Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1 19. 2. 1985 II (2).flac
====================
Já tam myslím, že bych to tam zase měl dost jasný. I když tam nevíme, jestli ještě to je. Už teda, jestli ještě. No, podíváme se ještě. Jo. Já doufám, že se taky kouknu do toho, až to tady... Jinak taky, ale jako tam, jako půjdu, tak jako po už známejch cestách. No, tak pustíme se ještě do toho druhého, jo? Zapomenutí na intencionalní rác prožitku. Tak zaprvé, co to je? Intencionalita, že to je to starší záležitost, Husserl zde objevil, ale objevil tu nesmírnou důležitost toho. A šlo o to, že především veškeré duševní projevy, nebo duševní procesy, nebo duševní akty, že mají, co si čemu musíme říkat, intencionalita. Co to znamená? Že se vztahují, u starších filozofů to nebylo odlišeno a de facto je to poměrně nová záležitost. Ne, že by se nevědělo o intencionalitě, když mluví třeba Aristoteles o entelechei, tak to je svým způsobem taky jakási intencionalita. Ale jde o to, že duševnímu aktu nemůžeme porozumět, jestliže se díváme jenom na ten duševní akt. Jestliže analizujeme třeba do nejmenších podrobností, jak vypadá ten duševní akt, tak nechápeme, odkud jde, do té chvíli, než si uvědomíme, že ten duševní akt se odnáší někam mimo sebe k něčemu a my tomu něčemu, k čemu se odnáší, musíme porozumět. A když o tom nevíme, tak nechápeme, co se děje, i když ten celý duševní akt máme před sebou. To je asi tak spopularizovaně řečeno, co to je ta intencionalita. A druhá věc v tom důležitá je, že tedy myšlenka se vždycky, kromě toho, že je tím myslícím, takže se vždycky odnáší k něčemu myšlenému. A že vlastně my nemáme pod kontrolou toho myšlení ve smyslu myslícího myšlení, ale my máme pod daleko lepší kontrolou to myšlené. My si fakticky neuvědomujeme, jak myslíme. My si uvědomujeme to, co myslíme. Tak tyhle dvě věci jsou na intencionalitě důležité. No a když tady teď říká zapomenutí na intencionální ráz prožitku, tak svým způsobem, v tom kontextu té diskuse před chvílí, tím nepochybně může mínit například ty empiristy. Protože tam se o těch prožitcích, ty prožitky se atomizovaly a z nich se skládali potom nějaký ty větší, ale vůbec se nemluvilo o tom, že by ať na tý vyšší nebo tý vyšší úrovni, že by měli nějaký vztah, intencionální vztah k něčemu, co je mimo ně. To se dostavovalo teprve někdy až na tý nejvyšší úrovni a ještě velmi problematicky, protože de facto, když se to analyzovalo ty historici, filozofi, tak zjišťovali, že čím pečlivěji, čím důsledněji ty empiristé to mysleli, tak tím více jim ztrácelo cokoliv míněného. Tam prostě nakonec to, co bylo míněno, bylo to mínění. Když vnímáte něco, tak vnímáte počítekné věc. Takhle to vypadá z části už u Locke, ale už úplně u Humea. U Barclayho nemluví o tom. Takže mohl myslet ještě celou řadu jiných věcí. Zapomenutí na intenciální rásprožítku svým způsobem, tak zsunu tu myšlenku, že to nezačínáš s matematizací, to je příznačné pro samy počátky pojmového myšlení. Pojmové myšlení objevilo obrovskou věc, že dovede precizovat pojem tak, že ta myšlenková konstrukce, která je umožněná tím přesným namýšlením pojmu, je jednoznačná a pro všechny stejná. A že se na ní všichni můžou domluvit. Nemůžou se domluvit na pojmu, protože oni nevědí, jak ten pojem vypadá. Ten rozpor je v tom pojmovém myšlení charakteristický tím, že můžete naprosto přesně rozpoznat, pojmově rozlišit dva velmi sobě podobné druhy, nebo dvě variety jednoho druhu, nějakého z živočíka. Ale musíte je rozlišit tak, že ty odlišnosti strčíte do těch intencionálních předmětů, do těch konstrukcí, to je z těch taxonomických jednotek. Ale vy nevíte, pomocí jakých pojmů jste toho dosáhli. Srozumitelněji řečeno, když chcete říct, jaký je rozdíl mezi pojmem trojuhelníka a čtvrtce, tak to musíte ukázat na trojuhelníku a čtvrtci, ale ne na těch pojmech. Ty pojmy nevíte, jak rozlišit. Ne, že byste vůbec na ně nemohli myslet. Vy víte, že například pojem rovnostraného trojuhelníka a rovnorameného trojuhelníka, že mezi sebou mají vztahy, ty pojmy. To je, že pojem rovnorameného trojuhelníka v sobě obsahuje pojem rovnostraného trojuhelníka. Což se nedá říct o těch obrazcích. Ty trojuhelníky nic v sobě neobsahují. Rovnostraný trojuhelník jako obrazec v sobě neobsahuje žádný rovnostraný. To jenom pojmy se navzájem můžou takhle... Ale přece jenom my nevíme, nejsme schopni rozpoznat všetky diference těch pojmů. I když ty pojmy musíme přesně nasoudit, tak ten pojem před náma není. Tak, abychom ho mohli zkoumat. My ty pojmy mezi sebou můžeme rozlišovat jen tak, když přihlédneme k tomu, co znamenají, k čemu se hodnášejí, to je k těm jejich intenciálním předmětům. To je mimochodem další doklad toho, jak strašně důležitý je nejenom se dívat, pozorovat, popisovat, analyzovat myšlení samotným. Nejblíž jak musíme furt přihlížet k tomu, čeho je to myšlení, co je to myšlené. Trošku jako boken, nebys říkal jednak, že my si neuvědomujeme, jak myslíme. My si uvědomujeme pouze to, co myslíme. Ovšem, my si uvědomujeme přeci jenom něco z toho, jak myslíme. My si uvědomujeme, že myslíme třeba jednokolejně. To si uvědomuje, to není jenom to, že si něco myslíme. My si uvědomujeme teď, co myslím, to myslím jenom jako jednikolejně. Já nemůžu myslet dvě věci na jednu. To si uvědomuji. To je to myšlení samotného myšlení. Teď si uvědomuji další věci. Uvědomuji si, že každý myšlení je myšlením ponemyšlené. A to je taky něco, co se týká pouze toho výkonu myšlenkovýho. Můžete řeknout, kdo je myšlením? Podruhé. Ponemyšlenem. Ponemyšlenem. To znamená něco před po, něco po, ale teď to není myšlení. Já to nerozumím. Co to je po? Časově nebo? Tak to myslím si, že si uvědomujeme, tady takto abych odpověděl na tom, že si uvědomujeme, jak myslíme. Uvědomujeme se to vzhledem k tomu, že my vždycky něco myslíme a to, co si myslíme, to něco podržuje. To, co si teď myslím, tak to něco je podržováno. A to si právě, čím je to podržováno, to já si právě uvědomuji ještě v rámci toho samotného myšlení. No to jste, tím mně říkáte, že prostě patří k lidskému vědomí, že nejenom ví, ale že ví, že ví. To je, že je schopná reflexe. Proti tomu jsem řekl ani slovo. Jenom jsem řekl, že pořádně nevíme, jak to děláme, že myslíme. Že něco víme, jak myslíme, to jo, ale nevíme to přesně. Konkrétně například, my nevíme přesně, jak toho, jakýma pojímama toho dosáhneme, jak to můžeme udělat, že mýmíme právě rovnostraný, a nikoli rovnoramenitujeme. Ale já jsem chtěl ještě říct jednu věc. Když vy říkáte, že pojem můžeme přesně jednoznačně konstruovat, jako předmětně, ale to je jenom... Ne pojem, jen teciální předmět. Pojem můžeme nasoudit, když to inteciální předmět konstruuje. Jaký to je rozdíl mezi tím pojímem a tím inteciálním? No, pojem trojohranníka nemá tři úhly, ale trojohranník má tři úhly. Jo, jo, jo. Můžu ještě k tomu objasnit. A to nasouzení předchází čistě jako nějak gnozeologičně, nebo prostě v řádu nějakých genetických, že bychom se takhle pokoušeli vysledovávat. Nasouzení teda předchází té konstrukci toho intencionálního objektu, nebo je myslitelný jenom jako dní nějak? To je různý. Intenciální předmět nemůžeme konstruovat bez pojemu. To znamená, nejdřív musí být nasouzen pojem, ale nicméně my můžeme mít tady konstrukci a na tom vybudovat celou řadu, pomocí dalších pojmů, vybudovat celou geometrii. Jasně, ale teďka je to opravdu obtížně představitelné, to nasouzení, které by samozřejmě se nevstavovalo žádním tomu předmětu. Nebo nerozumím asi úplně přesně, jak to chápat. Podívejte, tady už dříve existovalo myšlení, když bylo pojmové. A už dříve pojmové myšlení mohlo mínit, mělo intence, a mohlo mínit nějaké konkrétní věci. Lidi se domluvili o spoustě věcí už předtím. Ta novinka byla v tom, že bylo možnotek pomocí pojmů, tzv. pojmového myšlení, a samozřejmě ty pojmy nějak takovým tušením nebo jakýsi prepojmy už se mohly někde líhnout dřív. Ale pojmové myšlení to je to, které vědomně a metodicky pracuje s pojmy. No a tam teď se ukázala jakási možnost, že se můžeme domluvit ne pouze o věcech, které jsou před náma, nebo že se můžeme domluvit o věcech, na které nám můžeme ukázat. Takže ale vy s tím ohledem je to nasouzení možno chápat tak, že ono i v takovémhle pojetí by pocházelo ze vztahování se k nějakým předmětnostem, ovšem právě z nějakého speciálního typu vztáhnutí se, který by bylo možno analyzovat. No nevím, jestli nám ta geneze, jestli nám k něčemu bude dobrá. Ono jde o to, že tady skutečně jde o něco podstatně jiného než dosud. Jasně. Čili, že to není nějaká povlovná, postupná proměna vývojového typu, nebo že tady najednou přijde novej prvek, který všechno sproblematizuje nebo nutí, aby se všechno vůči němu vymezovalo a tak? Mně šlo jen o ten obtížný pro mě pojem nasouzení toho pojmu, který skutečně jsem třeba jinde teda zatím neslyšel, tak jsem právě nevěděl, když tady o tom bylo, tak jsem se prostě zeptal. Asi tohle, podívejte se, otázka je v tradici logický, té filozofické logiky nikoli dnešní, je přítomná otázka, mnohokrát diskutovaná, cedří v pojem nebo souč. A tedy tím, když jsem tady mluvil o nasouzení pojmu, tak vlastně jsem se postavil na jednu stranu. To je, existuje tradice, zejména teda v anglického ekterizmu, ale nejenom, tam to bylo jaksi naprosto výrazně řečeno, ale nejenom, že pojem vzniká abstrakcí. A proti tomu je jiná tradice, pozdější, která ale se prosazuje, nebo prosazovala se stále víc, až najednou celá problematika pojmu a soubu byla odhozena symbolickou logikou. Takže dneska existují tlusté účernice logiky, kde slovo pojem se vůbec nevyskytuje. A tam se ukazovalo, že pojem, nebo oni jsou různý koncety, já jsem se tomuhle přiúčil u svého univerzitního učitele Kozáka, který velmi přesvědčivě ve svých výkladech o logice ukazoval, že pojem není ničím samostatným, že to je jakýsi sediment soudů, že rozhodující a primární jsou soudy, které jsou schopný, ne jeden soud, ale obrovská fůra soudů nebo celá řada soudů, jsou schopný tím, že se zaměřejí do jakéhosi jednoho ovníska, tak tam vytvořit jakýsi sediment a to je pojem. Přičemž ten pojem, jakou má, podle Kozáka, funkci, je to možnost soudů. Já u několika soudy nasoudím pojem, ale ten pojem zároveň je možností celé řady dalších soudů. Takový úzel soudů. Zdá se, že to, jak jsem se to pokoušel vyslovit, mělo k něčemu podobnímu, že na nějaký způsob to nasoudení, ten vznik toho pojmu, jak jsem se snažil urozumět, že dokud tu není ten pojem sám, tak se musí stávat, že když se podíváme na ten trojuhelník, tak ten pohyb trojuhelníka je nasouzen tím, že já provádím k jakémsi zvláštním zaměření, které je odlišné od běžného pozorování předmětu, které je odlišné od běžného pozorování předmětu. Provádím jakési souzení o jakýchsi tvarech, ještě nevím, co to jsou trojuhelníky. Takhle je to nějak míněno. Tam není nutné, že nevím. Jde o to, že to pojmový myšlení nám umožní právě tím nasouzením pojmů a tím, že pojmy jsou možnostmi dalších pojmů a tou možností velmi precizovat tyto vztahy mezi pojmy a soudy, nám umožní konstruovat ten intenciální předmět, k němuž ten pojem ukazuje, konstruovat tak, že pro každého je stejné. Tohle je ta rozhodující záležitost. Pro každého je stejný test. Vy nemůžete sdělit nikomu ani pojem, ani intenciální předmět. Ale vy můžete sdělit soudy. Vy mu říkáte jisté výpovědi a on, když těm výpovědem rozumí, tak si vytvoří ten test, nasoudí si ten pojem a podle vašeho návodu si konstruuje tento druheník. Čili on o tomto druheníku původně nic neví, ale vy jste dostal do ruky prostředek, jak mu to sdělit. To je to rozhodující. Při pojmovém myšlení není rozhodující, že nějaký takový intenciální předmět možná, že už existoval i dřív, jenomže neexistovala možnost, neexistovala cesta, přesně o tom domluvit. Tam například v mýtu je daleko rozhodující, ze všeho nejrozhodující je prožitek. Každej sám prožívá slavnost. A když mluví o slavnosti, tak každej mluví o slavnosti, jaký on prožil. A ten prožitek je pro ně ta slavnost. A vůbec jim nejde o to domluvit se o něčem skutečným. Nyní byl jsem o prožiteku. Ten prožitek, protože slavnost je pro všecky, byl sociálně společnej, ale intencionálně není společnej. To pojmový myšlení umožní s naprostou přesností konstruovat nějaký model myšlenkovej tak, že pro libovolný počet lidí je ten týž, je identický. Totož není. Protože nedosáhne ani nikdy z žádných subjektivních prožitcích nemůžete dosáhnout identity. Ani sám se sebou na to, že si ji nejde. Ale pojmové myšlení umožňuje dosáhnout identity v těch intenciálních předmětech. To je ta úplná novinka, bez níž by například ta notifikace nebyla možná. To je jisté náběhy, no jistě v Egiptě přece věděli, jak zajistit pravý úhel při rozměřování pozemků. No jo, ale to je praxe, to je praktický návod, jak se to dělá, ale nevědí, proč tomu tak je. Tam nebylo pro ni nic společného. Tak se dělali vždy třikrát, čtyřikrát, pět pro vás a ono v tom jednom konci ukázalo pravý úhel. Žádné intenciální předměty nebyly. Pro to pochopení se mi se zdá, že spíš to, že to pro mnoho lidí znamená totéž, tak se myslím, že to totéž spíš předpokládá tu rovinu toho předsudku, než těch soudů, který každý si musí nasoudit. Protože já jsem jako velice problematický, když to porozumění, že jeden může druhým rozumět, tak se mi zdá, že to nedostatečně může vysvětlit to porozumění, že jedině na rovině nějakého předsudku. Naopak, na rovině předsudku je to všude tam, kde nejde vojovoj intenciální předměty. Tam je to rezonance, vy prožíváte symfonii novou a vedle vás někdo, kdo to prožívá taky a teď najednou vy vidíte, oba se tváříte, no to je skvostný, dílou lední a teď rezonujete jednak s tím dílem, jednak spolu. To je záležitostí prožitku. Tam jde o rezonanci, ale každý to prožíváte jinak. A nebo přinejmenším i kdyby stejně, tak nikdo není schopen zjistit, jestli stejně nebo ne. Neexistuje žádná kontrola, jestli stejně. Prostě není možný srovnání. Když to utekne intenciální předmět, tak je to naprostá kontrola. Jakým je kontrolem pro toto? Jakým je kontrolem pro toto? A ještě nějaký další věci. A teď si ho zeptám sečtí vnitřní úhly, v kterého hnedku kolik to dává. No a teď za překlad není, že není blb a že pochopil. No tak ho chvíli nechám a on mi řekne výsedek. No když mě neřekne stavnou 180 stupňů, nebo dva úhly pravý nebo nějak tak, tam je kontrola naprosto jasná. Evidentní. Pokud míňí trůhelník, jaký míňíte vy, jestli rozumí tomu trůhelník, když řekněte trůhelník, jestli má nasouzený pojem stejný jako vy a konstruoval si stejný intenciální předmět, tak výsedek nemůže být odličnej. Když to uprožívání můžete zkontrolovat nic. Tam můžete zkontrolovat jenom jestli to vede stejným směrem. Ne, já jsem chtěl říct jenom jedno, že to porozumění zaručuje ten, že si to každej nasoudí, ale právě ten předsudek, že každej si to dřív podrží, než si to nasoudí. Myslím si takhle, že určitý pojmy... Že trůhelník například, to je předsudek nějakej? Nebo co myslíte tím předsudekem? Vlovíme se třeba v používám pojem přirozený svět. To je otázka. No dobře, ale já jsem... Tam je to nepřehledný. Pro mě je přehledný, když třeba někdo používá pojmy a takové věci a tak dále. Právě tam je to naprosto nepřehledný. Ale právě si myslím, že to porozumění předpokládá něco jiného, než že ten druhý si to dá nasoudit. Určitou takovou předsudečnou rovinou. A teď mluvíme o jiném porozumění. Nejen o porozumění, to je... Já myslím, že to je problém analytický. Tak to, že tam ta rovina... Protože ty úhly a tak dále... Pro mě teda osobně je to takové nepřehledný. Pasla má určitě pravdu, že to geometrické myšlení je strašně hrubý. Takový prostě křupanský. Ale je to no prosto přesný. Když to každý jemný myšlení je takový trošku nejistý, je neuchopitelný. Je to daleko důležitější, ale těch konotací tam je tolik. A je tak složitý souvislosti s jinými věci, takže nikdy nemůžu všechny chytit. A proto taky u každý je to jinak. A opravdu tam, když porozumíte někomu, tak je to taková spíš... Takové zblížení uší. Přesný pochopení možné. No ale příště pokračujeme.

====================
s1.flac
====================
Prostě my se musíme tady dohodnout, jestli to odložíme, vždycky. Zůstává to nejasné, nebo jestli, to znamená, že je to nechápené, momentálně nejsme schopní si myslet přesně, co je tam řečeno. Nebo jsme to pochopili, vždycky s rezervou, samozřejmě to je vždycky do jisté míly, že je tak, ale prostě jsme to pochopili a vyvodili jsme z toho ty a ty důsledky, které si nám zdají být správný nebo nesprávný. A nebo jsme to pochopili tak, že víme lépe než Patočka, co měl na mysli a budeme mu vychýkat, že to špatně řekl. To jsou ty tři možnosti, které nám vždycky se dostaneme na rozstřestí, které nám kynou. Takže buď budeme bezradní a řekneme, že nevíme, jak myslel, že ta metafyzika zavíjnila ten rozporu, nebo řekneme, že metafyzika má dvojí dílo, kromě té objektivace matematizující. Jejím dílem je také prožívaný život a to znamená, že to je jakás jiná konstrukce jenom. A nebo řekneme, že ten prožívaný život to je to, co patří na tu stranu přerozeného světa, co bude zdůrazněná proti těm objektivacím. A pak už je musíme říct, že jsme to pochopili, přesně co Patočka řekl, ale řekl to nešikovně, protože užijel slovo rozpor, který se jmenoval. Užijel to takovým způsobem, že to vypadá, jako kdyby ta metafyzika zavíjnila celý rozpor a tudíž obě jeho strany. Já si myslím, že to vyjádření by se nahoře, jestliže nějakým způsobem bychom se domnívali, že ten žitý život je to, co si chtěla řádit z původního, pak jestliže ta metafyzika by přivedla na scénu nějaký nový aspekt toho jednoho, který by v tom právě způsobil rozpor. Tak vlastně ten rozpor je způsoben právě tím, kdo prostě uvede rozpor do té věci, byť ta jedna, řekněme, stránka toho, co je rozporné vlastně sama tady byla už předtím. Já myslím, že kdybych znal přesněji na spamě Chopina Aura, že bych vás tam strčil do nějakého Sofismatu pod nějaký to čísličko, já myslím, že tohle opravdu by nešlo. Z logických důvodů to ne. Já teda jenom nechci teda nic pevně držet nebo tak, ale že my před přestátkou jsme si řekli, že vlastně k tomu vyčlení těch dvou světů došlo vzniken toho pojmovýho myšlení, že se to teda dá tak nějak jako velice neoprátně dedukovat právě na tu metafyziku, tak jsi ho nahradili. Čím jsi věděl toho pojmovýho myšlení, tak by se to dalo v těch perspektivách. Já teď nevím přesně. Dalo by se co držet? No ta formulace. A to ve smyslu jakým? Toho rozporu. Že teda ta zabíjena v obě stránky rozporu. No to ne. Já bych se právě přikládněl naopak k tomu, že ta metafyzika je zde jisté pojetí, že ta metafyzika může přijít s novým a tím vznikne ten rozpor. No pak ta metafyzika nespůsobí celý rozpor, nebož jenom jednou stránku a je sama jednou stránkou rozporu. No ne jednou stránkou rozporu, ona ten rozpor udělá. Nemůže udělat. Ona už od začátku musí být na jedný straně. A nebo když ho udělá, tak musí být na obou, tak je odpovědná za oba. No to já nevím. Já si myslím, že když zde je něco a teď něco jiného způsobí... Něco jiného způsobí něco jiného. To je hrozný. No ale když je zde jedno pojetí a teď někdo vytvoří druhé pojetí a on je vytvoří tak, že ta pojetí jsou spolu v rozporu, tak můžeme říct, že ten dotyčnej způsobil ten rozpor. Nemůžeme. Ten vznik tím, že ten jeden vytvořil něco, co je v rozporu s tím druhým. Ten vznik tím, že on vyložil určitou koncepci jistým způsobem. A byla tady už nějaká jiná koncepce, takže vznik rozpor. Ta konsekvence toho, co on udělal. Ale on nemůže být odpovědný za to, že to šlo k rozporu, protože jinak totiž by musel být za něj odpovědný, i kdyby tady jiná koncepce nebyla předtím. A v tom případě by přece k žádnýmu rozporu nedošlo. Prostě on už od samého začátku je na jedný straně toho rozporu a nemůže být odpovědný za celý rozpor. No to je právě otázka, že teď je otázka, na kterém stanovisku stojíme my. Jestli na tom, že jsme si vědomi, že vznikne ten rozpor, ale ten metafizik si nemusí být vědom toho, že ten rozpor vznikne. Ne, tohle do toho vůbec nepleťte, jestli je si vědom nebo ne, protože to je otázka čistě logická a psychologie tam nemá co dělat. No to není psychologie. Jsi si vědom? No, uvědomování si. Moment, no co to je? Pokud o tom mluvíte jenom uvědomování si, jak je to psychologická záležitost. Tam vůbec ani nemůžete... Reflex je něco dalšího, tam může být potom nová rovina logická, ale to byste ji museli teda předvízt, nemůžete říct jenom, že tohle je argument psychologický. No ne, já když z reflektu, když někdo vytvoří jedno pojetí, ten metafizik vytvoří jiné a ten metafizik vůbec neví o tom, že to je v rozporu tam s tím pojetím. Já ani rozpor nevytvořil. No ano, to nevytvořil, ale já který... Tak nemůžeme za ní odpovědět. No ale moment, teď jsem zde já, který to nahlédnu, a vidím, že tím pojetím, které vytvořil metafizik, došlo k rozporu, tak mohu říct jistým způsobem, že ten metafizik vytvořil rozpor. Ne, nemůžu. Já to mluvím blbě. Nemůžu to říct. Ten metafizik nevytvořil rozpor, nyní byš vytvořil jisté pojetí. To je vše, co můžu říct. A tedy je v rozporu s tím. Ano, to potom je v rozporu, ale on nevytvořil rozpor. No ne, tak rozpor, to je právě to, co jsem vyčítal já na začátku, že už nelze hovořit o rozporu samotném, že? Ne, kdo s tím nesloví si. O rozporu samotném jak to? To je umík zas. O rozporu samotném můžeme mluvit v abstrakci, ale pak do tý abstrakce, jak máli to zůstat rozpor, musí být, že v abstrakci tam dáme dvě strany. A nemůžete v abstrakci udělat rozpor, který má jen jednu stranu. Já mohu říct, že ten metafizik vytvořil rozpor vůči tomuto pojetí. Nemůžete říct. On žádný rozpor nevytvořil, on vytvořil pojetí. Tak pojetí, které je v rozporu s tím. Prosím, ale to je důsledek toho, že jednak on vytvořil a jednak, že už tady bylo nějaký jiný. A za to, že tady bylo nějaký jiný, on nemůže. Čili nemohl vytvořit rozpor. No ne, rozpor ne, ale pojetí, které je v rozporu. To, které je v rozporu, říkáte vy, to on nevytvořil. On vytvořil jenom pojetí. Tohle té logika je naprosto jasná. Jestliže budete chtít tohle držet, tak v podstatě jenom chcete nějak vomáčku kolem toho dát, že patočka se nepřesně vyjádřila. To je logicky nesprávný ten. Jestliže budete trvat na této interpretaci, tak tady patočka udělal hrubou logickou křiku. Což je možný. To se stává i v nejlepších rodinách. Ale já si nisem jistý. To je jistě těžké. Já si myslím, že moh možná to skutečně myslet takto. Protože když pak totiž říká třeba, jak to ta metafyzika prováděla v tomu pokračování těch věcí, tak se opravdu zdá, že tady zbyňuje především ty metody té matematizující přírodu. Ale z druhé strany teda je odhodně velmi dobře možný, že je tady míněno, že byly vytvořeny obě ty stránky. Já jsem se nechtěl takhle stranu jedný nebo druhý. Já jsem tě ukázal, že by se to takto mohlo poját. To byl celý můj mysl. Já bych chtěl upoznat jí na jednu věc. Já si vůbec nejsem jistý, jak toho Patročka myslel. To jsem říkal, že to musím do něj dostávat. Mě on vždycky imponoval tím, že třeba když vykládal Platona, tak on byl schopen v tom zaujetí a popaměti samozřejmě. Lejstra měl na stole a chodil v té dlouhé posluchárně v prvním patře, která je odstupňována, tam jsou ty stupinky za sebou, tak chodil tam po těch stupinkách až nahoru, za záda všech, a pak zase dolů, nebo vřehový pak třeba, to bylo různě. Ale vždycky přišel k posluchačům až do jejich středu a teď tam to byl jako prorok, to bylo zanícení, to se nevidí. Tam chodili dámy starší, kakšta jak na Bexona. A teď on v tom zanícení vykládal tu myšlenku Platonovu, že když to pak dali dohromady s tím, co je v tom napsané, tak se musel ještě soukromně s Platonem sejít a nechat si říct ještě řadu dalších věcí. Ale naprosto to sedělo, to bylo v linii. On se takřka identifikoval, byl schopen se identifikovat s tím Platonem. Myslel po jeho, což se zase ukázalo. Tomin měl ten zážitek, jednou se s ním o něco hádal, a byla to nějaká taková niance. A Tomin, jeho štyl, si to předtím našlo našpirovat. Teď taky on tady byl jedinej, který se naučil řecky za inspirace Patočkovi, to už před mnoha lety, takže on skutečně na tom dřel. Takže když chtěl argumentovat Patočkovi, tak mu argumentoval, řeckoval řecky. A najednou Patočka se zarazil. Říká, jak jste to říkal, nechal si to zopakovat. Říkal, to tam není, to tam není. A šel a hledal, nalistoval. Skutečně to bylo jinak. A Tomin byl tenká u vytržení. On prostě říkal, no to je úžasný. On zná celýho Patočka na našpamětě. To není pravda, že zná celýho. On nezná celýho našpamětě. Jsou takový lidi, ale Patočka nebyl tento typ. Ale on myslel s Platonem. A když je tam formulace, která nesouhlasí s Platonem, tak on okamžitě zarazí a jde si zkontrolovat, to přece není možné, aby to Platon takhle napsal. On si není jistý, ale nehraje mu to. Takže takhle já vím, jestli jste některý. A proto to říkám s rezervou. Ale prosím, dejte si pozor na to, proč tady je řečeno, že je rozpor mezi objektivní nutností matematicky pojaté přírody a solcna a proti tomu není přirozený svět níbrž prožívaný život. Vůbec tam je příroda a všechno je solcno. No to znamená, že i to solcno, to je nepřírodní. Možná můžeme objektivovat přírodu, třeba jedna atomy například. A podobně můžeme třeba jedna atomy aeroplán. Ale i celý aeroplán je před mě a celý kůň je před mě. Člověk patří do přírody a člověk patří do solce. No ne, to ne, on myslí, že všeho a všeho solcna je muž tato objektivita slouží za model. To je prostě i nepřírodního solcna, myslí. Matematicky pojaté přírody a všeho ostatního solcna tam taky je to nepřesně. A všeho solcna je muž. Tam do toho patří pak ta příroda taky. A ostatního solcna je muž tato objektivita slouží za model, že by mělo být. Ale co je strašlivě důležité, že tady se mluví o proživaném životě, ačkoliv furt dál se mluví o původním rázu bytí světa, původně daný způsob bytí, původní danost světa atd. Mluví se o tom, co to znamená teda přírodověda atd. A najednou tady máte proživaný život. Tak to je první věc, která je zajímavá. Vypadá to divně. Tam by správně, kdyby to bylo tak, jak vy to říkáte, že ta metafyzika je odpovědná jenom za tu objektivaci a nikoli za ten proživaný život. Proživaný život máš to, co si přirozený, tak by ta místo toho proživaného života správně měla být přirozený svět. Ale pak by to opravdu nešlo říct, že je metafyzika odpovědná za rozpor mezi objektivovaným matematizovaným světem a přirozeným světem. Za tento rozpor metafyzika nemůže být odpovědná. A ještě druhá věc. Když tady říká, jaké jsou všechny hlavní důsledky, které odtud plynou, tak mimo jiné tam mluví o impersonalizaci subjektivního prožívání. Což tady nevíme, jestli je to impersonalizace. To znamená, že prožívaný život může být pojat v obojek. Ale dál zapomenutí na intencionální ráz prožítku. Prosím vás, když mluvíte o prožívaném životě a kašlete na to, že každý prožívaný život musí mít nějakou intencii, že není možný prožívat život, nebo že musíte prožívat něco. A tady je důraz na prožívaný život. To je na to samoprožívání. No tak pak je jasný, že to prožívání je subjektivizací, která je jenom rubem objektivizace ty matematizující přírovědy. A je to tedy vlastně konstrukce naprosto odpovídající. A proto je za ní ta metafyzika odpovědná. Ať si toho je vědama nebo ne, a ať to programově dělá nebo ne. To znamená, že ta metafyzika je odpovědná klasický německý idealismus, který chce všechno vykládat z sebe prožívání. To je ta metafyzika, která je za to odpovědná. Čili já bych řekl, že opravdu ten prožívaný život je tady chápán v kritickém odstupu, neméně silném, než ta matematizovaná příroda. A že to není poukaz k něčemu, co pak má být nazváno přirození svět. No ale jako furt tu zůstává teda obtířněji viditelná řekněme ta odpovědnost té metafyziky za ten prožívaný život, než ta odpovědnost té metafyziky za... Ano. Ono to tady ovšem oboje je neprůhledné. Tady se to říká tézí. Není argumentováno. A opravdu na podrobnější objasniny bychom museli jít buď teda v tomhle, ale ani tamto není nejlépe. Nejlépe je to pravděpodobně v tom Aristotelovu. V některých textech, zejména v tom základním, prvním, velkým textu, tam o té matematizaci se Patočka věřoval nejpregnantněji. Tak tam je to zdůvodněno. Pokud je o tu subjektivizaci, či druhou stranou, rubem, tyhle objektivace, to zase by se muselo hledat někde jinde a je víc u Husserla, než u Patočky. Průhledný to není. Tady jedině, co můžeme udělat, je sprůhledňovat jistý souvislosti, které z toho se vyčíst dají. Nemůžeme sprůhlednit to tak, že tam najdeme všechno, protože to tam není. Nesmíme tam nic strkat, když se čte, ale musí se pokud možno najít všechno, co tam je. Není to snadné vyčerpat všechno, co tam je. Samozřejmě jsme to tady nepudělali. I když jdeme velmi pomalu, tak furt ještě by bylo, co k tomu dodat. Když na něco přijdete, příště připomeňte. Můžeme se kdykoliv vrátit čemukoliv. Já ho nevím, možná, že... Druhé pokračování 19.2.1985. Oba světy stojí v jakémsi vzájemném rozporu, jak se zdá. Ale spojí na první pohled. A že tenhle ten vzájemný rozpor, který je teda založený na nějakým jich... Na nějakým jich vzájemnému stavu, který patrně bude mít nějaký takový charakter, jak jsme si tu minule naznačovali, že jeden přístup by nějakým způsobem chtěl, alespoň nějaké pretensie eliminovat ten přístup druhej. Takže z nějakého takového postoje, který si právě všimá toho rozporu těchto dvou možných způsobů, jak teda žít v nějakém světě, bychom mohli si odkryt nějaké porozumění pro to, co teda na jedné straně je to přirozeně dané okolí a ten svět konstruovaný, tou matematickou přírodově. Tak tohle se mi zdá vlastně samotnímu skoro možná jako něco ústředního. Jo, že teda ten popis toho, co je to a co je ono se nedá ani tak dobře zachytit tím, že začne popisovat nejdřív to přirozeně dané okolí a pak ten matematický světčinou, pak ještě obráceně. Ale že je to potřeba zachytit teda z nějakého zájemného vztahu, který se vyhrosuje v nějaký asi jakýsi odstup. Připomínky? No tak se pohnem. Ta další věta je myšlení o celku je myšlení o celku či klasická ontologie explodovalo pod slakem kritických úvah ale v našem kulturním povědomí nebylo nahradeno ničím jednotným. Tak proč asi tady říká Patočka myšlení o celku klasická ontologie? Je nezbytné, aby ontologie byla myšlením o celku? To snad je v tom starém textu. Jo, promiňte. Ano, já se omlouvám, poněkud ho dneska půjde, ale pojde blbostí víc. Ano, ano. Přeji odebřené noce. Ten rozpor říká, že je dílem určité metafyziky. Ono není vidět, jo? Ne, tady je super, jenom akrát problém, protože máme málo textu. Počkejte, já to... Mluvili jsme minulé o tom, co se rozumí toho metafyzikovu? Ne. No, takže ten rozpor tady je připisován, činěna odpovědnou za ten rozpor je metafyzika. Tedy... A to nejakákoliv metafyzika, jenom určitá metafyzika. Ale teď ta metafyzika se tady charakterizuje způsobem dost nezvyklým, totiž jako metoda přímé a nepřímé kvantifikace, vypostazované v prvotní původní realitu samotnou substanci světa. Tak na první pohled se zdá být nápadná tady určitá nepřesnost, jak může být kvantifikace hypostazovaná v realitu. V realitu mohou být hypostazovány nějaké kvantity, nikoli kvantifikace. Čili to je netřesný výraz. Ale rozumíme tomu, kvantifikace, která hypostazuje jisté kvantity do samotné reality. No, ta věc je problematická proto, že na daném místě nevíme ještě mnoho věcí jinejch. Samozřejmě bychom o tom mohli vykládat z toho, co je u Furceru a co je jinde v Patočkovi a co je tady v tomto textu později. Ovšem, tady to je jak Deus Ex Machina, že na první pohled nám říká naše zkušenost, že kvantifikovat se dá jenom to, co je skutečná kvantita a když něco kvantita není, tak to nemůžeme kvantifikovat. A jestliže metoda kvantifikace byla tak úspěšná, tak je to proto, že skutečně kvantitativní poměry relace ve skutečnosti existují. Ovšem, to se tady nemíní. Jestliže budeme chtít, například metoda kvantifikace je měření, když budeme chtít změřit, jak je vysoký ten stůl, jak je dlouhej, širokej, tím, že to změříme, tak tím nepodstrkáváme do reality něco, co tam není. Tak teď je otázka, když ještě nevíme, k čemu to může jít, tak co nám napadne asi, co by to tedy mohlo bejt, proč se mluví o metafyzice a proč se mluví o hypostazích? A proč se mluví o hypostazích kvantit? To jsou tři otázky. Tak co se rozumí metafyzikou? Historie je známá. Původně je to celá technický termin, knihovnické označení. Aristoteles toho slova nepoužil, nimbrž o své knize hovoří jako o první protoé filosofia. A tato kniha potom nesla název metafyzika proto, že meta znamená také vedle nebo za. A tedy byl to spis, který vlastně označení nemá, jenom v textu se o tom mluví jako protoé filosofia. A nebyl tedy označen protoé filosofia buď z neznalosti, nebo že se to snad nezdálo dostatečně vhodné, byl označen jako spis, který je zařazen za fyzikou. Aristoteles napsal taky fyziku, tak spis, který byl postaven za, v naší knihovně by to bylo postaven, za knihou, která se jmenuje Fyzika, tak se jmenuje to, co je za fyzikou.

====================
s2 5. 3. 1985 III (1a).flac
====================
Páteho třetí osmdesát pět, třetí četva. který říká, je však možno jiné řešení, nežli to, jež postupuje cestou těchto alternativ. Řešení, které zároveň vyhovuje modernímu způsobu dějného myšlení vší skutečnosti. Řešení, jež nepostupuje především redukcí světa přirozeného na vědecky nebo naopak, nýbrž převedení obojího na něco třetího. Toto třetí nemůže být nic jiného než subjektivní činnost, která různým, ale v obou případech zákonitým uspořádaným způsobem utváří obojí tento svět. Jednota, která stojí za krizi, nemůže být jednotou věcí, z nich se svět skládá nýbrž dynamickou jednotou činností, které dobře vykonává. Ale mám tému, že k tomuhle z toho tady nedošlo, že by se vyjasněla ta třetí oprava. Tohle je stanovisko, které patočka opustilo všem. Ano, tohle stoje v tom úvodu z toho třiatřicátého napustení. Poněvadž třeba tady říká na straně 168 a 9, akorát na přechodu tam říká dialektická interpretace fenomenologie má skartezijanskou společné východiskový cíl. Východiskem je ontologie přirozeného světa. A teď ta důležitá věta je za Vojtečkou. Za základní rysy lidského bytí na světě není možnost se stoupit, nemáli se upadnout do protismyslnosti. A v čem ta protismyslnost spočívá? Která činí ducha v témž ohledu podmínkou a podmíněným nitrosvětským faktem a čím si svět podmínujícím? Tady sice nemluví o subjektivitě, ale mluví o duchu a říká Nesmíme upadnout do protismyslnosti, která na jedné straně a v témž ohledu činí ducha podmínkou světa a zároveň podmíněným nitrosvětským faktem. Čili tadyhle odmítá to, co tam na začátku vyslovil jako program, odmítá převádět ducha na svět, vysvětlovat ducha ze světa, ale také vysvětlovat svět z ducha a přitom mluví o tom jiným způsobem než na začátku, tohle vlastně drží, ale jiným způsobem, protože říká, že ten duch není ničím svět podmínujícím. Zatímco tam ten přirozený svět a světmoderní přírody chce se převést na něco společného, na jednoho jmenovatele a to je subjektivita. Tak tady odmítá převádět jak ducha, tak svět na nějakou subjektivitu, výbrž chce zachovat to, že duch nepodmínuje svět a svět nepodmínuje ducha. Takže sice je to správný, že jste na to uvedli, protože tam slutečně tenhle program vyslavuje, ale zároveň musíme připomenout, že ten program nedrží už, a to znamená, že nedrží už srdla. To, co řekl v tom úvodu, to je už srdla, to drží už srdla. A právě v této věci on už srdla odmítá. Ono je také ještě taková věc, když jsme hovořili o té impersonalizaci, o subjektivní prožívání, tak je asi dost důležité si uvědomit, že ten původní spis byl psán pod oblivěním Hussamem, žehož to dali znamenat pod Heideggrem. A já právě nějaký jako... A on mě právě říkal, jestli po té impersonalizaci subjektivního prožívání se tak tež nemůže chápat třeba, jak je u Heideggra třeba úzkost, strach. Jo? Jo, to je jen dodatek k tomu, že opče na tom jsme nebyli schopni se taky posledně nějak domluvit, že co si pod tím přesně představit. Prodobrali jsme to zapomenutí na ten intencionální rás prožívku, což tam problémy nebyly, akorát byly problémy u tohoto. Jestli třeba taky neozadu často vidět to, že opravdu tady už jako vliv Heideggra na... To nepochybně....na patočku byl tak velký, že... No jistě, nepochybně, jistě to taky provádí už v letech daleko před tím, že jo, už od 50. let. To byl jednak teda vliv Heideggrův a jednak on se pokoušel nějakým způsobem se vyrovnat s marxismem. Přesně řečeno, formulovat fenomenologii tak, že je akcetovatelná aspoň některými marxistickými mladými filozofi, což se mu teda pohodně povedlo. Ovlivnil celý filozofický ústav. Mimochodem to tady taky je, když mluví o té dialektice, to tam že jo. Mně ovšem není jenom, mně není docela jasný, jako proč bychom tu úzkost měli uvádět jako něco vysvětlujícího. To mě, jinak jsem... Že tento res jako v té době, kdy psal ten původní text, mu asi vůbec nebyl známy. To jistě. Tedy asi... Ale celá řada dalších věcí taky. Mně jde o to, proč to zmiňovat při výkladu, co to je ta impersonalizace subjektivního prožívání. No, protože to je jistým způsobem jako impersonální ta úzkost, ten strach. Že to není jako vyloženě subjektivní záležitost. Jako subjektivní, že to není jako subjektivní prožívání, takže by to bylo... Subjektivní ne, ale personálně ano. No, že jo, když se řekne impersonální, impersonalizace subjektivního prožívání, tak je to subjektivní prožívání, které má založení mimo člověka. Nebo je to založení mimo to samotné prožívání. Nebo ještě já nevím, jak bych to... Přišel jsi u té úzkosti, kterou ten člověk zažívá. Když řeknete, že to je mimo, tak to znamená, že to je mimo subjektivitu. A to je v pořádku. Ale proč by to zůstalo v subjektivitě a stalo se to impersonální? To je ten problém. No tady se neříká, že by to muselo zůstat v subjektivitě. No, když je to impersonalizace subjektivního prožívání, no tak co je tady impersonalizováno, co je zbaveno personálního karakteru? Subjektivní prožívání. Jo, takovýmto způsobem, jo. Tam by se musel asi říct, že to subjektivní prožívání má, jakoby, ne... možná říct, kořen impersonální, jo, nebo... Tak jak já jsem to asi myslel. A ty myslíš, že ta úzkost je teda něco jako mimo toho? Ne, ale... že není to jako... Není to jako, že ta úzkost nebo ten strach na člověka nějak, jakoby padá, jo, že to není jako vyleženě, nebo setkat se s úzkostí nebo s něčím takovým, jako něco dost radikálního, jo, že to není jako jenom subjektivní prožívání něčeho, že... No dobře, ale proti tomu se tady nemluví. Ano. Jestli je to nebo není subjektivní. Ano, ano, to já... Tady se říká, že je to subjektivní, ale je to zbaveno personálního charakteru. A co nám k tomu může říct ten příklad té úzkosti? Ta úzkost nemá impersonální charakteru. Sama úzkost? Asi jo. Má impersonální charakteru. Já se domývám, že jako sama úzkost, jako má. Co to je sama úzkost? To je někde depaulující úzkost, nebo... No ne, že jde, že... To je něco podobného, jako když... To bychom týpáne, když bych zašel do terminologie zde uváděné, že tak... Bychom pravdu považovali za impersonální, anebo za personální, záleží. Za personální. Za personální. Já jsem si myslel jako, že... že je... Ne, já jsem si myslel, že... Já jsem si myslel, že je pravda impersonální v tom, že to nezávisí jenom na tom, kdy my se zlíbíme, takže máme pravdu. No to jistě. A že to závisí také na samotné pravdě. Jistě. A v tom právě vidím to impersonalizaci té pravdy. Impersonální pravda je pravda, která je stotočněna se substancí například. Proti tomu mluví Hegel, že odmítá chápat pravdu jako substanci a doporučuje chápat ji jako subjekt. Od subjektů k personě je ještě daleko, ale o to stejně myslí tímto způsobem, takže celkem to můžeme aplikovat. Kromě toho já jsem se teď nechal vyprovokovat k jasné odpovědi. Samozřejmě bych musel k tomu dát výhrady. O pravdě předmětně nelze vypovídat. To je předmětná skutečnost. Můžeme vypovídat jenom o vztahu mezi námi a pravdou. A tento vztah je personální. Nemůžeme to aplikovat na pravdu, že pravda je personální. Až bychom předmětně vypovídali o pravdě, a to principiálně není možné. Ale to je nuance. V podstatě teda lze držet tu personalitu. Protože pravda nás oslovuje každýho extra, to znamená každýho zvlášť. Není to tak, že pro nás, pro všechny je jedna pravda předmětná jako je jedna hora před námi. Nic takového před námi není. Prostě jsme oslovování určitým způsobem. A ten pár dodatečně se zjišťuje, jestli ten druhej byl osloven taky nebo ne. Eventuálně nemusel být osloven. Taky stačí úplně, že pravda osloví jediného. A ten, když to pak tlumočí, tak teprve přesvědčí další a tak dále. Prostě to má personální charakter. Co to znamená ta impersonalizace subjektivní? Já to skáču, jenom jsem se chtěl zeptat personální charakter v tom smyslu toho subjektu, který je oslovan nebo v tom smyslu, že ta pravda sama teda... No to je právě možný dvojí přístup, že takovým způsobem. Pravda sama, o tý se to nedá říct. Jestliže je jednou jasný, což je dogmaticky tady jenom řečeno, že jestli je to nepředmětná skutečnost, tak o ní nemůžeme mluvit jako o subjektu třeba. Nebo o sobě. To nemůžeme. Ano, ale jenom řekl jsem hlavně o to, jestli to impersonální se dá chápat ve dvojím slova smyslu, že? Terez já jsem tak pochopil, že bychom mohli říct o tom subjektivním prožívání, že teda jako není tím subjektem, že to není subjekt, je impersonální. A pak jako impersonální chápat v tom, jestli to má něco společného s nějakým subjektem nebo ne. Jak já jsem říkal, že pravda je impersonální, tak vy jste to právě říkal takovým způsobem, že podle toho Heckla, že on opravdě říkal, že není substance, ale subjekt. To znamená, že je personální potom. Ano. Takže takový to způsob, že by se mohlo říct tím pádem, že subjektivní prožívání není subjektem, tedy je impersonál, je to impersonalita, tak to řečeno, že je impersonální, ale impersonalita. Proč se, jistě, ano, je to tak, ale co to je, co to znamená, k tomu rozumíme tomu? No ne, ale jakože by to mohlo vzniknout, že tento dvojí význam toho slova impersonální. Jaké je ten druhý? No ten druhý je, že by to nedáleželo k žádnému subjektu, že by to nebylo jako výplot subjektu třeba, jo. No tak pak to nemůže být subjektivní. No. Pak by to ztratilo i tu subjektivitu. No když je tam ten vztah, tak snad právě ne. Jaký vztah? Do toho subjektu a té pravdy, tak by to nebylo. Počkejte tak, mluvíme o textu anebo o pravdě. Ne, teď, když se držíme o textu, to pravdu nechajme. Tam je to vždycky, že jo, je to jinak. Ano, ano, ano. No ne, podívejte si, když si vezmeme, já jsem uváděl posledně na tohle to příklad z Apriori Bukanta, že, takže, ano, a o tom jsme se byli schopni shodnout, že to je impersonalizace toho subjektivního prožívání, že u toho Apriori jsme schopni hovořit o impersonalizaci subjektivního prožívání. Ano. Že, a to je ten druhý příklad té impersonalizace, jak jste ho po mně chtěl. Jo, má to jistý vztah k subjektu. No to je důležité, ale jste řekl, že ne. No má, ale i nemá. Bez toho subjektu to prostě se nemůže uplatnit. Ano, no, protože je to subjektivní prožívání, že, ale na jistou, z jisté stránky to ten vztah k tomu subjektu nemá, že asi takto řečeno, aby to byla ta impersonalizace. Že musí to mít jak vztah k subjektu, tak i nevztah k subjektu, asi takto řečeno. Jo, že to je šalomonský a co to znamená. U toho a priori je to jasný, že, protože tam nezáleží na subjektu, i když to bez subjektu není možný, nezáleží na subjektu. Ten či onen subjekt pro každej subjekt a priori je stejný. Čili ta impersonalizace spočívá v tom, že nezáleží na osobě. Subjektivní je to, protože to bez subjektu není možný. Čili subjektu toho musí být, ale je jedno jaký. Věřte, tam, kde jde o osobu, kde jde o personální záležitosti, tam jde o jedinečnost, neopakovatelnost. U toho to je jasný. A jak by se to teda dal, mně furt nedochází ty dvě možnosti. Vy jste se jakoby domluvili, že si rozumíte a já nevím, v čem si rozumíte. Takže bych teď rád se vrátil k tomu, proč jste se rozuměli. Protože to jsme prakticky návazili na to, co vy jste tady předvedl s tím Heglem. Že jste hovořil o té impersonalizaci jako, když o něčem řekneme, že je impersonální, tak že to není jako, že to říkáme o něčem, co není subjektem. Nebo, když o něčem řekneme, že je personální, tak se tím míní, že to je subjekt. Jo, na to jsme jenom návazili. No, může být subjekt, ale nemusí to být osoba. No ano, to je jako... No, takže ta první část toho, co jste řekl, neplatí. Jak to ještě? Když něco je osoba, persona, no tak to je taky subjekt. Ale když to není osoba, tak to ještě furt může být subjekt. No, pokud je jako... No, tak já jsem se... No, jestli se to tak dá vrátit, že jste ta persona přímo překládala jako osoba, že jste to převědělo terminologicky. Já tady vlastně jenom vymezuju ty dva pojmy subjekt a osoba. Poněvadž ten subjekt přece musíme, z principiálních důvod musíme zachovat, protože jde o subjektivní prožívání. Čiže ten subjekt nemůžeme anulovat. Teď nota bene tady je subjektivní prožívání míní se lidské. A teď říká, že jeden důsledek, jeden z těch hlavních důsledků toho rozporu je impersonalizace lidského subjektivního prožívání. Co to tedy... Jak ze dvou stran? Jak to vypadá z jedné strany a z druhé strany? To prostě jsem nekapíroval. Všehodně si ten dvojí vyklad je impersonalizace. Já chápu jenom jeden, ale ten druhej, nevím, co to je. No, co to je? A priory, prosím, ten druhej. Ale ten první, co jste uvedl, tomu nerozumím. Já vám jsem snažil vysvětlit, že to bylo prakticky navázání na vás v tom, že se jedná o to, že bychom o té věci, nebo o tom, bychom řekli, že to je impersonální, to znamená, že to není subjektem. No, že to není subjektem, ale... Ale ne, že to nemá vztah. Takže tam je to subjektem. Ale o to teď nejde o tento text. Nejde o význam v tomto případě. No, o to jde? Ne, nám asi ne. Nám šlo jenom o dvojí význam, jestli se to impersonalizace dá vykládat dvojím způsobem. A nešlo o to... A tedy jak to jsou ty dva způsoby? No, ten první, který jsme uváděli... Počkejte, neříkejte který, řekněte mi je teď znova. No, tak ten jeden je v tom, že to nemá jistým způsobem vztah k subjektu, když je to impersonální, je to nezávislé na subjektu, tak to. Je to nezávislé na subjektu, impersonální, jeho jedním způsobem. A druhým způsobem, že to není subjekt. No, tak to jsem, já jsem z toho... No, ten první případ jste souhlasil, to je to a priori, to je to nezávislé na subjektu. Na konkrétním subjektu, ne na subjektu. Bez subjektu to není možný. Na osobě to je nezávislý. A na subjektu je to závislý. No, tak ten první by bylo nezávislost na konkrétním subjektu. Na konkrétní osobě. Na konkrétní osobě. A to druhé by bylo, že to není osoba. Jako popřední, jako jenom negace. Když o něčem řekneme, že je persona, pak řekneme, že to je ne persona, tak jako popředně. Když má něco impersonální charakter, znamená to, že to není osoba. Nebo, že to nemá vztah k osobě. Ano. No, ale oboje platí. To není buť a nebo. To je správný výklad adjektíva impersonální. No. To je impersonální v tom smyslu, že řeknu, že třeba ta loutka v Offenbachově, že má impersonální charakter, to znamená, že to pouhá loutka, není to osoba. A její jednání je impersonální, protože nemá vztah k žádné osobě. Pokud míníme subjekt loutku. Pokud míníme teda ty subjekty kolem, no tak tam, jako by to bylo personální pláň, má se k ním jako by vztahuje. Ale to je jiná věc. Prostě pak to, impersonální může se vztáhnout taky k osobě, buď jako k subjektu, nebo k osobě jako k tomu, k čemu se vztahuje. Prosím. Ale oboje platí. Oboje platí. A toto tady v tom případě je, že subjektní prožívání je impersonální. Tam neplatí ani jedno. V tomhle výkladu. Poněvadž subjektní prožívání je možný bez subjektů? Není. Je možný bez osoby? Když impersonální, tak je možný bez osoby. Čili je to vstaženo k subjektu, který není osobou. A nebo druhá možnost je, je subjektní prožívání samo osobou? No to není. To víme, že není. No a tak ten první příklad by se snad tady dářil, když se to trošku upraví a řekne se, že do subjektivní prožívání nemáš vztah a to snad do nějaké konkrétní osoby. Pak to vyplňuje tato jednočást. A co to je tedy? Já si teď už nespomínám, jestli jsme to probrali minule. Vysvětlili jsme si to, co to je teda? No uvedli jsme si několik... Ten případ, vy jste vůbec teda s tím a priori, to mě vůbec nenapadlo, že a to mě připadá velice vhodný. Vy jste uváděl intencionální předměty mám tady? Ne. Ne? Ne. Pamatuje si někdo? Já bych teď začal vymýšlet znovu, ale jestli jsem to už minulé řekl, nemohu. Je to tak, že jedna možnost, kterou bude to vykládat tak, že ideál vědy je to poznání, aby bylo nezávislí na tom poznávajícím. No, o tom už jsme tam mluvili. No tak tím je to řečeno, ano. No to je přesně ono. Prostě ten, bez toho subjektu to není možný, ale věda chce, aby ten subjekt byl obecnej. To je, aby to nebyla osoba. A pak tady byl ještě, ještě proti tomu... Ano? Druhá možnost, že věda se snaží vyložit, vykládat pro subjektivní prožívání, nějak jako... To bylo jako jenom nějaký, prostě, ty novopozitivisty, nebo prostě takový nějaký, jenom data nějaký, prostě... Ano. Jo. To je teda ovšem... To je ta angleseská tradice, která se pokouší ovšem ne... Tam to už je teda skutečně určitej posun. Ta impersonalizace v tom případě by znamenala, že je to redukce subjektivního prožívání na impersonální prvky, nebo data, že? Ano, ale... To je otázka, jestli tohle to můžeme... Tak o tomhle jsme teda mluvili, ano? No, ale mě je jenom otázko o to, proč by to uváděl, jako že by na to zapomenul? Jako? No, tohle je z toho přece věc, kterou už musel, když jsi na čtvrtodu sedl, dávno vědět, anebo... A co, co, co? No, tady tohle z toho, že ta věda... Jo. Že o takovémto druhu impersonalizace subjektivního prožívání, jo? Já ho neříkám, že to zapomněl vůbec. On říká, že to nevyzvedl jasně. To znamená, že on tomu vůbec... Jo, takhle myslíte, že sebekrát si to říká? Ano, ano, ano. No, nevyzvedl jasně. No, tak ten intenciální ráč o tom tam taky mluví, jenom že to nevyzvedl jasně, říká, jo? Ty ne, že mi to zapomněl. No, že jo, to je spíš otázka, jako už po tom rozboru toho textu... Jistě dalšího, no, no, no, jistě, no. To z toho vidět, jestli to je tedy popravdu vztah na toho... Prostě ta formulace zjevně poukazuje k tomu, že ta subjektivita, to je vazba na subjekt, že není zrušená, ale že je zbavena personálního charakteru. To je smysl tý formulace, že? A jak to interpretovat, to si zkontrolujeme teda při dalším textu. No, pokud je od tu intenzirality, to jsme teda probírali důkladně, čili snad toho nemusíme se zdržovat. No a teď je tam třetí věc, je dvojí smysl těla a tělesnosti. No, to zase bychom museli jít až k nějakým dalším textům, protože vlastně na první pohled nevíme, co to je, ale bude se to pravděpodobně týkat toho, že na jedné straně to tělo je objektivováno a na druhé straně ta tělesnost je něco, čím žijeme. A že v tomto smyslu teda my, když myslíme, uvažujeme, uvědomujeme si, tak jsme si vědomi svého těla. A to je něco jinýho, tato tělesnost je něco jinýho, než když biolog, patolog třeba na prosektůře nebo něco takového se zabejvá tělem. Že to je prostě jiný. Čiže v tomto smyslu ta tělo a tělesnost, což je téma od měnšímho Descartes, že je velmi důležitý, všem uvažuje to tělo jenom po velmi redukovaný jedný stránce jako rozprostraněnost a tak dále. Ty problémy v tom potom narůstají, ale je to teda téma velmi staré a to přehlédnutí, že je dvojí chápání těla a tělesnosti, to patří k té metafizici. Proto taky tělo a tělesnost jsou specifickým tématem fenomenologickým a i Heideggrovským. No a poslední je škrtnutí objektivity kvalit. Tady se patří vlastně taková základní použka primárně sekundární kvality, protože tradice trvala na tom, že primární kvality jsou objektivní, sekundární jsou subjektivní. Sekundární kvalita je například barva, primární kvalita je, teda teď ve vztahu k tému, je vlnová délka. Sekundární kvalita je způsob našeho prožívání. Primární kvalita je tak, jak to běhne ve skutečnosti. K tomu není potřeba žádného prožítku. Čili vůně, zvuk, tvrdost, někost, takovýhle kvality jsou sekundární. Délka, hmotnost nebo váha, takové to jsou kvality primární. No a tady tedy je škrtnutí objektivití kvalit. Rozumí se? Vůbec. Proč to tam souvisí? Na první pohled není jasné, ukáže se někdy potom. Zde se všude pracují pro to, co chci.

====================
s2.flac
====================
Fyzika je ten obor filozofie, který se zabejívá tím, co je za oborem fyziky, čili co je nad fyzikou. Přičemž fyzis řecky znamená pováha nebo příroda. Přeloženo je to natůra, tamto kor, to znamená přesun na tu natůru, poněvadž my dnes ví natůr, nature a podobně, to všechno už je k té přírodě, ale skutečně tam větší část významů byla pováha, vlastní pováha. Takže to nedávalo smysl. To, co je nad vlastní povahou, se nevědělo, co to může být. A z tohohle důvodu taky třeba byly spory teologické o dvojí povahu Ježíše Krista božskou a lidskou. A ten spor vypadal z hlediska tradiční řecké filozofie jako absolvní, naprosto nesmyslný. Protože povahu nemůže mít nic, leč jednu. A tu povahu, kterou v sobě má, to není nic, co by odněkaž mohlo přijmout, nebo aby mělo dvě, druhou ještě povahu, dvojí povahu a tak dále. Čili to skutečně souvisí s velkým přesunem myšlení vůbec. Takže to, co potom ve středověku neslo název jako supernaturále, to, co je nadpřírozené, to vlastně se stalo, bylo už definováno tím jménem, které bylo všem přeznačeno, bylo nově interpretováno, bylo obsahem, tématem metafyziky. Tak takhle se to vyvinulo. Když Patočka hovorí o metafyzice, jako všem hovoří v 20. století, a to se už lecos mezi tím stálo, metafyzika už není tak výsocnou disciplínou, nejbež čímsi velmi podezřelým. Když se mluví o metafyzice, tak to má vždycky pejorativní přídech, to bylo většinou, že velké metafyziky skončily Hegelem, od té doby žádný pořádný velkej metafyzik neexistuje a největší duchové se bránějí, odmtají všechny pokusy, které by je interpretovali jako metafyziky. Pokud to není v šmafu, takové jsou také. Takže když se tady něco svádí na metafyziku, tak se to svádí na metafyziku již pojatou v tom pejorativním smyslu. No a co asi bychom teda na začátku, než se k tomu nestane, protože se tam pak několikrát ještě o metafyzice mluví, mohli bychom si to možná zpřítomnit hned, i když, já nevím, je to vlastně nesprávný, že... Je tady. Na té straně 152 je jeden dostaveček. No a to je přesně to, co jsem měl dělat. Přešel jsem to, ano. Tady se o metafyzice mluví zase zvláštním způsobem. Možná, že bude dobré, není to tak daleko od toho, co čteme, takže to můžeme k tomu přitáhnout. Říká se, moderní věda, hlavně přírodověda, je metafyzická tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů. Čili tady se v moderní vědě vytýká metafyzičnost. To je zase taková nezvyklá věc, protože, jak víme, metafyzičnost vytýkala věda filozofická. Třeba Kant svou novou filozofii, zbrusu novou filozofii, chápal jako překonání nejenom mýtu, to už byl překonán filozofií, neboli metafizika, ale překonání mýtu, která byla překonána, která byla překonána, která byla překonána. Nejenom mýtu, to už byl překonán filozofií, neboli metafizikou, ale jako překonání samotné metafiziky. A proto se nehlásil k té disciplíně, nehlásil se dokonce ani k filozofii leční hradami a chápal svou filozofii, my dnes to samozřejmě budeme pojímat jako filozofii chápalí, jako nový typ myšlení, totiž vědu, pozitivní vědu. Zúrazně ho pozitivní vědu. Takže podle toho on rozlišoval ty tři období, tři epochy v dějinách myšlení. První je období mytický, to je překonáno filozofií, neboli metafizikou. A třetí období je věda, která překonává, jak mýtus, už z části překonanej, ale do jistý mír ještě někde přežívající, tak zejména filozofii, neboli metafizikou. A dodnes, když mluvíte s analytickými filozofy, který jsou dědici toho neopozitivismu, který hlavně navazoval na anglický empirismus, nikoli na Kanta, ale nicméně Kant byl doznačený inspirovaný, jednak na ten anglický, jednak ten neopozitivismus vznik v německé, respektive v německo-rakouské oblasti. Tam všude dodnes, když se někomu říká, že to je metafizický předpoklad, tak je to výtka, které se musí úrputně bránit, jako když mu vytknou jakousi základní neslušnost. Tady se mluví o metafizice a my nevíme, co to je. Odporuje to tomu, jak běžně se o tom hovoří. Čili nám nezbývá, tady se ještě říká, abych to dočet, že je na té 150. stráně, moderní věda je metafizická v tom, že se neptá po způsobu bytí svých předmětů, že prostě klade jejich realitu, k tomu se také ještě později vymezuje, a to s distancí, nicméně, že vůbec zpatočkově přijde na mysl říct, klade realitu je úplně evidentní, ještě je plnej toho Hegla, který ho překládal. Klade realitu, to je německá juristická filozofie, to je Fichte, Schelling, Hegel. Tam se klade realita, jako teze. Klade realitu, bez vyšetření smyslu této reality. To je nějaká zvláštní klade realitu, to ovšem zase se ukáže, že má určitej smysl, protože to kladení, to je ta hypostaze. Což je něco jiného, než v té německé filozofii. To jenom ten termín připomíná. A klade realitu, bez vyšetření smyslu této reality. To znamená, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi, tímhle říká, že metafyziku tady máme jen v podobě těch tradičních velkých metafyzických systémů filozofických, a jednak v podobě přírodovědy. Metafyzika je jakási věda država metafyziky. Jestliže se mluví o tom, že metafyzika už je na konci svého období, v Hegel, poslední metafyzik, metafyzika je mrtvá, tak tímhle říká, že ve vědě ještě přežívá. Já bych se vrátil na větě, která je prakticky, jsou to i dvě věty, možná tři, ale ty dvě by stačily, kde on říká, jak oni pojímali tu metafyziku, říká, že bytí soucího bez tohoto vztahu, který se předtím vysvětloval, však se dojde odedát na ta filozofická nauka, které říká tradice metafyzika. To je kousek předtím. Tyto rysy má také ta věda, tak proto můžeme hovořit o tom, že ta věda je také částečně metafyzická. Můžeme potom hodit o vědě metafyzické, když má tady tyto rysy. Jenomže naším problémem teď je, my už víme, že to ta patočka říká, ale nevíme, proč to tak říká. To je dost kuriózní, že když se řekne, že přírodověda kašle na smysl a zůstává jen u fakt, klade realitu, bez vyšetření smyslu, tak že vlastně v tomhletom spočívá metafyzičnost vědy. Když metafyzika poukazuje vždycky k něčemu, co je hlubší, co se hned nepodává. S tím bývá spojena metafyzika. Neže očesává košatost reality a nechává z toho nějakou jenom sůkou kost. Naopak se metafyzice vyčítalo, že tam něco strká, co tam není. Navíc, že to stavuje k něčemu dalšímu kontextu, který věda nechce znát. A teď najednou vidíme, že tady ta okolnost, že věda se omezuje na suchá fakta a že nedbá otázky smyslu, je označována jako metafyzičnost vědy. Nedá se nic dělat. Musíme si to ale plně uvědomit. Když tam říká, že odedávna bytí soucího vykláda bez tohoto vztahu, to není nic samozřejmého. Patočka říká, že tomu tak jest. No například platí to Platonovi. Můžeme říct, že největší, první největší metafyzik, možná, že bychom mohli předpokládat, že už byly velké metafyzikové před nimi, například Parmenides, z toho skoro nic nemáme. Čili velké metafyzike, kterého opravdu můžeme důkladně študovat a díky tomu bychom mohli předpokládat. No tak jak to u něj je? Můžeme říct, že tam v smyslu je vytlačen na okraj nebo likvidován? Můžeme říct jenom to, že tam je úžitý to slovíčko určitá, že samozřejmě je problematický číst text nebo nějaké věci ostatní, když člověk předpokládá, že tím určitá metafyzika, Patočka myslí, to jak říká Heide, když interpretuje Aristotela, že pro něj metafyzika je zkoumání soucí, jakožto jich soucí a právě tam se mu vytratilo to bytí. A já si myslím, že v tom je ta odpověď, že on teda to vyslovně neříká Patočka, který jim dává odvolávku na něco, co teda neříká. Nevím, jestli to říká v textu nebo vyplyne to dál, ale myslím si, že drží právě to, že se odvolává na určitej výklad v metafyziky u Aristotela. A taky asi zůžený. Takže je trošku problém, jestli člověk... Ano, opravdu pro Aristotela to platí ještě méně než pro Plato. Protože je ta orientace taky zůžená. A to určitá má jenom na tom místě, který teď čteme. Ale tady v těch dvou místech, která jsme si připomněli, tak tam se mluví o metafyzice vůbec. Nikolik o určité nějaké. Když se řekne bytí soucího bez tohoto stavu, to je ke smyslu, sleduje odedána ta filozofická nauka, že metafyzika, tak se neříká, že je jen jedna možnost, že jsou ještě jiné metafyziky. Tady to je naprosto naplný pecky. A podobně v tom dalším je, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. Tady možná máme jisté vysvětlení toho určitá. Tedy to neznamená, že jsou nějaké jiné metafyziky, pro které to neplatí. Ný brž, když to je říká určitá, tak tím myslí ta určitá, která žije v symbióze s moderní vědou. Takže je otázka, v symbióze s moderní vědou žije jenom aristotelská metafyzika? Naopak domlývám, že je daleko spíš platonská. A jsou toho doklady. Je celá řada přírodovědců, kteří jsou platonici. Daleko spíš než aristotelici. Aristoteles do jisté míry byl vykinožen z tradice filozofického myšlení. Nástupem moderní, teda novověku v filozofii. A teprve znovu musel být objevován. Ta platonská tradice byla v té době přijímána. Takže ta je daleko silnější. A kromě toho Aristotelovi vůbec už neplatí, že mu nešlo o smysl. Jestli Aristoteles je první z řeckých filozofů v nějaké věci, tak je to právě to, že mu šlo o pohyb a o smysl. Nezbavoval smysl. Když bychom dali za tu definici nauka, která říká tradice metafyzika, sleduje bytí současného bez tohoto vztahu, tak tím není míněn vztah ke smyslu, ale vztah k odemčenosti. Takže tady jde o vztah k odemčenosti. Což je teda terminologické. Některé vztahy mají ignorovaný problém smyslu. To je pravda. Ale když by se mluvilo o souvisnosti s proukvětou, kde je ten vztah a kde je to řečeno, tak tam se mluví, že ten smysl má v odemčenosti vztah. To on tady říká, že ten smysl je to, čemu lze porozumět. Pak se o smyslu ještě o tom hodně budeme mluvit. Jistý problém tady zůstává, který zatím nechávám. Nemůžeme, než nechat otevřený. Svým pochybností jsme tady řekli, že to není žádný definitivní souk. Ale každopádně to není problém. Když se taková věc řekne v rozporu s tím, jak se běžně o tom hovoří, tak je to vždycky problematické. Je nebezpečí, neporozumění a tak dále. Je potřeba to říct daleko lépe, když se to řekne polemicky, adresně, ale je to jenom doslov k něčemu. To, co tady říkáme, že by byl ten nárok, který vytyčujeme, vlastně by platil pro nějakou samostatnou práci. A ty problémy, které souvisí s tím, že to je doslov k něčemu, jsme minule už probrali. Je tady problém pro nás ještě nevyjasněnej, jak je to s tou metafyzikou. Druhý problém je, jak je ta metafyzika spjata s matematikou, s matematickou nebo matematizující přírodě. Tohle je, myslím, po někud jasnější. Ovšem předpokládá to určitý koncept metafyziky, který tady není vyložen. Totiž, když si uvědomíme, v čem spočívá metafyzičnost presokratiků, jak ji vykládá Aristoteles, protičem už je možnost neznámitky, to je otázka o tom, co trvá uprostřed změn. A to, co trvá uprostřed změn, kromě toho, že se tomu dostalo názvu podstata, co stojí pod změnami, podstata ipokeimenum nebo substancia, tak to bylo, dešifrovat nemusíme, jak k tomu došlo, ale bylo to míněno tak, že za vším, co se děje před našimi očima, že je nějaká skutečnost, která se neděje, která je absolutním základem všeho a možňuje, aby to všechno vznikalo a zase zanikalo. A teď se filozofové různili v té identifikaci této praskutečnosti, která je vlastně první, je to tedy principium, je to počátek všeho, je to principium řecky arché, tedy základní otázkou presokretických filozofie je otázka po arché. Arché, dešifrováno, je něco, co není před námi. Heraklitus říká, že podstata nebo povaha věcí se ráda skrývá. A je to, co se skrývá, tam někde je vidět, tam někde se ukazuje v té skrytosti, v zatím skrývání se ukazuje v těm poučenějším arché. Když tady se mluví o té hypostazy, tak první, filozofická hypostaze byla hypostaze vymyšlení arché jako základou všech skutečností. Protchále ta voda jako arché vůbec nebyla vodou, která teče v řece, vodou moře, vodou, která padá v podobě deště a podobně. On myslel na vodu jako arché, když ta voda, která tady kolem teče, to je právě tak odvozená voda, nebo něco tak odvozeného jako kameny z té vody. Tedy tam nešlo o identifikaci s nějakou věcí, která tady byla. O hypostazí něčeho, která byla pod tím vším. Tedy ta praxe hypostaze, která se nedá srovnat, až technicky to bylo provedeno jinak, s výmysly fantazie, jaké byly běžní v mýtu. Tohle není výmysl fantazie, to je něco jiného. Výmysl fantazie, který umožňuje fixovat intenciální předmět. A tento intenciální předmět je pomocí nasouzeného pojmu konstruovaný v jakési oblasti mimo čas a prostor. Když fixujeme pomocí určitého pojmu, jinak to nejde, jinak to nejde, fixujeme rovinný obrazec trujelník. Tak ten trujelník není tady nebo tam, není včera nebo dnes, ten je mimo čas a mimo prostor. A hypostazí takovýchto intenciálních předmětů, konstrukcí myšlenkové, které myšlence arché. Arché je hypostazovaná konstrukce myšlenková. Tedy, jestliže metafyzika je stotožněna, nebo je ten nejzákladnější rys metafyziky, je viděn v tom, že hypostazuje své myšlenkové konstrukce, no tak potom je tady spojnice na tu matematizující přírodovědu. Protože ta matematizující přírodověda to dělá nemlých tak. A pokud někteří jste tady byli včera, nejvíc ten Gal Hor tam ukazuje, jak matematická teorie, která najednou našla nějakou cestu a začne to rozvíjet bez ohledu na jakoukoliv skutečnost, tak najednou přijde k jistým teorémům, k jistým konceptům, které jsou aplikovatelný na oblast, na kterou vůbec ten matematik nemyslel. Vypracovával nějakou teorii osamocenejch vln. A teď se ukazuje, těch tzv. solitonů a antisolitonů, že matematická metoda, jak uchopit tento problém a jak ho rozpracovávat, je aplikovatelná na oblast kvantových dějů. Po kterých vůbec původně nešlo. Na tom je krásně vidět, že tady předchází ta myšlenková konstrukce a teprve dodatečně se strká do reality. Co to je ta aplikace? Že se vypostazuje platnost jisté matematické teorie, určitěho matematického teoremu, do skutečnosti. Tady máme tu spojitost. Ovšem s výhradou, že to je náš výklad a musíme si zkontrolovat, jestli to Patočka nějak myslí. Ale tahle souvislost aspoň mně se zdá být průhelnější. Protože je to dílem určité metafiziky. Určité v tom smyslu, že je to taková metafizika, která je aplikována v oboru kvantifikací. Když to myšlenková konstrukce neznamená, že je to dílem určité metafiziky, neznamená, že je to dílem určité metafizika, když to myšlenka arché, což je také hypostaze, tak je nekvantifikovaná. I když víme, že určité pokusy o kvantifikaci arché se také děly. Mezi prvními filozofy byl spor o tom, jestli je arché jedna nebo jestli jich je víc. Jestli jsou čtyři, nebo nekonečně mnoho. U atomistů arché bylo nekonečně mnoho. Čili prvky kvantifikace už tam byly, ale jenom velmi první týdny, totiž jenom numericky, co do počtu. Tím je zároveň trochu objasněno, proč se tam hoví samotnou substanci světa. Hypostazované samotnou substanci světa. Substanci je to, co stojí uprostřed světa nebo pod světem, jako čínsi proměnili. A tedy ty kvantitatívní poběry, ty kvantitatívní charakteristiky, jsou vloženy, kladeny, jsou hypostazovány přímo do té substance. Nebo ne, možná spíš s nimi stotožněno. Ta substance je s nimi stotožněno, s títo extrénzí kvantifikovatelnou. Možno, možno. Je to v některých formulacích moderní fyziky, to skutečně tak je, že tam vlastně, to jsme viděli, jak tam se strácí ta hranice mezi skutečností a jejím matematickým zpracováním, že je tak, že skutečně k tomu, když ne všeobecně, tak přece jenom v krajných případech k tomu tak dochází. No, tak já teď nevím, pokud teda mě nemejdí zrak, kterou závisí, která je pod polovičkou té první stránky, tak mám dojem, ještě teda ten problém prožívaného života, to už jsme se toho dotkli minulé, že já nevím, jestli je potřeba to znovu připomínat.