Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
01.jpg
====================
AY: seminář doc.dra Patočky: Liberalismus. 13.ledna 1950. Joha Locke: T WO TREATISES OF GOVERNMENT. /0 povaze Lockova liberalismu./ Úvodem. Nemy alím, že by na tomto místě mohlo jít o referát, který by si A třebas jen v nejzákladnějších věcech mohl činit právo na správnost. Soudfm tak z několika důvodů. Sám jsem četl Lockovo pojednání po prvé; při tom neznám dobře ani jeho filosofii, ani souvislosti historické a dobové. A v tom málu, co znám, jsem odkázán na literaturu, kterou sám nemohu kontrolovat, neznaje prameny. Ale nejde jen o tyto individuální disposice či lépe indisposice, nýbrž také a především o methodu celé práce. Základní pravidlo, kterému jsme se naučili od Masaryka a od Rádla, že totiž nelze porozumět minulosti bez chápání přítomnosti, a že tedy cesta k pochopení minulosti vede nutně přes přítomnost, toto pravidlo nemůžeme dnes dosti dobře uplatnit, neboť v referátu o Lockovi nelze rozebírat dnešní situaci a také se nelze odvolávat na referáty předchozí, které wembe se vesměs zabývaly historickou stránkou věci. Za takových okolností nemá ovšem referát velkých nadějí na úspěch. Proto dovolte, abych volil methodu, která je v tomto případě po mém soudu relativně nejschodnější a od níž lze očekávat poměrně nejvíc positivafch výsledků. Poněvadž nemáme, jak řaňaan ukázáno, dostatečné předpoklady k déjinnému zařazení a posouzení, bude naší první zásadou, zabývat se historickými souvislostmi co nejméně. To je tím spíše možné i vhodné, že Locke sám se zaměřuje jinak než historicky, jak ještě uvidíme. A kromé toho jsem přesvědčen, že chyba liberalismu má své kořeny v samotné myšlenkové struktuře, čili že to je v podstatě chyba filosofická. Tuto the si se pokusím v referátu ka demonatruva. Je ovšem zřejmé, že to za daných okolností nemůže být vic

====================
02.jpg
====================
než předběžný pokus, který bude a velkou pravděpodobností zatížen chyba četnými chybami. Jistě však mezi nimi nebude nedostatek námětů pro diskusi. I. Předběžné poznámky. Locke žil v době politicky neobyčejně rušné. Bylo mu deset let, když vypukla v Anglii občanská válka. Otec Lockav se účastnil boje nananané na straně parlamentu. Roku 1666 se po prvé setkal John Locke slordem Ashley-em, pozdějším hrabětem z Shaftesbury, ampondin jinsaustalujehonosohn maminaban tajemnfhamn tehdy již velmi významným mužem a vlivným politikem. K setkání došlo v Oxfordě, kde Locke kdysi studoval nejprve theologii a potom medicinu. Tou dobou však se právě rozhodl ještě pro jiný druh životního povolání, totiž pro diplomatické. Skutečně se také na podzim 1665 stal sekretářem vyslance Waltera Vane-ho. Zdá se tedy, že politika vábila mladého ještě Locka jáž před setkáním s lordem Ashley-em; ale později, když se stal lékařem, vychovatelem a dokonce osobním tajemníkem v Ashley-ho domě, by 1 Locke postupné zasvěcen do všech politických plánů lordových a a jeho životní béh byl těsně svázán a lordovým životem. Nepochybně se od Ashleyho mnohému při uŏil; podobné názory si však přinášel už. z domova a ze školy. Anthony Ashley Cooper je význačnou postavou v dějinách Anglie. Již jako dvacetiletý mladík byl zvolen za člena dolaf sněmovny, za občanské války bajokak stál ne straně Cromwellově, i když nejprve chtěl být prostředníkem mezi dvorem a parlamentem. Po Cromwellově smrti se však stal té strany puritánů, která provedla restaraci Stuartů. Karel II. jej jmenoval za zásluhy pairem. Ale již o rok později /1662/ je Ashley opět v táboře oposice a je především ostrým odpůrcem války s Holande skem. Mezitím se král stále pokoušel o zvýšení své moci, a to způsobilo dlouhé politické boje mezi ním a mezi parlamentem, které vlastně bez přerušení trvaly až do druhé anglické revoluce. Na ukázku Ashley-

====================
03.jpg
====================
ových názorů a jeho politického úsilí uvedu charakteristický příklad parlamentního boje z roku 1675. V té době byl sněmovně předložen návrh zákona, podle něhož by nesměl vykonávat jakýkoli úřad ani být členem kterékoli ze obou anémoven ten, kdo by dříve čestně neprohlásil, že považuje každý odpor proti královské moci za zločinný a že se nikdy nechce pokoušet změnit zřízení anglické církve anebo anglického státu. Při projedná vání tohoto zákona se zásluhou Shaftesbury ovou zdvihl v horní sněmov ně takový odpor, je vláda byla nucena návrh odvolat. Shaftesbury pronesl teakrát významnou řeč, která představuje jeden z prvních a největších útoků na t.zv. božská práva králů. Shaftesbury souhlasí, že všichni jsou ve svých svědomích zavázáni poslouchat vrchnosti, t.j. krále a jeho vládu, ale trvá na tom, že musí být zůstaveno zákonu, že onou vrchností je právě tato určitá královská rodina. Tim odmftá uše pojetí, které proklamuje božská práva královská. Slavem: jestliže je toto učení správné, pak je naše Magna Charta bezcenná a naše zákony jsou jen dohodou naší vzájemnou dohodou, jejíž trvání může být undama králem libovolně určeno. Monarchii z Boží milosti nemůže být lidskými zákony ustanovena žádná závaznost, žádná mez; ba ani ona sama si nemaže uložit žádnou povinnost, a tak všechno naše volání po právu na základě zákonů a ústavy našeho státu, všechen Soud a všechna privilegia této a dolaf sněmovny, všechny statky a svobody národa musejí být obětovány nejen zájmům koruny, ale také její vůli a zvali... Lockovy názory se neobyčejně podobají názorům hraběte Shaftesbury-ho a není pochyby, že právě jimi byl Locke arah timbalempatkaný ve svém pojetí do velké míry ovlivněn. Když se potom Shaftesbury účastnil, byť nepřímo, spiknutí proti králi, které bylo prozrazeno a jež dva lordové odpykali hlavou, právě v den jejich popravy prohlásila Oxfordská universita za své názory despotické učení Roberta Filmera a dala zároveň spálit politické spisy Buchananovy, Baxterovy a Miltonovy. Do té doby spadá také první Lockove pojednání o vládě, které je celé věnováno vyvrácení Filmerových nauk. /Filmerav "Patriarcha" vyšel r. 1680./ Nemohlo ovšem tenkrát vyft; bylo vydáno bapu zároveň s druhým pojednáním teprve v roce 1690. Shaftesbury mezitím musel

====================
04.jpg
====================
opustit Anglii a uchýlit se do Holandska, kde však v lednu 1883 zemřel. Tou dobou byl Locke stále ještě v Anglii, v Oxfordu, ale již v září téhož roku je v Holandsku, kde musel zůstat až do druhé revoluce 1688. Od té doby se pak datuje období šesti let mohutné literární tvorby, do níž patří i obě pojednání o vládě. V oné době byly v Anglii rozšířeny dvě theorie politické, které aloužily k podpoře absolutismu. První byla již uvedené theorie o božských právech krále, a jejím představitelem byl také již uvedený Sir Robert Filmer. Jeho "Patriar cha" vyšel r.1680, ale napsán byl ještě za vlády Karla I. Filmer se snažil odvodit královskou absolutaf moc z moci otcovské, patriarchálaf, a dovolával se biblického svědectví o absolutaf panovnické moci Adamově. Proti tomu Locke ve svém prvním pojednání lehko dokazuje, že dědičnost nemůže být základem legitimní politické moci. Předně je chyba saměňovat moc rodičovskou za moc panovnickou. Ale i kdybychom to nakrásně připustili, jak chce Filmer prokázat legitimnost určité panovnické rodiay? To je zhola nemožné. Locke neužívá v podstatě žádných základních námitek a vlastnf theorii rozvíjí teprve ve druhém pojednání. Zatím co Filmer představoval značně naivní mínění o božském původu královské moci, druhá theorie by la nepoměrně vážnější a hlubší. Jejím největším interpretem byl Thomas Hobbes, i když jej Locke nikde výslovně nejmenuje. Základními Hobbesovými the semi jsou dvě výroky: "homo homini lupus" a "bellum omnium contra omnes". Lidé, původně divácí a navzájem se vraždící, smlouvou opouštějí přirozený stav, potřebujíce mfru. Zříkají se se své individuální moci a přenášejí ji na absolutního panovafka. Podle heak Hobbese není možná jiná vláda než taková, již je absolutně každý občan podřízen. To ovšem Locke kategoricky popfrá; praktické závěry jeho theorie jsou právě opačné než závěry Hobbesovy. Přece však pozornému čtenáři neujde silaý vliv, kterým Hobbesova nauka poznamenává Lockovo učení. Rádl to vyjádřil tak, že "Locke zmírnil radikalismus Hobbesv" /CM XXVIII.

====================
05.jpg
====================
5 str.265/. A je možno s jistým oprávněním říci, že jenom dočasně zmírnil, neboť přes obrovský vliv enharmaakin Lockovo učení v posledu Hobbese nepřekonalo a dnes se zdá, že Hobbescvy theorie za posledslaví ních třicet let vítězství za vítězstvím v boji s liberalismem, za jehož otce je Locke často prohlašován. Než přihlédněme blíže k jeho učení o společnosti a o vládě. II. Status naturalis. Locke v podstatě drží Hobbesovy pojmy 'status naturalis' a status civilis', i když jim dává jiného zabarvení i obsahu. Jsou rozdílná mínění o tom, zda Locke mfail ony tři stavy, state of nature', 'state of war' a 'state of society' historicky, anebo zda to pro něho byla vědomá fikce. Pokud jsem se mohl rychle rozhlédnout v knihách, jež jsem měl po ruce, na př. B.Russell soudí, že Locke své pojetí mail historicky; podobně R.I.Aaron; opačně soudí E.Bréhier a u nás Rádl. Sám se domnívám, že Locke vědomě užíval schematu, jimž naprosto nehodlal popisovat historii. Je k tomu celá řada důvodů. Zakladafa a původním stavem lidským je stav přirozený, charakterisovaný třemi podstatnými vlastnostmi, jimiž je e přirozeně vybaven každý člověk; je to svoboda, rovnost a nezávislost. Svobodou Lockovi menf absolutní nespoutanost a libovale; Locke nezná jiné svobody než svobody pod zákonem nebo přesněji: v mezích zákona. Definuje tedy přírodní mou svobodu jako přirozený stav člověka tam, kde neexistuje jiné omezení než přírodní, přirozený zákon. V tom případě svoboda znamená volnost, v které člověk může řídit své jednání a disponovati svým majetkem a svou osobou, jak je mu libo a jak považuje za vhodné, ovšem v mezích přírodního zákona, nebo, jak řká přesněji jinde, dovoluje-li to přírodní zákon. pak Přírodní svoboda člověka jest být svoboden od každé svrchované moci na zemi a nebýt závislý na vůli nebo zákonodárné autorité lidské, aýbrž miti za pravidlo pouze přírodní zá kon.. /2nd Treatise iv. § 22./

====================
06.jpg
====================
6 Jak je vidět, nezávislost na cizí vůli nebo autoritě je podstatnou součástí svobody. Rovnost konečně se vyznačuje podle Locka tím, že všechna moc a také všechna soudní pravomoc je reciproká, vzájemná, takže nikdo jí nemá víc než druhý. Rovnost také vylučuje veškerou poddanost a podřízenost jedněch druhým. Prakticky to znamená, že každý člověk je sám soudeam i výkonným, trda tajícím orgánem. A tak v přirozeném stavu kromě svobody mft nevinná /dovolená innocent/ potěšení, má každý člověk dvojí moc. První z nich je, že může dělat, cokoliv se mu zdá vhodným k tomu, aby zachoval sebe sama a jiné, pokud to připouští zákon přírody. Druhá pak je moc trestati provinění proti tomuto zákonu. Vším tím je vybaven v přirozeném stavu každý člověk separátně už od narození. Tento Lockův individualismus však nejenom není anarchismem, neboť je pod vládou přírodního zákona, nýbrž není ani sociálním atomismem. Zákonem přírody jsou totiž lidé spojeni do jednoho velkého společenství, t.j. tvoří jedinou společnost, kterou se právé liší od všech ostatních živočichů. Onen zákon učí všechno lidstvo, pokud se ovšem chce dát učit, že právě proto, že jsou všichni sobě rovai a nezávislí, nikdo ne smf druhému ubližovat na životě, na zdraví, na svobodě ani na majetku. A tak je přirozený stav staven pokoje a míru, dobré vůle, vzájemné pomoci a vzájemného zachování. Je třeba si také všimnout povahy onoho zákona přírody, který jediný zavazuje stejnou měrou každého člověka, žijícfho ve stavu přirozeném. Je totiž autao podle Locka rozlišovat mezi přírodním stavem lidate a mezi přirozeným zákonem. Zatím co přirozený stav není trvalý, jak později uvidíme, nýbrž je opuštěn lidmi v tom okomžiku, kdy si dali společný zákon a tak dali život novému typu společnosti, již Locke nazývá občanskou neboli politickou, přirozený zákon naproti tomu je nepomíjející, nýbrž představuje trvalé, věčné pravidlo, závazné ve všech dobách a v každé společnosti pro všechny lidi bez výjimky. Zákon přírody je pro Locka totožný a vůlí Boží, neboť je

====================
07.jpg
====================
jejím prohlášením, její deklaracj. Tu je však třeba postupovat opatrně. Locke na jiném místě ztotožňuje přirozený zákon s rozumem a říká, Ee rozum je tím zákonem. Z essaye o lidském rozumu je nám však známo, že rozum je přirozeným zjevením, jimž Bh předkládá lidstvu ten dil pravdy, který pohon učinil dostupným přirozeným lidským schopnostem. Locke ovšem zaá také pravdu nadrozumovou /above reason/, ale to je právě podstatné, že o ní při výkladech o společnosti a o vládě nemluví. V přirozeném stavu je člověk vázán pouze přírodním zákonem a ničím jiným, tedy ani pravdou nadrozumovou. Je zřejmé, že Locke tu v podstatě odmítá přiznat nějakou společenskou váhu takové pravdě a že ji spolu s celým církevafn dogmatem staví do sféry lidské svobody a nikoli má do sféry lidské závaznosti. To je také spodním tónem jeho slavného hesla o tolerantnosti. Lockiv "přirozený zákon" ná charakter zřetelně negativaf. Nedává direktiv lidem, co mají dělat, ale říká, co dělat nesmějí. Nevybízí je k věrnosti positivafmu programu, nýbrž uvolňuje místo mohým programim. Nevede je k službě bligafmu, ale chrání je před cizím útlakem. Není to duchovní příkaz, žádající bezvýhradnou poslušnost, nýbrž přírodní záruka volnosti a nezávislosti. Neukazuje člověku jeho vy soké poslání, nýbrž staví jej do svobody. Co si mi však má člověk počít s takovou svobodou ? Locke zná tři nejvyšší hodnoty, jež člověk usiluje zachovat: svou osobu, své svobody a svůj majetek. Osoba však - a tak zájazŠŤOzájn neje dána, svobody vyměřena tak zhý zbývá než rozšiřovati majetek. Snad proto zdarazňuje Locke opětovně význam, jaký má vlastnictví při vzniku občanské společnosti. II. Status belli. V Lockové pojetí trvá přírodní stav až do té doby, dokud se lidé nerozhodnou utvořit občanskou společnost; avšak stav přirozený není vždycky stavem pokoje, miru, dobré vůle atd., jak bylo před chvíli

====================
08.jpg
====================
8 vylfčeno, nýbrž do stavu přírodního patří také t.zvatav válečný nebo stav boje. To je podle Lockových slov stav nepřátelství, nenávisti, násilí a vzájemné zhouby. Zahájen je vždy útokem na přirozenou lidskou svobodu a nezávislost. V tom smyslu je sám nepřirozený a protizpůsoben přirozený. Je se vždy jak si zvenčí, cizfm zásahem. Tady je velká slabina Lockova pojetí. Odkud pochází tato nepřirozenost, kde se bere toto zlo, enje v čem je jeho kořen ? Locke se takovými otázkami nezabývá. Jeho přední zájem je věnován otázce jiné, totiž otázce, kdo je vinen a tedy kdo je útočníkem. Válečný stav je vždycky vyhlášen jaksi zvenčí: vyhlašuje jej každý, kdo chce svého bližního uvést pod svou svrchovanou moc, a to znamená, kdo jej chce zotročit, bera mu jeho přirozenou svobodu. Takový pokus je vždycky vyznačen násilfm, ať už je ho užito přímo anebo ať je jim pouze vyhrožováno. A podle Locka pamaná znamená násilí nebo zřejný úmysl ho užít válečný stav všude tam, kde není obecné vyšší instance /na zemi/, k níž by bylo možno se v takovém případě odvolat; a tak tomu je všude za přirozeného stavu lidského. Zdálo by se, že je-li skutečně útok na přirozený stav pokoje a fru tak mimořádný a protipřirozený, jak Locke vypsal, nebude ne snadno násilné porušený pořádek v krátkosti novu obnoviti. Ale není tomu tak. Už jsme se zmínili o nenásilné povaze přirozeného zákona, který poučí jen toho, kdo se chce dát poučit. Avšak Locke vf ještě o jedné překáž ce. Viděli jsme, že Locke ztotožňuje přírodní zákon s rozumem. V tom smyslu na jiném místě říká, že tento přirozený zákon je jasný a srozumitelný všem rozumným by tostem. To znamená, že se lidé obyčejně shodnou v jeho všeobecném přijetí, ale pro své různorodé zájmy a z nedostatku snahy o správné pochopení jsou do velké míry neschopni připust it závaznost tohoto zákona v jeh aplikaci na jejich vlastní jednotlivé přfpady. Tím se však stává, že vyhlášení válečného stavu je počátkem celé

====================
09.jpg
====================
3 epidemie válečné, nebot, jak praví Locke, wanatamé každá, i ta nejmenší rozdílnost a diference se může rozrůst do takových rozměrů, které nevyhnutelné končí válečným stavom. Už toto pojetí Lockovo nasvědčuje, že s největší pravděpodobností nepovažoval přirozený stav míru a pokoje za nějakou historickou opochu, když sám naznačuje, jak anadno z nejmenších popuda se lidstvo ocitá v těských bojích, což téměř vylučuje vůbec nějakou možnost delšfho trvání přirozeného klidu a pokoje mezi lidmi. Druhým dokladem toho je Lockova these, že všichni nezávislí panovafci a absolutní vladaři jsou ve stavu přánosném přírodnfu; jestliže zároveň Locke prohlašuje, že takoví lidé dosud vždycky byli a dokonce že vždycky budou, je patrno, že pro něho t.zv. přírodní stav je typem lidské společnosti a nikoli vývojovou etapou, k níž by nebylo návratu. To všechno je však zcela zřetelné, uvážíme-li, že Locke vůbec nehodlal nezaujatě popisovat společnost, nýbrž že jeho celá theorie by la zaměřena na zcela konkretní politické cfle: šlo o to, ukázat, že civilní společnost je lepším, vyšším typem společenského uspořádání a že tedy je nutno akoncovat se stavem nižším a neudržitelným, který byl představován absolutním panovnictvím. Tu ovšem vyšší a nižší je třeba bráti nikoli ve smyslu objektivafho evolučního procesu, nýbrž spíše ve smyslu mfry civilisovanosti, ve smyslu a civilizační úrovaě, která člověka v jeho podstatě nemění, nýbrž která mu poskytuje optimálaí podmínky dokonalého rozvinutí. n To je totiž amyslem předhodu společnosti z přírodnfho stavu do stavu civilní, občanské společnosti, v níž se shromažďují lidé proto, aby ukončili válečný stav, z něhož když jednou vznikl - není v přirozeném stavu úniku. III. Status civilis. Viděli jsme, že v Lockově pojetí člověk v přirozeném stavu není vázán ničím jiným než přírodním zákonem. To znamená, že není žádné při-

====================
10.jpg
====================
10 rozené společenské instance, která by mohla rozhodovat spory. A viděli jsme také, že právě z tohoto důvodu každý sebemenší spor mohl v přirozeném stavu vést k zhoubnému stavu válečnému se vší jeho ničivostí a destruktivností. To je podle Locka pro všechny rozumné lidi dobrým davodem k tomu, aby opustili přirozený stav a aby utvořili nový typ společnosti, v afž by byla taková instance a taková autorita, k níž by bylo možno se odvolat a u níž by bylo možno při jakémkoli bezpráví dovolati se pomoci. Jelikož však taková autorita přirozeně ustanovena není, je cesta k občanské společnosti možná jenom tam, kde se lidé dohodnou na politickém ustanovení této autority. Taková autorita musí být àvšem nadána určitou o pravomocí, má-li být její ustanovení účinné. To je podle Locka možné jenom tak, že se lidé vzdají své přirozené svobody, rovnosti a své přirozené pravomoci soudcovské a exekutivní a vloží je do rukou společnosti. Pouze dohoda takovéto povahy vede k ustavení civilní neboli politické společnosti. Locke však dorazně upozorňuje, že lidé se vzdávají své přirozené svobody a přirozené rovnosti atd. jenom proto, aby sebe, avémamohod svou svobodu a svůj majetek 16pe zachovali a zajistili. Proto moc společnosti resp. jejího nejvyššfho orgánu nemaže a nesmí nikdy jft dále, než je to potřebno k obecnému dobru. Ačkoli Locke nikde výslovně neříká, co to je obecné dobro' /a je zřejmé, že to neříká z podstatných důvodů a nikoli proto, že by na to, zapomněl/, přece je ze souvislosti docela dobře patrno, že obecné dobro záleží v tom, co je dobré pro každého občana, a to je zachování všech přirozených práv a svobod, čili že záleží v zabezpečení nezkrácené platnosti přirozeného zákona, který ovšem platí dále iv civilní společnosti, neboť je věčný. Jestliže jsme tento přirozený zákon prohlásili za negativaí /k této negativnosti se ostatně ještě vrá time/, je patrno, že ani v občanské společnosti nesmí být tato jeho negativita nijakým způsobem překročena, nýbrž že naopak musí zůstat plně zachována. Úkolen nových společenských instituef je tody materiální /v nejširším smyslu materiálaf/ zabezpečení onoho přirozeného stavu po-

====================
11.jpg
====================
12 koje a míru, to jest zabezpečení proti každému útoku a proti každému úsilí o absolutní vládu. Ale nejenom to: je to zároveň zabezpečení nebo alespoň snaha o zabezpečení proti každému positivnímu programu, proti každému příkazu nebo zakonu, který by od člověka nebo od společnosti žádal bezvýhradnou loy álnost. Pro Locka bylo ovšem nesmírně důležité, jakými institucemi a jakým společenským zřízením je ta nejlépe možno občanskou svobodu zajistit. O tom vykládá ve větší části svého pojednání. Kdybychom se zabýli především politickým charakterem liberalismu, museli bychom se u těchto partií zdržet s daleko větší podrobností. Protože nám však jde o kritiku filosofických základa liberalismu, můžeme ta mfsta přejít zběžněji. A to především proto, že právě na tomto úseku byl Lockův liberalismus často opravován; pro nás je však podstatné, že se to dělo téměř vždycky právě z těch posic, v nichž byl Lockův liberalismus zakotven filosoficky. To ostatně a uvidíme v průběhu dalších referátů. Zminim se tedy jen o některých věcech. pedoroncenſ