Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
9.3.1981. Málo už jsme si řekli minulé, tedy čistě ze systematických důvodů, některý věci zopakuju, ale pak to bude jenom stručně. Tak především, co jsme si už taky řekli, jenom zopakování, reflexe, co to je reflexe? Ta naprosto takový strukturální výměr nebo výměr, definice toho, co je podstatnou strukturou reflexe. Je to taková akce subjektu, tedy akce je to, specifický typ akce, taková akce subjektu, to je zbytečný subjekt, máš akce vždycky akci nějakého subjektu, akce bez subjektu není možná, je to taková akce, která je zaměřena na jinou akci. Akce normálně je zaměřena na nějakou ménší skutečnost. A teď ta zvláštní akce, která je zaměřena na vlastní nějakou jinou akci subjektu, to je reflexe. A teď, když je nějaká akce, reflexe, zaměřena na jinou akci, tak ta jiná akce může být buď taky reflexe, máš reflexe akce, a když reflexe je vždycky zaměřena na nějakou akci, tak tou akcí, na kterou je zaměřena, může být jiná reflexe. Je to ta akce, která zasahuje ven, do okolí, do osvětí subjektu. Taková reflexe, o tom jsme už taky mluvili, tak to je jenom teď tak trošku precizováno, je jiná reflexe, která se vztahuje k akci, která není reflexí, tedy která jde ven. Takovouhle reflexi můžeme nazvat reflexí první úrovně prvního poschodí, první etáže. Reflexí první etáže je taková reflexe, která se vztahuje k jiné akci, která však není reflexí. A teď podle toho reflexe druhé etáže je taková reflexe, která se vztahuje k jiné akci, která je reflexí první etáže. Reflexe třetí etáže je taková reflexe, která se vztahuje k jiné akci, která je reflexí první etáže. Reflexe třetí etáže je taková reflexe, která se vztahuje k jiné akci, která je reflexí první etáže. Teď to bude připomenutí něčeho, co jsme říkali už před časem. Není to přímo navazování na to, co jsme o čem jsme mluvili minule, ale taky jsme o tom mluvili. Když se na to nedíváme tak objektivně, nebo tak divácky, jako jsme to teď dělali, že mluvíme o reflexi jako o něčem, co máme před sebou, nedá se nic dělat. My sice pořád polemizujeme, kritizujeme předmětné myšlení, pořád jsme ještě v jeho spárech. Všechno, co jsem teď řekl, to vypadá, že z toho subjektu jsem dělal objekt, z té reflexe jsem dělal objekt nebo předmět. Teď to zkusme říct jinak. Podíváme se na tu reflexi jako na subjekt. Každá akce může být subjekt, která je vstažena už nějakýmu subjektu, tedy může to být ten subjekt, který je subjektem té reflexe. Máme tří možnosti. Máme jednak možnost reflexi předmětně postavit před sebe jako nějakou objektivní strukturu. Potom můžeme tu reflexi samotnou považovat za subjekt a mluvit o ní, jakože ona se nějak jeví. Nějak se jeví, nějak je aktivní. Ona je akce, tak to znamená, že něco oniká, že sama je subjekt. A potom jí můžeme vztáhnout k tomu reálnému subjektu, bez kterého byť nebyla možná. Každá reflexe je akce a každá akce je akci nějakého subjektu. A můžeme mluvit o tý reflexi samotný, jako kdyby to byl subjekt. Každá reflexe je schopná samu sebe podrobit další reflexi. Ve skutečnosti je to nepřesný. Je to tak, že subjekt schopnej reflexe je každou svou reflexi schopen podrobit další reflexi. Ale to je to tež. To je jenom způsob, jak o tom mluvíme. Zůstaňme tedy u toho. Každá reflexe má otevřenou možnost, je schopná samu sebe podrobit další reflexi. A tato zásadní otevřenost každé reflexe tomu, aby se stala předmětem zaměření nějaké další reflexe, tahle ta základní schopnost té reflexe, respektive schopnost toho subjektu, který reflektuje, vyznačuje lidské vědomí. Neboť lidské vědomí na rozdíl od vědomí třeba zvířat nebo tak, kterým se nebudeme zabejvat. A v zásadě je to vše možný. Lidské vědomí je vždycky, aspoň jak už my to dnes známe, my už to jinak neznáme, nám už jinak vědomí není otevřeno, není dáno, než jako hluboce prorefektované. Všechno naše vědomí je skrz na skrz protkáno, nebo proniknuto, proorganizováno, nesmírně ovlivněno, mnoha cestami ovlivněno reflexemi, nesčíselnými reflexemi. Reflexy se učí malé dítě tak brzo, že už si na to potom ani nepamatuje, takže když už je schopno pracovat s tou reflexí, tak už jeho vědomí je tak proreflektováno, že už ty začátky nemůže ani najít. My už jede najdeme ty začátky u sebe. My je musíme konstruovat. My musíme i ty začátky dětský reflexe konstruovat. Samozřejmě si můžeme pomáhat tím, že pozorujeme malé děti, to je strašně zajímavé. Pokud máte děti nebo budete mít děti, velice vám doporučuji si všímat způsobu, jak začínají si rozumově reagovat, jak se formuje jejich myšlení. Samozřejmě pod velkým vlivem rodičů. Stejně tam najdete prvky, které vás překvapujou. A těm prvkům věnujte pozornost. Zapisujte si to třeba a podrobte to analýze. Stojí to za to. Je až k upotivu, když je spousta knih v odborných o kinderpsychologii, o dětský psychologii. A ty knihy jsou z naprostý většiny poplatný předsudkům, s kterými se táhnou po generace. I když moderní psychologie má celou řadu autorů, který naznačili nový přístupy, tak masovej výskyt těchto autorů neexistuje. Masově dneska psychologie má dvě hlavní linie. Jedna se vyznačuje orientací fyziologickou, měří reakce, rychlosti a takové věci. Fyziologickou to znamená, že orientuje se na reflexi, na neurony, spojení jejich. Takové devovo vyložení, co se děje, když dopadne paprsek na sítnici, a teď ten vzruch nějaký, jak to nesedá, jak se transformuje. To je ta jedna. A ta druhá, to jsem se právě zakecal, to je takové měření, kvantifikace. Co se dá kvantifikovat, to se kvantifikuje. Když to nejde jinak, tak aspoň statisticky. Taková ta tendence k psychologií, která chce chápat, porozumět, hlavně to byla gestalt psychologie, ta už dneska tak nějak patří minulosti. Ta nějak vyšla z módy. Ačkoliv to byla ta správná cesta, kterou já se domnívám. Konkrétně třeba, já jsem o tom mluvil s Pavlem Říčanem, když přijel z Ameriky, tak ten říkal, že tam naprostá většina psychologů je orientovaná. Mají obrovský vybavený laboratoře, a jenom tam furt se něco týká, smačkají nějaký ty, a počítá se, čítá se to, kalkuluje se to, počítávají se průměry a takové práce pracují. On se to naučil, když už tam byl, tak samozřejmě se to musel naučit, a teď tady musel dělat nějaký práce s tím, aby ukázal, že tam nebyl zbytečně. Ale už když přijel, tak říkal, že konečně porozuměl, o co jde, takže od té chvíli to považoval za naprostou blbost a zahvadilost. Ale musel to dělat, poněvadž nějak musel prokázat, že tam nebyl zbytečně a že se něčemu naučil. No ale to nechme strach. Takže lidské vědomí je charakterizováno tím, že je skrz naskrz proniknuto reflexemi. Čili můžeme říct, že je hluboce proreflektované. Co to znamená? O tom jsem právě mluvil. Vždycky to je tak, že už od dětství můžete sledovat, že ty první kroky dítěte směrem k chápání světa, věcí, souvislostí a tak dále, vždycky už jsou zároveň nějakým způsobem reflektovány. Některý děti jsou nadanější tímto směrem, některý mí nadaný. Ale u všech to tak je. A u některých to až překvapuje. Třeba my máme v přibuzenství dvouletou nebo dvá půl, no skoro tříletou, malou holku, která reflektuje takovým způsobem, že nás to uvádí v úžas. Ona není schopná vůbec nic říct nebo udělat, aniž by to zároveň komentovala. Ale to je tak evidentní, že ona to rozlišuje, že to není nějaká automatika. Je to prostě ku podivu. Tak proto jsem vám doporučoval sledovat děti. Ty předsudky, já se k tomu ještě možná vrátím, ty předsudky jsou, jednou jsem už to říkal, nevím jestli na tomto semináři, myslím, že na jiném. A některý z vás mě teda to připomenou. Mě třeba o tomhle přesvědčila věc nějaká tradiční psychologie. Byla tak nějak orientována tím způsobem, že vykládala abstrakci z konkrétních smyslových dat. Prostě máte celou řadu smyslových dat a z nich abstrahujete to, co je jim společné a z toho si postavíte pojem. Někteří konci říkají, a to je pojem. To se nedá držet, že to je pojem, ale z toho se dá postavit pojem. Vypadá to tedy tak, že geneticky jsou nejdřív jednotlivý smyslový dojmy, vněmy a teprve potom se z toho dělají pojmy. To není výklad jako v geometrii nebo v algebře, že jedna věc je, jak na to přijdete a druhá, jak se to elegantně napíše. Tohle je popis vzniku pojmu nebo vzniku abstrakcí pro ty psychology. A teď jsem zjistil, že jedna z mých holek, když jí bylo asi půl druhého roku nemílim lise, takže najednou sama si zvykla, počkej, zřejmě jsme jí nějak řekli, že to je pejsek, haf, tak pejskovi začala říkat haf. A najednou jsme zjistili, že haf říká kočce, slepici, mouše a já ještě nevím čemu. No co se toho vyplývá? To se učili, to ona si udělala sama. No pro ní to první, jak začala chápat, jak se začala myšlenkové pojmově zmocňovat skutečnosti kolem sebe, to první byla ta největší abstrakce. Zřejmě bychom to mohli vyložit tak, že haf bylo to, co se hejbe. Nebo to, co je živý, jestli vůbec byla schopná zjistit, že se živý možná jenom to hejbe, že? Pravda je, že ona sama, bez vedení, že si vymyslela pojem, zatím haf byl pojem šíleně generální, šíleně obecnej, abstraktní, do kterého se vešlo všecko od psa až po tou plouchu. To je proti všem učebnicím samozřejmě. To znamená všem, že ty učebnice jsou blbý. Vlastně to vypadá jinak. Zdá se, že genetika lidského porozumění je spíš tak, že člověk na zdařbůch vytvoří pojem, dítě teda vytvoří pojem a teď ho teprve začne dorubávat podle toho, jak se hodí nebo nehodí. Není to tak, že by abstrahoval z nějakých danejch smyslovejch věmů a hledal to společně. Ne, na zdařbůch prostě prskne tam jakýsi pojem a teď kouká, jestli mu to hraje nebo nehraje. A pak ho opravuje. Čili spíše to v obráceně, žádná abstrakce z něčeho konkrétního. Protože naopak začíná to těma velmi abstraktníma, pokusnýma pojmama a ty se potom konkretizujou. Ten problém je právě v té konkretizaci. V tom dovedení důsledků až do té reality, která je kolem nás. Ty pojmy mají fungovat. Ty pojmy by automaticky fungovaly, kdyby byly nějak obkreslené z reality. Ne, ty pojmy prostě jsou vymyšlené a pak se zkouší, jestli platí nebo neplatí. Tohle je velice důležité. Na těch dětech si můžete velice dobře ověřovat takovou tu aristotelství těch vědců, psychologů. Oni se naučejí koukat na skutečnost určitéma brýlema a co jim tam do toho nevejde, to prostě nevidějí. Pro ně je ta autorita důležitější než pozorování vlastních dětí. Tak to bylo extempore, které zbytečně prodloužilo celý výklad. Ta proreflektovanost počívá v tom, že člověk kdykoliv něco ví, tak vždycky taky ví, že to ví. Jsou výjimky, my jsme si už taky o nich mluvili. Ty jsou pak strašně zajímavé pro analýzu. My víme, že přijdeme na zkoušku. To jsem vykládal už taky. Okřikněte mě, kdo to už slyšel, tak mi řekněte, jestli jste to všetky slyšeli, nebo jenom mě, který. Abych to nepopáčil, já už jsem naprosto seníla a nevím, co jsem kdy kde říkal. Přijdete na zkoušku, profesor vám dá otázku a najednou vy vidíte, že nic nevíte. A říkáte, jo, tak tohle, o tom nevím vůbec nic. Špatnej profesor řekne, ááá, paní kolegině, nebo pane kolego, tak to jste se špatně připravil, píši pět, musíte přijít znovu. Dobrej učitel na to nedá. Řekne, áá, je, zase okno, nervozita a tak dál. Začne vodinut a teď začne o něčem povídat a vytáhne z toho žáka, co skutečně ví nebo neví. Co on si totiž myslí o tom, že ví nebo neví, za to se známky nedávají. Známky se dávají za to, co skutečně ví nebo neví. A to, co o tom ten žák teď v tom stresu té zkoušky říká, nebo co si o tom opravdu myslí, to není přece rozhodující. Řík taky, kdyby se dávaly známky na to, co si o tom říká, no tak bych se ho zeptal, tak co, víte přesně, co to je třeba ortogeneze? A on řekne, ano, to mám zvládnutý. A dal bych mu jedničku. A když řekne, že neví nic, tak já mu dám, mám pětku. To je přece blbost. Či tady vidíme, že ono to nemusí být v souladu. To, co víme, my vždycky o tom něco taky víme. To, že víme a víme, že víme, to tam vždycky je, jenom že to nemusí být vždycky správný. O to jde. My si můžeme myslet, že nic nevíme a víme toho hodně, jak nakonec se slušnému učiteli podaří z nás dostat. Nebo naopak jdeme na zkoušku, hogofogo, máme to pod palcem a najednou dostaneme otázku a nehneme s tím. Nikdy jsme o tom nečetli, vůbec si nepamatuje, že bychom s tím někdy přišli do styku. No, zkrátka dobře, skutečně o tom nic nevíme. A byli jsme přesvědčení, že víme. Může mezi tím teda být znační napětí, rozpor, ale vždycky něco si myslíme o tom, co víme. Ty nuance jsou velmi rozmanitý. Někdo k vám přijde a zeptá se, jestli znáte pana Nováka. Nováka, no Nováku je fura. Co ono toho knihovníka? Nováka, no knihovníka. Ne, nikdy jsem neslyšel. No a pak jednou přijdete třeba do závodní kuchyně a říkám, no to je on ten, podívej se, tamhle ten. Jo, to je on, a to je Novák. Jo, tak, to já se nevím. Čili vy ho znáte, ale nevíte, že ho znáte, protože nevíte, jak se jmenuje. A když vás někdo neptá, jestli znáte pana Nováka, tak je to dvůjznačný, poněvadž to jednak se ptá na tu osobu, a tu vy znáte. A jednak se ptá, jestli znáte pana Nováka, a myslí tím, jestli ho znáte jako pana Nováka. A vy jako pana Nováka ho neznáte. Vy ho znáte jenom z nějakých souvislostí, že jste se s ním potkali. Znáte ho dobře, protože jste se moc krát s ním potkali. Ale že to je Novák, to nevíte. A že je knihovník, tak i nevíte. Ty niance je spousta možných, ale vždycky, když člověk něco ví, tak zároveň něco ví o tom, co ví. A nemusí to vědět správně. Zrovna tak, jako nemusí vědět správně to původní, co ví. On ví třeba, že existuje něco jako Pitágorova věta a že to je, řekněme, Pitágorova věta, že je třeba součin dvou kratších stran rovná se čtverci té přepony. On to ví. Ví, že Pitágorova věta ví to takhle, takhle vám to zformuje, ví to, jenom že to ví blbě. Zároveň u toho vždycky, když to ví, tak něco ví o tom, jak to ví. Čiže on je přesvědčen, zároveň to nejde oddělit. Každej, kdo zná, dobře nebo špatně, Pitágorovu větu, tak zároveň vždycky ví, že ji, dobře nebo špatně, zná. To tam vždycky je, ale nemusí to fungovat, nemusí to souhlasit. On si může myslet, že to zná dobře a zatím to zná blbě. A nebo naopak. Může to říct nejistě a já nevím, jestli je to tak. Není to pravděpodobně, pokud někdo nahlídne Pitágorovu větu, tak ji nezapomene do smrti. Ale totiž to není otázka paměti. Ve chvíli, když to nahlídne, tak to může vždycky nahlídnout znova. To je výhoda matematiky. Tam není třeba si takžka nic pamatovat. Proto mě byla vždycky blízká, že jsem nemusel. Zorečky je všetky možnou odvozovat. Když se v tom docela natrénujete, tak si odvodíte zoreček tak rychle, že v tabulích nevypadáte, že nic nevíte. Většinou jsou výjimky. Ale řekněme, že by to tak bylo. Je možno mít nějakou nejistotu. Můžete mít třeba jen nejistotu, jestli je to Pitágora nebo tá letová věta. Teď nevíte, jak se to jmenuje. Takže součet čtvrců nad odvěsnami, že se rovnás čtvrci nad přeponem. Ale jestli je to tá letová nebo Pitágora, nevíte. Tak jakási nejistota tam v tom je. A tak podobně. Ale vždycky tam je to vědomí, že víme, přitomno. Když říkám, že nejenom víme, ale vždycky víme, že víme, to neznamená, že to všechno je pravdivé. Že to všechno platí. To můžou být omily. Ale vždycky to tam nějak je. Buď pravdivý nebo omilný. Jinak řečeno. Člověk nejenom má nějaké vědomí, nejenom si něco uvědomuje, ale on k tomu vědomí má nějaký zvlášť úzký vztah. Bezprostřední přístup tomu svému vědomí rozumí. On to své vědomí nahlíží. Dobře nebo špatně? Ale nahlíží. Je před sebou. Tím se to jeho vědomí liší od všeho ostatního. To už jsme si taky říkali, že právě ten přístup k vlastnímu vědomí je kvalitativně hluboce odlišnej od přístupu k čemukoliv dalšímu. Proto ty filozofické pokusy odvodí všechno z vědomí. Člověk svému vědomí rozumí. A tím pádem rozumí taky do značné míry sám sobě. Nebo do jisté míry v jistém smyslu sám sobě. A to tím spíš, to už jsme si taky řekli, a teď to ještě budeme opakovat, ale já to na tomto místě připomenu, že my jsme si říkali, co je ta subjektivní sféra a subjektivita. A že člověk má tendenci se ke své subjektivitě vztahovat v reflexi jako k sobě. Že se identifikuje se svou subjektivitou. A my jsme si říkali, že to není pravda. Že člověk je subjekt. A ne jenom subjektivita toho subjektu. Ale má tendenci ve své vědomí sám sebe chápat jako subjektivitu. No a to znamená, že když rozumí svýmu vědomí, tak má tendenci to interpretovat sám pro sebe jako že rozumí sobě samému. Teď si představte o všem, že to jeho vědomí je nějak vadný, mylný, že on rozumí tomu svýmu vědomí, ale neví o té vadnosti. A ten vztah k tomu svýmu vědomí, ten způsob, jak svému vědomí rozumí, chápe jako způsob, jak rozumí sám sobě. A už máte přesně daný typ psychických devíací, které z toho vyplývají. Pokud je to ne nahodilý omylný bř, pokud je to nějaká trvalá vada. Pokud je to jakási fixovaná devíace. No a tím se lidská subjektivita liší od všech jiných subjektivit, nebo všech jiných rovin subjektivit, protože v lidský subjektivitě totiž není, nebo v subjektivitě člověka je víc, než jenom lidská subjektivita. Člověk je subjekt nejenom jako člověk, ale je subjektem také jako životin, je subjektem jako živá bytost vůbec a tak dále. A tímhle tím, že sám sobě rozumí, že vlastní vědomí je pro jeho vědomí stále otevřeno, že ve své vědomí se svým vědomím může zabejlat, tím se lidská subjektivita podstatně odlišuje od toho, o čem jsme dosud jako o subjektivitě nebo subjektivní sféře mluvili. No a teď lidské vědomí, o kterém jsme řekli, že je vždycky proreflektováno, má vždycky, to je charakteristikum lidského vědomí, má vždycky dvouúrovňovou, dvouetážovou povahu. Tady se patří třeba, no bo pohli bychom tady si vykládat, já jsem doporučoval toho Verkora, nevím jestli jste si to někdo přečet. Verkor tam, když hledá, kde je ten krok, jimž se z vopice stává člověk, z vopice stává lidská bytost, tak nachází ten krok v rituálu. Tady bychom si mohli vyložit, proč má asi pravdu. No protože rituál, rituální akce, to je akce, která jednak je tím, čím je, a jednak je ještě něčím jiným. Když přesně popíšete rituál, tak ho můžete kdykoliv napodobit a nebude to rituál, protože k tomu rituálu patří, že rozumíte, že jste zasvěceni, co ta akce znamená. No ale kde se vemou ty dvě roviny, že jednak to je nějaká akce a jednak ta akce ještě něco dalšího znamená? Kde se vedou? Bez té dvojposchodovosti to není možné. Tedy lidské vědomí má vždycky dvouúrovňovou povahu. Ve chvíli, kdy se u Vopice ukáže druhá rovina vědomí, druhá rovina reflexe, a my si ukážeme teda, co to je, to je vlastně nejasný, tak už z Vopice se stal člověk. Udělá první krok, který už tý Vopice dělá něco, co už je více než Vopice. Prostě už to není Vopice jenom. I když to na první pohled nemusíme vůbec nějak vidět. Ty začátky jsou vždycky neznatelný, to není argument, že se to nedá zjistit, nebo že to prostě unikne pozornost, že to je zcela nenápadný a zanedbatelný atd. Na to nezáleží. Všechny začátky něčeho novýho jsou zanedbatelný. Nikdy se neví, co z toho bude. Každé lidské vědomí má dvě etáže. Na jistém vývojovém stupni přistupuje reflexe třetího patra, třetí etáže, třetí poschodní, kterou je otevřena cesta ke kritickému myšlení. Tady příkladem je Sokratova první řeč na soudu podle Platona. Já jsem to jednou už použil před lety v jednom článku a oni to přeložili do slovenštiny a tím pádem já to teď budu muset luštit zase zpátky do češtiny. Sokrates byl obžalován z toho, že ruší státní náboženství, státní ideologii a že kazí mládež. Takové obvyklé obvinění filozofů, že ruší státní ideologii a že kazí mládež. No a teď nebudu vykládat, proč, v čem ruší a tak dále. Sokrates tam odhaluje takovou psychologickou základnou toho, proč ho aténěni nemají rádi některé, že je to, že jednou jeho přítel šel do Delf a tam se dal věštcům takovou sugestivní otázku, zda je někdo moudřejší než Sokrates. To by bylo zřejmě sugestivní otázku. Pravděpodobně, kdyby se zeptal, kdo je nejmoudřejší, tak byla odpověď jiná. Ale samozřejmě, když se zeptal, kdo je moudřejší než Sokrates, bylo to horší a věštci odpověděli tam, že nikdo. A teď tenhle výrok věštírny Delfský, samozřejmě ten jeho dobrý přítel, v dobrém úmyslu Bonafide, rozšířil jak mohl. Samozřejmě teda představte si, že by dneska chodil někdo po Praze nebo po Moskvě a teď označil nějakého chlapa za nejmoudřejšího ze všech lidí. No tak v některých státech, v některých zřízeních by obafli hned policajti, v jiných by byl směšnej, lidi by na něj měli pivku, začali by si z něj tropit šprťouchlata, popotahovali by ho všelijak, atd. No a teď ale Socrates, který byl mimo jiné obžalován z porušování státního náboženství, tak nemůže říct, díky to blbost, v Delfách sice tohle řekli, ale to není smysl. Protože tím by potvrdil, že ruší státní náboženství. Veštěrna v Delfách to byla státní veštěrna. No a tak tomuhle autoritativnímu výroku státní instituce nemůže odporovat. A tak se pokouší vyložit, jak to je s tou jeho moudrostí. A říká, že sám tomu nemoh věřit. Zašel jsem ke kterému si zmužu zdánlivě moudrý. Když jsem ho zkoumal a hovořil s ním, nabil jsem dojmu, že tento muž se zdá být moudrým, jednak mnohým lidem, jednak sejmé na sám sobě, ale moudrej, že není. A potom jsem se pokoušel mu ukazovat, že sice se domnívá, že je moudrý, ale že není. Samozřejmě dělal to s oblibou z politiky. Ty byli celý nadšený, že? Tímto činem jsem si znepřátelil i jeho, i mnoho přítomných. Avšak odcházeje uvažoval jsem sám pro sebe, že proti tomuto člověku jsem skutečně moudřejší. Nepochybně totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého. Ale tenhle při svém nevědění se domnívá, že něco ví. Zatímco já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím. A tak to vypadá na to, že jsem proti němu moudřejší aspoň o něco. Totiž právě o to, že se ani nedomnívám, že vím, co nevím. Tak tohle to najdete, to je ranej dialog Platónův, který je zřejmě psanej pár let po Sokratově smrti. Tady najdete, jednak je to v lice hezký, ale jednak, když to analyzeme, tam jsou všechny ty tři reflexe. Co já vím, tak je to první dokonalej popis třech etáží reflexe. Jednak nějakej ten odborník, ať už politický, odborník na obec, nebo odborník na koně, to velice častě, několik těch dialogů, tam má, že tam přijde odborník na koně třeba. A teď Sokrates mu dává takový otázky, že se nakonec ukáže o těch koních rejt, senkret, nic neví. Ale nakonec je úplně zmatený a pak už nevěří kůně, vůbec kůň, nebo spíš kráva. Tak ten odborník něco ví o koních. To je ta první rovina. Teď zároveň ví, že něco ví o koních, to je sám sebe považuje za odborníka na koně. A jiní ho považují za odborníka přes koně. No a teď přichází Sokrates a klade otázku, jestli vlastně to, co si myslí ten odborník přes koně o svým odbornosti a co si o něm jiní myslejí, jako o odborníkovi přes koně, to vlastně neví. Jako o odborníkovi přes koně, jestli je správný nebo není správný. Pak on může o těch koních vědět Bačkoru. To, že je považován za odborníka, sám sebe považuje za odborníka, to může být naprosto, to je jenom omyl. A ten omyl se ukáže teprve v té třetí reflexi. Vy se zkoumá, zda to, co ví o koních, opravdu, je nějaké vědění nebo ne. A tudíž zda to, co si myslí o sobě, je oprávněný nebo není. To jsou všechny ty tři reflexe pohromadě. Filozofie je doma v budově našeho myšlení od třetího patra vejš. S těma prvníma dvěma patrama filozofie nevystačí. Kde rozvoj lidského myšlení a vědomí nedospěl do třetí táže reflexe a vejš, tam filozofie není možná. Tam prostě nejsou pro ní předpoklady. Všem samodosažení této roviny ještě nezaručuje vznik filozofie. Totiž i filozofické myšlení je jen jednou z možností, jak obejívat tu třetí a vyšší roviny reflexe. Filozofie je dějinnej způsob myšlení. A nikde není řečeno, že není možno myslet jinak. Trochu to záleží na terminologii. My už jsme si taky připomínali, že třeba Heidegger chápe filozofii jako něco, co je na svým konci. Mluví tedy o konci filozofie. Nejenom na Heideggera, ale i na jiných studií nebo pokusů myšlenkových tohoto typu je víc. Patočka taky přednesl a pak se to zepsal. Má text o konci filozofie. A Heidegger, když skončí filozofie, tak tomu, co tady bude dál, tomu říká myšlení. To je terminologie.

====================
s1.flac
====================
Propadá z té druhé reflexe do první. V té první přece jenom je zabydlenej. Když to ta kočka, ta se propadá, stejně jako mytický člověk se propadá z druhé roviny reflexe do první, tak ta kočka se stále propadá z té první roviny reflexe do čistě animálních reakcí. Takže je tam ta první rovina reflexe? Jo, jistě, jistě. Je takovým elementárním způsobem, je tam přítomná a toto zvíře není schopno sednout udržet. Jsou to takový momenty. Může se u zvířete mluvit o otevřenosti také? Myslím, že Patočka tam na určité místě říká, že se dá hovořit, že i když zvíře jde za tou úživou, že se tam dá mluvit o otevřenosti. Podívejte se, jedna ze základních věcí nebo jedna z alternativ ty interpretace Verkorovy, že ten první krok z animálnosti na rovinu lidskou, do lidskosti, že je rituál, je některými interpretován takže si rituál, nerituál, to je prostě jen druh hry. Čili ten krok, že není rituál, nikdy než je hra. Že tam, kde živá bytost je schopna vejít do světa, který má určitou distanci od toho vážného světa boje o sebezáchovu a o sebeprosazení. Kdy nejde jenom o úživu, já vím, že Patočka tam mluvit, ale mně to není docela jasný, že jestli už to tam je, bylo by potřeba to analyzovat, jsem se tím nikdy moc nezabejval, mně to jasný, není jestli dokonce na této rovině. Ale nepochybně u dvířat najdeme aktivity, které jsou neúčelové, které nemířejí k žádnému takovému animálnímu cíli, nemířejí ani k rozmnožování, ani k nažrání, ani já nevím, prostě žádnému takovému k splnění těch fyziologických nebo vůbec vitálních funkcí. A dělá to na nás, který do toho nemůžeme proníknout, ale když se na to koukají, dělá to na nás dojem vyslovený hry. Tak například je známo, že vidry, když jsou nažraný, tak si udělají kouzačku a tam se na tom kouzají. A mají z toho strašně radost a kvíčejí toho a jedna za druhou prostě lezou nahoru, jak malý děti na parku. Prostě v tom blátíčku si tam udělají z kouzavku, vylezou nahoru a teď Bobří šel dohodu a do vody. A zase druhá a zase vyškrávou a takhle furt do kolečka. No to je evidentní hra. Zaušem vidíme, že taky když máme doma kotě, no tak to kotě si taky hraje. Tam ovšem to chápeme, jako ono je rozdíl mezi hrou mláďat, což je trénink a mezi hrou těch starších, kde už nejde o trénink, tam jde o hru opravdu. Pravda je, že je na to možný, že třeba vlih v lidského prostředí způsobí, že ty koťata si hrajou díl, než by si hrály normálně. Je známo, že když je sám kocour nebo kočka v domácnosti nebo konkurenty ani, ani přátelé, kočky kolem, no tak, že má tendenci svou nudu zahnat tím, že si hraje. A takovej starej, už tak přestarej, pětiletej kocour je schopen se honit za provázkem. Nebo něco takového, prostě z nudy. Pes, ten to dělá dokonce, aby se zavděčil pánovi. To je známá věc. Proto jsou mě psy trošičku nepříjemný, poněvadž jsou takový přičinlivý otroci. Hodíte mu kamínek a on dělá jako blbej, že mu to dělá strašný potěšení. Nebo cokoliv, takhle prostě a před váma dělá úplný odvolat. Prostě si dělá, že si hraje a postrmelce a leze po zádech. A když u toho není člověk, tak ho to nebaví. On se předvádí jenom. On toho používá, protože jeho pán nebo lidi kolem tak se na něj dívají a mají z toho srandu a pochetávají se. Tak on to kvůli tomu dělá, je to šašek. To kočka ne, když si hraje, tak si hraje. Kašle na vše, zejména na lidi. Něco takového. Není to charakter. Já vím, že jsou přijaté. Nemůžeme generalizovat, aby to neurazili celou rasu. Oni jsou schopní si opravdu hrát. Tam je ovšem evidentní, že to dělají kvůli člověku. On je na snadě se domnívat, že to je vliv lidského. Ono to tak není. Pravda je, když se potká pes, nebo dva tygři se potkají, nebo tygr a puma, který jsou vychovaný v zajetí, takže nejsou agresivní. Když se předtím nikdy neviděli, tak naježej a ten slabší na tom je, aby udělal první krok, tak si lehne na záda a takhle dělá packama. To dělají kočky taky. A tím naznačí, že odhalí břicho. To je z partie, které jsou nejcitlivější a nejspíš napadnutelnější. A tím ukazuje, že nemá agresivních úmyslů. A ten druhý se k tomu přijala, pak se kočkujou a pak si třeba dávají šeljaký záhlas, ale už vědí, že to je jenom hrát. U kočkovitých šelakých, které nehrají na břicho a má hrát packama, tak naopak je to známce toho, že má agresivní účinní. Tak možná. Kočka má drátky, to se brání. Solidární šeláka je něco jiného. Možná. Já jsem viděl, že tato poloha bude něco jiného, když se drápí všema štyrma se chce a když tam prostě slépe provaluje. Takže ono asi záleží ještě na jiných věcech. Ale nezáleží na tom. To jsou technické detaily. Samozřejmě kočičí nebo kočkovitý behavioristi by mě mohli opravit technický detailek. Ale rozuměli jste podstatě věci. Pravda je, že u těch zvířat najdeme způsob jednání, který naznačuje něco jiného než jenom takový ty čistě utilitární záležitosti. A nacházíme určitý prvky, který dost těžko můžeme chápat jinak než jako hru. Dokonce na takový úrovni, jako jsem řekl, u těch vider. To je teda dost kuriózní. To není moc... One jsou to chytrý zvířata, jo? Vidry, tchoři, kuny, lasičky. To jsou nesmírně chytrý, hodný pro domácí prostředí. Trochu smrdějí, ale tchoř na sebe nedbá. Ten když kolem sebe stříká ty smrady, tak se velmi často sám potříká a jemu to nevadí. Když taká kuna, ta dá to dávat velice bacha. Tak ta kuna sama o sobě nesmrdí. Ta může zasmrdět, ale sen ne sebe. Čili jsou to teda velmi inteligentní zvířata. Velmi dobře okočitelní, chovají se jako psy a jsou inteligentnější než psy. No, ohlednější. Na samozřejmě nějaké jiné znaky psy, tam nenajde takovou věrnost třeba, nebo takovou oddanost pánovi, pokud si toho někdo cení, tak to tam nenajde. Ale inteligence je vysoká. Takže je možný, že právě tam něco takového jako začátek hry se objeví. Ale celkem je to otázka, jestli ten začátek hry, jak to pocítuje ta vydra teda, s těma vydřetama, kdy se tam teda kloužou, tak třeba taky je u nich nějaký takovej velednej pocit. To je těžká věc rozlišit teda, když děti, jistě to, já nevím, pokud jste vyrůstali v Praze, nebo v nějakém městě, kde mají takové dláždění, jako bývalo v Praze, tak téměř se všema sencericky dohod, že v jistém věku děti chodili po chodinku tak, že bylo potřeba chodit jenom po těch dílejch a šlápnout na to modlí, tak se stala katastrofa. Teď rituální pochod po ulici. Částečně hra, ale s takovou hrozbou pozadí. Co se stane? Svět se zřítí, nebo já se propadnu, nebo něco takového. Nesmím tam šlápnout. Tenhle ten prvek. Kdo ví, jak to je u těch výder, nebo jestli ten rituál na začátku je něčím víc, než co dělají ty děti. To je známá věc, že děti v určitém věku, já nevím, tak asi od tří do šesti, nebo tak nějak mají, jak tomu některý odborníci říkají, takovýto mytický období, kdy taky tomu říkají, takovýto období dětského podstolí. Že děti si vlezou pod stůl a děti tam jako bydlej, nebo jako jedou v aršinulémově, nebo něco takového. A teď to všude kolem ten neznámejcí světa, moře a já nevím co. Nebo si obrátí stůl taky na rubi, že to je vyslovená loď. Ono v tom věku s rituál a hodně hry. Je otázka, jak to bylo na začátku, když nějaký ty první vopice začaly chodit třeba do kruhu takhle s malikanckama třeba. Tak co to bylo? Jestli to byl rituál, jestli to byla jenom taková hra. Fakt je, že to bylo něco, co jim dovolilo, nebo co bylo tím vykročením z té pouhy přírodnosti. Tak mám v odpovědě, že to je neproskoumané, že my o tom bezpečně víme v rozvinuté podobě jenom u člověka, ale že je docela možný, že jistý náběhy k tomu, že se najdou u těch zvířat. My jsme spoustu stránek lidskýho chování lidí navzájem k sobě považovali za speciálně lidský, až přišel Konrád Lorenc a ukázal, že většina z toho se dá modelově v čisté podobě najít vůz. Takže se ukázalo, že většina lidského chování je prostě jenom trošku zakomplikovaný jednání vůz. My se trošku přeceňujeme. Je možný, že se ukáže, že u těch zvířat je spousty náběhů k tomu, co u člověka je tak nějak jako dokonalé využíto. To je prostě v mnohem intenzivněj využíto, že u těch zvířat se náběhy k tomu vyskytujou. A celkem pro naši teorii to nemá žádný zvláštní důsledek. Je jedno, jestli zvířat najdeme nebo nenajdeme, tak to nic na našem přístupu nezmění. Je to výhodné, když to najdeme, tak to proštudovat a zjistit, co teda je u člověka navíc. Aby tomu člověku toho nepřičli moc a neupírali to těm ostatním. Ale jináč to je jenom otázka toho přechodu. Ještě taková otázka, když jsi v jednou i vškolech několikrát změnil, že člověk se může propadnout pod oblast zvířat. Jak jsi mluvil o renaturace, sexu a rekultivaci, jak to tam vypadá s tou reflexí, jak by to vypadalo s tím člověkem, který se podsnul ještě v tom? Já mám dojem, že s tou reflexí to velice souvisí. A to proto, že když je zvíře zlý, tak je zlý tak nějak situačně. V momentální situaci. A ta situace odezní a to zvíře o tom jakoby ani nemá páru. Ještě to přestane být zlý a zůst dělá něco jiného. Kdežto reflexe je zvláštní tím, že dovoluje překlenout různé situace a v takové vypreparované podobě zachovávat povědomí určitých trendů, tendenci. Připomínat i v situaci, která jaksi sama to nepřipomíná, tak připomínat něco z těch jiných situací. Když dítě, děti většinou, jsou dost takový otrhlí vůči utrpení druhých bytostí. Většina dětí, zvlášť na venkově, tak nějak se seznamuje s přírodou takovým způsobem, že chytne kobylku, utrhne jí obě nohy, nebo pak přijde nějakej koumec a říká, hele, to jí bolí, nejdřív ty nohy musíš opálit, tak jenom sirku a trochu je opálit a pak teprve utrhnout. Nebo mouchám křidílka a utrhujou. Nafukujou žáby a pak je pouštěj, aby se nemohli ponořit. Takhle se seznamujou s přírodou. To je běžný na venkově. Fakt je, že většina dětí na to zapomene časem. I když ne asi úplně. Ale tam, kde jsou jakési předpoklady k sadismu, nebo jiný, tak vlastně tohle jsou takové podmínky, na kterých se to rozvine. Ten vztah k těm zvířatům, to jednání, určité nehorázní jednání, umožní, aby se rozvinuli a zafiksovali určité tendence, které bez té reflexe by se nemohly zafiksovat. To je tady možná něco jiného, protože na venkově, když se tam zazenejděl, když lidi vytváří člověk na úžitkovosti, kterou se tam na venkově se kopne, aby se odsunula, nebo kráva se taky úsudovým způsobem táhne někam a tak dále. To znamená, že dětka to vidí a tak to všichni používají. To se možná dělá teď v JZD, ale vy nepamatujete doby, kdy kráva byla člen rodiny. Když to byla soukromí, jak soukromí státku, který je z venku a se tam pohájí stejně, protože když má třicetě kráv, tak dvě nezvládnou. Možná, když jich má třicet. To už je jasný, to už je teda kulak. Ale když má ty krávy dvě, nebo čtyři, každá má svý jméno a vůl zná hospodáře svého, jak v bibličtem. Tam skutečně ten vztah k tomu dobytku je, že teda ta hospodyně každou tu krávu, kterou musí porazit, vobrčí. Tam dokonce i svině má jméno a to všechno má místo v rodině. U nás to nebylo, ale třeba v Německu to byl takovej zvyk v některých krajích a jinde, že pod jednou střechou byly chlívy i v obytní místnosti a jenom přes chodbu se chodilo do chlíba. Takže tam to všechno bydlelo pod jednou střechou. Skutečně to byla taková jedna domácnost. Mně se zdá, že ten vztah, jak vy ho líčíte, je cosi upadlý. To není ten pravej vztah ani k psovi. Samozřejmě ta hrubost, taková tvrdost, drsnost venkovských lidí je větší, ale i k sobě navzájem. Na venkově lidi nemají takový ten taktní přístup k druhýmu. Tam prostě, když někdo něco provede a má jít, nebo už byl v kriminále, tak ho potkají a o tom se mluví. My jsme zvyklí, pokud se to nepovažuje za čest, že se o tom pomlčí taktně. Neskoumá se, kde jste byl odovolené. Dlouho jsem vás neviděl, kde pak jste trávil. Prostě se tomu taktně vyhnem. Potkají se a říká tak co, jak se ti se dělo. Taková ta drsnost tam je, ale tím pádem je to zase takové přiblížení s těma dvěřatama. S dvěřatama se nejedná být moc drsný než s těma lidma. A sejména je to vidět třeba vztahu k čeledi nebo vztahu k vlastním dětem. Já jsem byl zvyklý, mě je udivovalo, že když hospodář a hospodině vstali, tak první se postali o dobytek a teprve a pak o děti. To je pro nás naprosto... Pochopitelně děti musíme živit. Ten dobytek nás živí. Tam se musí udělat to, co je největštější. Takže takový ten zvětsnělej, zutilitárněnej přístup, že je už taková jakási moderní upadlost. Že už je to, co si... Je příznační pro jakýsi rozklad i těch lidských vztahů. Nejenom teda v stavu v přírodě. To je děvější. Je to hodně chybné. Je tady dost chybného. Ono může být nebo beze, nebo na tomhle malému receptu. Je to skupně schopný reflexé. Každou svou reflexii je schopná upodrobit další reflexi. Což to je taková podobnost pro jakýsi princip indukce reflexie. Když prostě někdo dosáhne ty aspoň ty první novy reflexii, tak to indukuje možnost takovou postoupit do ty další novy reflexivnosti. Když to nekonečná, to znamená, že jsme tady připustili, že dvíře může být subjektem a může občas i dosáhnout té první noviny reflexe. Můžeme tedy dochápat, když už se dostane na tu první novinu, že pak automaticky na tu druhou novinu. Ta hlavní nesnác je od nereflexe k reflexi. Něco takového, jako je to u hladin elektronů. Všechny ty další a další jsou nepatrně jenom od sebe. Chtěl jsem potrhnout, že je něco atraktivního na reflexi nebo na reflektování a čím člověk se dotým, my taky můžeme si to představovat, že ty patra reflexe jdou do hloubky, že reflex se lidsky jde pod tu procházející. Že ta tendence nebo ta zvláštní aktivita jít hloub a hloub, reflektovat víc a víc, že je něčím nesmírně atraktivním a že když člověk tomu blíž čuchne, takže tomu posléze má tendenci propadnout. A tohle jsem tam chtěl ukázat. V tomhle případě je to jinak než s těmi elektrony, že tam se vůbec přidává víc a víc energie, on vždycky podskočí ve menší a menší kousek. Tak tady je to spíš tak, že to přitahuje. Reflex se nás cucne. A já jsem si to jenom připravoval do budoucna, tohle to tam tak jako poznamenat, abych zase na jiném příkladě, konkrétním to je třeba na Kierkegaardově, ukázal, jak ta reflexe sama o sobě, jak je bezbřeha nebo bezedná, jak člověk, který se příliš nechá strhnout reflektováním, tak se propadá kamsi do prázdna. Že to není tak, že čím náročnější a vyšší, čím důsledněji prováděná reflexe a čím důsledněji prováděná reflexe vyšší úrovně, že tím bychom nějak dosahovali lepších parametrů svého myšlení. Naopak, my tam ztrácíme půdu pod nohama a odsítáme se v jakýmsi takovým beztížným prostoru, v prostoru, kde už nevíme, co je na hoře a dole a můžeme se dopouštět strašlivých nehorázností. Člověk se neví dohrubit v české řešení. Ano, do jisté míry. Prostě strácí se najednou v mlze nebo v prázdném prostoru nebo něco takového. A na to jsou doklady skvělý. Jedním z nich je J.K. Gogol, který byl takřká narkomanem reflekse, že mi se dalo říct. A z tohodle nebezpečí je jen jediná cesta ven, že si vždycky znovu a znovu budeme ověřovat, když reflektujeme, tak jakou akci reflektujeme. A jestli že reflektujeme nějakou jinou refleksi, tak čeho reflekse byla ta reflekse atd. Až nakonec dojdeme k nějaký akci, která už refleksí nebyla, která nám ukazuje něco, čeho se to vlastně týká. To nebezpečí, že se úplně nějak utrhneme a dostaneme se do nekonečných refleksí a ztratíme vůbec orientaci. To nebezpečí zažehnáme tím, že čas od času vždycky zkontrolujeme, kde ty naše reflekse mají svý zachotvení na pevný zemi. Ovšem, zůstat na té pevný zemi, to znamená, jak si zůstat vopicí. My ty reflekse potřebujeme, jenomže jde o to, že to je cesta, která má svý ryzyka a my nesmíme tomu propadnout. Reflekse je něco, co má určitou funkci, je to nástroj. A smyslem té reflekse není nic, co by je v té refleksi samo. Ta reflekse má svůj smysl excentricky, mimo. Asi tak jako akce. To zase zvracíme k tomu. Jsme si řekli, že akce je zakotvená excentricky, tj. má své centrum nebo smysl mimo sebe. Podobně taky reflekse má své centrum nebo smysl mimo sebe. A my vždycky na toto musíme pamatovat. Ta reflekse je něco, co k něčemu má sloužit. A to nejde jenom k tomu, abychom si našli to zakotvení. To zakotvení je dobrý. A je to jen jedna složka kontroly reflekse. Ta druhá část je něco úplně jiného a to je právě záležitost té extáze pro připomenutí. Za jakých okolností je schopen subjekt reflektovat? Nebo vědomí? Za jakých okolností určité vědomí může být reflektováno? Subjekt jak může reflektovat své vědomí? Jak může reflektovat svou nějakou refleksi? Jedině za toho předpokladu, že od sebe, od svého vědomí, od své nějaké reflekse odstoupí. Ať refleks je přístup. Reflekse to je ten pohyb opětované flekse. Mám-li podrobit refleksi své vědomí, konkrétní nějaké vědomí, že to či ono, tak si musím najít nějaký prostor, kde to vědomí není. Odkud se na to vědomí můžu podívat z distance. Čili když chci reflektovat sám sebe, tak musím najít místo, kde sám na sebe se můžu podívat z distance. Refleks je přístup. Předpokladem přístupu k sobě je odstup od sebe. Kdo nedovede odstoupit od sebe, tak nemůže přistoupit k sobě. Na co to je to odstoupit od sebe? Na tom jsme právě už pracovali, když jsme mluvili o té extázi. Jedním z nejvýznamnějších cílů nebo jednou z nejvýznamnějších funkcí reflekse je čas od času najít místo, na němž mohu nechat sám sebe za sebou. Místo do něhož vyčnívám sám ze sebe. To je ta extazis, že vystupuji ze sebe. A v tomto vystoupení ze sebe se setkávám s pravdou nikde jinde. Ale k tomu cíli si musíme zase připomenout, co to je pravda. Zatím jsme o tom nemluvili, k tomu se teprve dostaneme. Tenkrát jsme si pomohli tím, že jsme si interpretovali hromádku. My se k tomu musíme dojít po vlastních nohů. Ten hromádka nám byl jenom takovou pomůckou k tomu, abychom si něco o té pravdě řekli. My jsme sami ještě předpoklady k tomu neměli. Teprve teď je, začneme mít. Když předrukem jsme o tom mluvili, tak jsme to takto ovšem nedefinovali. Že bychom jako tady ten vůdek, který je reflexi, se setkáváme s pravdou. To jsme říkali právě v té, jak je poznamenáno v té extazi, že se setkáváme s pravdou. A ty odstup od pravdy a výstup od sebe máš jedno a to tež, nebo je tam potřeba rozlišení, jak ty říkáš, tedy... Počkej, co je jedno a to tež? Výstup, vystoupení ze sebe a... A odstup od sebe. No to je to tež. To je to tež. Protože jsi říkal odstup od pravdy. Právě, já měl ten dojem taky, že říkal pravdy. Tak to ne. Tady jde o to, že my ve svým osvětí, ale ani ve světě, v otevřenosti světa, se nikde s pravdou nesetkáme. Nemůžeme setkat. V tom světě kolem se nemůžeme setkat s pravdou. Ta pravda nás může jenom nějak oslovit a osloví nás hlaset dichým, takže když řeme, tak toho neslyšíme. Abychom to slyšeli, musíme utichnout a otevřít se. Našpicovat uši. To je všechno, co můžeme udělat, ale to ještě není řečeno vše. Pak to našpicování uši, to umlknutí, to musíme vzít strašně... to musíme vzít masívně snad. Umlknout nejenom, že nebudeme mluvit, ale že všechno, co do toho bude vstupovat, že odstraníme. Kdo nejvíc do toho vstupuje a vadí tomu setkání s pravdou, vadí tomu zaslechnutí toho oslovený pravdou, to jsme my. My musíme sami sebe nechat, už my sami, jak jsme, už urveme. Takže není pravdu slyšet. Tedy my musíme sami sebe nechat za sebou, abychom se mohli setkat s pravdou. To je ten důraz na to vystoupení ze sebe, na tu ekstazi, že? Ne v tom běžným smyslu. Dobře, pak ale přijítejí reflexy, když se vracím k sobě a nastává to znovění a vracím se k sobě i ke světu, no tam už nejsem posesor veritátist, tam ta pravda už prakticky není. To už jsem natankoval a jdu k sobě a nejsem vlastní pravdy. Ani se tedy v té reflexi už s tou pravdou nesetkávám. Ano, ale o tom jsme teda mluvili. O tom jsme mluvili. O tom jsme mluvili. Tady nejde o to, že bych po setkání s pravdou bav pravdu a strčil do kapři, já od té doby to měl, že? Nejde o to, že s tom setkání s pravdou se se mnou něco stane. To je událost. A já se tím poznamenám. Takže ten, kdo se sám k sobě vrací, je jiný než ten, který od sebe odstoupil. To je pak jiné přesnost. Ale to uhejbáš, jo? Bylo říkáno, že reflexe je vracení se zpět od pravdy. To je pouze součást toho odstoupení od sebe, jo? To je to za spálečnou cesta. Já si řeči, že teprve v reflexi se setkálo s pravdou. A to je to pravdícové. No, dobře. Jo, jo, jo, jo, co já tady přidruhleji, jako uvážím, jako nedůslednost toho před rokem. Nejdiš, tam jsme furt dolažovali ex-prázis. Ale reflexy, prosím tě, namítám, vážná namítka, nesouhlasí nám to. Tak podívejte se. My jsme si... To je dobrý, to je v pořádku. Já jsem pochopil, o co jde. Ale berte na vědomí, že to je takhle. Přeznačení zase. Ne, žádný přeznačení. My jsme nemohli tenkrát říct tak precízně, o co jde. Ale to, co jste chápali, to, co teda jako teď si vzpomínáte, tak je nesprávným pochopením dokonce i toho, co jsem říkal tenkrát. Já to musím vytáhnout. To by bylo... ano. Já mám to zanima. Totiž, podívejte se. Když vy teď bazírujete na tom, že reflexe je návrat k sobě, ovšem, co je reflexe? Je akce. Kde je zakotvená akce? Subjektů. Kde začíná teda akce? Někde pryč a vrací se to ke mně anebo začíná u mě. Čili návrat k sobě, to je jenom zdůraznění tý vlastní funkce, ale samozřejmě k reflexi patří taky to vycházení ze sebe. Víte, je akce. Ta akce je zakotvená ve mně. Já reflektuji. Čili, ale aby to mohla být reflexe, tak já musím, když vyrazím do tý akce, tak tu akci vohnout a místo, abych šel ven do světa kolem, tak to vohnu a zamířím na něco svýho. To je na nějakou svou jinou akci. Ty reflexe berte v uvahu, že je akce a tudíž je to od toho začátku, kdy to vychází ode mě, až do toho konce, kdy se to vrací ze sebe. A kde je ten pohyb? Pohyb je jenom na vnějšku subjektu. Jako kdyby mohli, když to nevystupuje ven? V rámci subjektu. Tak tohle jenom přes to subjektivitu. Tak dobře, no. A to znamená, že to setkání s pravdou k tomu musí dojít v rámci toho subjektu. Pochopitelně. Ale pam v rámci subjektu, kde ten subjekt je mimo sebe. Čili to, co jsme si říkali mimo sebe, tak jste mohli dosud chápat, jako že ze sebe vylítne někam někoho hlubička a pak se zase vrátí. Jak si to lidi představuješ u sne, tak jejich duch prostě z někde a teď se tmuzda, jak lítá, tak dále. Pak se vrátí do těla. Tak nic takového. Tady to zůstane v rámci toho subjektu. A teď ten problém, my teprve začneme mít předpoklady pro to pochopit, co to je extáze. Že to není, že prostě budeme vytrženi někam. Že to je něco specifického pro subjekt, k čemu dochází v rámci toho subjektu, v rámci toho subjektu jako událostní. Je možný, aby v rámci události najednou nastal moment, kde ne celá událost, ale něco z ní se odsne mimo tu událost. To je v podstatě extáze. Ne, že něco vyleze ven. Kdyby to vylezlo ven, tak je to akce. A akce není extáze. Extáze není v podstatě naše akce. Nějaká akce naše je nutná k tomu extázi. Ale vlastní extáze není naše akce. Poněvadž všude tam, kde dochází k naší akci, kde je ještě naše akce, všude tam to přeřvává hlas pravdy. A pravda je ta hřízní nepředmětnost. To jsme si ještě témat řekli. My nevíme, co to je. My jsme si jenom řekli, že teď zatím teda s pravdou mohli byte možný s tím čtvrtým. To setkání s tím čtvrtým je možný jenom na základě reflekse, respektive v rámci reflekse. Ovšem v rámci reflekse, která ten moment trčí ze svého rámce ven. To je ten rozpor, ten paradox, kterýho se nemůžeme zbavit. A teď to musíme nějak rozumně vyložit, tak, aby to dávalo smysl. Tohle není myšlení. Tohle je něco jako, když napíšete rovnici od dvou neznámech nebo dvě rovnici od třech neznámech nebo něco takového. Ještě to nemůžeme vypočítat. My tomu ještě něco musíme dát. Ale určitě ta rovnica od dvou neznámech platí. My jsme něco zjistili, ale ještě to nemůžeme vypočítat. A budeš se dát světli k tomu vědomí? Přednes si o vědomí nějakou pasáž, o týtanosti prostoru, vědomí sebe, vědomí něčeho. Budeš si k tomu vědomí, když najednou konstatuješ, že vědomí je v lůdce prorefektované? Budeš mít ještě nějakou pasáž v lůdčím tomu vědomí? Neměj obav, jak víš, že při tom výkladu já se k každé věci sevratím nejmín 20krát.

====================
s2.flac
====================
terminatky nehledal, že paž ještě o tom pořádně nevíme, co to je, tak o tom mluvil jako o Das Denken. My můžeme chápat filozofii, a my to tady děláme, že, jako systematickou principiální reflexy, no a v tom případu samozřejmě jenom jeden, jedna línie principiální systematické reflexe je představována tou etapou myšlenkovou od starýho řecka až po Hegla nebo po Nietzsche nebo tak nějak, že? Až ještě s nějakejmi reliktami, to je to, čemu zase já říkám metafyzika. Metafyzika je u konce. No a ten terminolog je, a jde, kdo říká, filozofie je u konce. No to je, jak to nazvem, to je jiná věc, nebo ani ta metafyzika není zcela nejvhodnější, že? Asi ještě vhodnější je předmětní myšlení. To je určitá etapa myšlení, která je teda úplně nepochybně, že? A metafyzika to je zas už, no, je možno to etymologicky vyložit, my už jsme si to ukazovali, že? Trochu jinak. Je to terminologická věc, tady nemá cenu se hádat. Jde o to, vybrat co možná nejchytřejší termín, který nám etymologicky funguje, že? A který nezavádí a který nám umožňuje vyložit celou koncepci. Ale v každém případě tedy to, co dosud běžně se nazývá filozofií, nebo co bychom mohli nazvat metafyzikou, co bychom mohli nazvat předmětným myšlením, ale ovšem nejenom to, co je u konce, ale co bychom mohli nazvat nepředmětným myšlením, o kterém ještě téměř nic nevíme a který možná podle našeho odhadu teprve teď začíná svou několika tisíci letovou cestu v dějinám i myšlení. To všechno je záležitostí té třetí etáže. Význam okolnosti, že reflexe se nemůže vztáhnout ani k svému subjektu, ani k žádnému objektu, no, vnějšímu předmětu, mý brž pouze k akci, mý brž pouze k akci, a mý brž pouze k akci, mý brž pouze k akci, mý brž pouze k akci, mý brž pouze k akci, je podstatný. Na tohle musíme vždycky pamatovat. Tady se totiž ukazuje jenom malinký pohled jinam, že ten hlásanej třicet let u nás oficiálním marxismem a základní filozofický rozdíl mezi materialismem a idealismem je nonsens. A to proto, že to, co je předmětem reflexe, nemůže být ani materie, ani duch. Že předmětem reflexe je vždycky akce. Nebudu to rozvádět, to se k tomu ještě budeme tisíckrát možnost vrátit. Takzvaný objekt i takzvaný subjekt nebo ani takzvaný subjekt není reflexy dán. To není to, k čemu se orientuje reflexe. To není to, co činí reflexe svým předmětem, předmětem svého zkoumání. To je intencionální předmětem, předmětem ve smyslu vnější věci. Jak subjekt, tak objekt je teprve výsledkem, rezultátem analýzy akce, kterou ta reflexe provádí. Čili ani subjekt, ani objekt nejsou dány, nicméně musí být oba v reflexi teprve aktivně konstruovány, tzv. interpretovány pojímavě. Někteří filozofové tomuhle říkají rozpolecení subjektů a objektů. Skutečně subjekt jakožto subjekt a objekt jakožto objekt se v pravém slova smyslu v přírodě nevyskytují. To je všechno blbě řečeno, v přírodě a vyskytovace a objektivně. To je všechno, ale jenom chci naznačit, prostě to není tak, že by byly nějaké subjekty a nějaké objekty a že teď by se tam subjekty nějakým způsobem vyvíjely k tomu, až by na vysoké úrovni byly schopný ty objekty nějak odrážet nějakým kvalitním způsobem. To není tak. Reflexe se může obrátit pouze k akci, ale každá reflexe sama sobě nějak rozumí a to ještě neznamená, že i když každá reflexe musí obrátit leda k nějaké akci, může se chápat tak, jakože se obrací k nějakému předmětu. Nebo může se chápat tak, jakože se obrací k nějakému subjektu. Omil může nastát. A my víme, že když se koukáme na něco a vidíme třeba támhle ten květ, tak my máme dojem, že přímo se koukáme na květ. A není to pravda, poněvadž to, co vidíme, je konstrukce nebo rekonstrukce na základě jakýchsi informací, které tam všelijak na tu sítnici přijdou a přes ten sklivec, přes tu čočku, ty panenky. A potom jdou ty vzruchy po těch nervovejch vláknech a po těch ganglých, po těch neuronech, jak se to všechno jmenuje. Pak se to nějak integruje, a mozgu se to něco s tím dělá, až pak my to vidíme. A my na celé této cestě všude můžeme zasáhnout a něco tam přeříznout, něco přerušit a nebudeme vidět nic, i když to oko tam bude koukat furt dál. To je doklad toho, že to skutečně jde celou tou komplikovanou cestou. My to můžeme přerušit na mnoha místech. A my máme dojem, že přímo před sebou vidíme to. A dokonce ten dojem je takovej, jako že my fixujeme ten květ. Dámy mají dojem, že je fixuje někdo. Dokonce v pohádkách se říká, že bystro zrakejí, když se na něco koukne, tak se celá skála rozkočí. Jako že to oko prostě tak vastře na to. A zatím to není pravda. To oko nic, to není... Ta vlastní aktivita, když my něco vidíme, spočívá v tom, že naše reflexe analyzuje, jaké jsou aktivity, které předcházely té reflexy, a které nějak souvisely i s těma nervovejma vláknama, s těma buňkama na té sítnici atd. A ta reflexe se k tomu nějak obrací, tam to nějak vyinterpretuje a předloží se nám jako vidění ty kytky. Ale my přece tu kytku nevidíme. Spor, já nemůžu být fenomenolog prostě proto, že fenomenogen na tohle to chce zapomenout. Já chápu, že na to chce zapomenout třeba metodicky. Když chce popsat fenomén, ty kytky, takže prostě zapomene na to, jak to je s tou sítnicí a s těma nervama atd. Prosím, já jsem pro metodickou redukci. Všimněte si, jak fenomenologové pracují. Oni se přes tu redukci metodickou nedostanou dál. Oni žijou celou dobu v té redukci. Oni prostě se zabydlili v metode. A pro ně ta metoda se stala celou filozofií. Jako metoda je to výborné. A já jsem kdykoliv hotov, když se mi to hodí, toho použít. To je nonsens, to je dogma, to je novej mýtus, to je nové náboženství. Fakticky to je všechno jinak. I když vím, že zase ten výklad od tý sítnici a od těch nervech atd. to je zase jiné náboženství, to je zase fyziologie, nervová, já nevím co všechno, ale já to všechno musím brát. Proč já mám dát přednost fenoménologii před fyziologií? Prostě to je zase jiná metoda. Musím to integrovat filozoficky. Filozoficky musím teda nechat otevřený přístup celkům. Na fenomén není celek. Víte, jaký program stanovil teba Teilhard. To je takový fenoménolog všem podstatně odlišnej. Napsal tu známou knížku Fenomen člověk a tam říká, já nebudu fušovat ani do teologie, ani do filozofie, já tady nebudu vyrábět nějaké koncepty, já chci zůstat jenom u fenoménu. Žádný metafyzický ani teologický závěry, nic takového, pouhý fenomén. Ale celý fenomén, tam říká. Jenom fenomén, ale celý fenomén. A teď to, co tam on vykládá, co by fenoménologovi nepřijali, protože to, co on chápe furt ještě jako celý fenomén, tak to oni už dávno by odredukovali. Tak celý fenomén. Ale dokonce ani celý fenomén není celá ta kytka. Vidím kytku, tak ji nevidím jako fenomén. Ten fenomén, to je jakýsi prisma, jakým se mně ta kytka ukazuje. Ale ta kytka je něco víc než ten fenomén. Ta kytka je víc, než se mně ukazuje. A to mě zajímá jako filozofa. Já jsem filozof. Já jsem filozof. Já jsem ochoten metodicky třeba půl dne o tom nemluvit a nemyslet a zůstat tu fenoménu. No ale nehodlám celý život zůstat tu fenoménu. No a tedy... Tohleto... My jsme mluvili o tom, jak reflexe tím, jak analyzuje akci, ať už je z kterýkoliv úrovně, to samozřejmě čím vyšší úroveň, tím jsou mocnější nástroje k analýze, k dispozici. Tak nakonec, jak rozanalyzovává, co v té akci padá na vrůb subjektu a co padá na vrůb objektu. To dělá všechno. Všechno, co v té akci padá na vrůb subjektu, a co padá na vrůb objektu. To dělá každý řemeselník. Nebo vědec v laboratoři, že když udělá pokus a ten nikam nevede, prostě se nepodaří. Nebo takzvaný negativní výsledek, přinese negativní výsledek. No tak to není řečeno, když negativní výsledek, že není výsledek žádnej. Tam je potřeba potom podrobit reflexy celý ten pokus a snažit se tam něco najít, co jsme si původně neuvědomovali. A celý to rekonstruovat tak, abych našel nějakej moment, který v příštím pokusu změním. A teď to celé udělám stejně a jednu věc změním. Jestliže teď ten výsledek bude pronikavě jinej, tak je to doklad toho, že ten výsledek podstatně souvisí s tím, co jsem změnil. A já mohu pak být jistý, že ten výsledek bude pronikavě jiný. A já mohu pak být jistý, že ta změna výsledku padá na vrub toho, co jsem změnil. A ne na vrub mýho nějakého měření, počítání a tak dále. Tedy tahle analýza ukazuje, co padá na vrub subjektu a objektu. Ta analýza tedy rozpitvá tu akci a přiřadí část na jednu a na druhou stranu. Ale to může udělat jen, když nejdřív konstruuje jednu a druhou stranu. Kam by to přiřadilo? Nejdřív tady musí vytvořit jakési dvě misky, nebo dvě plošinky a tam to teda dávat. A teď přihazovat na tomhle rozdělení na dva talíře. Tomu některé filozofové říkají rozštěpení nebo rozpolcení subjektu a objektu. Například s tímhle pracujeme, když se objevujeme, s tímhle pracuje podstatně Jaspers. Subjekt, objekt, špaltung, to je ten termín. On je přesvědčený, že to je jakási nezbytný, ale falešný krok. Krok, který pak musíme nějak opravovat. Krok, kterým se nesmíme nechat zmást. My ho musíme udělat, ale pak ho nějak musíme odečítat. Protože ta pravá skutečnost není rozdělená na subjekt, objekt. Ta pravá skutečnost je celá. Všem řekli, všem to neřeknem, poněvadž to není jediná pravá skutečnost. Proto tedy pro Jasperse je tak důležitý pojem toho, co je celý, respektive co obklopuje třeba tu subjektověch špaltung. Co obklopuje. To je to das Ungreifende. Ale tím se budeme zabejvat třeba zase při nějakým jiným příležitostím. To je jenom takový poukaz, abychom si uvědomili, v jaký souvislosti to všechno je. Takže dopakováno, v reflexi analizujeme své akce tak, že některé jejich složky připisujeme navrub vnější, předmětné skutečnosti, zatímco jiné navrub sobě samým. To je svému subjektu, jak mu rozumíme a jak si sami sebe interpretujeme. Reflexe analizuje akci. Této analýze může, jak jsme si už taky zase teď naznačili, několikrát může dojít k omylu. A tohle je velice významný fenomén. Omyl. Tam, kde je možný omyl, tak je vždycky možná taky alternativní eventualita, totiž nezmílení se. Tam se můžeme nemílit, tam se můžeme omylu vyhnout. Všude tam, kde je možný omyl, je možná taky pravda. Nebo správnost, abychom nechali zatím to. Ale zas naopak. A dokonce naopak je to důležitější. Všude tam, kde je možná pravda, všude tam je možný omyl. A jenom tam je možný omyl. No a tady zase malou připomínku, jenom abychom to měli v takovém systematickém obrázku. Te prvé reflexy se setkáváme s pravdou. Protože tam je možný omyl. Když vidíte vrány, tak tam není žádný omyl. Protože vy něco vidíte. To je vše. Omyl může být až tam, kde vidíte vrány jako vrány. Koukáte a řeknete, to jsou vrány. Nebo si to pomyslíte jenom. Vy vidíte a vy poznáte, že to jsou vrány. To je právě ta druhá reflexe. Vidíte vrány a teď to interpretujete. Že to jsou vrány. Vy nevidíte něco. Vy vidíte vrány jako vrány. Ne jako něco. Jako vrány. Tedy teprve v té reflexi se setkáváte s pravdou. Ve smyslovejch datech, ve věmech. Tam není žádná pravda. Věm máte nebo nemáte. Na věmu není nic pravdivého nebo nepravdivého. To je pravda interpretace. Může být pravdivá nebo nepravdivá. Když vám hlavou jde nějaká myšlenka, tak vám jde hlavou nějaká myšlenka. To není nic pravdivého nebo nepravdivého. Je to jenom nějaká mlha, která vám zatáhne mozek a pak zase odejde? A nebo jestli je to myšlenka na něco. Myšlenka, která platí o něčem. Takže jednak se k něčemu vztahuje a za druhý vy se k tý myšlence zase znovu můžete vztáhnout. Vy o tý myšlence můžete reflektovat, můžete ji analyzovat, můžete o ní uvažovat. Ta myšlenka sama o něčem uvažuje a vy zase můžete uvažovat o té myšlence. Teprve v takovéhle souvislosti můžeme mluvit o pravdivosti či nepravdivosti. Takže teprve v reflexi se setkáváme s pravdou, ale jako s pravdou se setkáváme teprve v reflexi třetí etáže. Ten rozdíl je v tom, že když vidím vrány a řeknu, to jsou vrány, tak furt mluvím o vránách, i když mluvím. Ale jestli to je pravda nebo není pravda, že to jsou vrány, to se může ukazovat až z té třetí roviny. Ono to sice je pravda nebo není, ještě dřív, než se to ukazuje. Ale ukázat se to může až v té třetí reflexi. Ta první reflexe je, když vidím vrány. Proč je to reflexe už mimochodem? To není věm. Věm je něco, co nekontroluji. Já nevím, co mám na sítnici ve oku. Nevím, co mám v mozku, když to dá mozek dohromady nějak. Já vím to prvé, když tam vidím ten obrázek, který můžu namalovat. Ale vidět obrázek, který můžu namalovat, to už znamená vykrojit tý skutečnost. To je přece strašlivý chaos. Já vidím všechno možného, tam něco zeleného nebo bílého, něco napadanej z nich atd. A vůbec všimnou si, že tam jsou tři pohybující se černý vzkvrny. A že mají zobák a že chodí po dvou. Takovéhle věci, co patří k tomu, aby poznal, že to jsou vrány. To už musím o tom vědět, musím o tom uvažovat. To není věm. Já nemůžu vnímat vrány jako vrány. Když vnímám vrány, tak to znamená, že to už je interpretováno. Už je tam reflexe v tom přítomná. Mimochodem, slušný psychologie vám všude řeknou, že reflexe, myšlení zasahuje až do těch nejelementárnějších smyslovejch věmů. To vám v psychologii už je takřka běžný. Jenom ty největší tvrdňáci ještě chtějí to oddělit. Prostě vy vidíte to, co chcete vidět, co jste naučený vidět. Co víte předem, že byste mohli vidět. Prostě to, co víte, to je ta reflexe, to zasahuje do všeho vašeho vnímání. Takže když vidím vrány, tak už tam je ta první etáž reflexe. Když řeknu, to jsou vrány, tak já už prostě komentuju to svý vidění vrán. A samozřejmě ta prvá, ta třetí reflexe ukáže, jestli ten můj komentář byl pravdivý nebo nepravdivý. On sice byl pravdivý nebo nepravdivý, ale ukázat se to může až v té třetí etáži. Tedy teprve v reflexi třetí etáže se můžeme setkat s pravdou jako s pravdou. Konkrétně třeba vůbec postavit otázku, jestli je to pravda nebo ne. Tu postavit otázku, to jsme se ještě nesetkali s pravdou. S pravdou se setkáme teprve, když nahlédneme, že to je tak. My jsme si říkali, že k setkání s pravdou dochází takzvané extázy. Budeme se k tomu muset důkladněji vrátit. Totiž teď to bude záležitost, jak zapracujeme to, co jsme si už předtím říkali, že myšlení, vědomí, mluvení, že je možný jenom ve světě řečit. A že tedy teď musíme najít, jaký je vztah reflexe, vědomí, vůbec subjektivity lidský, ke světu řeči. To musíme teď vypracovat. Předtím jsme nemohli, protože jsme tohle neměli všechno připraveno. Teď ten materiál tady máme, nástroje máme, různý pojmy. My to musíme teď sehrát. Už minule jsme si řekli, že subjekt, který vytvořil svou subjektivní sféru a který je schopen se k této subjektivní sféře v reflexi vztahovat, má tendence se k ní vztahovat jako k sobě samému. To je identifikovat se se svou subjektivitou. Já jenom opakuju přesně to, nejenom co jsem říkal, ale co dokonce v těch bordech je napsané minule. Tohle to, že subjekt se vztahuje ke své subjektivitě, to znamená k něčemu objektivnímu, jako k sobě, vlastně jako k subjektu, že tedy sám sebe, ačkoliv je subjekt, chápe jako objekt. Je to to, že se k sobě vztahuje jako ke svému tělu. To ovšem není běžná chyba. To je jenom taková zajímavůstka, kterou nás třeba učí lametrií nebo něco takového. Daleko větší nebezpečí je teda, že se objektivujeme jako subjektivita. To je jenom jedna cesta omilu. Druhá cesta omilu je obrácená, že něco, co je nám vlastní, chápeme, interpretujeme jako něco, co je před námi. Něco ze sebe postavíme před sebe jako předmět. Vlastně se vztahujeme k sobě a máme dojím, že se vztahujeme k něčemu jinému. A na tomhle druhém omilu zakládá Ludwig Feuerbach svou koncepci a svou kritiku náboženství. A o tom budu mluvit příště. Pokud najdete čas, tak vám žele doporučuji, abyste si prolistovali podstatu křesťanství. Tak tím dneska skončím. Teď si uděláme jakou delší předstávku. A to z toho důvodu, že se zbýváme zt Maps Arms. Mají to jen odlyzené zbadek, že se nemusí přinést za nebo do odlizenia, ale zsuzímí se z nás čak paybacků. Nyní hlavu zaznalu Takže k tomu, co tady nechal Honza Hrabina minulé, tak ještě něco tam přidali holky a tak to tady tak mírně, zcela výjimečně, prostě těm dětem vzdáme hold. No, je to taková... Ono to je i logické, když vědci stanovějí nějakej živočišnej nebo botanický druh. No a teď najdou něco a ony tomu strašně podobný a teď se musí hádat, jako jestli je to jinej druh, nebo jestli je to jenom forma, nebo místní forma nějaká. Prostě ten postup vědeckýho poznání jde od toho širšího k tomu detailnějšímu, že to je postup vědy. To je výborný. ... uvědřil, že zásadní otevřenost vyznačuje lidské vědomí. Onehneda jsem četl, že Rader říká, člověk je otevřenost a nic jiného. Prosím tě, jaký je ten pojem, tedy ne Rader, špatně Heidegger. Heideggerže někde má uvedeno, že člověk je otevřenost a nic jiného. Co tady v tomto zásadní otevřenost vyznačuje lidské vědomí? Co si tedy pod tím pojmem otevřenost člověka, který mám představit? Přešti si to přesně, jak to tam je. Já jsem text tedy zapůjčil, tak ho nemám, ale budu sledovat. Je to trojka. Je to trojka. Zásadní otevřenost tam není. Tam je zásadně otevřená schopnost reflexe podrobit reflexy sebe samou. To je něco úplně jiného než u Heideggera. To přijde prostě o to, že zatímco akce není otevřená reflexy, ale reflexy se jí musí zmocnit. Reflexe je velice otevřená, je lidská příbuzná další reflexy. Skoro jí provokuje, skoro jí sama ze sebe nějak vyprodukuje. To je smysl toho. Jak už je dosaženo nějakého stupeň reflexe, tak pak už to jde snadnějic. Když je první stupeň reflexe, tak druhej dříve nebo později přijde. Když je druhej, tak ten třetí už je na spadnutí, a když je třetí, tak už jsou vždycky. To je dalším na něco jiného, co tady není. Nicméně můžeme se několika slovů o tom zmínit. Ta Heideggerová otevřenost má jiný charakter. Tam jde o to, že dalo by se říct, tohle není Heidegger, ale abych navázal na to, co my jsme o tom mluvili, že každá živá bytost je uzavřena, uzamčena, je zaklesnuta ve svém osvětí. A z toho osvětí nemůže ven. Ty hranice, ty meze toho osvětí může pošoupnout, ale budete furt uzavřeni na světě. Člověk je jediná bytost, která je schopná prolomit hráze, prolomit hranice svýho osvětí a vstoupit do jakéhosi volného prostoru. Když prostě prolomíme dveře, které nás držejí v nějaké místnosti, s kterými nemůžeme ven, tak teď nehlédě na to, co je potom. To může být jistě zavřený barák nebo chodba, ale prostě vstupujeme do otevřenosti toho, co je za těma dveřma. V tomto smyslu, když prolomí nějaká bytost hranice osvětí, v kterých je zakletá, do nich teda zasazená, zaklesnutá, nemůže zmít, když ty to prolomí, tak teď jaksi vstoupí do jakéhosi volného prostoru. A tento volnej prostor Heideglu ukazuje, že tu musí být. Že prostě to není tak, že by tady byla jenom ta zaklesnutost do toho osvětí a teď, když se to někde prorazí, takže teď čouháme do nicoty, jak to říká třeba Sartre. Sartre si pochopil tu schopnost transcendence lidské, schopnost překročit, vykročit ven, tak jako vykročení do nicoty. Heidegger ten termín má taky, jenomže u Heideggera nic, neznamená nicotu ve smyslu prázdnoty, nebož něco, co je ještě hlubší než bytí. Jako nepřítomno bytí. Nebo nebytí, prostě je to hlubší než skutečnost. Co to je hlubší než skutečnost? On vlastně bytí a nicota je tam, je u něj takáž. A v týhle věcích, i když ho vlastně Sartre napodoboval, tak ho nepochopil. Když člověk jako živá bytost prolomí svý osvětí, jako po našem řečení, a teď vyjde, vychází, vykročí z úzavřenosti do otevřenosti, tak teď je důležitá věc u Heideggera, že říká, tak člověk tímhle tím, že překročí ty hranice, že prolomí ty hranice, tak vstupuje do otevřenosti světa. Totiž svět sám je otevřený. Svět sám je otevřenost. Svět sám se otvírá člověku. Kdyby nebylo tohodle otvírání člověku této otevřenosti světa, tak by člověk nemohl prolomit svý osvětí, protože by neměl kam stoupit. To prolomení je prolomení s obou strany. To důležitější prolomení je, když ten svět se prolamuje do toho světí. Ta otevřenost světa je elementárně důležitá. Jenom odpovědí na ní je to naše otvírání vůči této otevřenosti světa. Čili člověk je bytost otvírající se vůči otevřenosti světa. Ta otevřenost to je právě jak se jmenuje nezabedněnost a vlastně nesubjektivita. Tím, že člověk překračuje, prolamuje takovou tu inferioritu, ty omezenosti, ty zamknutosti do vlastní osvětí, to je do vlastní subjektivity, tím prolamuje vlastně svou subjektivitu. Nejenom to osvětí, to osvětí totiž to je něco, co představujete, to je toto prisma, který je mezi světem, nebo mezi věcmi, mezi okolím a tím subjektem. A to prisma je dáno subjektivitou toho subjektu. A člověk tím, že se otvírá vůči otevřenosti světa, tak jak by Herakleitos řekl a Herakleita se Herakleita dovolává v této věci, člověk se probouzí. Dokud je uzavřenej, tak je jako by ve snu. Ale tím, jak se probouzí, tak vstupuje do světa společného všem. Svět je otevřenost. Otevřenost, do které vlastně vstupují všechny věci. Všechny věci mají procesy a já nevím co všechny jevy, mají své místo ve světě, svět jim otevřen, svět jim pouští do sebe, svět jim dává místo, i člověku dává místo, ale člověk není jenom ve světě jako věci. Člověk je na světě, to je zpatočka zúrazně, ale to je rozdíl ve světě a na světě. Člověk je na světě, jediná bytost, která žije na světě, všechny ostatní žijou ve světě, jediná bytost, která žije na světě, to znamená, která se otevírá té otevřenosti světa. Ta otevřenost světa je vůči všem, všechny věci mají svý místo ve světě. Svět se otevírá vůči všem věcem, ale ty věci sami se neotvírají vůči této otevřenosti světa. Jenom člověk, jenom lidská bytost je schopná se otevřít vůči této otevřenosti světa. To je asi tenhle. Takže největší, když je, ani ne, tak vlastně člověk... Tento zvláštní druh aktivity je přítomen v tomto případě, když se člověk otevírá. Člověk se otevírá, to znamená umlká. Nepracuje nožem nebo dítkou nebo sekirou, aby se prorazil ty vrata, že to není silou. One slouchá, je této otevírání, naslouchá, dívá se, nechává si dojít. Nad tím je taky samozřejmě dáno, protože já si myslím, že to, čemu se člověk otevírá nejdřív, je otevřenost světa řeči, a ne světa vůbec. Protože jestliže se otevírám, tak se otevírám něčemu, co na mě mluví. Jak já se můžu otevírat světu, který by nic neříkal? Který by mě neoslovoval? Já se můžu otevírat jenom něčemu, co mě volá, co mě vyzývá, co na mě mluví, co mě oslovuje. Já si myslím, že je naprosto nezbytný to první otvírání člověka chápat jako otvírání uči světu řeči, a ne světu vůbec. A teprve skrze svět řeči, svět logů, teprve já mohu projít do otevřenosti světa. V nástěji reflexe je objíti znovu zreflektované, znovu nafloumenost jakýkoliv z řádů k tomu, aby přibyl ten další řád. To se vzniká jenom člověka nebo jako všeobecí? My žádnou jinou bytost reflektující neznáme. No to není pravda. Ta první reflexe je u zvířata. Jak to je u toho vidění? Třeba kočka nevidí myš jakožto myš, ale vidí jakožto mojnou kořist. Tam už ta reflexe je, když kočku chováš zajetí od malička, tak v té myši nevidí to mojnou kořist. Něco jiného je, že když tam myš utíká, takže ta kočka přece jenom spodobuje, to znamená, že ne. Ale když tam myš neutíká, jak divoká kočka tý sežere, domácí ne. Tam ta reflexe prvního řádu je. No, tam je vědomí. To bych připustil. A neříkal bych mu reflexe. A to z toho důvodu, že... Reflexe je samostatná aktivita, samostatná akce. Když to uzvířat, to vědomí je jakási druhotná, sekundární, doprovodná, abych ani neřekl činnost, jakási doprovodná funkce. Je to takového, co provází tu akci. Samozřejmě je to, co má budoucnost, co se potom prosadí, co upevní svou strukturu a tak dále u člověka. Takže je to takového, co upevní svou strukturu a tak dále u člověka. Ale na té rovině zvířat, já se obávám, že to je jenom taková doprovodná okrajová věc, v které se to zvíře prostě nemůže zabýdlet. A reflexe je možná jedině tam, když jsem pevně zabydlenej na jisté rovině. Ještě mezi tím teda toto, Honza Kozik asi o tom ještě bude mluvit, jsme o přestávce teda mluvili, jak vypadá ten mýtus. Ten mýtus, tam ještě taky není v reflexi mytický člověk, archaický člověk, žijící ve světu mýtu, není schopen se zabydlet v té rovině reflexe. On ji stále znovu a znovu propadá.

====================
s2.flac
====================
To je prostá. No tím líp, tím líp. Jen si to vytáhněte a aspoň se uvidí, co tam máte. Máš to taky nový případek prostě. Do slova. Doktor. Máš to, to musíme poděkovat. Spíš jak nám tohleto pomůže. Takových těch, no, neurologických a pohodních mezi tím dualizmem toho, jo, a nebo tím, a tím monizmem toho, toho, toho, co je, co, co za přičíst návrhu subjektů a co je teda to další, ta druhá strana. Jak nám tohleto pomůže. Tak, jak jsou v tým televídeu různý směly, ty, jo, buď panová levice, buď panová konec. Někde se ten bůh úplně ztrácí v tom vnímáném prismu, někde, někde, někde se ani pasí, že jo. Jak nám tohleto pomůže. No tak. Tak dělám, dělám, dělám to. No ještě. Zkoušejte si to sami, že. No, vyzkoušíme, kresujeme, a potom teda tady můžeme se do něčeho pustit. Jak já jsem, já jsem pro, já právě chystám, protože zatím je to opravdu mně jasný, že, že, ne, vám nemůže být docela jasný, jak se s tím pracuje. Pač na týhle tý rovině, co je, skutečně tak, vypadá to divně. No tak příště si ukážeme to na Feuerbachově, že. No, dobrý. No, a pak se, a budete-li mít zájem, samozřejmě ještě to nemáme probrané všecko, my jsme tím teprve, to je, to je mateřská školka, tohle, že. Ale už teď lecos můžeme zvládnout. Už teda jsme na tom líp, než jsme byli teda loni touhle dobou. No, tak touhle dobou jsme ještě nebyli nikde. Byli jsme ale v jiném semináři, že. Teda před půl rokem, že. No, teď už máme teda z těch pojmů, s kterýma budeme pracovat, máme dost, a hlavně ty souvislosti jsme si tam ukázali, takže některý věci teď odbídeme teda jak kati. Teď prostě nám dají, nebo někdo něco vykládá, prostě tam řekneme několik a hotovo. Já vám předvedu teda jednu věc. Vy jste byli na tom, na tom, alespoň některý z vás, na tom teologovi, neobyčejným inteligentním mladým chlapíkovi z Lánska, co mluvil o mýtu. No a on pak se ještě zastavil tady a ačkoliv si to neřekli, tak brzo po něm přišel taky Jakub Trojan a tak jsme tady ještě hovořili, vraceli se k něčemu. Dobře, že Jakub přišel, protože vyprovokoval několik rozhovorů, několik témat který asi ke kterému nedošlo, že jsme se jen tak oťukávali a on to teda jako posprčil, aby to mělo trochu spát. A teď on tam začal vykládat to, co vám tam vykládal už o nějakých těch afrických kmenech, který už v rámci mýtu rozvinuli nějakou dalekosáhlou reflexu. Rozumíte? Já o tom nikdy neslyšel, o těch kmenech. A když mi někdo řekne, že někdo, kdo teda vlastně je mytický člověk, žije v mýtu a že rozvinul reflexy, no tak mu řeknu, co, a to jsem teda proved, a to teď byste mohli províst všichni vy, poněvadž na to už ty nástroje máme, že přece podstatou mýtu je identifikace. Podstatou reflexe je distance. Jak někdo, kdo žije v mýtu, může vůbec dosáhnout nějaké distance nezbytní k reflexi? Jedině, když ten mýtus je už rozvrácený. A když už do něj proniká logos. I v nějakých mitologiích se už reflexe může skutečně rozvinout. Ale tam, kde je skutečnej mýtus, plnej mýtus, plnokrevnej mýtus, plnotučnej mýtus, jak říká všimstvem. Tak, tam pochopitelně každá reflexe se znovu a znovu prolamuje, propadá do té identifikace, která znamená zrušení distance. Jakmile tam dojde k nějaký reflexi, která je možná jenom díky distanci, tak v tom mýtu se to vždy znovu propadá zpátky do identifikace, to je do zrušení tých distance. No, tedy, rozumíte, tento člověk se zabejval mýtem, říkal asi dost chytrý věci o tom, ne? Ale, prostě, no a teď jsem chtěl vědět, no, a on na to neřek prakticky nic, celopěšně něco blekotal a prostě on neví, tenhle vypracovaný semánu není vlastní, on to nikdy neslyšel, ale když to slyší poprvně, no, tak je mu evidentní, že to jinak nemůže být. Co s tím? Teď musí buď vypracovat něco proti tomu, když se mu to nehodí, nebo... Ale jiné to nesnadní, prostě je to každému jasný, že reflexe předpokládá distanci. No, to je prostě evidentní. No a mýtus je identifikace. To je... Podstatou mýtu je, když se stotožním s nějakým pravzorem. To znamená, že tam je likvidavá jakákoliv distance. No tak jak může tvrdit, že tam je rozvinutá reflexe, když... Prostě to je věc, s kterou se nehnete balván. A on teď musí teda ledat, buď to přímou, zrevidovat všecko. On teda na to reagoval tím, že říkal, že to je opravda. Ono vlastně... On ten mýtus vlastně, on tam je takovej už takovej jako oslabený, něco jako ve starým řetku. A už to všecko připouštěl. No. Takže ty jsi ho matoval, jo? No matoval, já nevěděl... Rozumíš, ale to byla akce na zdařbuch. Já jsem... Nevěděl, já jsem nevěděl, co vlastně tam v toj Africe se dělo. Nebo děje. Ale jenom mně připadalo, že mluví inkongurentně. Nebo pracování na čekartě, ne? Ale já vám toto vykládám jenom proto, abyste, aby vám byl jasný, že to opravdu aplikovatelný je, dokonce na týhle tý velmi primitivní rovině. Když si ujasníme tyhle věci, že, tak samozřejmě někdo může přijít a vypracovat jinak ty pojmy. No já ho chci vidět. Tak my jsme tady mluvili. No a tak příště si to ukážeme na tom... Na tom... Přátelé, třištvrtina deset pomalu je tedy náš čas. Naše oslavy končí. Heště pár previnčků.