavičnou tendenci přecházet zpátky v nic. A tohleto zněcování ničeho a znicování něčeho představují jakési vlnky, kde nic najednou přechází v něco nebo mínus něco, každá vlna má vrch a důl, takže vždycky zároveň to zněcování znamená to vyloučení hmoty a antihmoty z nicoty, z vakua, což je jakási základní vlnka. A ovšem, ta vlnka má počátek a konec a jejím koncem je, že zase to spadne zpátky do nic. A tomuhle vymění vakua, které přichází vždycky nepatrně tam a na jednu i na druhou stranu přichází v něco a zase se vrací k sobě v nic, k tomu říkají fluktuace vakua. A ty fluktuace z důvodů, které jehož legitymy, uvažují z hlediska pravděpodobnosti. Nejpravděpodobnější jsou takové fluktuace, které v nejkračším možném čase, opět se mluví o kvantifikaci časoprostoru, existují nejkračší kousky času, které už dále jsou nedělitelné, které jsou největší, které už dále jsou nedělitelné. V těchto nejkračších kouscích času proběhne to zněcování a znícování. V jiných souvislostech, nevím jestli teď nepřekračuju příliš tvrdě svou kompetenci, poněvadž celé té vnitřní stavbě té myšlenky teoreticko-fyzikální, nerozumím, v jiné spojitosti mluví o takzvaných virtuálních částicích, nebo virtuálních vlnách. My bychom mohli jen tak letmo na to navázat, tím, že bychom ty jednotlivé vlny fluktuační, ty nejmenší, že bychom považovali za primordiální události. Jak jsme si o nich tady říkali. Události první roviny primus prima primum to je první řád, ordo je řád prvního řádu, první roviny, první etáže. Teoreticky-fyzikové uvažují o těchto fluktuacích z hlediska pravděpodobností, to je nejčastější, nejběžnější, nejfrekventovanější fluktuace vákua jsou právě tyhle mrňavé, které nepřekročují hranici virtuality. Které vzniknou a hned zaniknou. A na niž nemůže být vybudován žádný svět. To je ta první rovina vyloučování prdiv. Ale mohou existovat také fluktuační vlny větší. A dokonce obrovské. Takovou obrovitou fluktuační vlnou vznikl tento vesmír. Já jsem zatím v žádné literatuře nepodařilo najít, jak si to představujou, tu velkou vlnu. Jsou dvě možnosti. Tak jedna, jako jsou ty jednotlivé malé fluktuační vlny, která ale díky tomu, že je tak obrovská, ve chvíli, kdy se začíná realizovat, tak se zároveň začíná rozpadat. Takže snad někdy v tom naprostém začátku je možno mluvit o jaké zjednolité kapce té obrovské fluktuace, která se okamžitě roztříštila do našeho vesmíru. A nebo je možno mluvit o tom, že ta velká fluktuační vlna je jenom výsledek obrovského kvanta těch malých mikroudálství, těch primordiálních událství nebo primordiálních fluktuací, které ale jsou tak husté, že začnou, nemohou nezačít navzájem reagovat. A teprve v důsledku, to jsme si už říkali tady v tom semináři, teprve v důsledku schopnosti jedněch událostí reagovat na jiné události.

====================
Kaz a.flac
====================
Jako kdyby tady byli, kdyby se stavěli proti sobě, jak jste řekl v původě, jakýsi teze a ty teze, ale já se domnívám, že je třeba lépe osvětlit tu koncepci buď toho neurčitýho, nebo i toho nevyslovitelného. Lépe ji přiblížit, protože když se mluví, když se teda mluvilo o nevyslovitelném, tak se mluvilo o nevyslovitelném, který pozůstává, který je vždycky samo sebou. Když samozřejmě toto pozůstávání samo sebou, zase myslím, neruší to, že vypravíte, že je možno jakýseho absolutního zjevení. To absolutní zjevení je možný právě jakožto nevyslovitelný. Že si myslím, že právě tím čím více stávám, tím něčím jiným, to znamená, když se jaksi ocizuje, když se teda stává sloven, tak to už není to nevyslovitelné, to už je to slovo. Že si myslím, že třeba člověku je jaksi umožněno, že člověk má schopnost toho absolutního zjevení, ale ne jakožto slova, jako něco konečnýho, jako něco projevenýho, že ta plnost zůstává, že se to myslím musí vidět v jakýchsi takových protažených krajností, kdy jedno je vždycky spojený s sebou, ale není to prostě jaksi ta plnost, že by byla jako takto, že ten Bůh se stál člověkem, to znamená, nevyslovitelný se stalo slovem, to je prostě nemožný, protože si myslím, co určuje člověka tý pravdě, je právě neustále ta dimenze, že to nevyslovitelné je před ním, že on se může k tomu stahovat, že tady není něco konečnýho, do kterého se může propadnout, ale že tady neustále ten obrovský božský jakýsi rozměr, který mu neustále musí vycházet, který ho přichází, přichází samozřejmě, když se dotyká, je toto nevyslovitelné, je z nevyslovněn, z toho nevyslovitelného, on přichází jaksi do světa, stává se slovem, ale jakýmsi neustále dotykuje. Čitá naděje, že tady je. Samozřejmě je to spojené, ale tady se prováděla kritika, že by nevyslovitelné jaksi samo sebou se převrhlo a v jednom okamžiku se stálo totálně plně to nevyslovitelné například slovem, to neomezené se najednou omezilo a právě paradoxně tím bylo, jak řečeno teologicky, bylo přesto neomezené. Nebo že ten Bůh se stál člověkem, něčím konečným a v tom okamžiku, že si myslím, že vždycky právě ta naděje, jakož to naděje je něco průchodného a to průchodné je samozřejmě skrze to konečné, ale ne jakož to konečné, ale že máme tu naději vždycky vlastně projít k tomu nekonečnému, nevyslovitelnému, neomezenému a nevyslovitelnému. Chtěl jsem jenom vysvětlit, že jako samozřejmě, jestli jsem rozuměl dobře vám, že samozřejmě člověkům je možno absolutní zvinit, ale jakož to, to co se pozůstává samozsebou, jakož to neomezené, nevyslovitelné, božské, ale to je vždycky něco, co je samozsebou v určitém smyslu. Tady hlávíme v podstatě, že to není jako... Tady kolega určitý etický postup. Koneckouců ta naděje je stanou jisté pokory, který drží člověka v rezervě na úzdě, když si nemyslel, že už plností dosáh. Že v podstatě je tady cesta ještě, která dává ještě možnosti, ale ta možnost absolutní tady není. Já jsem vám teď vysvětlil stanou jistou v určitém smyslu i určitýho poznání, teda jestli se to dá vždycky oddělovat. Já jsem chtěl vysvětlit, dosvětlit trošku, tu koncepci tý předčinky plnosti. Že něco jako neomezené se stává náhle samo sebou, se odsizuje, stává se něčím omezeným, ale přesto zůstává ještě neomezeným. Takhle jsem chtěl říct, že tohle je opravdu nenosný. Že se domnívám, že nevyslovitelný se nemůže stát slovem a zároveň Bůh se nemůže stát člověkem. Takhle jsem chtěl jenom dosvětlit. Ale přitom chtěl jsem porozumit vám, že jestliže pro vás tím, že kdyby se toto kritizovalo, kdyby se vám nemohlo dostat jakési absolutního zjivení, já myslím, že to tady je, ale jaksi nevyslovitelně. Protože Bůh zůstává teda samo sebou, ta naděje právě v tom, že to nepřišlo, že se to nevyslovilo. A přesto to koresponduje neustále, že se to vyslovuje zároveň. Já si domnívám, že v té kategorii třeba verbum dicens a verbum dictum mezi tím slovem se vyslovujícím a slovem vysloveným jako vyslovující absolutní pravda a vyslovené Ježíš Kristus. Že tam právě jsou ty kvalitní úrovně mezi tětou absolutní pravdou v duchu a v pravdě, k který se mám stavovat a pak ten Ježíš. Ježíš říká, já jsem pravda. Možná říká na druhé straně, přišel jsem vydat svědectví pravdě. A to napětí jistě bude vždy k vztahu k té absolutní pravdě. A teď nevíte zkušenost toho Pavla nebo Tomáša Akvinskýho, kterému se tedy zjebila ta pravda. Ta byla nevyslovitelná. Ani Pavel ji neuchopil, ani Tomáš ji neuchopil. Říká jednou v tváří v tvář. Nebo mysl jste nějakého křímo tedy člověka, kterému se zjebila tedy v tradici církve ta absolutní pravda. A po který jenom koktál nebo chtěl všechno spálit, co napsal všechny ty sumy. Nebo Pavel nevypovědět toto. No to chtěl Akvinský spálit. Ano, ano. Takže jak vy říkáte pořád to nemyslové na nemyslovící. No to je, myslím, to, co je to velký dýcen třeba proti tomu Ježíši, který byl vyslovený a který prostě se tím tělem stal. Ale hromád, když vykládal to Kyle, ho logo Sarks a Geneto, tak vždycky říká, tam je toho ještě množství. To nikdo prostě na tu kvalitu a nebo na tu interpretaci jako se domnívá, že žádný teolog se toho prostě ještě tak nějak neuchopil a těžko to bude asi vyčerp. Paná nějaká interpretace. Tím právě logo Sarks a Geneto. Já teď to dobře nerozumím. Jako v... Teologická interpretace je prostě vůbec jako přiblížit, že v tom pojmu janovském nebo v té vědě janovské, co je obsaženo. Já myslím ale, že tady jako tradicí se jako prosazuje něco... No ale je tam ještě samozřejmě, že jo. Vždycky je něco ještě, nechci říct víc, co vůbec jako... No ale co vlastně v pravidelně vždycky bylo opomínané. No myslím právě ten vztah asi toho Ježíše Krista, který je absolutní pravdě. K tomu Otci tedy, k tomu Abba. Já bych se prošla, aby to příjemně rovinno přišel. Když jsi mohl o tým nestabilitě vakuát, protože teda ty fluktuace vakuátů jsou vlastně důsledkem nestabilitě vakuátů. Tak trochu si zamyslet nad tím slovem nestabilita. Co to je stabilita? Zavoluju si něco jiného, nebo je jistě já. Do chemie, tak sloučeniny, které je možno napsat několika různými vzorci. Aniž by se měnily polohy atomů, tak se mění polohy dvojnej fazet například. Říká se tomu rezonanční struktury. Ta molekula se vlastně nevyskytuje v žádných z těchto struktur, ale ve všech trochu. Prostě rezonuje. To jsou nejstabilnější molekuly. Vždycky, jak jsou možné rezonanční struktury, tak je ta molekula vždycky podstatně stabilnější. Není stabilní, když se nehýbe. Je stabilní, když se tam něco furt mění. Nebo problém chemický rovnováhy. Chemická rovnováha není něco neměnného. Rovnováha nastane, když ta reakce běží stejně rychle jedním směrem i druhým směrem. Takže se to navenek jeví jako rovnováha. A to, že to vlastně běhá oběma směrama, tak to nejsou fluktuace ty rovnováhy. Ta rovnováha je vytvořená tím, že to běží oběma směrama stejně. Jestli by se nedalo porovným způsobem interpretovat to vakuum, že se nejedná o fluktuace vakua, že je to vakuum vytvářet. Já vůbec nevím, jak se definuje teď vakuum. Co je to za stav? Je nějaký štupeň měřitelnosti? Nepřítomnost jakékoliv energie. Jsou dva výklady. Jedno je nepřítomnost hmoty. A můžou tam být zářeny. A druhé je nepřítomnost jakékoliv energie. Všem zajímavé je, že třeba v té teorii velkého třesku to vakuum, ta teorie velkého třesku, byla modifikována zavedením zvedením zvedením zvedením toho pojmu vakua. V tom smyslu, že představuje jakési působení vakua, že představuje jakési rozhraní ve vývoji vesmíru, že prostě potom, potom poměrně velmi krátkém období od nula od momentu nula do jakéhosi, já nevím, kolika vteřin, že se vesmír pruce se pruce rozpínal a pak, že se to rozpíná a pak, že se to rozpínání zastavilo, existovalo jakési období relativního zastavení toho rozpínání nebo nějakého zmenšení podstatného zmenšení toho rozpínání a pak zasáhlo vakuum, který rozfouklo ten vesmír do té podoby, jak dnes pozorujeme. A rozfouklo, v tom smyslu, že vakuum má jistou vlastnost, kterou jsem tady říkal, totiž negativní gravitaci a tedy vlastně ta síla, která rozfoukla ten vesmír do těch rozměrů, jako neznáme, že nebyl ten původní prvotní výbuch velkého třeskuní, protože to bylo v důsledku toho vakua. To je dost kuriózní věc, já tomu nerozumím. Já spíš myslím, že by muselo vcucnout, že by musela stát nějaká komploze. A zejména já tu teorii uvádím, protože se uvažuje ve vesmíru, který byl neobyčejně nahuštěnej proti tomu, jak to teď vypadá, že tam bylo nějaký vakuum, který rozfouklo ten vesmír. Takže to vakuum mělo vysokou vůstotu. Ještě do toho zapytou miliardy let. Což je teda... Ne, to bylo aspoň vteřin, že? No, ale to se v tom někdy záleží. Miliardy let. No, čili je to obtížná záležitost, prostě člověk to najde někde, ale je to nevyložený. Ale to najdete v tom... V Rydanovi. Ne, v tom, jak ta knížka z Hummeleisenu vyšla. První třeba. No, jak se jmenuje? Weinberg. Tak tohle se tam najde, myslím. No a teď jiný, co najdou, ale teda vidět do toho... Já bych rád viděl, jestli tady vůbec nějaký člověk v Evropě nebo snad vůbec na světě si rozumí, co říká. Ten, co to napsal, by mě zajímalo. No ale oni to prostě nějakým způsobem definují a pak s tím matematicky počítají jako s nějakou šifrou, že? No a ono to nějak vychází nebo něco jim to dá, no. Ono to je... Skutečně to je tak... Prostě pronikají do neznámych končin a opravdu toto zpracování, na to není často, až to každej letí jak blázen a furt něco nového... No a teď prostě ta armáda těch vědeckých nevojeníků nebo těch vědeckých nádeníků, jo, to teď bude zpracovávat desítky a stovky let, teda. Pokud se z toho něco dá... Pokud se z toho něco dá... Jo, mezi tím se zase ukáže něco netržitelného, a nikdo tomu nerozumí, a oni sami já nevím. Já to moc... Upředluji většinou svou ruchodansititu. Je to hřecký původ toho slovo? Ne, ne, to je latinské slovo. A co to znamená? Prázdný. Vakuum je v termosce, že jo? No a ten relativní vakuum, tam je to obrovská... To je jasný, to... Mezi galaxiemi je vakuum. Kolikrát? Tak tisíckrát nebo mnohemkrát větší než... než v těch žárovkách, že jo? No jo, ale horor vakují. No to už se týkrát báli, to se nemámatá nikde. To je stará postula. Co se vypadá z toho Creatio Ex Nihilo? To by se dalo vzít dřív domů. Tady, nebo byste to říkal to Creatio Ex Nihilo? Ne. To stvoření z něčeho? Nebo to jsem si já poznal? No, já jsem takhle teda... ale naznačoval jsem to. Já mám dojem, že je... to strašně špatný, blbej zvyk, že toho slova nic používáme, konfuzně. Že nevíme, co vlastně říkáme, neříkáme nic. To mě nemůžeme vydržet. Vyloučuje samotný pojem. Nikoliv, poněvadž to bylo velká tradice, zvlášť ke konci středověku. Obrovská tradice disputací a traktátů de Nihilo. A je to strvující historie, která se tak škodně zná a která zřejmě stojí za velmi důkladné studium. Až tam se probralo, že co? Jako vůbec? Středověk stojí za studium, sejména ty poslední fáze středověku, kdy se... o kterých se říká, že se tam diskutovalo, kolik Andějů se vejde na špičku jehly. Ale tam se promrskalo tolik pojímům, že pak věda byla možná. Ten novej nástup vědy byl možný. A zároveň ta věda znamenala strašný zjednodušení a úpadek proti tomu. A já mám dojem, že z té myšlenkové krize, v které je dneska filozofie, že je možno vybřednout jedině tak, že se znova a velmi důkladně budou učít středověkcí autory. A všechny ty středověky výzkuse, že se znova zrovnotují. Tam se udělalo obrovský práce. A právě tyhle otázky Danny Milo, které jsou v tomto tématu. Na první pohled jsem něco porovnil. Když tady byl naposled Roger Scruton, tak jsem říkal, že potřebuje nějaké knížky k tomuto tématu. Říkal jsem mu, proč se o tom diskutuje, s kým o tom diskutujeme, že potřebujeme nějakou literaturu, že to tady prostě není. A když jsem mu líčil problém, tak jsem mu říkal, že to je hrubý omyl. Jenometafyzika něco takové může říct, že je nic bez vlastnictví. A on to uznal. Vůbec tyhle analytické, filozofové, nebo ty, co k tomu mají sklon, tak když se něco vytkne, že to je metafyzika, tak od toho jdou ruce pryč. Tak celkem to připustil, ale opravdu to je veliký omyl chápat nic metafyzicky. To je jako privácio, jako odloučenost všeho, čehokoliv. Takové nic prostě je, když se něco vytváří, když se něco vytváří, když se něco vytváří, když se něco vytváří, tak to nic prostě je nikoli skutečný nic. Níbrž je intenciálním předmětem, určitě zkusen konstruovaný, ale tu konstrukci musíme odhalit jako falešnou. Když mluvíme o nic, třeba v té souvislosti fluktuací nic, tak pak pochopitelně nemluvíme o tom, jak by se chovalo nějaké myšlenkové konstruování nic. Níbrž chceme vědět, jakou má funkci nic skutečné. A co to je nic skutečné, když je nejsoucí? Musíme rozdělit mezi skutečností a isoucností, nebo najít si nějaké takové rozlišení prostě jiné. Mně se zdá český slovo zkušenost neobyčejně pěkný. Německý vyrklichka i taky. Protože vyrklich ist was wirkt. Skutečnost je to, co vede ke skutku. To není v latinských zemích, v románských a románských ovlivněných, kde se furt mluví, to nás nedovede vůbec nikam. Ale skutečnost to je to, co vede ke skutku. K jakému skutku? K vyučování proti věčným pohybem. To je ten skutek. To je vlastnost. Nebo nestabilita. Samozřejmě tam si to nechám, to si promyslím. Mně se zdá jenom o tom, že ten důraz na nestabilitu nic zatím pro mě plní jen jedinou funkci. Já nezatěžuju příliš ten pojem nestability. Možná, že bude potřeba využít jiného pojmu. Pro mě to zatím plní jedinou funkci, která je vytvořeno jen metafizicky. Takže je něčím, s čím se nedá nic podnikat. A já chci, aby to nic bylo něčím, co sebou švihá, co sebou mrzká, co žije. Kým zapřáhnout? Ono samo nás zapřahá. Já v tom cítím nebezpečný pojem vůbec, jako operovací nicotou. K příkladu toho Ex nihilo nihil fit, si vzpomínáte na Heidegruff spisek o bytostném učení pravdy, tam vychází z tohoto. Nakonec říká tu větu opět takovou scholastickou Ex nihilo fit omnia. Asi to nějci zavede, ale já si myslím, že je to nejlepší. Když se mluvíme o výločovaných protivách věčším bohém, tak to je ta dialektika. Nepochybně. Ale já to mluvím. Zároveň jsme strašlivě zatížení tím, že jak my se mluvíme o nic, tak v tom už cítíme nějaký nihilizmus, což má pejorativní přídeh. Nihilizmu jednak přeje pejorativní přídeh dialektiky. Já úplně to z toho cítím. Sám dokonce v sobě cítím takovou jakousi nechutní tímhletým směrem. Jenomže, jestli se pamatujete, někteří z vás, kteří jste tady byli, my jsme si v témhle školním vlahu na začátku ukazovali, to bylo to úplně na začátku, třetí nebo čtvrtý večer, když jsme mluvili o tom, co to je vlastně vysoucnost. A říkali jsme, no tak dneska je podělí. Ale co to je dneska? No to je obrovský kus od rána od nula do tři čtvrtě na deset a ještě malý kus od tři čtvrtě na deset a jedné minuty do půlnoci, to je dnes. Jak můžeme říkat, že to pondělí je, nebo že ten dnešek je, když naprostá většina toho dne nemí a je teď akorát ta jedna minuta, vlastně ani ne ta minuta, nebyře jediná vteřina, která okamžitě uteče a tak dále. Co to je ta soucnost toho dne? A stejně tak se můžeme ptát, co je soucnost, který máme rok, který máme století, který máme eón a tak dále, když většina z toho, o čem mluvíme vůbec není. Jak můžeme mluvit, že to je? Když si tohle uvědomíme, když si uvědomíme, že když mluvíme o nějakém Františkovi, o Máčkovi, takže mluvíme o člověku, který má za sebou 40 let života a před sebou, řekněme, možná asi 30 ještě. A že tento člověk je celkem ten 70 let žijící člověk je celkem a my vlastně, když o něm mluvíme, tak mluvíme jenom na toho člověka v tom okamžiku, jak se nám teď dělí. A my vůbec zapomínáme, že k tomu člověku patří jeho dětství a k tomu patří také jeho kmetství a tak dále. Říkám, že to je jeho minulost a nebo zase budoucnost. A vlastně ten člověk převážně není. My všichni převážně nejsme. My jsme jenom vždycky ten malinký moment a tím procházíme těmi momenty, ale my jsme přece ten náš život celý. Nejsme to my, který máme život tady před sebou jako cestu, po který kráčíme. My nežijící, který kráčíme po tom životě. Ten život to jsme my. A většina toho života není. A buď byla, nebo bude. Ještě není, nebo už není. Tedy, kdyk my jsme důvěrně spjatí s tím nejsoucím. A co je na tom nihilistické? Stačí jenom to myslet. Pomyslet na to a chtít to uchopit myšlenkovi. Takže já bych řekl, že to hlavní nebezpečí je, když pracujeme s nějakým slovem a nemáme pod tím pořádný pojem a pracujeme s nějakým pojmem ne dost dobře konstituovaným, ne dost dobře nasouzeným a necháme kolem toho takový ty nepřesný a konfuzný konotace a teď s tím pracujeme aniž bychom zkontrolovali, co to vlastně všechno děláme. My žijeme z toho nic. A teď, když si to takhle uvědomujeme, tak to znamená, že my musíme nově pojmout to nic, když z toho žijeme. My z toho žijeme a zase do toho umíráme. Vznikáme a zanikáme. Nic je to, z čeho vlastně rozvyrůstáme. A z čeho vyrůstají ty nekoničné světy a jednotlivé věci, jednotlivé události. Jak to tady říká Aleksandr Andros, že to nazvem nic, on to mu říká neurčité, neomezené. Všechno, jak to můžeme nazvat. Ale důležité je, že to nejpodstatnější, z čeho živíme, z čeho jsme vznikli, čím živíme a čím umíráme, že to je něco nejsoucího. A ne, že to prostě nejsoucí, že prostě je neúležitý. Nebo, že to vůbec není nic. V tom běžným smyslu. Naopak. To je to nejvíc, co může být. Musíme přehodnotit celodosovaní tradici a zejména pojem nic znovu konstituovat. Nemyslím tím rehabilitovat nehydnivizmus. Nemyslím tím z té oblasti toho nic ukázat velikanenskou oblast, která zdaleka není nic. Nebo o které zdaleka nemůžeme říct, že to je nic. A že se o to nemusíme starat. A přesto to je něco nic. To říká Heckel, že ryzí vítí a ryzí nic. V podstatě to tež. A tahle myšlenka má snad nejhlubší základ Heideggerově o ontologické diferenci, který právě tímhle chce otevřít sféru vítí. Dokud dominujejí soucno, tak nic, pojem nic, má ten tvořivý dynamismu v sobě, že odbourá jeho nadpláhu a otevře nám cestu. Otevře nám nové horizonty. Ale přesto se nemůžu bránit tomu, že to je bezvýchodní a nešťastný. Když bychom chtěli využít tohoto dynamismu, rozbít to, co se vydává za absolutní vítí a absolutní vědí, přitom je to jenom soucno a lidské poznání, tak bychom mohli nalézt se daleko šťastnější a tvořivější pojmy než je pojemnicota a pojemnic. To je to nic, co vám skutečně bude logicky zavádět? Jenomže jsou souvislosti, kde nám to nepomůže. Třeba... Ne, že by to vymyslel, ale na mě neobyčejně přitažlivě působily výklady Ernsta Blocha, pracující s tím mnochnych člověk se vztahuje k tomu, co není. To je strašně důležitá dimenze lidského života. Vztah k tomu, co není. A to jak do minulosti, tak do budoucnosti. To mnochnych je jedna strana, a nicht mehr je druhá strana. Ale k obojímu se člověk vztahuje. Člověk minulost i budoucnost vtahuje do své přítomnosti. Život pouhou přítomností není život lidský. Lidský život je právě ta rozšířená, ta dilatovaná přítomnost, do níž je pojata minulá přítomnost jako přítomná minulost a budoucní přítomnost jako přítomná budoucnost. A to znamená, že do toho okamžiku, kdy jsme do té soucnosti, že je pojata nejsoucnost, že to je strašně důležitá záležitost. Musíme znova promyslet otázku možnosti a skutečnosti, že Aristoteles, to je dost kuriózní věc, když se pokouší, to samozřejmě tuto problematiku on si velmi dobře uvědomoval, tak on se pokouší prokázat, že jsoucí, říká v metafyzice, že každé soucí vzniká jenom z jiného soucího. Ovšem každé aktuární soucí vzniká z jiného soucího, totiž potenciálního soucího. Jsoucnost jako jsoucnost sui generis a jako danou předem. Prostě jsoucnost ve svých kvalitách je dána mimočasa, mimo prostoru. A to, že se aktualizuje, to se podle aktualizování podle aktualizování, a podle Aristotela aktualizuje pouze katasim bebekos. Pouze jak se to říká? Případkově. Jenom nahodil, případkově. Vlastně ruší to nic, to nejsoucí, proražuje za jsoucí, aby mohl s tím vůbec pracovat. Vo nejsoucím není žádného vědění. Zatímco veškeré naše vědění se týká nejsoucích. Pojď až to, co jest, o tom nemáme žádné zprávy. Všechny naše informace se týkají toho, co bylo, nebo odhadují toho, co bude. Ať to, co jest, to prostě, to prostě, jak si, ex definicione, je nám nedostupné. Teď dostane rozbítí času do těch aporitských forem na stále menší a menší fragmenty, přičemž k nejsoucím nemůžete dospět. Toto vyšlení v podstatě fyzikalistické vedlo k těm aporím. To tady na úrovni lidského bytí nepřipadá v pohledu. Podějte se, člověk je svou přítomností, minulostí a budoucností, ale není to jako nějaké teď, které prochází kontinuem časových nebo prostorových bodů. Jak krásně říká Descartes, třeba lidská duše myslí stále. I ve snu, i v dobách, třeba člověk může být dvořivý v období v životě, nebo krizový, ale všechno jsou to integrální součásti jedné cesty, která teda z jeho hlediska, z jeho perspektivy té přítomnosti, takové té nereflektované, která neví o přítomnosti budoucnosti a o přítomnosti minulosti, jakožto přítomných, tak to vidí dokutečně jako bod. Tak tahle cesta je takovému to vědomí ještě znepřístupněná. Proto se tam může to nejsoucí dostávat. Ale logicky za to, to nejsoucí a ta něco ta do naší cesty, do našeho života, na našeho bytí nevchází. To je možná konstrukt nebo nějaká mystifikace pseudoboje. Kde se bere to soucí? Kde se bere tento okamžik? Kde se vzal, jak to, že teď, když jsem řekl to teď, jak to, že tady sedíme? Protože jsme tady seděli před chvilkou a to už není. To, že teď jsme tady, to se zrodilo z toho, co bylo předtím, co už není. Čili furt sedí. Soucí, rodiz nejsoucí. Dobře, pardon, já jsem chtěl ještě něco dodat. Když by se použila jiná koncepce, že si myslím, že opravdu volbou určitých pojímů, jako nabízejí určitý zavádění, když by třeba sám se kloníte k určitému takovému etemologizování, skutečnost vede k skutku. Když si podržíme tento pojem, to znamená, přítomnost přítomná, je součást určitý skutečnost. Tak to, když bychom mluvili, když vy mluvíte, dneska je pondělí a když nebudete používat ten pojem a když nebudete používat nic a bytí nebo soucno mejsoucí, tak tady máme spíš jako skutečnost, uskutečněnost. A myslím si, že zde už se nabízí přeci jenom jako jiný vidění, že v té uskutečnosti, samozřejmě to minulé, to je uskutečnění, ale v nástojách si zavádět taky někam to uskutečnění do určitých pasivit nebo do určitých statismů, ale takový krajní nic, co teď to není. Myslím, že ta uskutečněnost třeba sebe sama nebo to v tom přítomním okamžiku je vždy víc zavádějící, ale aby člověk byl jaksi lákán přímo s samotným tím pojmem nic, tak to se tam jako nenabízí, že vždycky ne, něco tady ještě zůstává jaksi proměněno a je to vždycky něco, jako jakýsi ontolní cíklad, jako je to vždycky něco. Je to v jiný formě, velice nebezpečný, uskutečněný, ale nemá to takovou krajní exponovánost toho nic, jestli by se to takhle dalo taky chápat. Já chápete to nic, ale podívejte se, Aristoteles teda, na kterého narážíte nebo kterého zpřítomňujete tím svým výkladem, ten měl za to, že pohyb je přechod z možnosti do skutečnosti a že tedy to uskutečňování se děje jakousi silou, která je přidíle, čili energon, energií, která směřuje k to úplnému uskutečnení jako k cíli. A to je télos, čili je to energia, která je současně entelecheia. Jenomže Aristoteles si představoval, že ten télos je ta pravá skutečnost. A my víme, že žádnej télos jako pravá skutečnost neexistuje, mimož, že kterýkoliv okamžitě můžeme považovat za télos toho, co bylo a co není. A že okamžitě, jak se to stává uskutečněním, tak to okamžitě uplývá zase do neskutečnosti, tak přestává to být uskutečním. A tudíž, že žádné uskutečnění není télos. To je prostě omil Aristotelů, že uskutečnění je télos. Naopak, uskutečnění je něco naprosto přichodného, co míří dále. A my se otážeme, kde télos toho, co je po uskutečnění. A to je zhlediska pojetí soucího jakožto soucího, jak je u Aristotela, jednej soucí. Jestli že zúrazním ještě odpověď vám, proč tam zavádím tohle? No, protože my jsme tou tradicí myšlenkového uchopení soucího jakožto soucího, čili tradicí ontologickou, či metafizickou, či tradicí předmětnou, my jsme tak zavalený, že abychom se mohli vůbec trošičku pod těma balvanama pohnout, tak musíme tam nadělat ty nějaké prostůrky. A my je děláme zaváděním toho slova nicméně. Zatím nic jiného nevíme. Pak, jakmile tam něco jiného než nic dáme, tak v tu ranu už jsme zase zavalený další balvanem. To je ten čistě metodický princip, proč toho nic a nicotá tak dává. Všechno to ukázá z toho pocitu. Stejně tak, jako vy máte pocit, že tohle je balvany, tak někdo může mít pocit, že stojí jako na skále vytvořené touhle tradicí, která nic odmítla, otevřela se bytí a věřila v té vlnost a šla za ní. No no, všem filozofii není věcí pocitů, takže zase by se to muselo oboje odůvodňovat. Není jenom o to postavit jeden pocit proti druhému nebo jeden názor proti druhému, je potřeba to... Rozumím a souhlasím samozřejmě, že dlouhé věky to bylo neobyčejně uspokojivé a umíšťující a tak říká spásné pojetí. Ale je zajímavý, že i středověk vypověděl o Bohu, že nevíme, negativní teologii, že jo, kde se tedy řadu myslitelů hledal v té nicotě a odmítali dokonce pozitivní teologii jako velmi nebezpečnou a dokonce pochybnou a vzůrazilovali tu nezbytnost negativní teologie. Což je však trošičku jiná záležitost, ale nicméně patří to tam samozřejmě taky. Patří to bytí se křesnicou toho bohu? Už to, že například ta hlavní katolická tradice se opírá o Tomáše, že? Ale ta okolnost, že Tomáš si klade na řadě míst, i když jsou málo početná oproti těm nejfrekventovanějším, kde běžně mluví o Bohu jako nejvyšším soucnu, tak na několika místech si klade otázku za vůbec, to je případný, že je to možný, legitimní mluvit o Bohu jako soucnu? Vždyť to není soucnu, Bůh není soucí, Bůh je bytí a bytí není soucno. To, když tam tohle najdeme, no tak to přece i to místa každej musí vzít vážně, že si tyhle otázky Tomáš kladl. To znamená, ačkoliv byl uvnitř, a strašně uvnitř té tradice ontologické, tak on tadyhle tu diferenci cítil a jenom nevěděl, jak s tím pracovat. Ale pro nás je to nesmírně důležité, že to věděl, že v těch lepších chvílích si to uvědomoval a jenom nevěděl, co s tím počítat. Co to je, když říkáme, že obyvky nemůžeme říct, že jest. To, jak to interpretuje Heidegger, je neudržitelné, protože to je zesubjektivizované na můj vkus. To je třeba zase uchopit ontologicky, ale protože ontologie je věda, věda o Jsoucnu jako o Jsoucnu, tak to vlastně nemůže ontologie tohleto vůbec uchopit. Musíme analogickou vědu založit, která se právě tak jako ontologie se zabejvá tím On. Musíme najít vědu nebo založit konstitutu a vědu, která se zabejvá mé On. Jakousi mé ontologii. Ano, mohlo by se s ním hodit, pak to bárknoť, protože to je...

====================
Kaz b.flac
====================
V důsledku reaktibilit událství dochází teprve k tomu, k té konstituci světa. Tento svět není založen na těch mikrofluktuacích vaků anebo na primordiálních událostech. Jinak je založen na jejich vzájemných reakcích. Je tomu tak, že v případě, že nějaká událost je schopna reagovat na jinou událost, tak něco z té události na niž reaguje, do sebe nějak vintegrovává, přijímá a s tím sama sebe poněkud zjinačuje. Přitom každá událost má svůj začátek, průběh a konec a nic z ní nezbyde. Každá fluktuace vakua znamená přechod z nic do něčeho a z toho něčeho do nic a nic nezbyde. Tedy viděl bych jakousi možnou paralelitu nebo obdobu nebo něco, co nás vyzývá tomu, abychom promysleli možný souvislosti, mezi tím, když jsme si říkali, že v případě, že jedna událost reaguje na jinou událost, takže zachovává něco z té události, na kterou reaguje, i když ta událost už zanikla. Takže tady dochází k jakémusi přesahu té zaniklé události, ale díky těm dalším událostem, pokud jsou aktuální. Takže by tady vznikla jakási tradice test předávání, jak Masaryk vzpomíná na ten starý řecký termín, nebo tu frázi vlastně, lampada perididontes, to jsou ti, co předávají pochodeň, že jedna událost by předala něco ze sebe, ale nesmíme to chápat jako kus sebe, asi tak, jako jsme nesměli chápat, že ta událost je kusem toho apéronu, toho nic. Něco ze sebe předává další události a tadál a tadál a nám se to pak javí jako trvání něčeho poměrně stabilního. Ale de facto posluzujeme jenom tu pochodeň předávanou a nevidíme ty ruce, které si ji předávají. Čili ty fluktuace vacua by byly těmi rukami, které si předávají tu pochodeň a ta pochodeň to by byl ten malý přebytek té hmoty nad antihmotou, z níž je stvořená žvesmíně. A ještě jednu věc jsme tam našli, totiž, já jsem to přetáhl moc a už budu končit. Proč může Anaximandros mluvit o neomezeném jako o nesmrtelném a nehynoucím? No, je tomu tak proto, že Apeiron nikdy samo sebe neopouští. Nescizuje se, kdyby se vtělovalo v těch jednotlivých fluktuacích nebo skrze ty fluktuace, kdyby se vtělovalo ty předávané pochodně, tak by vlastně se scizovalo, odcizovalo by se samo sebe. A Apeiron nikdy tohleto nedělá, neopouští samo sebe. My všichni, kteří něco děláme, tak vždycky v tom díle, v tom ergon, v té akci, v té aktivitě, když vždycky něco ze sebe dáváme v šanc, opouštíme sebe, sami sebe. Když hodíme kámen, tak v tom kameně letí kus z nás. Když vystřelíme, tak v té střele letí kus z nás. Všechno to, co uděláme, to je kus z nás. A to pak má na nás vliv. Čili my zároveň tím, že jsme to udělali, se proměňujeme. Jsme najednou něčím méně, protože jsme něco vydali, ale zároveň jsme něčím víc, protože jsme udělali něco navíc. Čímž jsme sami sebe nějak proměněli. Tak to není, tak to nemůžeme chápat. Já tohleto líčím proto, poněvadž tradiční představa stvoření světa je taková, že Bůh dělá svět jako řemesleník. Dělá hodinky třeba, nebo něco jiného. Nebo umělec dělá sopu. Tak takhle to není. Tedy neomezené nikdy samo sebe neopouští, a zároveň tedy nepřechází do toho světa a zároveň vždycky, nebo nikdy nepřestává přesahovat, překračovat. Totiž ve smyslu onoho věčného vylučování protiv. I když už ten svět tady je, tak uprostřed toho světa se dále vylučují protivy. Se nepřestali vylučovat tím, že svět vznikl. Čili uprostřed toho světa se vylučují protivy. Vznikají nové věci, které v tom světě nebyly. Ne tak, že by jenom docházelo k míšení živů. Dokonce ani uvnitř světa nedochází jenom k míšení živů. Uvnitř světa dochází k novým fluktuacím. A ty fluktuace ovšem, to už je interpretace, tím, že přesahují, to jest, že nezůstávají uzavřeny v tom světě, jak jest. Ty fluktuace jsou závislé na stavu světa. Čím ten svět je komplikovanější, tím i to vylučování protiv je komplikovanější. Ve smyslu Tejárově, že? Centr komplikovanější. Čím složitější, náročnější situace se otvírá třeba před živými bytostmi, tím ten přesah, tím to věčné vylučování protiv v dané chvíli je kvalitnější, je na vyšší úrovni. To je svým způsobem stav světa umožňuje, aby se vylučování protiv zkvalitňovalo. Čím víc se vyvíjí svět, třeba ten svět živých bytostí, ten zvláštní prout, jako o něm mluví Tejar, který jde napříč té světové entropii, tomu spadání, upadání zpět do nicoty, a který právě proti té entropické tendenci, všeobecné entropické tendenci, vykazuje negativní entropii, té zvzrůstné pravděpodobnosti, tak díky tomu ten vývoj živých organismů je příbuzný vzniku světa vůbec. Protože také vznik světa je negentropický, je negativně entropický. To znamená, že život ve vesmíru není ničím cizím, jak se někteří autoři domnívali, já tady obvykle cituji známého anglického astronoma Jamesa, který v knízce The Mysterious Universe, tajemný vesmír, tam velmi sugestivně líčí, jak ten svět, ten vesmír, jak ho poznáváme, je naprosto cizí životu. Nestará se o život, je mu přímo nepřátelský, poněvaz jsou tam obrovské prostory mrazivé, kde by každý život okamžitě uhynul. A zase jsou tam místa s nesmírnýma vysokýma teplotama, kde by taky každý život uhynul. A jenom tu a tam někde jsou nějaké malé místečka, takže život je jakási plíseň, která napadla jeden ten vesmírnej prášek. Takhle to velmi sugestivně líčí. Nikoliv není tomu tak, nebož život je sourodej jak co do vzniku, tak co do existence nebo života. Vesmír je sourodej s vesmírem samotným. Vznik vesmíru velkým třeskem, s tím velkým vyloučením protiv, pokračuje tím vyloučováním protiv uvnitř toho světa, časoprostoru, který zároveň s tím světem vznik. Apeiron nikdy se neopouští, ale zároveň nepřestává přesahovat tím, že vyloučuje ty protivy v nových a nových situacích. A to situacích, které se komplikují a dostávají na vyšší úroveň právě díky tomu vyloučování nových protiv. Nebo novému vyloučování protiv na vyšší úroveň. Čili úroveň událostí, které probíhají uvnitř světa, vzrůstá díky tomu, že uvnitř světa se nadále vyloučují protivy věčným pohybem zakotveným v Apeironu. Že je ono neomezené, tak je věčné a nestárnoucí, je pochopitelné. Co stárné, je jen svět. Respektive jsou jen věci a světy vzniklé vyloučováním protiv. A zároveň ta tendence k vyloučování protiv není konečná, ta je věčná také, jako to věčné vyloučování protiv. A proto jediný uprostřed tohoto světa, uprostřed těch nesčíslných světů, možných třeba, pokud Anaxim Andros s nimi počítal. Ta jediná věčná, nikdy nekončící věc je život. V tomto smyslu lze mluvit jedině o životě, jako o věčném životě. Já jsem tady proved, co mě napadlo a co jsem doved na té lochnesce. Samozřejmě úkolem dalším je jednak to vypracovat podrobněji, jednak provést přiměřenou kontrolu, abychom věděli, co jsme teda vůbec podnikli atd. Mně se zdá, že to stojí sato takovému přeskoumání a prověření podrobit, protože aspoň na první pohled, nebo aspoň mně, to, co se na první pohled může jevit jako nesmyslné a nedovolené, mně připadá neobyčejně atraktivní, inspiratívní a bohdá produktivní. Tak teď si budu pít, co tady utázet. Já začal teda z kraje. Mohl bych se půjštět v rámci té interpretace i něco domýšlet? Jedná se o to, když jste interpretoval to neumlizené, kdy bylo o tom mluveno, že to je nesmrtelná, nehybnoucí. Vy jste říkal, že pejlon nikdy samo sebe neopouští, nescizuje se. Kdyby se vtělovalo například uvedeno příkladů typy, jako ty pohodně, tak by se scizovalo. A vy jste pokázal právě touto interpretací, že je na kritiku stvoření. Já jsem si chtěl zeptat takto. U mě už teda v časi deset let neopouští myšlenka nevyslovitelného, které se, jako v určitém takové analogii, nevyslovitelného, které se nemůže vyslovit, nebo nemůže se stát jako plně sloven. Já jsem si chtěl zeptat, toto vlastně není, jako ukazem k kritice i toho stvoření, ale i k kritice i toho určitému teologického pojetí, kdy řečeno jinými slovy, jestli se to dá říct, to slovo se plně vyslovilo. Jako jestli je, je teda možný, že toto neomezené počité jako teologické koncepci, které by se mohlo stát, tím, že by se odcizilo, by se mohlo stát, ještě pořád by mohlo zůstat jaksi samosebou. Protože, jako když určitý věci, čekaj, kdo myšlí, třeba konkrétně, v té křesťanské teologii, kde to logos, který je i částečně nevyslovitelný, tak přesto je to plné slovo. Tak jsem se chtěl jenom přeptat, jestli je to možné domýšlet i jenom kritiku účinnému pojetí toho stvoření, anebo i určitý koncepci a kritice třeba toho vtělení, které vy třeba o tom vtělení přímo mluvíte. Ano, já o tom snad rozumím. Pro mě myšlenka inkarnace vždycky byla čímsi iritujícím a vždy znovu mě nutila k promýšlení novejch a novejch souvislostí. Tedy ten problém, jako je mě taky blízký, a nejenom blízký, ale zadírá se mně, trvale do mého myšlení. Já mám dujem, že dosávání myšlenkové prostředky, když teologie používala, byly natolik oplatné tomu řeckému myšlení, že někdy určité heretické prvky nebyly ani odhaleny. Já jsem tedy přesvědčen, že zatímco světelní konci se ohražovaly určitými dogmaty proti herezím, proti některým herezím, takže jiné hereze, když to slovo použiju, co to je a tak, že jiné hereze nebyly vůbec odhaleny. A mně se zdá, že jedna z těch herezí je zjevení konční inkarnací nebo vrcholí inkarnací. Mně se zdá, že je inkarnaci třeba chápat tak, jak jsem vyložil k konci, že teď, když budu my teologicky, já jsem se tomu vyhýbal, jenom na jednom místě jsem nepatrně naznačil jisté souvislosti s teologií, ale teď naplno budu tímto směrem nebo touto cestou. Chtěl jsem ukázat, že ta tradiční myšlenka inkarnaci, jakožto vtelení slova, třeba, že slovo stalo se tělem, to je Janovot Evangelium, logo Sarks Egento. Tohle to považuji za, to není gnoze, pochopitelně. Gnoze je naopak pochybňování té inkarnace. Ale že to je hereze. Já jsem přesvědčený, že jste dokonce šel dál, že jste hovořil o tom vyslovení a nevyslovitelné. Já bych na tento úrovni řekl, že bez vyslovení nevyslovitelného to nevyslovitelné nemůže oslovit. Ale při každém vyslovení to nevyslovitelné zůstává nevyslovené. Jestli je to jasný, možná, že to trošku zní absurdně. Nevyslovené musí být nějak vysloveno, aby oslovovalo. Ale to, co v tom vyslovení oslovuje, zůstává nevyslovitelné. Neoslovuje to, co bylo vysloveno. Nejbrž to, co zůstalo nevyslovené. Podobně jako tajemství, když je zjeveno, tak nepřestává být tajemství. Zjevené tajemství nepřestává být tajemství, protože je zjeveno jakožto tajemství. A tím tajemstvím zůstává. Tedy nevyslovitelné podobně, když je vysloveno, tak je vysloveno jakožto nevyslovitelné. To znamená, že v tom vyslovení bez něhož nemůže být. Bez něhož neoslovit. V tom vyslovení zůstává nevyslovitelné. A nevyslovené. A tedy aplikováno teď na tu oblast ontologickou. Tohle byla oblast logická, tak přibližně. Na tu oblast ontologickou. Tam, kde se slovo stane tělem, tak nepřechází v tělo. Níbrž tady to tělo se najednou z obyčejného těla stává poukazem k tomu slovu, které se vtělí. Ale to vtělené slovo zůstává stále nevtěleným slovem. A nevtělitelným slovem. A pokud bychom šli ještě hlouběji, tedy to apeiron, nebo to nic, nebo to nepředmětné, ta pravda, která je zjevována, se nestává pravdou zjevenou. Níbrž se stává zjevením něčeho, co zůstává tou pravdou. Pravda vždycky zůstává v distanci od každého svého zjevení. Nemůžeme poznat, pochopit a sdělit pravdu jinak, než jej nějak formulujeme. A přitom ta pravda se nestává součástí té formulace. Zůstává jejím kritériem, zůstává její normou. A zároveň normou toho, jak nedokonale to bylo sloveno, jak nedokonale to bylo formulováno. Nejde to jinak, než se pokoušet o formulaci pravdy. Ale každá formulace platí v určité chvíli do jisté míry za určitých okolností. Ale pravda zůstává vždycky jako tím nejvyšším posledním kritériem, které nikdy nepřechází v žádné věci, v žádné vyslovení. Nemůžeme žádnou formulaci označit jako plnost pravdy. Nikdy ne. A tedy já nemám námítky proti našence v tělení, ale proti určité heretické, po mě jsou interpretaci, že je možné v tělení plné, v plnosti. A to je velké nebezpečí po mém soudu křesťanské tradice, které právě Ježíše Krista považuje za slovo, které se v plnosti stalo tělem. Po mém soudu, když vezme v ohled všechny teologické kontexty, které jsou proto relevantní a naopak pro které to je relevantní, tak je to netržitelné. Prostě to rozhodující ve vtělení je to, co zůstalo nevtěleno. To rozhodující ve formulaci je to, co zůstalo neformulováno. Totiž ta pravda, která je neformulována a v plnosti neformulovatelná. My vždycky můžeme formulovat jen v relaci k něčemu. Pochopitelně by byla řada teologů, já teď nevím, jak dalece tady budu předmětem útoku, který by tvrdil, že já jsem ten heretik. A já mám vážné důvody, proč se domnívat, že je tady nerozpoznaná hereze v křesťanské tradici, nerozpoznaná zejména, protože nebylo vhodné myšlenkové senzorium, nebyl vhodný myšlenkový aparát, který by to takhle si dovolil učinit předmětem nějaké analýzy a kontroly. Já bych si jenom dovolil zadavovat na jeden moment vaší řeči. To, že je pravda neformulovatelná postřed klidskými řeči, to, že je v plnosti nezjavitelná, to ještě neznamená, že člověku skutečně nemůže být zjevena. Nejsme to my, s koho vychází aktivita formulace pravdy. Pravda má třeba nekonečně možností svého zjevení. Nejmé tomu není nic nemožného, proto se může stát, že i v lidské situaci pravda, nebo to obětí, nebo absolutní dimenze může být zjevena v plnosti. Já bych to nekladl jako problém hereze nebo nějaké ortodoxie a tak dále. Tady v témto spolu dochází tam, kde je poznání nedokonalé, neúplné, kdy spolu zápasí spíš zmatené, neujasněné názory, které pretendují na to být absolutním stanoviskem. Ale to je skutečně možné. Ta aktivita pravdy, když předpokládáme, nevychází z člověka nebo plně neleží na lidských bedrech. Když je to pravda, která se dělá se světem a s člověkem, no tak pak může i člověka v té formě, jak se ve světě ocitá, koho kteréhokoli z nás, může přivést do situace svého plného předvedení. To nejsou jako otázky intelektuální stot, intelektuálního názoru. To je jako něco, co souvisí už s bytím. A zde tady přicházejí ke slovu jiné kategorie než logické, fyzikalistické, ontologické. Už jaksi prožitek na vlastním těle, na vlastní kůži, na vlastní bytí. Ale to se může stát. Čili to, že logos není možný v jádři v lidské řeči, to je samozřejmě, protože ten logos, jako mluví prolokénova evangelia, to není to slovo, které bývá překládáno. Když se řekne slovo, tak se myslí naše slovo, slovo naší lidské řeči. Když toto logos je zároveň slovem, ale řekome to chápeme jako něco širšího daleko, dimenze kosmického řádu, dimenze samotného bytí. Třeba, když jsme hovořili o tom Apeironu, jako základním pojmu toho Anaximadra, já bych řekl, že jestli vůbec s tím řekl můžeme rozumět, nějak zcela pravdivě a správně, koneckoncu oni ve svém filozofickém snažení rozuměli sami sobě, stejně jak my rozumíme nyní sami sobě, ne úplně, jenom snažení v podstatě. To bych si troufal zúraznit, že jejich etický postoj rozhodně vylůčovalo to, že by to postavili naprosto absolutně, k čemu má tendenci třeba fyzikalistický výklad. Já bych řekl, že fyzika byla v dějinách vývoje evropského myšlení, integrální součástí metafyziky. A opak, fyzika, tak jak ji rozumíme dnes, vysáhla z úplně jiných principů. Ne ani tak ontologických, ale etických. Protože tady v základu stojí postoj člověka. Anaximandros postavil Apeiron jako určitou absolutní kategorii, řekl, že je to něco neurčitého, nekonečného. A dál to nevykládal. I když o tom třeba hovořil, sledoval to, aby byl řečí s tímto, s čím si velkým vestyku, aby si komunikoval, tak to neuchopilo svých rukou. Stanoval tady kategorii velice nutnou, eticky nutnou pro člověka, pro jeho duchovní status v tomto světě. Aby člověk měl pocit, že něčím skutečně je, že to není jenom vrchavá kontinuita časových okamžiků, přes ta časem, ze které nic nezbývá, tak ta potřeba být vestiku s čímsi absolutním, s čímsi neotřesitelným, nekonečným, co garantuje bytí vůbec, čili jmé bytí, to je univerzální a snad kterémukoliv člověku v kterékoliv historické době je společná. Čili on stanovil Apeiron jako cosi tajemného, právě postavil enigmatickou komponentu světa a univerzalu. Ale právě tohle je rozdíl fyzického, metafyzického přístupu k této enigmatické komponentě bytí univerzál, že on je čímsi základním, on je čímsi nejvyšším, on je čímsi nutným, ale přesto zůstává tajuplnou, neuchopitelnou. Dalo by se říct, jestli si filozofové nestaví svůj problém paradoxně, tím, že jim jde o to nejvyšší, o bytí nebo o absolutní realitu, a přitom si zároveň musí postavit jako základně etický postoj, že je to neuchopitelné. Naopak fyzika v tuhle enigmatickou komponentu sice uznává, ale v podstatě ji necí, jako cosi vyššího nad člověkem, protože ona ji může pojmout jako axiom, nebo jako něco, k čemu ho lidska pozná jednou dospě, ale pořád ji stáhne do lidské immanence. Už jako ztratí to základní napětí, které snad zrodilo filozofii, plné vědomí vlastního lidství a jeho postavenosti ve světě při současném živém kontaktu s čímsi transcendentním, co moje bytí zakládá, ale co nemůžu mít ve svých rukou, co naopak má ve svých rukou mě. Či takhle, to není, já bych řekl, fenomenologický výklad, třeba Anaximandrova pojmu apeiro, to je snad výklad přirozeně lidský. Bylo to příliš rozsáhle, než abych mohl na všechno reagovat. Snad ten hlavní boč byl v tom, že pravda se může zjavit plně i lidem. Mně se zdá, že samozřejmě je to postavení jedné koncepce proti druhé a je těžko potom, hovor začíná tam, kde jedna i druhá strana začnou zdůvodňovat to, na čem stojí. Mně se zdá, že ta platnost toho vašeho přístupu, že by nemohla být narušená, kdybychom uvažovali o mravencích. Mravenci jsou jistě nedokonané větosti, ale napravdu se přece může zjavit i mravencům. A tak podobně konům a rostlinám. Proč ne? Protože existuje mezi mravencům. Nepochybně se nějak ta pravda tam také věvuje, nebo přesně řečeno, nějak se projevuje, nějak působí. A já mám dojem, že může mít za to, že si má vliv, ovlivňuje ten svět mravenců a jejich ovádní. Ale v té situaci, v jaké jsou mravenci, ta pravda se nemůže ukázat v plnosti, nebo nemůže se prosadit v plnosti, právě protože ta úroveň těch mravenců je jenom relativní. Odkud pliné, že úroveň lidí není jinak relativní, i když mnohem vyšší. Ta pravda buď, a to je můj názor, to je moje stanovisko, ta se projeví situačně, v určité situaci, v závislosti na té situaci, čím je ta úroveň té situace vyšší, tím ta pravda se může projevit na vyšší úrovni, a tedy ve vyšší plnosti, jaksi v relativně vyšší plnosti, když chceme tvrdit, že se může vyjevit plně za jakékoliv situace, pak ovšem poněkud posouváme význam slova vyjevit se, nebo zjevit se, protože pak je to objektivní záležitost, pravda se může zjevit v plnosti tedy o mém soudu jestliže přijmeme, že pravda se zjevuje, vyjevuje, ukazuje vždycky někomu, tak z toho vyplývá, že to ukázání, to vyjevení pravdy je relativní a nikdy neplné, protože je závislé na úrovni toho někoho, komu se ukazuje. A základní nebezpečí v tom tvrdzení, že pravda se ukazuje v plnosti, vidím v tom, že nepředmětně a nekontrolovaně předpokládá, že nejvyšší úroveň v tomto světě, v tomto vesmíru mají jde. Já nevím, proč to předpokládá. Jestliže je pravda, že člověk bytost konečná a omezená, tak nelze předpokládat, že apeiron, který je neomezené, se může vyjevit ve své neomezenosti omezené bytosti. Ale pak, kdybychom chtěli být úslední v tomto stanovisku, pak bychom museli teda odmítnout zjevení pravdy jako takové. Proč ne? Proč? Vždyť pravda se nemůže zjevovat po částech, jako v polovině nebo částečně, kvantifikovat vůbec zjevení pravdy. No ale proč to mu říkáte kvantifikovat? To je kvalita. No ale kvantifikovaná větší či menší, pravdivější nebo méně pravdivější zjevení. Jestliže je to situační a relativní, no tak tam není řečeno nic o kvantifikaci. Ale kde je pak konec vůbec tomuto relativismu? Jak pak vůbec lze nějakou absolutní kategorii? Třeba jako je ten apejro našeho myslitele? Jak vůbec postavit? Pravda je absolutní. Ale není k ní jiná cesta, než přes relativní pokusy o její vyjadření. Přes tak její plnosti teda, jo? Ta cesta je tady, no. Plností pravdy. Ta cesta k plnosti pravdy ale nemá konce, protože my k té plnosti nikdy nedojíme. A kromě toho, my nejdeme za pravdou a za její plností, protože ta pravda se vyjevuje nám. Ta pravda jde za námi vlastně. A protože jde za námi, tak už nemůže být plná. Filozoficky tenhle problém, tenhle postavení je velmi těžký řešit. Jste řekl, třeba člověk je víc než mravenec, jo? I mravenci se vzjevuje pravda, ale člověku na vyšší úrovni, jo? Snad tady už je to záležitost určitěho rozhodnutí se, jo? Třeba v genezi má to jako ten základní obráz člověk i má godej, jo? Mravenec, není tam řečeno, že jiný tvůr než člověk by byl obrazem toho nejvyššího. Snad právě určitá naděje, jo? Ta formulace, nezní tak, že pravda se zjevuje. Já jsem spíš řekl, pravda se může zjevit i člověku v jeho plnosti, jo? Právě snad protože, a to už jak říkám, to není záležitost filozofického důkazu, to je záležitost přijetí či nepřijetí určité pravdy vyslovené, jo? Právě protože má v sobě tu základní strukturu i má godejí, kterou mravenec, nebo rostina, nebo jiný z živých tvorů nemá. Dobře, ale přece jenom je rozdíl mezi Bohem a jeho obrazem. K téměř nejpůvodnější tradici filozofické patří povědomí, že člověk může jenom milovat pravdu nebo milovat moudrost, ale že plná pravda nebo plná moudrost, že mu není dána a že je vyhražena Bohům. Tedy to povědomí mezi plnou moudrostí, která je vyhražena Bohům, a touhou pomoudrostí, která je osuden člověka, je prastarou tradici filozofickou, i když ne jedinou. A mně se zdá, že plně odpovídá i té tradici křesťanské, která je prvek, který přestože je původně řecky filozofické, je adoptovatelný. Že si křesťanská tradice mohla a může osvojit tuhle myšlenku jako organicky vlastní. Mně se nezdá, v čem by mohla spodbívat ta myšlenka, důsledek té myšlenky, že je možná plně zjevená pravda, plné zjevení pravdy v plnosti, když tu plnost člověk nemůže obsáhnout. Ale to je právě rozdíl intelektualistického stanoviska třeba se stanoviskem, nějakým, který už je rád, který překračuje řecký intelektualismus, jaksi v dimenzi křesťanské výry. To zjevení je možné, ale ne jaksi na bázi toho, co očekává intelekt, který žádá, aby to, co mu bylo zjeveno, plně obsáhlo. Už jako do sebe. Když to zjevení pravdy může být a právě to je ten novej počátek křesťanství, že nebylo zjeveno na bázi intelektu, moudrosti mudrců, zjeveno na bázi to nejprostšího života, na bázi jiné dimenze, která byla nazvána láskou, a už nání láskou k moudrosti, ve které ředství v podstatě zůstává. Ale ta láska k moudrosti někdy u toho ředského ducha bývá láskou k briljantním výkonům třeba intelektu, nebo briljantním možnostem lidskou intelektu. Ovšem tady už je to jiná dimenze v podstatě. Briljantním možnostem jakým? Uznávacím. Uznávacím něčeho jiného, ale zase briljantním. Kde máte ty briljantní schopnosti lidské? Jiné než intelektuální. Já myslím, že člověk není briljantní v žádných svých schopnostech, že všechny jeho schopnosti jsou omezené, protože je omezený bytím. No a to třeba sebevydávání, o kterém hovoří i filozofoje. Bytí, které vydává samosebe. Možná bylo tím výkonem, kterým může přisoudit, když už tady dopadlo slovo briljantní, právě tenhle atribut. No a už se nikdo vydal briljantně? Tímto způsobem? Dokonale, nepřekonatelně? Jedno, jako... Tu máte mnoho takovýchto příkladů v lidské historii. Opět, jaksi.