Filosofie pro naši dobu 5
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1a konec diskuse z 23. 2. pozdě odpoledne v Malokarpatské vinárně.flac
====================
Taky teda podržujete pouze ovšem s tím, že není. Ano. Že bychom mohli říct, že není, ale platí, nebo není, ale platí, nebo není, ale má být, nebo něco takového prostě. Prostě tam záleží všechno na tom, co rozumíme tím jest. Na tom záleží, jestli můžeme říct, že je, nebo není. To nebylo, myslím, na začátku té diskuze jasné, protože toto jistě vás muselo dráždit. Prostě říkáte, sjeď zhrubu a pak ještě nějaký jiný, sjeď jinou hrbu. Sjeď to právě, proto sjeď, že je jeden, že jo. Takže na to teda, že není. To má být. Jenže to ten Heidegger, já myslím, velice všechno tematizuje tím rozměrem, které jsou znamenáte. Způsob přítomnosti toho, co tady je. A způsob bytí jako nějaký události, zjevnosti, která tady není, jako tohle. To já myslím, že jak si potom rozlišovat ty způsoby, jak něco je. Takže by nalo potom velkou práci a bylo by to asi dost. No ale myslím, že jsme došli k nějakým... Nebo alespoň mě se něco vyjasnilo. Nebudu říct se teda k textům, ale... No za dvěci třeba, zase. Takže teď každý rád, prosím vás, tak... Teď je hodná cezura. Můžu vypadnout na chvíli? Když řeknete, že ne, tak myslím, nech vypadnete. No ne no, tak jde o to, jestli můžete ještě teda posečkat. Můžete, jo. Čili já to... Problém sexuality, jak to povolíš člověka. Tak... Proč jsem se napsal na Mytus? Ale... Tak tady... Takže tady teďka přicházíme k tomu... Že o tom vztahu Mytus a Logos. Předtím to byl vlastně, že ta příroda... A ten Mytus, jak z toho... To je všechno tady teďka celý ten... Ne? Tak... Máte... Jo máte co? Vy to státe kým? Máš to jako vždy? Tak když to přijde, tak to tam můžeš slyšet. To bude no. Ráno jak vzdělat. No, já tentokrát opravdu... Já až nějaký jako, že bych to... Spíš než zase ke konci, jestli bych tam měl něco... Ale tady opravdu... Jo, tady... Tady jako, že bych měl... Nějaký námětky, bohužel nějak jsem se můl... Spíš jako otázky. Jo? Tak já v té... V tom paragrafu jedenáct. Jo? Na straně sedmná... Tak jsem si... Vychází... Vychází filozofická literatura. Nebo taková kvázi filozofie. Co ten... Co ten Patočka, ty katřinský... To bylo první. To bylo první průvod. Já už to mám slíbený. Snad už to dostanou, já to ještě neviděl. Co? Toho Patočku? Já jsem nemohl s nikým dobytočet zatím. Já jsem to viděl. Když se to neukraje. Kde je Patočka? U ní, u mě. U Patočky. A už to nemáš. To ukradl někdo všichni. To ukradl někdo jiný. Já už to mám slíbený. Už jsem to měl tenhle týden. Měli jsme také takové válce, jak mám nějaké přednášky. Ale tak dobře, to doporučuji vaší pozornosti do tohoto minulu. Co je ten komiz? Za všetky prachy. Ono je to taková zkoumáž několika věcí. První část, dokonce to vyšlo ve dvou dílech, protože když už slyšel to první, tak ještě dodal k tomu další text. Klidně to mohlo být v jednom, ale prostě se už ty další budou, další exempáře podává dohromady. První část je korespondence s rudým právem. A to je nejkouzelnější. To jediné, co by mě zajímalo, opravdu. Zatíž to začíná tak, že Tomminsen napsal do rudýho práva do rubriky Čtenářů Žet. Já jsem vaším stálým čtenářem. Já jsem strašně rád čtit rubriku. Píší nám čteráři, nebo jak se to jmenuje. Religie ružena jindová. Jsem strašně rád, jak se tak zabejváte každým tím dopisem vážně a odpovídáte na to a tak. Protože teď jsem se dostal do takového stavu, takové vnitřní tísně a nevím, co s tím počít, tak se na vás taky obracím. Dostal jsem ji onehda do ruky, dostal jsem ji číslo Lmo. A tam byl čistou náhodou dopis Karla Kosýka Jean Paul Sartre. A v tom dopise je několik věcí, které mě přímo tak rozechvělily, jak to tam příklad takový, jak on mluví vždycky. A teď uvádí Kerry za prvé, že byl vyhozen z města a nemůže sehnat bez města, prostě nemůže sehnat přiměřené za města. Představte se. Za druhý, že je mu znemožněna jakákoliv spolupráce s našimi vědeckými institucemi. Foboru. Neuvěřitelné. Za třetí, že, já nevím, jestli je to už třetí nebo čtvrtý, prostě že mu při domovní pravice byly zabaveny asi tisíc stránek kylkopisů, kde měl nějaké přípravné texty pro dvě své knížky o praxi a o pravdě. A teď ještě snad čtvrtá, to si nezpomínám. Prosím vás, napište. Za prvé, je to pravda, co on nám píše? Za druhý, jestli je to pravda, je to v souladu s našimi zákony? Není-li. Napište mi, co mohu dělat proto, aby se zákony stavily? Jeli. Tak v souladu s kterými? A co mohu dělat proto, aby se ty zákony změnily? Já těším, že mu za několik dní došla odpověď zástupce šefredaktora Kořínka. Kdo mu píše? Vážený centrum, nad vaše dotazy vám nemohu odpovědět. Sám píšete, že se kusík obrátil nikoliv na náš list, nebož na lmo. Tak to není naše záležitost a nemůžu vám k tomu nic zbližšího říci. Kompetentní jsou tady příslušné orgány a chcete-li něco o tom vědět, opraťte se na ně. To je druhej dopis, který je tam objeřený. Pak třetí, zase on píše, píše, znovu roli ho právě. Vyjadřuje jednak svou nespokojenost. Ne, moment, moment. Třetí je dopis Julia Tomina Špíry. Tam píše, obrátil jsem se na vidy právo, v pohodě jsem byl potřesem, článkem, dopisem, který poslal kusík, který jsem předtím měl. Od dětství mě velice imponovala pohádka, jedna pohádka o zrcadle, která říkala vždycky pravdu. A teď si tam hraje, takže to je německý dopis, hraje se špík a zrcadle, jo? Takže v tom českém překladu vždycky musí být závodka, aby bylo jasné, jestli je to špík nebo zrcadle. No a protože ale žádný takový zrcadle není. Je jenom špík. A protože mě ani zrcadle, ani špík nemůže dost dobře odpovědět na tohle, tak se obracím na špíku jenom proto, aby ne odpovídal, ale aby celou tuto věc odrcadl. Protože si myslím, že tohle snad není možné, jo? A teď tam ještě nějak do toho zaplet taky, že by rád, aby odrcadl taky tu skutečnost. Jo, kdybych byl vaším čtenářem, nebo kdybych byl Němcem, tak bych se obrátil na špíku a ptal bych se, jestli jsou u nás lidi třeba komunisti, který nesmějí učit u nás Německu. A jestli je takhle porušovaná nemokracie? No, protože nejsem Němec, tak se nemůžu obrátit teda nejenom na zrcadlo, ale ani na špíku. A tak jenom bych rád, aby to odrcadlo. No a tak vám posílám svou korespondenci s druhým právem. A teď tam oba té dopisy jsou. Dvůklep toho celého, druhým právou. A tam zase případně. Posílám vám kopii dopisů, které jsem poslal špíku. Na to Kořínek zase odpovídá. Z toho, že se obracíte na špíku, je vědět, kam směřujete. Myslím, že další naše korespondence je bez předmětna. Jsou z toho Kořínek. Pak je asi tři týmny ticho. A pak je závěrečný dopis do minut. Kde píše. Domníval jsem se, že budete nám na dopisy čterádu odpovídat. Ale vidím, že ne. Tak jsem se obracil na špíku. A vidím, že vy si z toho teda vzájmíte záminku, proč nadále neodpovídáte. Tak vás žádám, abyste všeho korespondenci, včetně dovědku, který vám teď ještě posílám, otiskli ve svém časopisku. Pokud byste tak nechtěli učinit, tak vás žádám o doporučení, na který jiný list se mám obrátit. Vním, že to byla větší pravděpodobnost, že mi to udělají. S vůkz tou to my a dovědek. Sedím na svém pracovišti, právě jsem přišel. Je mi úplně zlé, protože tady je hrozný smrt. Peče tady smrdutá voda. A mám před sebou šesnácku. Mám před sebou šesnácku. Je mi z toho na nic. Měl jsem sice v úmyslu, když se mnou nechcete korespondovat, tak vás takto vzít a nechat vás na poporu. Jak to tu tak smrdí. A jak mám před sebou tu šesnácku. A je mi z toho dvě. Říkám si, co bych vás šetřil. A tak pokryl. A teď tam, víš, že celou věku znova to probírá a dává tomu také. To je vám tak sensační. Právě ten dovědek je úplně nádherný. Co bych vás šetřil. A navrhujeme mu teda. Podívejte se, když je vám tak těžko mě odpovídat. Mně tak. Víte co, tak si to vyměníme. Půjďte vy sem, a já půjdu tam. Já na to vzdělání mám. Kvalifikaci. Já jsem taky udělal jako. A slibuju vám, že na všechny vaše dopisy budu odpovídat. A vy, když můžete dělat takovouhle věc, tak vám takové měsíční zaškolení úplně stačí. A budete úplně dokonale tady dělat tohle. A já vám říkám, že ve své funkci zástupce šefre, kterou já právě se všíslou autoritou se zasadím o to, abyste mohli vědecky pracovat, když napíšete knihu, aby komise byla pohotově, aby to posoudila po všech stránkách, aby vás neodkopávali z vědecké ústavu a tak dále, aby se tím zabejvali. A já ještě nevím, co tam prostě... A aby to, že tracete někdo jako dělník, nebylo překážkou pro to, abyste se mu mohl stát kandidátem. Zaručuju vám, že ve své funkci, a teď to znovu pokračuje furt dál takhle, říká no a teď si uvědomuji, já jsem vlastně nikdy komunista nebyl, že teď tady jsem s partnerem a že možná pro tu vaši funkci by mě chyběla dostatečná autorita. A tak víte co? Tak si to vyměníme zase zpátky. Ale vy se musíte zasadit a takhle. Vy musíte říct vážně, že tohle přece takhle není možný. A vy říkáte, že to není možný? Jak to? Za všetky prachy. Prostě to čtěte a nevíte, jestli je blázen, nebo jestli... Vy ho znáte? Léta se s ním zná. A co to je? Já o ním nevím nic. Ale víte... Já vím, jak se s ním... Je tam na to co chci řádat. A když si jako raketa se vyhouk na naše nebe, v literárkách, tam měl celou stránku povídání o sobě, teda o něm a jeho povídání. On má fantastický život. A celý je fantastický. Se vším nespolehlimostí a takovou divností. Tak prostě, co si naprosto nenormální. Tak on, ještě jako v středoškolách, se nakptol s týma gandy. A rozhodl se, že tady nezůstává, že by musel jít na vojno. A utekl přes hranice do Polska. Z Polska do Indie chtěl přejít. Jenže Polskou chytí. Zavřeli. A když ho pustili, tak ho postrkem postali k nám, ale tady ho zavřeli zásasinem baroky. A on v kriminále přišel do kontaktu jednak se spoustou zavřených komunistům a zavřených katolických dvíř. A od vobou čerpal, co se dalo. To jsou někdy 50. lety. 50. lety, ano. Ale už takový... To mohlo být už tak jako... No, nevím. Už to teď hluběj v prdcese. Tak 54. Dokonce poslední staninové snad. Ale nejsem císlý. Až taky přežil po mně, nebo ještě dost. No a... Tak vylez. Jo, tak teda čerpal, co se dalo. A seznal jsem se teda s katolicismem, zejména podrobně s přesťancím v podobě katolickému. A s marxismem. A jako vždycky to interpretuje, že se stal marxistou, ale našel velké pochopení do přesťancí. Vždycky tak jako s vášným zkusem spojuje. Což mu umožnilo právě se dostat co nejblížšího kontaktu s marxovcem. Páč, to je duch oměrně blízký tomu. No a... Pak když vylez, tak... Pracoval on je z rodiny dřevorubceho, to je dřevorubec. No a tak prostě pracoval taky jako dřevorubec. Nějakej čas. No a dodělal si maturitu, nebo co? Myslím, nějak ještě, nebo něco. Nebo při nejmenším dělání zkoušky. Jako dřevorubec. Dostal doporučení na studium na výsledké škole. Dělal zkoušky. No a... To je nějaký potíže, ale Machovecňák u těch zkoušek zrovna byl. Byl v komisii a zaujalo ho to a zarůčil, že neměl bejt přijat. To vypadalo moc špatně. Machovecňák udělal hodně pro to, aby přece jenom přijat byl a řekl, že si ho veme na starost a že mu bude věnovat zvláštní péči a že si myslí, že to za to stojí a tak. A tak prostě tak se za něj zarůčil, až toho se on neznal do té doby. Takže on byl přijat a študoval. A skutečně vyštudoval. No a jak si projít po mnoha stránkách mimořádnou inteligenci, která je místy lámána takovýma nesmírně divokejma blbostma, který jsou tak naprosto nepochopitelný lidskému rozumu, co dělá. No ale nicméně inteligenci neřekli. Brzo se stal slavným a zejména křesťaní si ho začali těsně tady jako pěstovat, podobně jako machovce. Takže jezdil z kongresu na kongres, všude se ho zvalil. Dokonce v 1969 byl na celým turné v Americe se dvouma. Ještě z Gardasky. A se dvouma jedním farářem a jedním študentem teologie odcátek. Tak štyřice sjedli z Ameriky od severa až na jich. Bylo to v televizi, plný noviny toho vizitu. A teď se sem vrátili a on se přihlásil a dostal teda aspiranturu. Zahájili na Filozofické fakultě a uprostřed nebo ke konci asi tak té třetí rojalitou a teď nevím. Prostě předoslední rok dostal pozvání na roční přednášení v Hawaji, v univerzitě. Tak se umálem do týdin dělal. Tak se rušil tu stáž, tu aspiranturu a odjel tam. A naspáteč po ročním pobytu prostě jeli pak zpátky přes Ameriku. Tam pobyl asi měsíc nebo jak dlouho. Našetřené peníze vám tam utracel. Pak se vrátil sem a tady se vrátil do situace, kdy začal vyhazování ze všeho možného. Jak to tak viděl, tak nějak prostě něco zlapal mu v bedně. A ty příklady, on znal příklady, jak filozofé byli vyhazovaný, jak sviták šel do Jatek Pražský, že na praxi posím byl v ČKD, kamarít byl na místě Kustí nebo někde v Rakovnice na nějaký mejdlárně nebo něco takového. Pamatujete se, jo? Přišel některá kolmana, vypacifikoval Filozofický ústav a udělal se to tím způsobem, že předtím asi 12 nebo 15 pracovníků Filozofické ústavy rozdeslali jako stranické tajemníky do nějakých takových místních organizací na praxi. Takže všechny všechny všechny všech čili teda tý pacifikaci. No tak když jemu se to vybavilo a udělal to bez příkazů, jo? Takže v den, kdy mu končila aspirantůra a kdy nějak já nevím jestli podal nebo nepodal tu práci, to mně není jasný, spíš asi nepodal, ačkoli možná mluví tam, když mu končila tak obnamžitě návazně na to nastoupil na místo strojníka v bolšovické elektrárně. To je nejhorší, nejstarší a nejhorší elektrárna vůbec v Evropě a v okolní galaxii. To je příšer, já tam za ním jednou byl a to je skutečně, to byl zážitek. Tam vejdete a překážete... No to jsem vám nikdy říčil, jo? Všeho z čeho může, rezavá voda, snaží se popílek a tak dále a v tom si vybudoval uprostřed, v tom mění takovej vykvam, z plechů, překlišek, kusů hadrů, pytloviny, jo, tak to je takovej vykvam a tam spod těm stůl, takže na něj neprší a nepadá to svým stvům. Už nemůžete skočit. Tam si nosil, ještě dostal potvrzení z fakulty, že vědecky pracuje, takže z univerzitky si půjčil Taneriho Dekarta do klasický vydání. To tam, ty velký folie, aby tam nosil do toho, měl rozložený a pracoval a udělal tam práci. Měj půjčil, mě se moc teda nezdála, já ji půjčem na rýchlo, moc se mi nezdála, měl rozložený klobouk dohoře, to tam udělal. Až doma zřejmě nemohl to dělat, tak to dělal jenom tam. Mět kolikaset stránkovou práci o Dekartovi a je to jenom první díla zadíl. Proč si vybral zrovna to, že nic může další? On to, jako tu práci, to nevím, to nikde nevěděl. Myslel si teda jako, že to bude takovej... A teď přes druhá, ten druhej text, který je v té samizdatové knižce, je závěr nebo souhrn, nebo prověrka experimentů, nebo akce experimentů, nebo tak nějak se tedy... Prostě je tam taková reflexe toho, co s toho se dá filozofický vytěžit, která z tého pětiletní zkušenosti, pět let tam pobyl, která se vytěží, která z tého pětiletní zkušenosti, pět let tam pobyl, pětiletní zkušenosti teda v tom prostředí. A to je celkem zajímavé, ale nedá se to sobnat s tam tím problémem, že je tam mnoho zajímavého a vynáší to napomnět skutečně některé důležité věci. On totiž neměl žádný průšvěch. Rozumím. On byl pryč. On byl vyhozený z fakulty, z práce. On skončil aspirantku a nastoupil práci dělníka. A teď ho odmítají všichni a on to tam všecko vypisuje, co mu kdo řek. Jak byl za Javůrkem. A Javůrek mu třeba řek. Prosím, co si myslíte? Tenhle ústav tady se teď študuje. Nejnovější filozofie aktuální. Kdybych věděl, že někdo tady študuje, tak bych ho volal v podpovědnosti, a když by nepřestal, tak ho vyhodím. On to tam napsal. To je úplně genial. A to tam všecko je teda. Tak to je druhá věc. Třetí věc je... To si nemůžu vzpomenout. Víte, k tomu přídanej, já to mám ve zvláště, tak to je taková s celá věcnou metódou psaná studie Orichtovi. A ta první dvě třetiny máte dojem, že je to vůbec úplný. A až tam je z toho dojem, že on bere, on dělá toto. Říká, začíná. Tak v téhle zemi jsou takové dvě filozofické hvězdy. Kosík a Machovec. Znám jí, mluví se o nich, ale že by ovlivli něco na někoho, to teda skoro se o tom nedá mluvit. Naproti tomu je tady nějakej Richter, který měl obrovský vliv a má. Který publikuje věci, které v vědeckých fórech se berou vážně. Čtou se u nás i v zahraničí. Překládají se. Ovlivnil celou generaci vědců. Není dobře se tím trochu zahrajkat. A tenhle člověk, tam ty dva byly vyražené, a jsou dneska nic. Tenhle člověk nebyl vyražený. A ten byl příšel. On byl prý maj za vám. Tam se zavolal. Musíme ho vzít vážně. Některé říkají, že to je díky tomu, že zradil. Ale zradil on opravdu? To se musí zjistit. Najlepší je, když srovnáme, co vzal před lety s tím, co dělá teď. A teď to tam analyzuje a konfrontuje s tím, co dělá. A vychází to, že příští nalížta je naprosto konsekventní měslida, který spoluje svou teorii s praxí, s jednotliví, naprosto jednotliví. A až do téhle doby furt máte vědomost, že to je blázen. A můžeme ho srovnat s jedným velkým filozofem starověku, tedy s Platonem. Teď to začíná mít krát. A teď prostě vám tam vykláda, že vesmě rychta je to, co má Platon v řecké společnosti. A teď tam analyzuje ty podobnosti a překvapivě dokládá jednu věc za druhou, že to je stejný. V teorii i v praxi, v tý situaci, který to je. Až nakonec závěry ale v jedný věci se odlišujou. Zatímco, já to nebudu líčit, všetky tyto se musí přečíst, zatímco Platon to východní svět viděl v tom, že odvede lidi od jejich situace, od jejich zájmu a od všelakejch ke světu idejí a tam najde tu jednost. Richta vynašel něco. Tím vlastně podváděl lidi pryč, jo. Tím stroskotel celý Platon. Richta vynašel něco geniální. Celá jeho filozofie je zaměřena k tomu, aby lidi utvrdila v těch jejich zájmi. Aby je přivedla tam, kde chtějí být. Aby jim umožnila důstojní postavení, přiměřený životní styl, bohatství, společná vážnost. A to je v tom jeho geniálita. Tím to končí. Prostě něco fantasmagorické. Je to psané takovým způsobem, jak jsem se dověděl, že mu lidi někedy nadávají, že lese do zadku Richtově a že se chce dostat do jeho týmo. Tak je to překvapené. Skutečně je to teda schazoní. Já neznám podobně. Skutečně při tom, jak to tak suše všechno, povídáme. A teď ten závěr, který vlastně počkal tu největší geniálitu Richtovu, je krapně triviální. To je to, co si mohu říct. To je skutečné, to je majstra života. A ten Richta je co? To je ředitelní ústavu pro filozofii a sociologii České vlády. To je chlap, který psal texty. Proto ho čeká. A teďka ještě taky. Podklady dává všechno. To jsem viděl, že nějak to mluvil. Která samozřejmě psal. To psal jiný a on to předává. Například v životě nic. Jeho kandidatskou práci dával dohromadu. On sice něco zežvástal, ale to bylo naprosto nemožné. A tak to dával dohromadu, aby se to vůbec nedalo předložit, jak to dával i Vandukský dohromady před mnoha lety. Takže tím kurioznějším, to vůbec není tam, kde šifrovano, kdo psal vlastně ten článek, který tam je analyzován. To se neví. Kdo vlastně s kým je konsekvent. Teďka když má něco udělat, tak začne. A když je nejhorší situace, tak těžce o nemocný jede na dobříš. A někdo to musí za ně vědět. To znamená udělat. Udělá už 20 let nebo víc. Je to taky svůj. Jistá geniálita. To jsem schodil já teďka. Zajďte se za všechno. Já mám bojem, že je tak. Aby mohl být asi takovej čtyřicátník. Něco přes 40 let. Narozený kolem 35 let. Není? Teď je muž v domácnosti. Oni si vydělali teda v té Hawaii na auto. Teď ho prodali. A on za to žije doma. Jeho manželka mu dělá překladatel, tłumočníci a průvodkyní nějakejmi cizincům. Jí nedělají potíže? Jí nedělají potíže? Zatím ne. Já nevím. Prostě já bych to neudělal. Já jsem si vždycky dál strašnýho manželka. Vím o celé řadě případů, kdy se tohleto... Víte, kdyby to udělal někdo neznánej, tak je v tu ranu zavřený za příživost. Ale tady by se obráčilo proti něm. To není možný. To není možný. Prosím. Já nevím přesně. Jedna, která ho podpořují, je třetí soudru. A za druhé, on dává nějaký kondice cizincům. Přímo z vysanectví nějaký a tak dále. Je to teda jenom zámínka, jak dalec je to skutečný, to nevím. On žádným nemá doufání. Jo. To je teda fantastické. Já nevím. On tak na to nevypadá, že by vůbec tak nějak od toho... ...techniku vůbec, jo. On musí teda taky nějak přizbývat na ty svý děti trochu. Tak on mě jako zřejmě jako moc prachu zastrachová. ... Si víte, jakoutokrát musí dávat na kasali... si můžete být skvělé. Já bych mu to poslal dvakrát. No to jistě, to patří k věcím. A ten jejich úspěch skučová právě v tomhle. Kdyby to nebylo, tak co z toho zbytečného všeho? Všechno tohoto si dáte jiné. Ale tisíc jeho zvláva zaužená něčím jiným, než, že by to úplně mělo. On vím, že on to moc neví. Že to dělají to, co vypadá jako šikovné, že to dělají ty druhé. On má vlastní zážitek, kterým to může někdo dělat. Ale nezapomeňte dělat něco taky důležitého. On se k tomu nechává docela zase na jednom místě. Něco jiného. www.hradeckesluzby.cz
s1a konec diskuse z 23. 2. pozdě odpoledne v Malokarpatské vinárně.flac
====================
Taky teda podržujete pouze ovšem s tím, že není. Ano. Že bychom mohli říct, že není, ale platí, nebo není, ale platí, nebo není, ale má být, nebo něco takového prostě. Prostě tam záleží všechno na tom, co rozumíme tím jest. Na tom záleží, jestli můžeme říct, že je, nebo není. To nebylo, myslím, na začátku té diskuze jasné, protože toto jistě vás muselo dráždit. Prostě říkáte, sjeď zhrubu a pak ještě nějaký jiný, sjeď jinou hrbu. Sjeď to právě, proto sjeď, že je jeden, že jo. Takže na to teda, že není. To má být. Jenže to ten Heidegger, já myslím, velice všechno tematizuje tím rozměrem, které jsou znamenáte. Způsob přítomnosti toho, co tady je. A způsob bytí jako nějaký události, zjevnosti, která tady není, jako tohle. To já myslím, že jak si potom rozlišovat ty způsoby, jak něco je. Takže by nalo potom velkou práci a bylo by to asi dost. No ale myslím, že jsme došli k nějakým... Nebo alespoň mě se něco vyjasnilo. Nebudu říct se teda k textům, ale... No za dvěci třeba, zase. Takže teď každý rád, prosím vás, tak... Teď je hodná cezura. Můžu vypadnout na chvíli? Když řeknete, že ne, tak myslím, nech vypadnete. No ne no, tak jde o to, jestli můžete ještě teda posečkat. Můžete, jo. Čili já to... Problém sexuality, jak to povolíš člověka. Tak... Proč jsem se napsal na Mytus? Ale... Tak tady... Takže tady teďka přicházíme k tomu... Že o tom vztahu Mytus a Logos. Předtím to byl vlastně, že ta příroda... A ten Mytus, jak z toho... To je všechno tady teďka celý ten... Ne? Tak... Máte... Jo máte co? Vy to státe kým? Máš to jako vždy? Tak když to přijde, tak to tam můžeš slyšet. To bude no. Ráno jak vzdělat. No, já tentokrát opravdu... Já až nějaký jako, že bych to... Spíš než zase ke konci, jestli bych tam měl něco... Ale tady opravdu... Jo, tady... Tady jako, že bych měl... Nějaký námětky, bohužel nějak jsem se můl... Spíš jako otázky. Jo? Tak já v té... V tom paragrafu jedenáct. Jo? Na straně sedmná... Tak jsem si... Vychází... Vychází filozofická literatura. Nebo taková kvázi filozofie. Co ten... Co ten Patočka, ty katřinský... To bylo první. To bylo první průvod. Já už to mám slíbený. Snad už to dostanou, já to ještě neviděl. Co? Toho Patočku? Já jsem nemohl s nikým dobytočet zatím. Já jsem to viděl. Když se to neukraje. Kde je Patočka? U ní, u mě. U Patočky. A už to nemáš. To ukradl někdo všichni. To ukradl někdo jiný. Já už to mám slíbený. Už jsem to měl tenhle týden. Měli jsme také takové válce, jak mám nějaké přednášky. Ale tak dobře, to doporučuji vaší pozornosti do tohoto minulu. Co je ten komiz? Za všetky prachy. Ono je to taková zkoumáž několika věcí. První část, dokonce to vyšlo ve dvou dílech, protože když už slyšel to první, tak ještě dodal k tomu další text. Klidně to mohlo být v jednom, ale prostě se už ty další budou, další exempáře podává dohromady. První část je korespondence s rudým právem. A to je nejkouzelnější. To jediné, co by mě zajímalo, opravdu. Zatíž to začíná tak, že Tomminsen napsal do rudýho práva do rubriky Čtenářů Žet. Já jsem vaším stálým čtenářem. Já jsem strašně rád čtit rubriku. Píší nám čteráři, nebo jak se to jmenuje. Religie ružena jindová. Jsem strašně rád, jak se tak zabejváte každým tím dopisem vážně a odpovídáte na to a tak. Protože teď jsem se dostal do takového stavu, takové vnitřní tísně a nevím, co s tím počít, tak se na vás taky obracím. Dostal jsem ji onehda do ruky, dostal jsem ji číslo Lmo. A tam byl čistou náhodou dopis Karla Kosýka Jean Paul Sartre. A v tom dopise je několik věcí, které mě přímo tak rozechvělily, jak to tam příklad takový, jak on mluví vždycky. A teď uvádí Kerry za prvé, že byl vyhozen z města a nemůže sehnat bez města, prostě nemůže sehnat přiměřené za města. Představte se. Za druhý, že je mu znemožněna jakákoliv spolupráce s našimi vědeckými institucemi. Foboru. Neuvěřitelné. Za třetí, že, já nevím, jestli je to už třetí nebo čtvrtý, prostě že mu při domovní pravice byly zabaveny asi tisíc stránek kylkopisů, kde měl nějaké přípravné texty pro dvě své knížky o praxi a o pravdě. A teď ještě snad čtvrtá, to si nezpomínám. Prosím vás, napište. Za prvé, je to pravda, co on nám píše? Za druhý, jestli je to pravda, je to v souladu s našimi zákony? Není-li. Napište mi, co mohu dělat proto, aby se zákony stavily? Jeli. Tak v souladu s kterými? A co mohu dělat proto, aby se ty zákony změnily? Já těším, že mu za několik dní došla odpověď zástupce šefredaktora Kořínka. Kdo mu píše? Vážený centrum, nad vaše dotazy vám nemohu odpovědět. Sám píšete, že se kusík obrátil nikoliv na náš list, nebož na lmo. Tak to není naše záležitost a nemůžu vám k tomu nic zbližšího říci. Kompetentní jsou tady příslušné orgány a chcete-li něco o tom vědět, opraťte se na ně. To je druhej dopis, který je tam objeřený. Pak třetí, zase on píše, píše, znovu roli ho právě. Vyjadřuje jednak svou nespokojenost. Ne, moment, moment. Třetí je dopis Julia Tomina Špíry. Tam píše, obrátil jsem se na vidy právo, v pohodě jsem byl potřesem, článkem, dopisem, který poslal kusík, který jsem předtím měl. Od dětství mě velice imponovala pohádka, jedna pohádka o zrcadle, která říkala vždycky pravdu. A teď si tam hraje, takže to je německý dopis, hraje se špík a zrcadle, jo? Takže v tom českém překladu vždycky musí být závodka, aby bylo jasné, jestli je to špík nebo zrcadle. No a protože ale žádný takový zrcadle není. Je jenom špík. A protože mě ani zrcadle, ani špík nemůže dost dobře odpovědět na tohle, tak se obracím na špíku jenom proto, aby ne odpovídal, ale aby celou tuto věc odrcadl. Protože si myslím, že tohle snad není možné, jo? A teď tam ještě nějak do toho zaplet taky, že by rád, aby odrcadl taky tu skutečnost. Jo, kdybych byl vaším čtenářem, nebo kdybych byl Němcem, tak bych se obrátil na špíku a ptal bych se, jestli jsou u nás lidi třeba komunisti, který nesmějí učit u nás Německu. A jestli je takhle porušovaná nemokracie? No, protože nejsem Němec, tak se nemůžu obrátit teda nejenom na zrcadlo, ale ani na špíku. A tak jenom bych rád, aby to odrcadlo. No a tak vám posílám svou korespondenci s druhým právem. A teď tam oba té dopisy jsou. Dvůklep toho celého, druhým právou. A tam zase případně. Posílám vám kopii dopisů, které jsem poslal špíku. Na to Kořínek zase odpovídá. Z toho, že se obracíte na špíku, je vědět, kam směřujete. Myslím, že další naše korespondence je bez předmětna. Jsou z toho Kořínek. Pak je asi tři týmny ticho. A pak je závěrečný dopis do minut. Kde píše. Domníval jsem se, že budete nám na dopisy čterádu odpovídat. Ale vidím, že ne. Tak jsem se obracil na špíku. A vidím, že vy si z toho teda vzájmíte záminku, proč nadále neodpovídáte. Tak vás žádám, abyste všeho korespondenci, včetně dovědku, který vám teď ještě posílám, otiskli ve svém časopisku. Pokud byste tak nechtěli učinit, tak vás žádám o doporučení, na který jiný list se mám obrátit. Vním, že to byla větší pravděpodobnost, že mi to udělají. S vůkz tou to my a dovědek. Sedím na svém pracovišti, právě jsem přišel. Je mi úplně zlé, protože tady je hrozný smrt. Peče tady smrdutá voda. A mám před sebou šesnácku. Mám před sebou šesnácku. Je mi z toho na nic. Měl jsem sice v úmyslu, když se mnou nechcete korespondovat, tak vás takto vzít a nechat vás na poporu. Jak to tu tak smrdí. A jak mám před sebou tu šesnácku. A je mi z toho dvě. Říkám si, co bych vás šetřil. A tak pokryl. A teď tam, víš, že celou věku znova to probírá a dává tomu také. To je vám tak sensační. Právě ten dovědek je úplně nádherný. Co bych vás šetřil. A navrhujeme mu teda. Podívejte se, když je vám tak těžko mě odpovídat. Mně tak. Víte co, tak si to vyměníme. Půjďte vy sem, a já půjdu tam. Já na to vzdělání mám. Kvalifikaci. Já jsem taky udělal jako. A slibuju vám, že na všechny vaše dopisy budu odpovídat. A vy, když můžete dělat takovouhle věc, tak vám takové měsíční zaškolení úplně stačí. A budete úplně dokonale tady dělat tohle. A já vám říkám, že ve své funkci zástupce šefre, kterou já právě se všíslou autoritou se zasadím o to, abyste mohli vědecky pracovat, když napíšete knihu, aby komise byla pohotově, aby to posoudila po všech stránkách, aby vás neodkopávali z vědecké ústavu a tak dále, aby se tím zabejvali. A já ještě nevím, co tam prostě... A aby to, že tracete někdo jako dělník, nebylo překážkou pro to, abyste se mu mohl stát kandidátem. Zaručuju vám, že ve své funkci, a teď to znovu pokračuje furt dál takhle, říká no a teď si uvědomuji, já jsem vlastně nikdy komunista nebyl, že teď tady jsem s partnerem a že možná pro tu vaši funkci by mě chyběla dostatečná autorita. A tak víte co? Tak si to vyměníme zase zpátky. Ale vy se musíte zasadit a takhle. Vy musíte říct vážně, že tohle přece takhle není možný. A vy říkáte, že to není možný? Jak to? Za všetky prachy. Prostě to čtěte a nevíte, jestli je blázen, nebo jestli... Vy ho znáte? Léta se s ním zná. A co to je? Já o ním nevím nic. Ale víte... Já vím, jak se s ním... Je tam na to co chci řádat. A když si jako raketa se vyhouk na naše nebe, v literárkách, tam měl celou stránku povídání o sobě, teda o něm a jeho povídání. On má fantastický život. A celý je fantastický. Se vším nespolehlimostí a takovou divností. Tak prostě, co si naprosto nenormální. Tak on, ještě jako v středoškolách, se nakptol s týma gandy. A rozhodl se, že tady nezůstává, že by musel jít na vojno. A utekl přes hranice do Polska. Z Polska do Indie chtěl přejít. Jenže Polskou chytí. Zavřeli. A když ho pustili, tak ho postrkem postali k nám, ale tady ho zavřeli zásasinem baroky. A on v kriminále přišel do kontaktu jednak se spoustou zavřených komunistům a zavřených katolických dvíř. A od vobou čerpal, co se dalo. To jsou někdy 50. lety. 50. lety, ano. Ale už takový... To mohlo být už tak jako... No, nevím. Už to teď hluběj v prdcese. Tak 54. Dokonce poslední staninové snad. Ale nejsem císlý. Až taky přežil po mně, nebo ještě dost. No a... Tak vylez. Jo, tak teda čerpal, co se dalo. A seznal jsem se teda s katolicismem, zejména podrobně s přesťancím v podobě katolickému. A s marxismem. A jako vždycky to interpretuje, že se stal marxistou, ale našel velké pochopení do přesťancí. Vždycky tak jako s vášným zkusem spojuje. Což mu umožnilo právě se dostat co nejblížšího kontaktu s marxovcem. Páč, to je duch oměrně blízký tomu. No a... Pak když vylez, tak... Pracoval on je z rodiny dřevorubceho, to je dřevorubec. No a tak prostě pracoval taky jako dřevorubec. Nějakej čas. No a dodělal si maturitu, nebo co? Myslím, nějak ještě, nebo něco. Nebo při nejmenším dělání zkoušky. Jako dřevorubec. Dostal doporučení na studium na výsledké škole. Dělal zkoušky. No a... To je nějaký potíže, ale Machovecňák u těch zkoušek zrovna byl. Byl v komisii a zaujalo ho to a zarůčil, že neměl bejt přijat. To vypadalo moc špatně. Machovecňák udělal hodně pro to, aby přece jenom přijat byl a řekl, že si ho veme na starost a že mu bude věnovat zvláštní péči a že si myslí, že to za to stojí a tak. A tak prostě tak se za něj zarůčil, až toho se on neznal do té doby. Takže on byl přijat a študoval. A skutečně vyštudoval. No a jak si projít po mnoha stránkách mimořádnou inteligenci, která je místy lámána takovýma nesmírně divokejma blbostma, který jsou tak naprosto nepochopitelný lidskému rozumu, co dělá. No ale nicméně inteligenci neřekli. Brzo se stal slavným a zejména křesťaní si ho začali těsně tady jako pěstovat, podobně jako machovce. Takže jezdil z kongresu na kongres, všude se ho zvalil. Dokonce v 1969 byl na celým turné v Americe se dvouma. Ještě z Gardasky. A se dvouma jedním farářem a jedním študentem teologie odcátek. Tak štyřice sjedli z Ameriky od severa až na jich. Bylo to v televizi, plný noviny toho vizitu. A teď se sem vrátili a on se přihlásil a dostal teda aspiranturu. Zahájili na Filozofické fakultě a uprostřed nebo ke konci asi tak té třetí rojalitou a teď nevím. Prostě předoslední rok dostal pozvání na roční přednášení v Hawaji, v univerzitě. Tak se umálem do týdin dělal. Tak se rušil tu stáž, tu aspiranturu a odjel tam. A naspáteč po ročním pobytu prostě jeli pak zpátky přes Ameriku. Tam pobyl asi měsíc nebo jak dlouho. Našetřené peníze vám tam utracel. Pak se vrátil sem a tady se vrátil do situace, kdy začal vyhazování ze všeho možného. Jak to tak viděl, tak nějak prostě něco zlapal mu v bedně. A ty příklady, on znal příklady, jak filozofé byli vyhazovaný, jak sviták šel do Jatek Pražský, že na praxi posím byl v ČKD, kamarít byl na místě Kustí nebo někde v Rakovnice na nějaký mejdlárně nebo něco takového. Pamatujete se, jo? Přišel některá kolmana, vypacifikoval Filozofický ústav a udělal se to tím způsobem, že předtím asi 12 nebo 15 pracovníků Filozofické ústavy rozdeslali jako stranické tajemníky do nějakých takových místních organizací na praxi. Takže všechny všechny všechny všech čili teda tý pacifikaci. No tak když jemu se to vybavilo a udělal to bez příkazů, jo? Takže v den, kdy mu končila aspirantůra a kdy nějak já nevím jestli podal nebo nepodal tu práci, to mně není jasný, spíš asi nepodal, ačkoli možná mluví tam, když mu končila tak obnamžitě návazně na to nastoupil na místo strojníka v bolšovické elektrárně. To je nejhorší, nejstarší a nejhorší elektrárna vůbec v Evropě a v okolní galaxii. To je příšer, já tam za ním jednou byl a to je skutečně, to byl zážitek. Tam vejdete a překážete... No to jsem vám nikdy říčil, jo? Všeho z čeho může, rezavá voda, snaží se popílek a tak dále a v tom si vybudoval uprostřed, v tom mění takovej vykvam, z plechů, překlišek, kusů hadrů, pytloviny, jo, tak to je takovej vykvam a tam spod těm stůl, takže na něj neprší a nepadá to svým stvům. Už nemůžete skočit. Tam si nosil, ještě dostal potvrzení z fakulty, že vědecky pracuje, takže z univerzitky si půjčil Taneriho Dekarta do klasický vydání. To tam, ty velký folie, aby tam nosil do toho, měl rozložený a pracoval a udělal tam práci. Měj půjčil, mě se moc teda nezdála, já ji půjčem na rýchlo, moc se mi nezdála, měl rozložený klobouk dohoře, to tam udělal. Až doma zřejmě nemohl to dělat, tak to dělal jenom tam. Mět kolikaset stránkovou práci o Dekartovi a je to jenom první díla zadíl. Proč si vybral zrovna to, že nic může další? On to, jako tu práci, to nevím, to nikde nevěděl. Myslel si teda jako, že to bude takovej... A teď přes druhá, ten druhej text, který je v té samizdatové knižce, je závěr nebo souhrn, nebo prověrka experimentů, nebo akce experimentů, nebo tak nějak se tedy... Prostě je tam taková reflexe toho, co s toho se dá filozofický vytěžit, která z tého pětiletní zkušenosti, pět let tam pobyl, která se vytěží, která z tého pětiletní zkušenosti, pět let tam pobyl, pětiletní zkušenosti teda v tom prostředí. A to je celkem zajímavé, ale nedá se to sobnat s tam tím problémem, že je tam mnoho zajímavého a vynáší to napomnět skutečně některé důležité věci. On totiž neměl žádný průšvěch. Rozumím. On byl pryč. On byl vyhozený z fakulty, z práce. On skončil aspirantku a nastoupil práci dělníka. A teď ho odmítají všichni a on to tam všecko vypisuje, co mu kdo řek. Jak byl za Javůrkem. A Javůrek mu třeba řek. Prosím, co si myslíte? Tenhle ústav tady se teď študuje. Nejnovější filozofie aktuální. Kdybych věděl, že někdo tady študuje, tak bych ho volal v podpovědnosti, a když by nepřestal, tak ho vyhodím. On to tam napsal. To je úplně genial. A to tam všecko je teda. Tak to je druhá věc. Třetí věc je... To si nemůžu vzpomenout. Víte, k tomu přídanej, já to mám ve zvláště, tak to je taková s celá věcnou metódou psaná studie Orichtovi. A ta první dvě třetiny máte dojem, že je to vůbec úplný. A až tam je z toho dojem, že on bere, on dělá toto. Říká, začíná. Tak v téhle zemi jsou takové dvě filozofické hvězdy. Kosík a Machovec. Znám jí, mluví se o nich, ale že by ovlivli něco na někoho, to teda skoro se o tom nedá mluvit. Naproti tomu je tady nějakej Richter, který měl obrovský vliv a má. Který publikuje věci, které v vědeckých fórech se berou vážně. Čtou se u nás i v zahraničí. Překládají se. Ovlivnil celou generaci vědců. Není dobře se tím trochu zahrajkat. A tenhle člověk, tam ty dva byly vyražené, a jsou dneska nic. Tenhle člověk nebyl vyražený. A ten byl příšel. On byl prý maj za vám. Tam se zavolal. Musíme ho vzít vážně. Některé říkají, že to je díky tomu, že zradil. Ale zradil on opravdu? To se musí zjistit. Najlepší je, když srovnáme, co vzal před lety s tím, co dělá teď. A teď to tam analyzuje a konfrontuje s tím, co dělá. A vychází to, že příští nalížta je naprosto konsekventní měslida, který spoluje svou teorii s praxí, s jednotliví, naprosto jednotliví. A až do téhle doby furt máte vědomost, že to je blázen. A můžeme ho srovnat s jedným velkým filozofem starověku, tedy s Platonem. Teď to začíná mít krát. A teď prostě vám tam vykláda, že vesmě rychta je to, co má Platon v řecké společnosti. A teď tam analyzuje ty podobnosti a překvapivě dokládá jednu věc za druhou, že to je stejný. V teorii i v praxi, v tý situaci, který to je. Až nakonec závěry ale v jedný věci se odlišujou. Zatímco, já to nebudu líčit, všetky tyto se musí přečíst, zatímco Platon to východní svět viděl v tom, že odvede lidi od jejich situace, od jejich zájmu a od všelakejch ke světu idejí a tam najde tu jednost. Richta vynašel něco. Tím vlastně podváděl lidi pryč, jo. Tím stroskotel celý Platon. Richta vynašel něco geniální. Celá jeho filozofie je zaměřena k tomu, aby lidi utvrdila v těch jejich zájmi. Aby je přivedla tam, kde chtějí být. Aby jim umožnila důstojní postavení, přiměřený životní styl, bohatství, společná vážnost. A to je v tom jeho geniálita. Tím to končí. Prostě něco fantasmagorické. Je to psané takovým způsobem, jak jsem se dověděl, že mu lidi někedy nadávají, že lese do zadku Richtově a že se chce dostat do jeho týmo. Tak je to překvapené. Skutečně je to teda schazoní. Já neznám podobně. Skutečně při tom, jak to tak suše všechno, povídáme. A teď ten závěr, který vlastně počkal tu největší geniálitu Richtovu, je krapně triviální. To je to, co si mohu říct. To je skutečné, to je majstra života. A ten Richta je co? To je ředitelní ústavu pro filozofii a sociologii České vlády. To je chlap, který psal texty. Proto ho čeká. A teďka ještě taky. Podklady dává všechno. To jsem viděl, že nějak to mluvil. Která samozřejmě psal. To psal jiný a on to předává. Například v životě nic. Jeho kandidatskou práci dával dohromadu. On sice něco zežvástal, ale to bylo naprosto nemožné. A tak to dával dohromadu, aby se to vůbec nedalo předložit, jak to dával i Vandukský dohromady před mnoha lety. Takže tím kurioznějším, to vůbec není tam, kde šifrovano, kdo psal vlastně ten článek, který tam je analyzován. To se neví. Kdo vlastně s kým je konsekvent. Teďka když má něco udělat, tak začne. A když je nejhorší situace, tak těžce o nemocný jede na dobříš. A někdo to musí za ně vědět. To znamená udělat. Udělá už 20 let nebo víc. Je to taky svůj. Jistá geniálita. To jsem schodil já teďka. Zajďte se za všechno. Já mám bojem, že je tak. Aby mohl být asi takovej čtyřicátník. Něco přes 40 let. Narozený kolem 35 let. Není? Teď je muž v domácnosti. Oni si vydělali teda v té Hawaii na auto. Teď ho prodali. A on za to žije doma. Jeho manželka mu dělá překladatel, tłumočníci a průvodkyní nějakejmi cizincům. Jí nedělají potíže? Jí nedělají potíže? Zatím ne. Já nevím. Prostě já bych to neudělal. Já jsem si vždycky dál strašnýho manželka. Vím o celé řadě případů, kdy se tohleto... Víte, kdyby to udělal někdo neznánej, tak je v tu ranu zavřený za příživost. Ale tady by se obráčilo proti něm. To není možný. To není možný. Prosím. Já nevím přesně. Jedna, která ho podpořují, je třetí soudru. A za druhé, on dává nějaký kondice cizincům. Přímo z vysanectví nějaký a tak dále. Je to teda jenom zámínka, jak dalec je to skutečný, to nevím. On žádným nemá doufání. Jo. To je teda fantastické. Já nevím. On tak na to nevypadá, že by vůbec tak nějak od toho... ...techniku vůbec, jo. On musí teda taky nějak přizbývat na ty svý děti trochu. Tak on mě jako zřejmě jako moc prachu zastrachová. ... Si víte, jakoutokrát musí dávat na kasali... si můžete být skvělé. Já bych mu to poslal dvakrát. No to jistě, to patří k věcím. A ten jejich úspěch skučová právě v tomhle. Kdyby to nebylo, tak co z toho zbytečného všeho? Všechno tohoto si dáte jiné. Ale tisíc jeho zvláva zaužená něčím jiným, než, že by to úplně mělo. On vím, že on to moc neví. Že to dělají to, co vypadá jako šikovné, že to dělají ty druhé. On má vlastní zážitek, kterým to může někdo dělat. Ale nezapomeňte dělat něco taky důležitého. On se k tomu nechává docela zase na jednom místě. Něco jiného. www.hradeckesluzby.cz
====================
s1b.flac
====================
Konec záznamů z 23. února, pozdě odpoledne, v Malokarpatské vynárně. No a nějak jsem začal, protože mě nějak cizí, jako nedochážu se vzít nebo přemýšlet úplně tak nějak vznešeně nebo abstraktně, abstraktně spíš, takhle tak. Spíš musím trošku konkrétně. A tak jsem začal důmat, jak je to vlastně s tím vědomím, jestli člověka má, když se naladí, nebo zkrátka takhle od začátku, od dětství, no a tak jsem došel, nebo tak mě napadlo, že to dítě, protože tady to slovo jsou vědomovací. A to asi mám dojem, že to trošku nevystihuje úplně přímo tu funkci vědomí a že možná v téhle souvislosti, kde jsem používal to slovo, jsou vědomovaci, že jsem jaksi trošku sklonul s tím, že jsem přímo nevystihnul to, co asi by to mělo být. No ale u toho dítěte, tam mám dojem, že dost dlouho, pár let trvá, ne dva let, krátka chvíli trvá, než dítě začne reagovat a brát na vědomí. Že bere věci určitý a potom bere druhý lidi na vědomí a teprve až po další chvíli mám dojem, že začne brát na vědomí teprve sebe. A pak k mně začne vám padat, jak je to s vědomím a s rozumem a vědomí a duše, to jsem teda odvrch tady ten vztah vědomí a duše, protože jak si s tou duší jsem nevěděl, co by. No a takto vědomí a rozum, tam mi připadalo, že to stojí vedle sebe, že třeba rozumově si dokážu oduvodnit cokoliv a vědomí teprve řídí těmi rozumově oduvodněné reakce. Nevím, jestli jsem to řekl dobře, nebo jestli jsem to řekl tak, jak jsem to myslel, ale že třeba někdo se chová, a to už třeba třeba jedná trošku stereotypně, že třeba už vědomí nepotřebuje, že někdy, to je právě to slovo, je to slovo uvědomáci, že se třeba řekne, že se chová někdy to slovo. Že je jedna nevědomky. Takže, jakože by vědomí celkem v tý chvíli nepotřebovala. A jo, je to možný, že to nějak to levit nemá. Takže, co se týče toho vztahu vědomí a rozumu, tak jsem myslel, že nějak to stojí v rece celé sebe a zájem sebe doplňuje. A potom teda to vědomí a duše, to jsem odvrh, protože to musel jaksi dokázat nějak. Víš, jsem slyšel teď se tam mají, že Jindra to má promakaný, tak je to vztahu vědomí a duše. A co ještě tu tam bylo? Jo. No, to je asi daný výzas, co mi tady řekala, co mě vládovalo. Mám dojem, že jsem nějak si o tom vědomí. Asi, že jsem nevystřih to, co jsem měl, ale zkrátka tady ty body, co jsem tak naznačil, že nějak to vědomí bude asi takovej určitej takovej který řídí to určitý chování. Že to řeknu takhle konkrétně. Že rozum, mám dojem, že rozum s tím nemá co dělat. Rozum se podíve nepřímo na tom jednání. A teprve až to vědomí nějak člověka usměrňuje. Že se člověk hlavně věda uvědomuje sám se, která podle toho vědna. Bezvědomí asi se tvrduje. A jak teda například, bylo dobře, tak řekněme, člověk něco dělá, uvědomí se sám sebe, jaký to má být na to, co dělá? No, že se vědomuje svou existenci, tudíž co to pro něj takhle slovenským všimá. Co ta práce pro něj přinese, proč to dělá a za jakým účelem. A to mu říká vědomí? To mu říká vědomí. To mu říká rozum? To je rozum, no. Ale to je spíš naopak, že vědomí řídí to, co děláme a rozum to řídí. Takže uvažujeme o tom, jestli to má pro nás cenu nebo nemá cenu, jestli je to úžitečný nebo není úžitečný, to je rozumová úvaha, která sice probíhá ve vědomí, no ale vědomí může být taky bez té rozumové úvahy a pak nám nic neřekne. To je, no. No, tak takhle jsem to, jaksi. No, ale zbytečně k tomu říkám já. Co vy k tomu říkáte? Tak především tam, no, prosím. Já jsem teda nějakou novou akumulací mluvili, říkali, že to nejde, když jedná to sami. Já nevím. Ale asi tam zkrátka. A připouštíte taky, že je nějaký špatný rozum? No. No, tak to jo. Ale obvykle teda, když se řekne rozum, jestli to vlastně rozumný, tak se tím nemyslí, že buď nesmyslný nebo smysluplný. Proč jenom, že to je smysluplný, že rozumný. To není bláznivý. Takže rozum je už něco určitýho většinou. Tak se to má za to. A pak ovšem teda, nemůže bejt vědomý a rozum to tež máš vědomý, může bejt nesmyslný, když to je rozumnej. No, už to nikam nepřipadá. Nepřipadá. No, to je jiná. No, to byly asi teda těch pojímek, no. No samozřejmě, no. My se vždycky musíme domluvit nějakýma termínama, za nimi jsou pojmy a když se o tom nedomluvíme, tak každý vlastně říká něco jiné, i když slova jsou stejná, že. Takže proto jsem se na to ptal, že jen pokračujte klidně. No. No, to je vlastně nejkrucné. No, to je vlastně nic na to. Já nevím, jak to nějak odliší, ale vlastně mě to vědomí. To samé, jak bych měla odlišit nebo odstánit od toho vědomí, to došlo, jo. Že nějak asi v jedném z těch sobě, které jsme nějakým způsobem způsobujeli, záhřela, když mám představu, že to vědomí, jako, že jsem to jako já a že to je teda to, který teda přijímá z okolí a z našeho z knížek a prostě ve životu. Prostě určitý dojim a že teda je i řadí. A že nějak se teda tady utváří ta osobnost, která působuje jim toho vědomí. Ožem, to se je fakt, že to asi není tak přesné, protože já si uvědomuji, že já sebe sama můžu kritizovat. A kdy nějak teda se mi zdá ten narušený ten vztah toho celitánu. No, já o tom, no. Protože mě to právě taky já si rozpívám k těm vědomím. Protože mě nepřipadá, že když řeknu rozloum už je to něco kladbího, pozitivního. Mě připadá, že ten rozloum, že to je taky určitá věc jako moje a že tím pádem já se můžu podívat a já se taky mnohokrát přesvědčuju, že jsem se spletla skrz ten rozloum, že jsem se původně třeba myslela, že to bylo správně, mimo to potom se ukázalo, že to správně nebylo. A to vědomí zase někdy jako by se ráno vždycky vypíná, nebo nemá nějak co říct k určitým situacím. A to potom teda souvisí s těm uvědomováním. A teď tady třeba taky svědomí v tom něco mluví, já nevím, co pořádně. Já se pořádně pojímám osobně, vysvětly, v zářadě. Nějak tyhle věci úplně nějak splývají v jedno, jako teda v osobnost a nějak to vůbec mě nevloží. No to jde. Jak to musí jít, ale je to těžké. Já si úplně myslím, že to musí jít, ale než to mám teda jako z toho subjektu nějak hodnotit, tak mi připadá, že tyhle všechny věci jsou nějak dohromady a že potom jsem byl teda jako já. A že si nemůžou prostě řečit teda rozum s tím vědomím, svědomí s tím rozumem, svědomí s tím vědomím a pak dále. Já jsem to třeba asi teda tak nepýtval pomocí těch termínů duše a rozum a vědomí. Já jsem si řekl, že teda je určitá struktura v nás, jsou to určitě takové nějaké intelektuální návyky, které vztřebáváme, které možná podvědomky třeba pomocí učení se jazyku nebo tak do sebe vztřebáváme a že je to určitý nástroj, kterým zpracováváme teda veškerou realitu kolem nás, že to je asi to vědomí, co se mi tak dává. Mně se třeba zdálo celkem názorný třeba jako, že to vědomí, že to můžou být třeba různý, různý druhý třeba naprosto diametrálně odlišný, co to se mi třeba zdálo třeba na způsobu třeba řeckýho chápání času a hebrejskýho chápání. Asi takhle jsem potom se díval jako na pokus říct, co to je vědomí. Já jsem to nějak takhle nepýtval, jako tady pýtvali dětka. To má asi jednu nevýboru, že třeba jsem se nezamýšlel nad tím, třeba nad tou nějakou tou sebekritikou. Já jsem to viděl spíš jako nástroj, nebo vidím to pořád jako nástroj, který je naučitelný a který je otevřený, který se formuje zároveň.
s1b.flac
====================
Konec záznamů z 23. února, pozdě odpoledne, v Malokarpatské vynárně. No a nějak jsem začal, protože mě nějak cizí, jako nedochážu se vzít nebo přemýšlet úplně tak nějak vznešeně nebo abstraktně, abstraktně spíš, takhle tak. Spíš musím trošku konkrétně. A tak jsem začal důmat, jak je to vlastně s tím vědomím, jestli člověka má, když se naladí, nebo zkrátka takhle od začátku, od dětství, no a tak jsem došel, nebo tak mě napadlo, že to dítě, protože tady to slovo jsou vědomovací. A to asi mám dojem, že to trošku nevystihuje úplně přímo tu funkci vědomí a že možná v téhle souvislosti, kde jsem používal to slovo, jsou vědomovaci, že jsem jaksi trošku sklonul s tím, že jsem přímo nevystihnul to, co asi by to mělo být. No ale u toho dítěte, tam mám dojem, že dost dlouho, pár let trvá, ne dva let, krátka chvíli trvá, než dítě začne reagovat a brát na vědomí. Že bere věci určitý a potom bere druhý lidi na vědomí a teprve až po další chvíli mám dojem, že začne brát na vědomí teprve sebe. A pak k mně začne vám padat, jak je to s vědomím a s rozumem a vědomí a duše, to jsem teda odvrch tady ten vztah vědomí a duše, protože jak si s tou duší jsem nevěděl, co by. No a takto vědomí a rozum, tam mi připadalo, že to stojí vedle sebe, že třeba rozumově si dokážu oduvodnit cokoliv a vědomí teprve řídí těmi rozumově oduvodněné reakce. Nevím, jestli jsem to řekl dobře, nebo jestli jsem to řekl tak, jak jsem to myslel, ale že třeba někdo se chová, a to už třeba třeba jedná trošku stereotypně, že třeba už vědomí nepotřebuje, že někdy, to je právě to slovo, je to slovo uvědomáci, že se třeba řekne, že se chová někdy to slovo. Že je jedna nevědomky. Takže, jakože by vědomí celkem v tý chvíli nepotřebovala. A jo, je to možný, že to nějak to levit nemá. Takže, co se týče toho vztahu vědomí a rozumu, tak jsem myslel, že nějak to stojí v rece celé sebe a zájem sebe doplňuje. A potom teda to vědomí a duše, to jsem odvrh, protože to musel jaksi dokázat nějak. Víš, jsem slyšel teď se tam mají, že Jindra to má promakaný, tak je to vztahu vědomí a duše. A co ještě tu tam bylo? Jo. No, to je asi daný výzas, co mi tady řekala, co mě vládovalo. Mám dojem, že jsem nějak si o tom vědomí. Asi, že jsem nevystřih to, co jsem měl, ale zkrátka tady ty body, co jsem tak naznačil, že nějak to vědomí bude asi takovej určitej takovej který řídí to určitý chování. Že to řeknu takhle konkrétně. Že rozum, mám dojem, že rozum s tím nemá co dělat. Rozum se podíve nepřímo na tom jednání. A teprve až to vědomí nějak člověka usměrňuje. Že se člověk hlavně věda uvědomuje sám se, která podle toho vědna. Bezvědomí asi se tvrduje. A jak teda například, bylo dobře, tak řekněme, člověk něco dělá, uvědomí se sám sebe, jaký to má být na to, co dělá? No, že se vědomuje svou existenci, tudíž co to pro něj takhle slovenským všimá. Co ta práce pro něj přinese, proč to dělá a za jakým účelem. A to mu říká vědomí? To mu říká vědomí. To mu říká rozum? To je rozum, no. Ale to je spíš naopak, že vědomí řídí to, co děláme a rozum to řídí. Takže uvažujeme o tom, jestli to má pro nás cenu nebo nemá cenu, jestli je to úžitečný nebo není úžitečný, to je rozumová úvaha, která sice probíhá ve vědomí, no ale vědomí může být taky bez té rozumové úvahy a pak nám nic neřekne. To je, no. No, tak takhle jsem to, jaksi. No, ale zbytečně k tomu říkám já. Co vy k tomu říkáte? Tak především tam, no, prosím. Já jsem teda nějakou novou akumulací mluvili, říkali, že to nejde, když jedná to sami. Já nevím. Ale asi tam zkrátka. A připouštíte taky, že je nějaký špatný rozum? No. No, tak to jo. Ale obvykle teda, když se řekne rozum, jestli to vlastně rozumný, tak se tím nemyslí, že buď nesmyslný nebo smysluplný. Proč jenom, že to je smysluplný, že rozumný. To není bláznivý. Takže rozum je už něco určitýho většinou. Tak se to má za to. A pak ovšem teda, nemůže bejt vědomý a rozum to tež máš vědomý, může bejt nesmyslný, když to je rozumnej. No, už to nikam nepřipadá. Nepřipadá. No, to je jiná. No, to byly asi teda těch pojímek, no. No samozřejmě, no. My se vždycky musíme domluvit nějakýma termínama, za nimi jsou pojmy a když se o tom nedomluvíme, tak každý vlastně říká něco jiné, i když slova jsou stejná, že. Takže proto jsem se na to ptal, že jen pokračujte klidně. No. No, to je vlastně nejkrucné. No, to je vlastně nic na to. Já nevím, jak to nějak odliší, ale vlastně mě to vědomí. To samé, jak bych měla odlišit nebo odstánit od toho vědomí, to došlo, jo. Že nějak asi v jedném z těch sobě, které jsme nějakým způsobem způsobujeli, záhřela, když mám představu, že to vědomí, jako, že jsem to jako já a že to je teda to, který teda přijímá z okolí a z našeho z knížek a prostě ve životu. Prostě určitý dojim a že teda je i řadí. A že nějak se teda tady utváří ta osobnost, která působuje jim toho vědomí. Ožem, to se je fakt, že to asi není tak přesné, protože já si uvědomuji, že já sebe sama můžu kritizovat. A kdy nějak teda se mi zdá ten narušený ten vztah toho celitánu. No, já o tom, no. Protože mě to právě taky já si rozpívám k těm vědomím. Protože mě nepřipadá, že když řeknu rozloum už je to něco kladbího, pozitivního. Mě připadá, že ten rozloum, že to je taky určitá věc jako moje a že tím pádem já se můžu podívat a já se taky mnohokrát přesvědčuju, že jsem se spletla skrz ten rozloum, že jsem se původně třeba myslela, že to bylo správně, mimo to potom se ukázalo, že to správně nebylo. A to vědomí zase někdy jako by se ráno vždycky vypíná, nebo nemá nějak co říct k určitým situacím. A to potom teda souvisí s těm uvědomováním. A teď tady třeba taky svědomí v tom něco mluví, já nevím, co pořádně. Já se pořádně pojímám osobně, vysvětly, v zářadě. Nějak tyhle věci úplně nějak splývají v jedno, jako teda v osobnost a nějak to vůbec mě nevloží. No to jde. Jak to musí jít, ale je to těžké. Já si úplně myslím, že to musí jít, ale než to mám teda jako z toho subjektu nějak hodnotit, tak mi připadá, že tyhle všechny věci jsou nějak dohromady a že potom jsem byl teda jako já. A že si nemůžou prostě řečit teda rozum s tím vědomím, svědomí s tím rozumem, svědomí s tím vědomím a pak dále. Já jsem to třeba asi teda tak nepýtval pomocí těch termínů duše a rozum a vědomí. Já jsem si řekl, že teda je určitá struktura v nás, jsou to určitě takové nějaké intelektuální návyky, které vztřebáváme, které možná podvědomky třeba pomocí učení se jazyku nebo tak do sebe vztřebáváme a že je to určitý nástroj, kterým zpracováváme teda veškerou realitu kolem nás, že to je asi to vědomí, co se mi tak dává. Mně se třeba zdálo celkem názorný třeba jako, že to vědomí, že to můžou být třeba různý, různý druhý třeba naprosto diametrálně odlišný, co to se mi třeba zdálo třeba na způsobu třeba řeckýho chápání času a hebrejskýho chápání. Asi takhle jsem potom se díval jako na pokus říct, co to je vědomí. Já jsem to nějak takhle nepýtval, jako tady pýtvali dětka. To má asi jednu nevýboru, že třeba jsem se nezamýšlel nad tím, třeba nad tou nějakou tou sebekritikou. Já jsem to viděl spíš jako nástroj, nebo vidím to pořád jako nástroj, který je naučitelný a který je otevřený, který se formuje zároveň.
====================
s2.flac
====================
Je to nástroj, je to něco ve mně, co já můžu, ale taky nemůžu částečně objevnit, že to je, nemám to pro mě ve mně. Teď jsme přišli k velmi zajímavým věcí. Co to je já? Na jedné straně to naprosto úzce souvisí vědomí a já, že to je, co jsi v jednotě. Na druhé straně vědomí je nástroj já. Čili já na jedné straně je vědomé, není jiného, pro vás teda prostě není já než vědomé. Tež to tady, já je nevědomé a vědomí má jako nástroj kruce. Čili teď je zajímavý ovšem teda, co to je to já. No to je fuk, tak se k tomu stejně vrátíme. No a ještě něco od vás. Já jsem na tom vědomí přemýšlela trošku podvodujeli všechny projidele, která mě asi spíš zmáklá, než abych to pochopila. Takže spíš rádi se zase zamišlela nad tým stálem vědomí, nevědomí, podvědomí. Já jsem to tam nevěděla, no ale že bych došla k ničemu konkrétnímu, to se můžu tak říct nevím. Že on tam třeba povídá o tom, že člověk už se rodí s určitýma dispozicema, nazývá to tam archetyky. Že má co se mu dáno už tři narození. Takže na druhé straně tady slyším, že vědomí vzniká teprve nějak při vývoji. Já ho nevím. Kdy teda vlastně to vědomí vzniká, jakým je vztahu s tím nevědomím, jestli to vědomí je tady pořádek, už se tady nějaké ozvalo, nebo jestli v určitých situacích, na které ho mělo být jiná, co teda potom místo toho vědomí nastupuje. Jestli se místo toho vědomí dostává naprosto nějaký ten pult, který má třeba nějaký zvířatek, nevím. Když třeba projekt řekne, že už dítě má nějaký dispozice a stotožňuje, řekněme, jak se to řekla, stotožňuje to, že to už teda je nějaký začáteční vědomí. A na druhé straně tady slyšíme, že vědomí, že dítě se narodí až tě vědomí nemá teba pomalu ho musí získávat. No tak to nemusí být rozpor. To může být jenom proto, že každý říká, myslí pod tím termínem vědomí něco jiného. A to musíme nejdřív zjistit, co vlastně budeme říkat, nebo co budeme myslet za tím slovem vědomí. To může být vůbec nepravda. To musí být ten rozpor. I když to na první pohled logicky vypadá jako nonsens. A když po každý vědomí žená je celý, tak to je nějaké bude BTV. Já si myslím, že to vědomí dost to mě dává do souvislosti s tím podle mě duše nebo důvodu. To mě dost spívá. Já si myslím, že to asi nebude jednoako též, ale tajemně se mi to spívá. Že my v tom máme zmatek v hlavě. Jednak ale, že není kam se podívat, kde by ten zmatek nebyl. V techničkách je to všude jinak a stejně neuspokojivý. Já nevím, kolik jste knihy prohlíželi, ale když budete někdy prohlížet, to uvidíte. A není docela jednoduchý se v tom vyznat. Tak především třeba otázka, rodí-li se dítě už s vědomím nebo jestli ho postupně vyskává? To hodně záleží na tom, jestli připustíme, že zvířata mají vědomí nebo ne. A to záleží na tom, co myslíme pod vědomím. Tak můžeme přiznat zvířatům vědomí? Máte nějaké zkušenosti se zvířatami? Většinou zvenkované, ale v Praze je možné mít zvířata. Vůz zná hospodáře svého, zná on vědomě. To není argument, samozřejmě, kdyby nás neučí psychologii, ale... Na týhle otázce si ověříte, co vlastně myslíte, když řeknete vědomí. Tak já bych se pokusil asi říct takhle, že jestliže bych chtěl odlišit, řekněme teď, abych použil termínu instinkt od vědomí, tak to vědomí má něco v sobě, že to zvíře všechny člověka, že používám ten termín na člověka, může udělat něco nepředvídatelné, když asi taky asi definová vědomí. A že to můžou udělat i zvířata. Já myslím, že se tak může rozdělit. Třeba nižší zvířata, kteří mají jen naučený určitý signály, tohle nepředvídatelné udělat nemůžou. Já bych viděl asi, neviděl bych jasně tu hranici, kde je, ale řekl bych, že zvířata, které mají, nižší, že nemají a vyšší, že mají. Dobře, ale tak nebudeme to zkoumadat, ale pokud bychom připustili, že tomu tak je, tak je vysvětlně pravděpodobný, že dítě se rodí už s vědomím. Protože celkem za to, čím se liší malý dítě, který ještě neumí mluvit od zvířata. Kromě těch genetických dispozic a tak dále, celou svou konstitucí to je vlastně liší primát. To rozdílné, co na něm je, to se teprve ukáže časem, když se naučí mluvit. A pak teprve přijde to všechno ostatní. Celá kultura, celá naroubování na tradice. Bez toho člověk není leč. Takže z toho bych pak mohl připouštět, že jestli jsem to vám rozuměl dobře, jestli jste neměl být závěr toho, co jste říkal, mně to nebylo docela jasný, jestli to neměl být závěr, že tady připouští jenom ten instinkt utek zvířata. Skutečně teda utek, když jí zvířat, prostě už tam nějaký vědomí je. Já myslím, že to je docela držitelný. A jestli, že chápeme vědomí tak, že ho mohou zvířat, ale spolu vyvinutější, můžeme připustit, že dítě má nějaký vědomí. Ale co pak s tou tezi, že dítě teprve to vědomí musí získávat? To je pak jiný pojem vědomí. A co to je to, co musí dítě získávat? Můžete to dát na pauz v tom, co jste říkala. To jsou ty návyčitelné návyky. Vy jste tam uvedl jeden příklad, který je všem mně rozhodující. Vy jsou při jazyku, jste říkal. To je ta rozhodující věc. Jak to souvisí? Jak se mění vědomí vlivem osvojení jazyka? Mluvení. Se naučí mluvit. A smysl ten je nejak opakovšek. Když se dítě naučí tomuto dorozumění, znemluvněte se stává mluvnětem. Co to znamená pro jeho vědomí? Pro to vědomí, který původně má jenom takový, jako vyšší dvířata. A ještě samozřejmě nerozhodnutý pláč, jenom malý. Samozřejmě nemůžeme srovnávat vědomí čerstvě narozeným. Vítejte třeba s několika měsičním čimpancem. Samozřejmě ten čimpanz je na tom daleko líp. Pokud je ho vědomý. A proč najednou zastává? To byly ty známé Kellerovi pokusy. Slyšeli jste o tom, že dokonce akvatoval své vlastní dítě a vychovával to spolu s malým čimpanzí mládětem. Dělal grafy, jak se vyvíjejí oba stejně staré organizmy. Stejně stará živá dítosti, živá individua. A ukázalo se, že ten čimpanz proč se předbýhá dítě. Dítě strašně zavostaví dlouho za ním. Nejdřív je úplně neschopný. Proč je neschopný, to ukázal Poději Portman. Je to důležitá věc. Adolf Portman, významnej biolog z západu Německé, aktivní pracovník z uterské církvy. Udělal rozsáhlý studie, které měly velice pozoruhodný výsledek. Zjistil se totiž, že mezi vyššími obratlovci, že existuje dva typy mláďat. Říká to jedni nest-hokr a nest-flüchtler. Nest-hokr to jsou ty, co hokrně teda dřepět. Když se narodějí, tak dřepějí v mízdě. A nest-flüchtler to jsou ty, kde se narodí hned to upouštění. Třeba taková kráva, žirafa, antilopa, to jsou nest-flüchtler, protože narodí se a během půl hodin je schopna běžet se stávně. Taková žirafa. Naproti tomu pes, kočka, a tak dále. Ty jsou nest-hokr. Naroději se jsou naprosto neschopní samostatního života. Jsou několik dní slepí, hluchý, prostě jen se převalují. A teď on se tá, do které téhle skupiny patří člověk. Podává překvapivou odpověď, která by tak běžnou zkušenství nestačila. Že člověk patří mezi ty nest-flüchtler, mezi ty, který okamžitě po narození jsou schopní běhat, starat se o sebe. Naše zkušenost nám říká, že tomu tak není. Proč tomu tak není? On udělal jakýsi grafy, nejrůznější orgány, jak se vyvíje jí a jaký průběh ten vývoj má a ukázal, že embryonální život člověka, že je přerušen narozením, že není završen narozením. Že člověk je jediné zvíře, které se rodí dřív, než embryonálně rozpěje. Vlastně by se měl narodit někdy asi v půl druhým roce. Nebo tak mezi jedním rokem a půl druhým rokem. Tak ukazují všechny křivky. Ale on se rodí v době, která je kratší než polovina embryonálního vývoje. A proto se rodí tak, že vypadá, jako kdyby patřil mezi tý nest hoker. Portman v rámci svých biologie nemůže toho moc říct, nicméně říká, proč tomu tak asi jenom. Je tomu tak proto, že kdyby tomu tak nebylo, tak se nikdy nestane sociální živočichem. To se někdy člověk nazývá anima sociale. Ta sociéta musí proniknout intenzívně do života mládětej tak brzo, že kdyby k narození došlo až na konci embryonálního života bylo by pozdě. Čili přirozený, přírodní proces přípravy individua k narození je tady narušen socialitou. On to dokazuje velice pozoruhodně, má o tom několik knih, hlavně jednu a pak se k tomu mnohokrát vrací. A celkem za to, i když na to moc odborníci nepřísahají, tak mu to nikdo nevyvrátil. A ty jeho grafy jsou velmi přesvědčující. No ale to jsem teda zaběhl stranou. Teď nás to zabude zajímat zejména kvůli tomu, jakým způsobem ta socialita toho dítě, který se předčasně narodí, vlastně, jakým způsobem ho ovlivíme. Nepochybně to víme, že dítě se učí mluvit v době, která je kratší než ten jeden až jeden a půl roku věku. Člověk je bytost, která se ve svém mládí učí mluvit ještě vlastně v závěru svého embrionárního vývoje, kterého všemuž probíhá teda po narodu. To znamená, že když se třeba učí mluvit, tak to vlastně ta socialita kdyby objevnila teda potom biologický utváření určitých, třeba řekneme, tady v těch klasivech? To je těžko říct takhle. To my nevíme. My jenom víme, že ta příroda je uspůsobena k něčemu, způsobem, který není jenom z té přírody vyložitelný. Jestli to ta socialita ovlivňuje, anebo jestli ta příroda sama nějak týhne k tomu a otvírá se v určitý socialitě, to musíme nechat ještě odevřet. To je otázka. Potom, jak si až teprve uvidíme, jaká je podstata kauzárního myšlení, uvidíme, proč se takhle chybá. My bychom rádi, jak si to zařadili do svýho kauzárního myšlení, tak, že ta socialita ovlivňuje, ono teda je jinak. To je tak, že skutečně ta příroda je tak nějak napřažena k té socialitě. Otvírá se jí, nechává jí místo zvejí, nebo něco takového. Otvírá se v určitý. To je daleko přiměřenější než kauzární myšlení, který se ptá potom, jak ovlivňuje ta... To je něco podobného jako třeba, jak ovlivňuje, když vám někdo vyloží třeba, jak se vypočítá nějaký příklad, s kterým nám můžete hnout, tak jak ovlivňuje ten správný výklad to vaše další spravování, to vaše další postupování v té matematické výduce, v tom předmětu. To je strašně záleží na tom, jak dalece jste otevřen v určitému výkladu, že v určití matematice vůbec se to dělá. Prostě když někdo je zatvrdzenej, je zaujat proti matematice a nebavuje to, a nechce to dělat, tak můžete vykládat sebelovičtě, je sebe přesvědčivý, je něco a nevklúčete mu to do hlavy. On to musí přijímat. Ta otevřenost vůči tomu výkladu je podmínkou a tady taky. Je to skoro tak analogicky, jako prostě ta socialita je spíš takovej návod, takovej výzva, nebo nějaké přesvědčování, ani ta příroda se musí nechat přesvědčit. No ale to jsme překročili strašně kupředu, a musíme se vrátit. Musíme se vrátit k tomu, proč to všechno pínklo, to je v té otázce jazyka a řeči. Tedy otázka zněla, jak je vědomě ovlivněno, co se podstatného stává svědomým, když intervenuje jazyk. Když nějakým způsobem to dítě, které už to tím vědomím, když má společné s vyššími zvířaty, když se setkává se světem řeči, když je pozváno, aby vstoupilo do toho světa řeči, a když do něho vstupuje. Co se děje v tom případě svědomosti? To je asi ta rozhojující otázka. A pak najdeme odpověď po tom, že to vědomí po téhle proměně, to je to vědomí, s ním se dítě nerodí, s ním se teprve nějak musí vypořásnit, se musí setkat, jemůž se musí vyučit, nebo jak to řekneme, to uvidíme pak. A to je to vědomí, o kterém jsme potom hovořili, o kterém ho hovořil tady kolega na začátku. To je to vědomí, které už je charakteristické pro člověka. A nemůžeme v tomtohle vědomí vstupnout z poznání? No, to budeme mít také příležitost ještě zjistit, ale předem, no, o tom, co můžete. No, já bych to podle toho vašeho říkalu teda. Když říkáte, že to vědomí, které potom dítě vznikne, které všeho dítě vyskává a kterého se musí vyučit, to je vlastně poznalování, ne? Vyučilování. No, já nevím. Tak podívejte se třeba před takovými pěti, šesti tisíci lety se narodí dítě ve Starém Chytě a, nebo možná ještě dílně, tam už, tam už teda to je, to je vlastně velice pozdný, a nikdy 10 tisíc, nebo 15 tisíc let zpátky se narodí dítě a ta socialita k němu zasahuje, respektive ta řeč k němu zasahuje, jako v takovej slunci zcela rituálního a magickýho charakteru. Řeč ještě není takovým běžným dorozuměnacím postředkem, ale je magickým kouzlem, než se vyvolávají skutečnosti, ohládají skutečnosti, že níčení skutečnosti třeba, zahájí duchové, je tě tam poznání. Nebo i když se třeba starým řeckům narodí dítě a babička mu vypravuje humérský nějaký, nějakou většinu povídačky, vobozí, proti čemu platom tak tě chce horovat, že to není možný, že stát musí dohlídnout, aby ty báby nekrmily, kdyby ty takové nemahly snízlam. Tak větší je v tom poznání. Ale vědomí se tady nepochybně proměňuje, řeč funguje, dítě se učí něčemu, jeho představy se formujou podle toho, co babička říká, ale je v tom nějaký poznání. To přijímá jenom něco. Zdareka není tak, že by poznávalo něco o vozích na Oninku. To jenom tak vypadá nám, protože se nebudeme měnit představy, ale o to vůbec nešlo. Dítě tím bylo zasvěcováno do jiného způsobu života. V němž totiž bylo uváděno do světa, v němž svět řídili vohové olíčky. To bylo poznání, to bylo uvádění do života. To nemusí být vždycky z toho života poznání. Nicméně, opravdu, se musel mít na tý setkávání s takovými divnými věcmi. Ale to má zvíře taky. No, ale... Ale pak mají nějaké představy, ne? Nějaké konkrétní soudy předávají, nebo nějaké pářenské věci? No, ale teď jde o to, jestli to nebudeme strkadot. Jaký ty jeho představy jsou? Jaký ty myšlanky jeho jsou? Nejsou naopak zcela ovlivněny a zcela v duchu toho mítu? Co víš, třeba teda to dítě nechápe, co přijímá. Přijímá, má teda zásobárnu a teprve až časem. Z těch mítů teda bere všecko, ale chápe z toho jenom zlomky. A ten celý mítus tam zůstává. Řekněme teda teďka v tom podvědomí a těm časem, až se mu teda složí z těch zlomků určitá mozaika, tak to tam teda je schopno teda vytvořit třeba, nebo pochopit mítus, nebo vytvořit nový. No, to tak jistě je. No všem, to skládání, to se děje v jeho vědomí. Ale aby se to mohlo dít, tak to dítě se ve svém vědomí musí otevřít tomu mítu. Nebo s celým svým vědomím musí vstoupit do světa mítu. A teprve pak se to může udehrát. Kdyby tohle nebylo, kdyby mítus nebyl prospřední, měmž se žije. Ale jenom nějakej výtvor lidský, tak by to nebylo možné vůbec. Tam to, že to dítě si to poskládá dohromady, nebo eventuálně, že změní jako poeta nějakej, tak to to pak jako promění mítus. Neovšem, to, co promění, je něco jiného, než to, v čem žije. A v čem žijou všichni. To je mítus ve dvojních smysluch. No a k tomu paráku by mi to nemohlo nic přijít. Proč ne? To je jako, když se naučíme logice, tak už nemůžeme nikdy na nic přijít? No jo, ale právě tak, když jako, že je to mítal a myslí ho přímo a neví, co bude, tak tohle nemůže přijít na nic jiného. No, ale přišla. Kdo? No ten člověk. Ne, ne, no, tak došlo k tomu, že se mítus začal rozpadat. Rozkládat. Rozkládat se začal rozpadat. No jistě ne, protože, že by někdo vynalýzal něco novýho. Já právě mám teda na to přístavu, že se začal rozpadat právě, že skrze stalo, že se na někoho zbyl někdo, kdo teda z toho vyšel, kdo tohle přijal. A kam mohl z toho mít? Někam jinou. A to by to někde jinde muselo být? Tak. Jak může zvíře výjít ze světa animálního do světa mýtu? První vopice si udělali mítus a stali se člověkem? Tak to nejde. Tak to nejde. A podobně taky ty poslední mytický lidi nevyšli z toho mítu, protože najednou vynašli třeba logo, světněme, jak to se tady říká, a přešli, prostě vynalezli logo a odešli jinam. To je daleko komplikovanější záležitost. Ten svět v něm si nevytváříme. Na něm tak v něm se pohybujeme. Trochu ho můžeme obryvňovat, ale dost těžko si můžeme vymyslet jiný svět. A mítus to je svět, jak se nám dává. Tento svět, jak se dává v mítu, ten už nám je cizí. My tu už to nedovedeme. My už známe mítu. My už známe mítus jenom v takovejch reliktech. Zlomci. Už velmi těžko se přibližujeme k tomu, jak to vypadá. Jak svět se jeví, jak se vykazuje. My žijeme v logu, ale můžeme překročit logo? To je otázka. Jsou sirodovkové, kteří říkají, že logo skončí. Ale my tu nevíme, co jiného říct. To je taková hrozná otázka. Ale těžko si můžeme zvolit něco. Víte, to je něco takového, jako třeba dnes, když je někde nejnadalnejší hudebník, geniální hudebník dneska. Je nutně nešťastný člověk, protože se nenarodil v barovku. Na začátku barovka, nebo ještě dřív třeba. On dneska musí skládat tak, jaká je atmosféra hudebníků. A to je všecko spíš jinýho než hudba. To je zajímavé, interesantné, dá se to intelektuálně nasledovat. Člověk si může odůvodňovat to, či on ale poslouchat si to vlastně nedá. Já to nechci zesměšňovat, ale je to hrozná věc, když se člověk uvědomí, jak geniální skládatele naší doby, co by udělali v takové době nějakého Vivaldyho, Corelliho, Bacháho, Mozarta. A to ušlo dolů. Co by v tom udělali? Oni nemůžou takhle skládat. Oni si nemůžou vyvolit způsob, v jakém ta jejich hudební tvorba promluvá. A tohle je totéž platný, ještě podstatněji pro ten svět mýtu nebo svět vlogu. My můžeme vyvolit, v jaké době jdeme. My dnes musíme mluvit v vlogu. Můžeme ukázovat na jeho meze, ať už to trvá dlouho a přece to taky rozkládá, tak už hledzě tomu na trhliny. A my na té trhlině zase ještě ukazujeme v rámci toho vlogu. Nemůžeme ho tam tak pryč. Trošku přece, ne? Tak když to se rozpadá, teda vidíš okousek, ale vždycky dál. Teda neradikální podmínění, ale přece to vždycky dělí něco, v tom se něco už ukazují před sebe. Ano, to je jistě pravda. Ale trvá to, u toho mýtu to trvalo deseti tisíc let, u toho vlogu to zatím trvá tři a půl tisíc let. Takže vám nejde o to tady vůbec, kdy? Ano, jistě, že ne. Jenom, že to jednoduchý věc nemůže, tak prostě nemůže se rozhodnout to opustit. Já taky nemyslím. Nemyslím, a dobře. Vy jste řekla člověk, a tak jsem myslel obecně lidstvo. Já si taky řekla, že... Já nemyslím, že jeden člověk v kamenní době třeba vlastně nešle právě tu plné, ale si taky nějak může z postupů bez toho vypadnout. To ano, to je možný. Jenom, že nesmíte si myslet, že to je nějak zvlášť jednoduchý, anebo že to je taková dělká samozřejmost, k které vždycky dojde. Fakt je, že tohle se stalo ve Starém Řecku, že se opustil mýtos a vešlo se do logů. A skrze Staré Řecko to potom pokračovalo tak, že každý člověk na světě postupně podle toho, kde byl, tak do toho vcházel. A prorazilo se to ve Starém Řecku. A nikde jinde se tohleto neprorazilo. A kdyby se to v tom řecku neprorazilo, tak to mohlo už těch několik tisícet počkat. Třeba. To je, mnohé čterkoli neradí slyšet, kdyby. Ale jde o to, že tam, co si najednou se stane, ale to není nezbytný. V historii nikdy se nestane nic nutně. Zastavuji, no. A právě teda potom nějako tohle napomínáš, kterého přece jenom souvisí s nějakým poznáním nějakých děl, které dělali. Protože proč to teda bylo hlavně v tom řecku, ale nevím, nevím, nevím. Kdyby to bylo nějakého mod lidma, tak by se to vždycky někdy rozvědělo a zase by se rozvědělo další a bylo by to jako pohled a všechno. A takhle jako v tom nějak to vypadá jinak. Protože vždycky to vyjde jako nějaký jiný puls, ale taky připadá, že to někdo z někoho musí jít. Protože čistě je to teda v moci jako větského poznání. A víte, jak to vypadá ten logos ve starém řecku se ukázal třeba tak, aspoň mě o tom víc nevíme, že přišel nějakej člověk a začal říkat všechno je voda. A přišel druhý a říkal ne, všechno je vzduch. Přišel třetí a řekl ani vzduch, ani voda a pejron. To je poznání. Je to, co si nesmí hlubokýho. My víme, že tam se cosi stalo. Ale poznání. Tam šlo o něco jiného, než o poznání. Poznání bylo možné teprva potom, když už tohle se vytvořilo. Tak to tady byl nástroj myšlenkovej. Jímž bylo možno poznávat novým způsobem. To poznání přišlo pak. Ale tohle bylo něco, co předpokládá každý poznání. Když to tam není, tak to je něco jiného. No a tu už se teda potom otázka, proč jako vůbec třeba to dítě ještě tak narodí, tak proč máme jako nějak se vůbec vědět, že tohle je pálka nejinak. Proč teda ten člověk vůbec chce to vědět? Proč to takhle navazuje kontakty a komunikuje a hádá se a půjde se o něco jiného? Nejspíš je to tak, že to dítě, když se narodí, tak nechce nic vědět. Nekomunikuje. No, nějak se mu to naumifikuje nejbrzí. První, co je, tak je kontakt matky s dítě tento. Matka nevykládá o věcech. Ten první stádium spočívá v tom, že to dítě si navytne komunikovat s matkou a ta komunikace postupně se stává komunikací řečovou. Tam se stane ten obrovský přechod. V té řeči už jsou nějaké baktérie toho logu. To je jiná řeč než řeč mytická. Tam už v té řeči s tím, jak se o tom mluví, tak už prosátne do dítě ten něco z toho logu a najednou to dítě, kdyby nebylo otevřeno, tak najednou se tam začne pohybovat a začne cejtit mezery. Začne se ptát a teprve pak začne chtít vědět. Ten první impuls nevychází od něj. Když dítě necháte, ty experimenty byly taky provedeny, když dítě necháte, výjimečně dobře je o něj postaráno, po všech biologických, perfektní potravu, teplo, má všetky předpoklady, ale všechno se mu to dává anonimně, bez kontaktu s člověka, tak z toho člověk nikdy nevyroste. Nejenom proto, že nebude mluvit, ale vůbec se bude chovat jinak a když dátečně přistoupí a naučí se třeba, tak jeho psícha zůstane ohlídněná a to těžce a nenapravitelně. Dokonce to nemusí být takhle laboratorně čisté, stačí, aby dítě vyrůstalo mezi lidmi, kterým nemůže pojmout důvěru, kterých se spíš musí vždycky obávat. Bez tý hlaskavosti, měhy, bez tý spolehlivosti toho dospělího, že nejobvyklej to bývá matka, ale nemusí to být, může to být klidně taky otevřít, že matka zemře, ale nejde jenom o tu péči, o tu takovou spolehlivost, že to dítě očekává toho druhého člověka, spolehá se na něj, přilne k němu, má v něj důvěru a tak dále. Bez tohohle, tak i může být v lidské společnosti a stává se z tohoto depravovaný zvíře, nebo deprivovaný, jak třeba u nás Matějček Ankmer měl jako jen od toho výzkumu, takže tam se něco děje s tím já, s toho dítě té, něco velice podstatného. A zřejmě to není jenom setkání s řečí, nebo to, že vstoupí do světa řečí, ale s tím se vším, která už tou řečí a jenom prostřednictvím, tam vtrhne obrovský celý novej svět, v kterém to dítě si zdomácně deprava pak je prostřednictvím. Kdyby ten svět byl jinej, tak ten člověk je taky jinej. Mimochodem určitý analogie jsou i ve světě zvířatel. Tak já znám jednu historiku, skutečnou teda, nevymyšlenou. Možná, že to znáte v psychologních zvířecích, teda se tomu říká imprintace. Je řada zvířat a ptáků, který jsou životně ovlivněni prvními dojmy po narození. U některých to jde tak dáleko, že dokonce jde ještě o první dojmy před narození. Lorenz dělal nádherný pokus s husama, klasický. Ale já vám chci povědět tu historku, která se váže dnešnímu řediteli v Zoologické zahradě ve Selimu, který, když byl asistentem na přirodovětské fakultě, tak tam dělal všelaké vylomenění. A mimo jiné, jednou, protože v Zoologické zahradě urvinula pštrosice, která snesla předtím tři vejce, tak, no až on spoupracoval od samého začátku, tak ty vejce si odvezl na fakultu, vybudoval si tam takovou posadu, že topil pod tím a chodil kolem toho a to už nevím tak dobře, jestli vědomně nebo nevědomky, dať síle vědomně nebo jen tak náhodile, kolem toho povídal. Když něco s nima dělal, měl to ve svým percebu, tam měl být příšerný kabinet, tam měl také jednoho příbuzního slona, jako on se jmenuje Damana, tam měl takové, no prostě hrozný věci. No ale rozhodnicí je to, že jednoho dne se skutečně pštrosata vylíhla. A jednak byla zřejmě už zvyklá na jeho hlas, který tam porazil kolem. Pak se v nejrozjíždějších pracích ukazovalo, že to platí třeba o kuřatech také, že kuřata se nezbýhají jenom, když jsou ublbené na něčem, se nezbýhají kolem každý kloční, když kolem svý kloční. A to proto, že jsou zvyklí na její hlas ještě v době, kdyby byly ve spořádce. Podobně teda tyhle pštrosata byly zvyklí jednak na hlas Veselovskýho. A za druhý to první, to je také velmi důležité, to první, co ty zvířata vidějí, když se narodějí, tak to je prostě jakýsi ten archetyp. Se to stává jakýsi archetypem. A to je jejich máma, nebo jejich pečovatel. Takže prostě tímhle se stane například, že když se třeba kachní vejce dá slepici, tak to káče chodí za tou slepicí. A jenom potom jsou z toho průšly, když vleze do vody. A ta slepice je pak z toho úplně zničená. Ale to chodí za tou slepicí z tohoto důvodu, poněvadž ta slepice se imprntovala k tomu káčetí v okamžiku, kdy se vylíhlo, tak prostě toto je matka a hotovo. No a takhle se stává, že jsou některá zvířata, a v tomto případě ptáci, úplně fixována na lidskou bytost takovým způsobem, že vůbec nejevěj zájem o svý soudruhy někde jinde, že prostě mají zájem jenom o člověka a eventuálně i o druhý lidi. Protože ty jsou podobný. Takže ty zvířata se chavují úplně jinak než normální zvířata, které se narodějí svým vlastním matce. A když se narodějí, tak vidějí matku, imprntuje se jim a tím pádem prostě utíkají před člověkem. Tak tyhle naopak třeba utíkají před jinými pštrosy, ale schovávají se k člověku. No a tak teda to dopadlo, že teda prostě on kam psehnul, potom po fakultě, tak za ním tři pštrosy. Až to bylo prostě přišerný, a vždycky, když měla přijít nějaká návštěva z důležitějšího, tak ho zahnali i s pštrosama do Skypea. A tak no prostě až nakonec to musel odvízt, a byli z toho strašní, museli dojít, do zoo, vždycky zahnali za ním, protože oni nežrali. To je dost podobná záležitost. Jenže tam to má biologický mechanizmy, teda mechanizmy to je švoškový slovo, nehodí se do biologie, ale my nevíme, tak se to zaříká, nevíme jak jinak. Tam jsou biologický mechanizmy, kdežto u člověka jsou to mechanizmy už sociální, nikoli biologické. Ale je to obdoba. Dítě, který se narodí, tak si imprintuje některé věci, a protože ovšem, tamto je okamžitě po narození, ale dítě vlastně se rodí předčasně, tak ta doba imprintace se prodlužuje, podle Portmana. Takže ty sloužitý komplexní souvislosti, které umožňují člověku se zařadit do společnosti, mají víc času na to, aby se imprintovali. Takže třeba není rozhodující, co se stane hned při narození dítě. Dítě je rozhodující třeba v půl druhého roku jeho prvního půl druhého roku život. Ta imprintace se rozvádí, rozkládá na dlouhší období a tudíž může být komplikovanější a intenzivnější. No a to důležité, co se stává, pokud abychom se vrátili k tomu vědomí, to je to, že zatímco to vědomí do té doby, má charakter, to všechno jsou metafory, jakýchsi uplývajících představ, který s sebou vyvolávají asociace, jsou spojení spolu asociatými a různými typy atd. Ale není v tom žádný řád. Tak tam, kde dítě je vtaženo do světa řeči i se svým vědomím, tak to vědomí najednou se začne strukturovat jinak. Ne už jenom asociatými, to ještě porád taky trvá, ale to rozhodující nejsou už asociace, ale jsou ty řečový souvislosti. A řečový souvislosti jsou jiný než asociace, to víme. Klasické asociace u Pavlových kříž logicky jsou naprosto cizí.
s2.flac
====================
Je to nástroj, je to něco ve mně, co já můžu, ale taky nemůžu částečně objevnit, že to je, nemám to pro mě ve mně. Teď jsme přišli k velmi zajímavým věcí. Co to je já? Na jedné straně to naprosto úzce souvisí vědomí a já, že to je, co jsi v jednotě. Na druhé straně vědomí je nástroj já. Čili já na jedné straně je vědomé, není jiného, pro vás teda prostě není já než vědomé. Tež to tady, já je nevědomé a vědomí má jako nástroj kruce. Čili teď je zajímavý ovšem teda, co to je to já. No to je fuk, tak se k tomu stejně vrátíme. No a ještě něco od vás. Já jsem na tom vědomí přemýšlela trošku podvodujeli všechny projidele, která mě asi spíš zmáklá, než abych to pochopila. Takže spíš rádi se zase zamišlela nad tým stálem vědomí, nevědomí, podvědomí. Já jsem to tam nevěděla, no ale že bych došla k ničemu konkrétnímu, to se můžu tak říct nevím. Že on tam třeba povídá o tom, že člověk už se rodí s určitýma dispozicema, nazývá to tam archetyky. Že má co se mu dáno už tři narození. Takže na druhé straně tady slyším, že vědomí vzniká teprve nějak při vývoji. Já ho nevím. Kdy teda vlastně to vědomí vzniká, jakým je vztahu s tím nevědomím, jestli to vědomí je tady pořádek, už se tady nějaké ozvalo, nebo jestli v určitých situacích, na které ho mělo být jiná, co teda potom místo toho vědomí nastupuje. Jestli se místo toho vědomí dostává naprosto nějaký ten pult, který má třeba nějaký zvířatek, nevím. Když třeba projekt řekne, že už dítě má nějaký dispozice a stotožňuje, řekněme, jak se to řekla, stotožňuje to, že to už teda je nějaký začáteční vědomí. A na druhé straně tady slyšíme, že vědomí, že dítě se narodí až tě vědomí nemá teba pomalu ho musí získávat. No tak to nemusí být rozpor. To může být jenom proto, že každý říká, myslí pod tím termínem vědomí něco jiného. A to musíme nejdřív zjistit, co vlastně budeme říkat, nebo co budeme myslet za tím slovem vědomí. To může být vůbec nepravda. To musí být ten rozpor. I když to na první pohled logicky vypadá jako nonsens. A když po každý vědomí žená je celý, tak to je nějaké bude BTV. Já si myslím, že to vědomí dost to mě dává do souvislosti s tím podle mě duše nebo důvodu. To mě dost spívá. Já si myslím, že to asi nebude jednoako též, ale tajemně se mi to spívá. Že my v tom máme zmatek v hlavě. Jednak ale, že není kam se podívat, kde by ten zmatek nebyl. V techničkách je to všude jinak a stejně neuspokojivý. Já nevím, kolik jste knihy prohlíželi, ale když budete někdy prohlížet, to uvidíte. A není docela jednoduchý se v tom vyznat. Tak především třeba otázka, rodí-li se dítě už s vědomím nebo jestli ho postupně vyskává? To hodně záleží na tom, jestli připustíme, že zvířata mají vědomí nebo ne. A to záleží na tom, co myslíme pod vědomím. Tak můžeme přiznat zvířatům vědomí? Máte nějaké zkušenosti se zvířatami? Většinou zvenkované, ale v Praze je možné mít zvířata. Vůz zná hospodáře svého, zná on vědomě. To není argument, samozřejmě, kdyby nás neučí psychologii, ale... Na týhle otázce si ověříte, co vlastně myslíte, když řeknete vědomí. Tak já bych se pokusil asi říct takhle, že jestliže bych chtěl odlišit, řekněme teď, abych použil termínu instinkt od vědomí, tak to vědomí má něco v sobě, že to zvíře všechny člověka, že používám ten termín na člověka, může udělat něco nepředvídatelné, když asi taky asi definová vědomí. A že to můžou udělat i zvířata. Já myslím, že se tak může rozdělit. Třeba nižší zvířata, kteří mají jen naučený určitý signály, tohle nepředvídatelné udělat nemůžou. Já bych viděl asi, neviděl bych jasně tu hranici, kde je, ale řekl bych, že zvířata, které mají, nižší, že nemají a vyšší, že mají. Dobře, ale tak nebudeme to zkoumadat, ale pokud bychom připustili, že tomu tak je, tak je vysvětlně pravděpodobný, že dítě se rodí už s vědomím. Protože celkem za to, čím se liší malý dítě, který ještě neumí mluvit od zvířata. Kromě těch genetických dispozic a tak dále, celou svou konstitucí to je vlastně liší primát. To rozdílné, co na něm je, to se teprve ukáže časem, když se naučí mluvit. A pak teprve přijde to všechno ostatní. Celá kultura, celá naroubování na tradice. Bez toho člověk není leč. Takže z toho bych pak mohl připouštět, že jestli jsem to vám rozuměl dobře, jestli jste neměl být závěr toho, co jste říkal, mně to nebylo docela jasný, jestli to neměl být závěr, že tady připouští jenom ten instinkt utek zvířata. Skutečně teda utek, když jí zvířat, prostě už tam nějaký vědomí je. Já myslím, že to je docela držitelný. A jestli, že chápeme vědomí tak, že ho mohou zvířat, ale spolu vyvinutější, můžeme připustit, že dítě má nějaký vědomí. Ale co pak s tou tezi, že dítě teprve to vědomí musí získávat? To je pak jiný pojem vědomí. A co to je to, co musí dítě získávat? Můžete to dát na pauz v tom, co jste říkala. To jsou ty návyčitelné návyky. Vy jste tam uvedl jeden příklad, který je všem mně rozhodující. Vy jsou při jazyku, jste říkal. To je ta rozhodující věc. Jak to souvisí? Jak se mění vědomí vlivem osvojení jazyka? Mluvení. Se naučí mluvit. A smysl ten je nejak opakovšek. Když se dítě naučí tomuto dorozumění, znemluvněte se stává mluvnětem. Co to znamená pro jeho vědomí? Pro to vědomí, který původně má jenom takový, jako vyšší dvířata. A ještě samozřejmě nerozhodnutý pláč, jenom malý. Samozřejmě nemůžeme srovnávat vědomí čerstvě narozeným. Vítejte třeba s několika měsičním čimpancem. Samozřejmě ten čimpanz je na tom daleko líp. Pokud je ho vědomý. A proč najednou zastává? To byly ty známé Kellerovi pokusy. Slyšeli jste o tom, že dokonce akvatoval své vlastní dítě a vychovával to spolu s malým čimpanzí mládětem. Dělal grafy, jak se vyvíjejí oba stejně staré organizmy. Stejně stará živá dítosti, živá individua. A ukázalo se, že ten čimpanz proč se předbýhá dítě. Dítě strašně zavostaví dlouho za ním. Nejdřív je úplně neschopný. Proč je neschopný, to ukázal Poději Portman. Je to důležitá věc. Adolf Portman, významnej biolog z západu Německé, aktivní pracovník z uterské církvy. Udělal rozsáhlý studie, které měly velice pozoruhodný výsledek. Zjistil se totiž, že mezi vyššími obratlovci, že existuje dva typy mláďat. Říká to jedni nest-hokr a nest-flüchtler. Nest-hokr to jsou ty, co hokrně teda dřepět. Když se narodějí, tak dřepějí v mízdě. A nest-flüchtler to jsou ty, kde se narodí hned to upouštění. Třeba taková kráva, žirafa, antilopa, to jsou nest-flüchtler, protože narodí se a během půl hodin je schopna běžet se stávně. Taková žirafa. Naproti tomu pes, kočka, a tak dále. Ty jsou nest-hokr. Naroději se jsou naprosto neschopní samostatního života. Jsou několik dní slepí, hluchý, prostě jen se převalují. A teď on se tá, do které téhle skupiny patří člověk. Podává překvapivou odpověď, která by tak běžnou zkušenství nestačila. Že člověk patří mezi ty nest-flüchtler, mezi ty, který okamžitě po narození jsou schopní běhat, starat se o sebe. Naše zkušenost nám říká, že tomu tak není. Proč tomu tak není? On udělal jakýsi grafy, nejrůznější orgány, jak se vyvíje jí a jaký průběh ten vývoj má a ukázal, že embryonální život člověka, že je přerušen narozením, že není završen narozením. Že člověk je jediné zvíře, které se rodí dřív, než embryonálně rozpěje. Vlastně by se měl narodit někdy asi v půl druhým roce. Nebo tak mezi jedním rokem a půl druhým rokem. Tak ukazují všechny křivky. Ale on se rodí v době, která je kratší než polovina embryonálního vývoje. A proto se rodí tak, že vypadá, jako kdyby patřil mezi tý nest hoker. Portman v rámci svých biologie nemůže toho moc říct, nicméně říká, proč tomu tak asi jenom. Je tomu tak proto, že kdyby tomu tak nebylo, tak se nikdy nestane sociální živočichem. To se někdy člověk nazývá anima sociale. Ta sociéta musí proniknout intenzívně do života mládětej tak brzo, že kdyby k narození došlo až na konci embryonálního života bylo by pozdě. Čili přirozený, přírodní proces přípravy individua k narození je tady narušen socialitou. On to dokazuje velice pozoruhodně, má o tom několik knih, hlavně jednu a pak se k tomu mnohokrát vrací. A celkem za to, i když na to moc odborníci nepřísahají, tak mu to nikdo nevyvrátil. A ty jeho grafy jsou velmi přesvědčující. No ale to jsem teda zaběhl stranou. Teď nás to zabude zajímat zejména kvůli tomu, jakým způsobem ta socialita toho dítě, který se předčasně narodí, vlastně, jakým způsobem ho ovlivíme. Nepochybně to víme, že dítě se učí mluvit v době, která je kratší než ten jeden až jeden a půl roku věku. Člověk je bytost, která se ve svém mládí učí mluvit ještě vlastně v závěru svého embrionárního vývoje, kterého všemuž probíhá teda po narodu. To znamená, že když se třeba učí mluvit, tak to vlastně ta socialita kdyby objevnila teda potom biologický utváření určitých, třeba řekneme, tady v těch klasivech? To je těžko říct takhle. To my nevíme. My jenom víme, že ta příroda je uspůsobena k něčemu, způsobem, který není jenom z té přírody vyložitelný. Jestli to ta socialita ovlivňuje, anebo jestli ta příroda sama nějak týhne k tomu a otvírá se v určitý socialitě, to musíme nechat ještě odevřet. To je otázka. Potom, jak si až teprve uvidíme, jaká je podstata kauzárního myšlení, uvidíme, proč se takhle chybá. My bychom rádi, jak si to zařadili do svýho kauzárního myšlení, tak, že ta socialita ovlivňuje, ono teda je jinak. To je tak, že skutečně ta příroda je tak nějak napřažena k té socialitě. Otvírá se jí, nechává jí místo zvejí, nebo něco takového. Otvírá se v určitý. To je daleko přiměřenější než kauzární myšlení, který se ptá potom, jak ovlivňuje ta... To je něco podobného jako třeba, jak ovlivňuje, když vám někdo vyloží třeba, jak se vypočítá nějaký příklad, s kterým nám můžete hnout, tak jak ovlivňuje ten správný výklad to vaše další spravování, to vaše další postupování v té matematické výduce, v tom předmětu. To je strašně záleží na tom, jak dalece jste otevřen v určitému výkladu, že v určití matematice vůbec se to dělá. Prostě když někdo je zatvrdzenej, je zaujat proti matematice a nebavuje to, a nechce to dělat, tak můžete vykládat sebelovičtě, je sebe přesvědčivý, je něco a nevklúčete mu to do hlavy. On to musí přijímat. Ta otevřenost vůči tomu výkladu je podmínkou a tady taky. Je to skoro tak analogicky, jako prostě ta socialita je spíš takovej návod, takovej výzva, nebo nějaké přesvědčování, ani ta příroda se musí nechat přesvědčit. No ale to jsme překročili strašně kupředu, a musíme se vrátit. Musíme se vrátit k tomu, proč to všechno pínklo, to je v té otázce jazyka a řeči. Tedy otázka zněla, jak je vědomě ovlivněno, co se podstatného stává svědomým, když intervenuje jazyk. Když nějakým způsobem to dítě, které už to tím vědomím, když má společné s vyššími zvířaty, když se setkává se světem řeči, když je pozváno, aby vstoupilo do toho světa řeči, a když do něho vstupuje. Co se děje v tom případě svědomosti? To je asi ta rozhojující otázka. A pak najdeme odpověď po tom, že to vědomí po téhle proměně, to je to vědomí, s ním se dítě nerodí, s ním se teprve nějak musí vypořásnit, se musí setkat, jemůž se musí vyučit, nebo jak to řekneme, to uvidíme pak. A to je to vědomí, o kterém jsme potom hovořili, o kterém ho hovořil tady kolega na začátku. To je to vědomí, které už je charakteristické pro člověka. A nemůžeme v tomtohle vědomí vstupnout z poznání? No, to budeme mít také příležitost ještě zjistit, ale předem, no, o tom, co můžete. No, já bych to podle toho vašeho říkalu teda. Když říkáte, že to vědomí, které potom dítě vznikne, které všeho dítě vyskává a kterého se musí vyučit, to je vlastně poznalování, ne? Vyučilování. No, já nevím. Tak podívejte se třeba před takovými pěti, šesti tisíci lety se narodí dítě ve Starém Chytě a, nebo možná ještě dílně, tam už, tam už teda to je, to je vlastně velice pozdný, a nikdy 10 tisíc, nebo 15 tisíc let zpátky se narodí dítě a ta socialita k němu zasahuje, respektive ta řeč k němu zasahuje, jako v takovej slunci zcela rituálního a magickýho charakteru. Řeč ještě není takovým běžným dorozuměnacím postředkem, ale je magickým kouzlem, než se vyvolávají skutečnosti, ohládají skutečnosti, že níčení skutečnosti třeba, zahájí duchové, je tě tam poznání. Nebo i když se třeba starým řeckům narodí dítě a babička mu vypravuje humérský nějaký, nějakou většinu povídačky, vobozí, proti čemu platom tak tě chce horovat, že to není možný, že stát musí dohlídnout, aby ty báby nekrmily, kdyby ty takové nemahly snízlam. Tak větší je v tom poznání. Ale vědomí se tady nepochybně proměňuje, řeč funguje, dítě se učí něčemu, jeho představy se formujou podle toho, co babička říká, ale je v tom nějaký poznání. To přijímá jenom něco. Zdareka není tak, že by poznávalo něco o vozích na Oninku. To jenom tak vypadá nám, protože se nebudeme měnit představy, ale o to vůbec nešlo. Dítě tím bylo zasvěcováno do jiného způsobu života. V němž totiž bylo uváděno do světa, v němž svět řídili vohové olíčky. To bylo poznání, to bylo uvádění do života. To nemusí být vždycky z toho života poznání. Nicméně, opravdu, se musel mít na tý setkávání s takovými divnými věcmi. Ale to má zvíře taky. No, ale... Ale pak mají nějaké představy, ne? Nějaké konkrétní soudy předávají, nebo nějaké pářenské věci? No, ale teď jde o to, jestli to nebudeme strkadot. Jaký ty jeho představy jsou? Jaký ty myšlanky jeho jsou? Nejsou naopak zcela ovlivněny a zcela v duchu toho mítu? Co víš, třeba teda to dítě nechápe, co přijímá. Přijímá, má teda zásobárnu a teprve až časem. Z těch mítů teda bere všecko, ale chápe z toho jenom zlomky. A ten celý mítus tam zůstává. Řekněme teda teďka v tom podvědomí a těm časem, až se mu teda složí z těch zlomků určitá mozaika, tak to tam teda je schopno teda vytvořit třeba, nebo pochopit mítus, nebo vytvořit nový. No, to tak jistě je. No všem, to skládání, to se děje v jeho vědomí. Ale aby se to mohlo dít, tak to dítě se ve svém vědomí musí otevřít tomu mítu. Nebo s celým svým vědomím musí vstoupit do světa mítu. A teprve pak se to může udehrát. Kdyby tohle nebylo, kdyby mítus nebyl prospřední, měmž se žije. Ale jenom nějakej výtvor lidský, tak by to nebylo možné vůbec. Tam to, že to dítě si to poskládá dohromady, nebo eventuálně, že změní jako poeta nějakej, tak to to pak jako promění mítus. Neovšem, to, co promění, je něco jiného, než to, v čem žije. A v čem žijou všichni. To je mítus ve dvojních smysluch. No a k tomu paráku by mi to nemohlo nic přijít. Proč ne? To je jako, když se naučíme logice, tak už nemůžeme nikdy na nic přijít? No jo, ale právě tak, když jako, že je to mítal a myslí ho přímo a neví, co bude, tak tohle nemůže přijít na nic jiného. No, ale přišla. Kdo? No ten člověk. Ne, ne, no, tak došlo k tomu, že se mítus začal rozpadat. Rozkládat. Rozkládat se začal rozpadat. No jistě ne, protože, že by někdo vynalýzal něco novýho. Já právě mám teda na to přístavu, že se začal rozpadat právě, že skrze stalo, že se na někoho zbyl někdo, kdo teda z toho vyšel, kdo tohle přijal. A kam mohl z toho mít? Někam jinou. A to by to někde jinde muselo být? Tak. Jak může zvíře výjít ze světa animálního do světa mýtu? První vopice si udělali mítus a stali se člověkem? Tak to nejde. Tak to nejde. A podobně taky ty poslední mytický lidi nevyšli z toho mítu, protože najednou vynašli třeba logo, světněme, jak to se tady říká, a přešli, prostě vynalezli logo a odešli jinam. To je daleko komplikovanější záležitost. Ten svět v něm si nevytváříme. Na něm tak v něm se pohybujeme. Trochu ho můžeme obryvňovat, ale dost těžko si můžeme vymyslet jiný svět. A mítus to je svět, jak se nám dává. Tento svět, jak se dává v mítu, ten už nám je cizí. My tu už to nedovedeme. My už známe mítu. My už známe mítus jenom v takovejch reliktech. Zlomci. Už velmi těžko se přibližujeme k tomu, jak to vypadá. Jak svět se jeví, jak se vykazuje. My žijeme v logu, ale můžeme překročit logo? To je otázka. Jsou sirodovkové, kteří říkají, že logo skončí. Ale my tu nevíme, co jiného říct. To je taková hrozná otázka. Ale těžko si můžeme zvolit něco. Víte, to je něco takového, jako třeba dnes, když je někde nejnadalnejší hudebník, geniální hudebník dneska. Je nutně nešťastný člověk, protože se nenarodil v barovku. Na začátku barovka, nebo ještě dřív třeba. On dneska musí skládat tak, jaká je atmosféra hudebníků. A to je všecko spíš jinýho než hudba. To je zajímavé, interesantné, dá se to intelektuálně nasledovat. Člověk si může odůvodňovat to, či on ale poslouchat si to vlastně nedá. Já to nechci zesměšňovat, ale je to hrozná věc, když se člověk uvědomí, jak geniální skládatele naší doby, co by udělali v takové době nějakého Vivaldyho, Corelliho, Bacháho, Mozarta. A to ušlo dolů. Co by v tom udělali? Oni nemůžou takhle skládat. Oni si nemůžou vyvolit způsob, v jakém ta jejich hudební tvorba promluvá. A tohle je totéž platný, ještě podstatněji pro ten svět mýtu nebo svět vlogu. My můžeme vyvolit, v jaké době jdeme. My dnes musíme mluvit v vlogu. Můžeme ukázovat na jeho meze, ať už to trvá dlouho a přece to taky rozkládá, tak už hledzě tomu na trhliny. A my na té trhlině zase ještě ukazujeme v rámci toho vlogu. Nemůžeme ho tam tak pryč. Trošku přece, ne? Tak když to se rozpadá, teda vidíš okousek, ale vždycky dál. Teda neradikální podmínění, ale přece to vždycky dělí něco, v tom se něco už ukazují před sebe. Ano, to je jistě pravda. Ale trvá to, u toho mýtu to trvalo deseti tisíc let, u toho vlogu to zatím trvá tři a půl tisíc let. Takže vám nejde o to tady vůbec, kdy? Ano, jistě, že ne. Jenom, že to jednoduchý věc nemůže, tak prostě nemůže se rozhodnout to opustit. Já taky nemyslím. Nemyslím, a dobře. Vy jste řekla člověk, a tak jsem myslel obecně lidstvo. Já si taky řekla, že... Já nemyslím, že jeden člověk v kamenní době třeba vlastně nešle právě tu plné, ale si taky nějak může z postupů bez toho vypadnout. To ano, to je možný. Jenom, že nesmíte si myslet, že to je nějak zvlášť jednoduchý, anebo že to je taková dělká samozřejmost, k které vždycky dojde. Fakt je, že tohle se stalo ve Starém Řecku, že se opustil mýtos a vešlo se do logů. A skrze Staré Řecko to potom pokračovalo tak, že každý člověk na světě postupně podle toho, kde byl, tak do toho vcházel. A prorazilo se to ve Starém Řecku. A nikde jinde se tohleto neprorazilo. A kdyby se to v tom řecku neprorazilo, tak to mohlo už těch několik tisícet počkat. Třeba. To je, mnohé čterkoli neradí slyšet, kdyby. Ale jde o to, že tam, co si najednou se stane, ale to není nezbytný. V historii nikdy se nestane nic nutně. Zastavuji, no. A právě teda potom nějako tohle napomínáš, kterého přece jenom souvisí s nějakým poznáním nějakých děl, které dělali. Protože proč to teda bylo hlavně v tom řecku, ale nevím, nevím, nevím. Kdyby to bylo nějakého mod lidma, tak by se to vždycky někdy rozvědělo a zase by se rozvědělo další a bylo by to jako pohled a všechno. A takhle jako v tom nějak to vypadá jinak. Protože vždycky to vyjde jako nějaký jiný puls, ale taky připadá, že to někdo z někoho musí jít. Protože čistě je to teda v moci jako větského poznání. A víte, jak to vypadá ten logos ve starém řecku se ukázal třeba tak, aspoň mě o tom víc nevíme, že přišel nějakej člověk a začal říkat všechno je voda. A přišel druhý a říkal ne, všechno je vzduch. Přišel třetí a řekl ani vzduch, ani voda a pejron. To je poznání. Je to, co si nesmí hlubokýho. My víme, že tam se cosi stalo. Ale poznání. Tam šlo o něco jiného, než o poznání. Poznání bylo možné teprva potom, když už tohle se vytvořilo. Tak to tady byl nástroj myšlenkovej. Jímž bylo možno poznávat novým způsobem. To poznání přišlo pak. Ale tohle bylo něco, co předpokládá každý poznání. Když to tam není, tak to je něco jiného. No a tu už se teda potom otázka, proč jako vůbec třeba to dítě ještě tak narodí, tak proč máme jako nějak se vůbec vědět, že tohle je pálka nejinak. Proč teda ten člověk vůbec chce to vědět? Proč to takhle navazuje kontakty a komunikuje a hádá se a půjde se o něco jiného? Nejspíš je to tak, že to dítě, když se narodí, tak nechce nic vědět. Nekomunikuje. No, nějak se mu to naumifikuje nejbrzí. První, co je, tak je kontakt matky s dítě tento. Matka nevykládá o věcech. Ten první stádium spočívá v tom, že to dítě si navytne komunikovat s matkou a ta komunikace postupně se stává komunikací řečovou. Tam se stane ten obrovský přechod. V té řeči už jsou nějaké baktérie toho logu. To je jiná řeč než řeč mytická. Tam už v té řeči s tím, jak se o tom mluví, tak už prosátne do dítě ten něco z toho logu a najednou to dítě, kdyby nebylo otevřeno, tak najednou se tam začne pohybovat a začne cejtit mezery. Začne se ptát a teprve pak začne chtít vědět. Ten první impuls nevychází od něj. Když dítě necháte, ty experimenty byly taky provedeny, když dítě necháte, výjimečně dobře je o něj postaráno, po všech biologických, perfektní potravu, teplo, má všetky předpoklady, ale všechno se mu to dává anonimně, bez kontaktu s člověka, tak z toho člověk nikdy nevyroste. Nejenom proto, že nebude mluvit, ale vůbec se bude chovat jinak a když dátečně přistoupí a naučí se třeba, tak jeho psícha zůstane ohlídněná a to těžce a nenapravitelně. Dokonce to nemusí být takhle laboratorně čisté, stačí, aby dítě vyrůstalo mezi lidmi, kterým nemůže pojmout důvěru, kterých se spíš musí vždycky obávat. Bez tý hlaskavosti, měhy, bez tý spolehlivosti toho dospělího, že nejobvyklej to bývá matka, ale nemusí to být, může to být klidně taky otevřít, že matka zemře, ale nejde jenom o tu péči, o tu takovou spolehlivost, že to dítě očekává toho druhého člověka, spolehá se na něj, přilne k němu, má v něj důvěru a tak dále. Bez tohohle, tak i může být v lidské společnosti a stává se z tohoto depravovaný zvíře, nebo deprivovaný, jak třeba u nás Matějček Ankmer měl jako jen od toho výzkumu, takže tam se něco děje s tím já, s toho dítě té, něco velice podstatného. A zřejmě to není jenom setkání s řečí, nebo to, že vstoupí do světa řečí, ale s tím se vším, která už tou řečí a jenom prostřednictvím, tam vtrhne obrovský celý novej svět, v kterém to dítě si zdomácně deprava pak je prostřednictvím. Kdyby ten svět byl jinej, tak ten člověk je taky jinej. Mimochodem určitý analogie jsou i ve světě zvířatel. Tak já znám jednu historiku, skutečnou teda, nevymyšlenou. Možná, že to znáte v psychologních zvířecích, teda se tomu říká imprintace. Je řada zvířat a ptáků, který jsou životně ovlivněni prvními dojmy po narození. U některých to jde tak dáleko, že dokonce jde ještě o první dojmy před narození. Lorenz dělal nádherný pokus s husama, klasický. Ale já vám chci povědět tu historku, která se váže dnešnímu řediteli v Zoologické zahradě ve Selimu, který, když byl asistentem na přirodovětské fakultě, tak tam dělal všelaké vylomenění. A mimo jiné, jednou, protože v Zoologické zahradě urvinula pštrosice, která snesla předtím tři vejce, tak, no až on spoupracoval od samého začátku, tak ty vejce si odvezl na fakultu, vybudoval si tam takovou posadu, že topil pod tím a chodil kolem toho a to už nevím tak dobře, jestli vědomně nebo nevědomky, dať síle vědomně nebo jen tak náhodile, kolem toho povídal. Když něco s nima dělal, měl to ve svým percebu, tam měl být příšerný kabinet, tam měl také jednoho příbuzního slona, jako on se jmenuje Damana, tam měl takové, no prostě hrozný věci. No ale rozhodnicí je to, že jednoho dne se skutečně pštrosata vylíhla. A jednak byla zřejmě už zvyklá na jeho hlas, který tam porazil kolem. Pak se v nejrozjíždějších pracích ukazovalo, že to platí třeba o kuřatech také, že kuřata se nezbýhají jenom, když jsou ublbené na něčem, se nezbýhají kolem každý kloční, když kolem svý kloční. A to proto, že jsou zvyklí na její hlas ještě v době, kdyby byly ve spořádce. Podobně teda tyhle pštrosata byly zvyklí jednak na hlas Veselovskýho. A za druhý to první, to je také velmi důležité, to první, co ty zvířata vidějí, když se narodějí, tak to je prostě jakýsi ten archetyp. Se to stává jakýsi archetypem. A to je jejich máma, nebo jejich pečovatel. Takže prostě tímhle se stane například, že když se třeba kachní vejce dá slepici, tak to káče chodí za tou slepicí. A jenom potom jsou z toho průšly, když vleze do vody. A ta slepice je pak z toho úplně zničená. Ale to chodí za tou slepicí z tohoto důvodu, poněvadž ta slepice se imprntovala k tomu káčetí v okamžiku, kdy se vylíhlo, tak prostě toto je matka a hotovo. No a takhle se stává, že jsou některá zvířata, a v tomto případě ptáci, úplně fixována na lidskou bytost takovým způsobem, že vůbec nejevěj zájem o svý soudruhy někde jinde, že prostě mají zájem jenom o člověka a eventuálně i o druhý lidi. Protože ty jsou podobný. Takže ty zvířata se chavují úplně jinak než normální zvířata, které se narodějí svým vlastním matce. A když se narodějí, tak vidějí matku, imprntuje se jim a tím pádem prostě utíkají před člověkem. Tak tyhle naopak třeba utíkají před jinými pštrosy, ale schovávají se k člověku. No a tak teda to dopadlo, že teda prostě on kam psehnul, potom po fakultě, tak za ním tři pštrosy. Až to bylo prostě přišerný, a vždycky, když měla přijít nějaká návštěva z důležitějšího, tak ho zahnali i s pštrosama do Skypea. A tak no prostě až nakonec to musel odvízt, a byli z toho strašní, museli dojít, do zoo, vždycky zahnali za ním, protože oni nežrali. To je dost podobná záležitost. Jenže tam to má biologický mechanizmy, teda mechanizmy to je švoškový slovo, nehodí se do biologie, ale my nevíme, tak se to zaříká, nevíme jak jinak. Tam jsou biologický mechanizmy, kdežto u člověka jsou to mechanizmy už sociální, nikoli biologické. Ale je to obdoba. Dítě, který se narodí, tak si imprintuje některé věci, a protože ovšem, tamto je okamžitě po narození, ale dítě vlastně se rodí předčasně, tak ta doba imprintace se prodlužuje, podle Portmana. Takže ty sloužitý komplexní souvislosti, které umožňují člověku se zařadit do společnosti, mají víc času na to, aby se imprintovali. Takže třeba není rozhodující, co se stane hned při narození dítě. Dítě je rozhodující třeba v půl druhého roku jeho prvního půl druhého roku život. Ta imprintace se rozvádí, rozkládá na dlouhší období a tudíž může být komplikovanější a intenzivnější. No a to důležité, co se stává, pokud abychom se vrátili k tomu vědomí, to je to, že zatímco to vědomí do té doby, má charakter, to všechno jsou metafory, jakýchsi uplývajících představ, který s sebou vyvolávají asociace, jsou spojení spolu asociatými a různými typy atd. Ale není v tom žádný řád. Tak tam, kde dítě je vtaženo do světa řeči i se svým vědomím, tak to vědomí najednou se začne strukturovat jinak. Ne už jenom asociatými, to ještě porád taky trvá, ale to rozhodující nejsou už asociace, ale jsou ty řečový souvislosti. A řečový souvislosti jsou jiný než asociace, to víme. Klasické asociace u Pavlových kříž logicky jsou naprosto cizí.