K čemu je myšlení?

Motto: „Lidé myslí příliš rychle a žádají příliš mnoho. Nespokojují se stu­diemi, chtějí výsledky. Nekladou si za čest myslit dobře, bezpečně, vycházet z dobře uspořádaných kri­térií, ale myslit mnoho, hojně a mnoho.“ Fangen.

Lidé dovedou být podivuhodně vynalézaví v extrémech. Je to pohodlné, protože člověk nemusí myslit přesně a vážit slova; za druhé to je silné či přesněji silácké, je v tom zdání síly a rigorosnosti, čemuž se honos­ně říká „myšlenková odvaha“; je v tom často i zoufalý odpor proti středocestnosti; vždy to je útěk od skutečnosti a počátek idealismu (od slova idealisovati). Vzrůst extremnosti je vázán na účast jiných lidí: potřebuje tleskající klaku a karikaturu nepřítele. Ale především a za prvé každý extrém žije z extrému opačného; bez něho by umřel, bez něho je zhola nemožný, ba nemyslitelný. A chcete-li likvidovat extrémy (chcete-li, neboť někdy je třeba extrémy vyrábět), pak začněte přesně, střízlivě a uváženě hovořit.

O to bych se chtěl pokusit v těchto řádcích. Reakcí na „čistý intelektualismus“ vcházíme do období, které je přemrštěné praktické. Zatím co můžeme ještě tu a tam zaslechnouti uprášené i oprášené výroky o „účasti na myšlence“, poslední to dozvuky myšlenkového l'art-pour-l'artismu, všechny základy nového lidského úsilí se pohnuly směrem k činům, k práci, k věcem. Tam myšlenka, zde věc jako poslední kvalita lid­ského života. Možno-li si vůbec pomysliti důkladnější opak? Co věcného říci, co učinit, abychom tento nový extrém odsunuli tam, kam skutečně patří: na periferii konsensu moderních lidí?

Je třeba naléhavě zdůraznit, že životním úkolem člověka rozhodně a v žádném případě není podat snad nějaký intelektuální, teoretický, myšlenkový výkon. A to prosté proto, že životním úkolem lidským vůbec není podat nějaký výkon, ať už je jakéhokoliv druhu a ať se týká které­hokoli oboru. Myšlení nesporně má sloužit a v žádném smyslu není nejvyšší sférou lidského ducha. Základní otázkou však je: čemu sloužit? Má snad být nástrojem jiným lidským výkonům, má být oporou jiné oblasti lidské činnosti, kterou snad prohlásíme za nejvyšší? Očividně nikoli, neboť se dopouštíme stále téže chyby. Opakuji: nejde vůbec o to, podat nějaký výkon. Ale oč tedy jde?

Tu ovšem je třeba předeslat, že se nehneme z místa, nejsme-li ochotni revidovat (všichni, neboť nejde o revizi, nýbrž především o ochotu k ní) své pojetí člověka a pojetí lidského poslání. Otázka: k čemu je myšlení, smí být položena tam a jedině tam, kde jsem hotov revidovat především své myšlení, to jest všechnu tu myšlenkovou nedbalost, polovičatost, všechno to lajdáctví, neodpovědnost, nedostatek vytrvalosti, nepřesnost a tak dále: mohl bych pokračovat, jak dlouho byste chtěli. Tím vším chci naznačit, že naše otázka se stává nemístnou až i nechutnou v ústech toho, komu je zástěrou jeho vlastního myšlenkové­ho manka. Na místě je tato otázka pouze tam, kde je ochota ke skutečné revizi (nejenom k nějakému pochybovačnému, bezvýhlednému závěru-nezávěru); a to znamená pouze tam, kde opravdově hledáme, v čem je náš úkol a naše poslání, kde opravdově usilujeme o správnou nebo alespoň správ­nější interpretaci smyslu lidského myšlení, a kde tím tedy opravdově toužíme po nápravě svého vlastního myšlení. Kdo se ptá jinak (pakliže už se vůbec ptá), lépe by mu skutečně bylo, aby byl zavěšen žernov osli­čí na hrdlo jeho...

Stručně řečeno, má člověk na tomto světě dvojí poslání; nebo přes­něji: jeho poslání má dvě stránky. Biblicky se to vyjadřuje tak, že člověk je stvořen 1) k obrazu Božímu a 2) k panování nade vší zemí. Nejde ovšem o dva různé, od sebe oddělené obory: člověk má zvládat přírodu a svět tak, aby tím manifestoval vladařství Boží. Interpreto­váno pro naši otázku: myšlení lidské má být mocným nástrojem zvládání celého světa, ale má být zároveň (zároveň, tj. najednou) mani­festem Boží svrchovanosti. Tento manifest je představován dvojí (a nejlépe dvojjedinou) loajalitou: předně k Bohu samému a za druhé ke všemu Božímu stvoření. Biblicky je to opět vyjádřeno jako milování Boha a milování bližního (při čemž, kdo nemiluje bratra svého, jak by mohl milovat Boha, kteréhož neviděl?). A milovat bližního je při­kázáno ne proto, že by byl nějak výjimečně hoden té lásky, nýbrž že je synem téhož Otce jako já. Tu je patrný počátek milování všeho stvoření. Sv. František z Assisi nemůže být podezírán z romantismu; a jeho láska ke všem Božím tvorům chová v sobě něco hluboce, hluboce správného a sympatického.

Užil jsem už několikrát termínu, o němž soudím, že je adekvátnější než ostatní, totiž že jde o vnášení pravdy, spravedlnosti, pokoje atd. mezi lidi, do společnosti a jejích institucí, do vší lidské čin­nosti, a tedy také do myšlení. Je chybou myslit si, že myšlením (vědou, filosofií) odhalujeme pravdu, neboť pravda nikdy není předmětem zkoumání tak, jako jsou věci na tomto světe; odhalovat, poznávat mů­žeme leda skutečnost, pravdu však musíme do svého poznání a do skuteč­nosti vnášet.

Myšlení je pro člověka obrovskou mocí a pomocí; není pouhým nástrojem, pasivním nástrojem, nýbrž má svou vnitřní dynamis, která člověka vede. Dříve však než správné myšlení je jakási upřímnost a přímost ducha, veritas animi; a kde se jí nedostává, tam nejsou předpoklady ani pro správné myšlení. Proto první starostí je a musí vždy být právě tato veritas animi a nikoli ona praktičnost. Právě v této věci je pragmatismus neodvolatelně vedle; a nejen pragma­tismus. Věc, pragma, se nikdy nesmí stát poslední, nejvyšší kvalitou, věcnost není posledním lidským určením. Bude-li to lidem jednou jasné? Anebo ales­poň nám? Amica res, magis amica veritas. Na to pamatujte všichni vy, kteří byste měli chuť stále jen mávat fakty. Fakta nejsou všechno; a ani lidská praxe není všechno.

Ostatně soudím, že tyto poznámky jsou zcela nedostatečné a že bude třeba psát, mluvit, přednášet a dokazovat tyto věci ještě mnoho­krát, aby mohlo být dosaženo jakés takés jasnosti a srozumitelnosti.