D90 1979

1979, [po 11 lednu],¹ Praha. – Prohlášení vyzývající domácí a zahraniční veřejnost k podpoře úsilí za revizi nezákonného odsouzení Jaroslava Šabaty.

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byl při hlavním líčení, konaném dne 11.1.1979, odsou­zen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v tr­vání devíti měsíců mluvčí Charty 77 dr. Jaroslav Šabata.² Považujeme rozsudek za bezpříkladný akt politické diskriminace a represe a obracíme se tímto prohlášením na domácí i zahraniční ve­řejnost zejména proto, že se dr. Šabata proti roz­sudku odvolal a soud druhého stupně tedy má ještě možnost napravit nezákonný postup a roz­sudek zrušit.

Odsouzení Jaroslava Šabaty se opírá o nevěro­hodné a vykonstruované výpovědi příslušníků SNB, kteří se na Šabatovi dopustili neoprávněné­ho hrubého násilí. J. Šabata byl totiž uznán vin­ným z trestného činu urážky veřejného činitele, kterého se podle tvrzení obžaloby měl dopustit tím, že dne 1.10.1978 ve služební místnosti MO VB v Peci pod Sněžkou, kam byl předveden, ude­řil příslušníka VB a navíc jej slovně urazil. Ve skutečnosti však mělo tento den dojít ke zcela legální schůzce zástupců polské a českosloven­ské občanské iniciativy za dodržování lidských práv; bezpečnostní orgány tuto schůzku zmaři­ly bezdůvodným zadržením J. Šabaty a jeho přá­tel. Samotné předvedení dr. Šabaty a zejména pak další postup příslušníků VB vůči jeho osobě postrádaly jakoukoli oporu v platném právním řádu, a proto když jednání příslušníků VB vyús­tilo dokonce v hrubé fyzické napadení a vynuce­ní nezákonné osobní prohlídky prováděné poni­žujícím způsobem, bylo přirozené, že J. Šabata chránil integritu své osobnosti a alespoň sym­bolicky se útokům proti své osobě bránil. Poté však byl znovu fyzicky ztýrán a zraněn. Ačkoliv Šabatův popis událostí odpovídal výpovědím ci­vilních svědků, které vzhledem k okamžitě uva­lené vazbě nemohl nijak ovlivnit, soud jeho ob­hajobu nerespektoval a dal plně za pravdu verzi příslušníků VB. Soud pominul platnou právní zá­sadu československého právního řádu, podle níž veřejní činitelé – a tedy i příslušníci SNB – nepo­žívají zákonné ochrany, když překračují nebo ji­nak zneužívají svou pravomoc, a podle níž měl proto J. Šabata plné právo se bránit brutálnímu jednání,³

Považujeme za své nezadatelné právo i povin­nost apelovat na každého čestného člověka bez ohledu na jeho politické přesvědčení, státní příslušnost či náboženské cítění, stejně jako na všechny státní orgány a mezinárodní organizace,⁴ aby se zasadily o revizi nezákonného odsou­zení J. Šabaty a o jeho propuštění z vězení.

dr. Václav Benda, Jiří Dienstbier, Zdena Tominová mluvčí Charty 77

dr. Jiří Hájek, Václav Havel, dr. Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová

^ čsds, sb. Charta 77. – strojopis, průpis, 1 s.

1 Datum vydání dokumentu neuvedeno, časové určení vyplývá z data konání procesu.

2 Poprvé byl Jaroslav Šabata odsouzen v roce 1972 k šes­ti a půl roku vězení pro podvratnou činnost proti ČSSR, protože v letácích připomínal právo nezúčastnit se vše­obecných voleb. V roce 1976 byl podmíněně propuštěn, zbývajících 18 měsíců bylo převedeno v podmínečný trest na 3 roky. Okresní soud v Trutnově 11. ledna 1979 odsou­dil J. Šabatu k 9 měsícům odnětí svobody. Prokurátor se mj. vyjádřil, že J. Šabata je zločinec, protože ohrozil bezpečnost všech československých občanů. K tomuto trestu mu bylo 10. května 1979 Obvodním soudem v Pra­ze 6 připočteno oněch 18 měsíců. Viz též D91 (17. 1. 1979), 93 (16. 2. 1979), 98 (31. 3. 1979).

3 Podle záznamu, který pořídila Zdena Tominová, přítom­ná jako důvěrník obžalovaného, Jaroslav Šabata v závě­rečné řeči před vynesením rozsudku při hlavním líčení 11. 1. 1979 mj. uvedl: „Každý stát musí chránit své orgá­ny, jak uvedl pan prokurátor; každý stát musí ale také chránit své občany. Je-li občan donucován k poslušnosti hrubými prostředky nebo dokonce násilím, musí se brá­nit. Člověk není pes, pane prokurátore, a má právo, aby se s ním jednalo jako se svobodným tvorem, i když tře­ba není svobodný občan. Měl jsem se dopustit trestné­ho činu tím, že jsem napadl příslušníka VB Dadišu Stojkoviče hrubým vulgárním výrokem a vyťal mu políček na tvář. Rozhodně popírám, že jsem výrazu ,kurvo esenbácká užil! Nikdy ve svém životě jsem slovo ,kurva‘ ne­používal, ani tehdy ne, když jsem je slyšel stále kolem sebe v prostředích, kde se to slovo používá jako běžné citoslovce, ať už to bylo při totálním nasazení za války, ve vězení, ale i jinde; já jsem tohoto slova neužil nikdy ani jako citoslovce a mohl bych k tomu opatřit řadu dů­kazů. Políček jsem příslušníku Stojkovičovi vyťal, pane předsedo, jednal jsem tak ale v naprostém přesvědčení, že Stojkovič překročil pravomoc veřejného činitele a ne­požívá žádné právní ochrany. Vždyť se tak stalo v si­tuaci, kdy na mne příslušník Stojkovič začal po praktic­ky provedené osobní prohlídce, které jsem se bez odporu podrobil, křičet ,co si sedáte? Já jsem ještě neskončil!', smýkl se mnou z pohovky, na které jsem si právě v sedě obouval boty, postrčil mne do středu místnosti a hrubě do mne vrážel, přikazoval mi, abych se postavil rovně s rukama připaženýma k tělu, jako kdybych byl někde v koncentráku, tedy v situaci, kdy mne napadal a poni­žoval mou lidskou důstojnost. Nadto jsem se mohl prá­vem obávat, že jeho křik a bezdůvodné hrubé zacháze­ní znamenají, že chce pokračovat v násilnostech, které proti mně použil již předtím na WC a na chodbě, kde mne udeřil a bil mnou o zeď. Samozřejmějsem se ohra­dil, ptal se, ,jako co jsem vlastně tady, jako předvedený, zadržený nebo obviněný, a z čeho jsem vůbec obviňo­ván?‘, a když mnou Stojkovič začal znovu cloumat, vy­ťal jsem mu v přirozeném rozhořčení políček. Rozhodně jsem hrubě neurazil příslušníka Stojkoviče při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon. Říkám-li, že ne­jsem právě rád, žejsem takto jednal, říkám zároveň, že se rozhodně necítím vinen ve smyslu obžaloby. Vím, proč se mi podsouvá jmenovaný vulgární výrok: abych mohl být označen za obyčejného kriminálníka’ za ,podřadného občana‘a aby se o mnějako o takovém psalo. Zde je na místě připomenout širší okolnosti tohoto přípa­du, které mají jednoznačně politický charakter; nebu­du o tom hovořit podrobněji, protože pan předseda by mne k tomu jistě nevybízel. Bylo zde však připomíná­no mé minulé odsouzení i mé podmínečné propuštění v roce 1976, i to, že šlo o politický konfl ikt. Pan prokurá­tor řekl, že jsem se z minulého trestu a jeho výkonu do­statečně nepoučil, jak je vidět z mého chování, které je tím třeba považovat za zvláště společensky nebezpečné. Skutečně jsem se v tomto smyslu nepoučil: považoval jsem a považuji mé tehdejší odsouzení za údajné pod­vracení republiky za nespravedlivé, nikdy jsem se necí­til vinen, odmítl jsem i usnesení o mém podmínečném propuštění a prohlásil jsem, že budu trvat na plné re­habilitaci.“ Informace o Chartě 77, roč. 2 (1979), č. 1, s. 15-17, též Americké listy, č. 10 (9.3.1979), s. 6-7.

4 Odsouzení J. Šabaty vyvolalo vlnu protestů zejména v ci­zině. 15. 1. 1979 zaslal polský Výbor společenské sebeobra­ny J. Šabatovi dopis: „Milý příteli, je nám nesmírně líto, že v našich zemích soudy nesoudí, ale provádějí příkazy policejního aparátu. Není to poprvé, co se stáváš obětí takových praktik. Tentokrát bylo Tvou vinou, že jsi se chtěl setkat s námi, se svými polskými přáteli. A to je pro nás obzvláště bolestné. Rozsudek soudu útočí tak i na nás. Jsi vězněn za naši společnou věc, za společný boj, za naši i Vaši svobodu. Pokud budeš uvězněn, po­tud budeme bojovat za Tvé propuštění. Co nejsrdečně­ji Tě ubezpečujeme o svém přátelství, solidaritě a bra­trství. Výbor společenské sebeobrany KSS (KOR).“ Libri prohibiti, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Z nespočetných protestů se zde uvádí pouze výběr: Delegace Mezinárodního výboru proti represím ode­vzdala na československém velvyslanectví v SRN na 6 tisíc telegramů za osvobozeníJ. Šabaty. Mezinárodní výbor na podporu Charty 77 (Paříž) zaslal G. Husáko­vi protestní telegram (podepsáni M. Saul Bellow, Hein­rich Boll, Pierre Daix, Friedrich Durrenmatt, Max Frisch, Gunter Grass, Graham Greene, Arthur Miller, Tom Stoppard, Vercors). K revizi rozsudku vyzval pražskou vládu Evropský parlament. Za Šabatovo osvobození se posta­vili z významných osobností mj. Olof Palme a Francois Mitterrand, který již 12. prosince 1978 zaslal G. Husáko­vi žádost o propuštění J. Šabaty. Dále protestovala řada dalších organizací, např. nově zřízený výbor Antigona, v jehož č ele stál fi lozof Bernard-Henri Lévy; V. Bukovskij a řada studentů.

Socialistická internacionála reagovala na výzvu 52 československých občanů (viz poznámku k D69 z 8. 10. 1978) 25. 1. 1979 Prohlášením Socialistické inter­nacionály o soudním řízení, které se koná v Českosloven­sku s mluvčím hnutí za lidská práva Jaroslavem Šabatou: „ Jaroslav Šabata, vysokoškolský učitel, byl dlouhá léta vysokým funkcionářem Komunistické strany Čes­koslovenska. V roce 1969 byl ze strany vyloučen a ztra­til tehdy také místo na univerzitě. V listopadu 1972 byl odsouzen na šest a půl roku vězení. Koncem roku 1976 byl propuštěn na svobodu. Jaroslav Šabata byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a stal se jedním z jejích tří mluvčích. Byl znovu zatčen 1. října 1978, když se chtěl setkat s polskými obránci lidských práv. Nyní byl Ja­roslav Šabata znovu odsouzen k odnětí svobody, což může znamenat, že bude muset vykonat zbývající část svého prvého trestu, která mu byla podmíněně odlože­na na tři roky.

Socialistická internacionála obdržela výzvu za Jaro­slava Šabatu, podepsanou 52 československými občany, chartisty i nechartisty, mezi nimiž jsou mnozí socialisty. Socialistická internacionála upozorňuje světovou veřej­nost na poslední případ perzekuce známého mluvčího hnutí za lidská práva probíhající v Československu a vy­zývá všechny, jichž se dotýká, aby požadovali jeho pro­puštění na svobodu. Socialistická internacionála sou­dí, že takové procesy porušují ducha helsinské dohody z roku 1975. Jsou přímým důsledkem vojenské okupa­ce, kterou v roce 1968 provedly některé státy Varšavské smlouvy. Socialistická internacionála znovu potvrzuje svou solidaritu s těmi silami, které v Československu bo­jují za demokracii a socialismus. Socialistická interna­cionála znovu požaduje stažení všech cizích vojenských jednotek z Československa.“ Prohlášení podepsali místopředsedovéSI FrancoisMitterrand, Bettino Craxi, Felipe González, Iréne Pétryová, Joop den Uyl a generální ta­jemník Bernt Carlsson. Informace o Chartě 77, roč. 2 (1979), č. 4, s. 6-7; Dialog, roč. 3 (1979), č. 1, s. 50-51.

Plné znění: In: Informace o Chartě 77, roč. 2 (1979), č. 1, s. 15-19 • Listy, roč. 9 (1979), č. 1, s. 13-15. Sdělení VONS č. 66, 67 (s přílohami A, B, C, D) in: Informace o Chartě, roč. 2 (1979), č. 4, s. 14-18.

Komentáře: ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-582 (8. ledna 1979), S-584 (10. ledna 1979), S-586 (12. ledna 1979), S-617 (12. února 1979), S-622 (17. února 1979) • Hejdánek, Ladi­slav: Dopis příteli, č. 18/39, samizdat 1978 • Jaroslav Šabata odsouzen. In: Vídeňské svobodné listy, 18. ledna 1979, s. 2 • Proces s Jaroslavem Šabatou. In: Listy, roč. 9, č. 1 (únor 1979), s. 13-15 • Tominová, Z.: Zpráva o průběhu procesu s dr. J. Šabatou. In: Informace o Chartě 77, roč. 2 (19790, č. 1, s. 15-17, též Americké listy, č. 10 (9.3.1979), s. 6-7 • Akce za osvobození Šabaty. Tamtéž, č. 2 (du­ben 1979), s. 16, 23-24 • Internacionála solidární s čs. bo­jovníky za demokracii. In: Právo lidu, roč. 82 (1979), č. 1, s. 1 • Proč chyběl popis. Tamtéž, č. 3, s. 3 • Šabata odsou­zen k devítiměsíčnímu věznění. In: Nový domov, roč. 30 (1979), č. 7, s. 1.