Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem

====================
s1.flac
====================
Že není legitimní, nějak víš, lidský, takhle nějak totohle to bylo, myslím, jádro té dvě námětky. Že není legitimní, aby člověk toužil pospát se prostě protokol, ať má v sobě úzkost, bojí se smrti, má strach. A oslyšet, to nevím, to nebylo přesně ono. Jistě, víš, že potom ještě jsem mluvil o Kirpivovi, tam byl asi o tom, ještě na těch schodech jsem říkal, no a co Kirpiva? Na těch schodech jsem ještě nevěděl. Já jsem neměl za to, že ještě je nějak nelegitimní z úzkosti, této úzkosti vyvozovat tento důsledek. Níbyž ta úzkost, že je nelegitimní. Samotná úzkost, že je nelegitimní. Já jsem objíral existenci smrti, říkal jsi smrti vlastně něco, že má člověk strach před něčím, co vlastně není. Ano, to bylo taková obsuditka trochu, že to, když se nevymyšle na to, už je stará, ale teď se mi, jak to říkáš, tak se mi vybavila jiná poloha. Ono totiž nejde o úzkost, jde o určitou věc, která ani nemusí být úzkostí doprovázena. Třeba, ačkoliv já jsem vždycky tak fondil Masarykovi, tak jednu věc jsem prostě nedokázal, víc věcí, ale v této záležitosti jednu věc jsem nedokázal nikdy spolknout. Totiž to, co se taky citovalo různě, a snad i nějaká knížka o tom vyšla, nebo nějaké moto někde, já teď nevím, to je ten jeho výrok, to diktum, já chci být já i po smrti. Tak to je formulováno tak, že teda na tom žádná úzkost není. Takže já nepolemizuji proti úzkosti, já polemizuji proti tomu soustředění na sebe. Ať už to má tu podobu, že to tak až brutálně vyjádří tím, já chci být já i po smrti, a nebo ať už to má tu podobu takové jakéhokoliv závratě z toho, že bych nebyl. Že tady to si končí a prostě už dále se mně to netýká, mě podívat, či já. Tohle to já bych chtěl přiznat, ale já myslím, že to taky patří k spáse, že člověk se osvobodí od téhleté, často křečené té úzkostné touhy, které pozachovávají své osvobodování. Já myslím, že to taky patří k spáse, že člověk je od tohoto osvobozen. Ano, patří to k spáse, ovšem zdá se mi, že to není té prvé součást spásy. Je to věc, která může být nahlednutá na nějaké nižší rovině. Myslíš? Tak jako nějak, kdybychom to rozdělili, jak říká, že něco může poznat rozumem a něco teda rozjebejt. A co bychom říkali na ta fyzická úzkost pro Kierkegaarda? Tak u toho Kierkegaarda je to trošku problematické. Tam se to nedá redukovat na tuhle úzkost, teda tu závřec toho, že já bych atd. Ta úzkost tam je taková objektivnější. To je blbý slovo, ale... Nerozumím, protože nakonec to přece nic jiného není. Když bych to chtěl vyjádřit nějak hrobě, primitivně, tak to nic jiného není. Až na zvrace smrti. Já nevím. Já nevím. On má zvláštní pojetí subjektů, nebo tak bychom řekli. Je to velmi překvapivé, když on říká, že subjektů, on to mu říká sebebytí, nebo v Němci to příkladně selbstsein, já nevím jak to je v dánským. Člověk je sám sebou, stává se sám sebou, nebo je už pak sám sebou, jako vztah k Bohu, který se vstahuje sám k sobě. Ten vztah k Bohu samozřejmě předpokládá, že kromě Boha tady je někdo, kdo se vstahuje. Ale ten, kdo se vstahuje, ještě není člověk. Není člověk on. Není to on sám. To je cosi takového, pojďte, jako lepšího pizza, nebo já nevím, teď to blbě rýčím, ale prostě je to takové pouhý stvoření jako každý jiný. Přesadli jsme to věděli z holastiky, že je to N s relativům, to znamenalo tedy, že tady je N s AC a to ostatní je jen pokud to má relaci k tomu N s AC. Všechna NC, jen pokud jsou v relaci k tomu, to N s AC jsou. Ta relace je ustavuje vlastně. Relace tady přestává, tak prostě nejsou. Nová věc u Kierkegora spočívá v tom, že člověk je tou bytostí, kterou Bůh chtěl. Já to teď řeknu velice blbě, to Kierkegora není, ale chtěl. Nemohl stvořit hotově, mohl jenom udělat jakousi přípravu k tomu. Stvořil bytost, která se stahovala jako každá jiná, se stahovala k němu, ale co není bylo zvláštní, že ona byla schopná se stahovat k sobě. Na rozdíl od všech ostatních. Až teprve v tomto vztahu k sobě, a to znamená k sobě, k tomu vztahu. Ona je daná tím vztahem Bohu. Ona se vztahuje k tomuto vztahu. Je to vztah, který se vztahuje k sobě. Teprve v tom je to srbstva. A teď pochopitelný... A ono všem říká, tak tohle je šílená nemoc. Těžká nemoc, která ohrožuje člověka, protože ve chvíli, kdy se začne vztahovat sám k sobě, tak se odtahuje od Boha. Ale musí tím projít. A není schopen tím projít, leč k smrti. Pokud je na to sám. A jedině Bůh mu může umožnit a usnadnit, aby z tohodle své bytí nevykročil do smrti, nebož do života. A ta úzkost se týká nikoli toho, jaký je vlastní existence. Protože ta je jen ve vztahu k Bohu. A ne ani toho vztahu ve vztahu k sobě. Protože tam je začátek úzkosti, ale je to úzkost člověka, který ví, že jde do katastrofy. Čili to je jen úzkost několika lidí. Většina si to vůbec neuvědomuje. Ale ta nejvlastnější úzkost je v tom, že já jsem své bytí odsouzené k smrti. Už tím, že jsem své bytí, nebudu-li zachráněn. Nebudu-li vytržen z té cesty nemoci, on přímo toto slovo poporát užívá, z té smrtelné nemoci, nebudu-li z toho vytržen. A tedy to vytržení ovšem tam vůbec přestává mít charakter takového potvrzení toho, co to je. To vytržení spočívá v naději toho, který se ke mně skloní. A co pak ze mě bude, nebo tam nějak přestává mít smysl vůbec se vztahovat k sobě a být vztahem k Bohu, tak pak je všechno v jednom, je všechno v Bohu a Bůh ve všem. Takže ta úzkost se netýká tý existence vlastní a tedy nikoli v fyzické smrti, tý podstatní, tý smrti věční, nebo smrti, jak to už je v evangelích rozlištěno. Jistě ne, já taky jsem nemyslel na fyzickou smrt, protože fyzická smrt konec konců je jenom příběh. To není, rozumíš, já nemyslel na fyzickou smrt, myslel jsem právě na tu smrt věčnou, na to nebytí, ne na nějakou smrt. A jak mi řekneš nebytí, tak ku podivu to je něco, co by jsem vůbec nenašel. Jemu nejde o nebytí, nejde o to, že já jakožto své bytí jsem ztracen. No ale v čem spočívá to ztracení? V čem spočívá to ztracení? Že jsem oddělen od Boha. No ale v čem já zažívám tu oddělenost? Jak ta úzkost ve mně vzniká? Já přece bych nemohl, ta úzkost přece není závislá na nějaké metafyzické úvaze. Ta úzkost je to, co nějak patří ke každému, každý konkrétní život tou úzkostí prochází. Já myslím, že ne. Každý prochází tou obyčejnou úzkostí z fyzické smrti. A není ta obyčejná úzkost té fyzické smrti, který není nějakým, teda řekněme, už nesignalizuje tuhletu hlubší úzkost? Nikoliv. Jestli něco signalizuje, tak signalizuje tu nebock smrti. No prosím, ta nebock smrti je pramenem právě té úzkosti. Ne, ne, ne. Co je pramenem té úzkosti? Ta je důsledkem té úzkosti. Nebo důsledkem je prostě ta úzkost. Ta úzkost je signálem, je znamením toho, že k té věčné smrti skutečně dochází. Až tady ta úzkost se týká právě něčeho, co vlastně by mělo být samozdrojem úzkosti. Prostě je to obava o něco, před čím bych se měl úzkostně bát, od čeho bych se měl varovat, jeden z nejhroznějších příznaků té smrti právě je tato úzkost. Takže já se bojím o něco, co naopak mě nejvíc ohrožuje. Ano, teď už to začínám kapírovat. A ta pravá úzkost nastupuje ve chvíli, kdy jsem ztratil zájem o předmět téhle první úzkosti. Už to pro mě vůbec úzkost není. Teď jsem našel tu pravou úzkost. Čili to na sebe nenavazuje. Ta pravá úzkost není prohloubením té první úzkosti. Prvním ho pak vyvrátí, naprosto ji nechává za sebou. Ta pravá úzkost se bojí toho, voč má se největší zájem za první úzkost. První úzkost vlastně chce. Já chci být já. Já chci žít věčně. A ta druhá úzkost říká, jen aby nedošlo k tomu, že můžu být já. No a co tady teď je vykoupení? Na to vykoupení tam, jak si to spočívá, že je z té těžké nemoci, takžka agonie, se probudím opět k životu. A to probuzení k životu, mám ten dojem, pro Kilke Gorda znamená, něco jako, jaký jsi já tam měl, furt takovej dojem, když on, jak si těžko se to dá dokumentovat, měl přesně. Tady už je potom jádro, tenhle probuzení k životu je přesně spásen. Ano, ale právě mám ten dojem, že u něho to je jakási taková zvláštní analogie, a nebo spíš jako antianalogie, nebo jak by se to řeklo. Toho, ty platonský a to je ještě další, pozdější představy, jako jeho vysvobození z těla. Tady on nemluví o vysvobození z těla, že on nerozlišuje tělo a duši. Takže nýbrž je to vysvobození z toho Selbstsein. Člověk už není oddělen od Boha, je v Bohu. Už není on, nýbrž je Bůh. A není v tom žádná záležitost, že já přestanu být. Pročkoliv to fakticky znamená, že já přestanu být. Psychologicky, určitou. Ta hra poslední věta není už ukvapená. To už přece není potom důležitý. Od té chvíli už by to přestalo být důležitý, zda jsem nebo nejsem. U toho Joba mý veškeří doufání je složeno v tom, že nad mým prachem, kde nejposlednější se postaví, ale ještě tam je ten zlatej, že potom a o komé uzřív. Já myslím, že aplikace toho textu je, že to je jen takový senzus akomodátus. Páč ten původní smysl. Asi pravděpodobně nebude ten, který do textu vkládáme. Jeho musíme vytrhnout z kontextu, aby nám vyhovovalo. Já myslím, že právě ve starém zákoně asi dost těžko budeme moc použít kteréhokoliv textu. Ale spíš bych rád, jestli bude to já, který ho uzřív, tam říká jo, a nikdo jiný. Rozumíš? Čili jde tady o to zachování toho selbstáňu. Na konec. Rozumíš? No jo, tak to von by Kirkov na konec řekl taky. Zachování toho selbstáň, které ovšem už není oddělané od Boha. Víš, to je takové zachování. Já vím, já bych to spíš chtěl tak nějak... Mě to zajímá teologicky, zajímá mě to jistě osobně, protože to zajímá každého osobně, takhle to záleží. Spíš mě to zajímá teologicky. Řekněme, chtěl bych vědět, jak to v té novozákonní teologii vypadá. Rozumíš? Kde je ta spása, o které mluví nový zákon? V těch nových ježišových, zejména když se tam mluví o těch znamených ježišových, vždycky se zdá, jakoby ta spása byla nevíře. Spasit je víra. Zachrání se vírou. No a čím se zachránil ježiš? A v čem je ježiš, jak mohu říct o ježiši, že je spasitelný? Tam přece musí v téhle osobnosti, v jeho životě a v jeho smyšlení, musí být nějak, mám-li to vyznat smyslu plně, tak musím nějak tušit, co je to spasitelné. Jinak to nemá smysl vyznávat ježiši jako spasitelný. Myslím si, že je to nějaká záchrana od sebe samého. V takových těch výrocích o strátě života, kdo stratí, tak spasí se ten, kdo stratí svůj život. Tak tam to nějak řečeno je, že kdo se chce zachránit svůj život, tak kdo má o něj strach, se bojí o svůj život, tak ten se vrhá do záhoby. Ježiš říká, že vychází člověk vstříc záhobě tím, že se bojí záhoby. Ježiš přece není spasitelem tím, že člověka poučil o něm samému. On ji nechtěl a taky konec koncu nedělal. Víš, že toho to naučil, ne? To je taky ještě malé. Ježiš byl nějakým velkým spasitelem tím, že je učitel. Když je někdo spasitel, tak není přece spasitel tím, že tě o něčem poučí, ale je spasitel tím, že tě nějak zachrání skutečně. Tady musel být nějaký čin. Nejde tady o něj ukázání, jenom nějaké cesty, ale jde tady o nějaké otevřené cesty. O nějaký čin, který něco pro budoucnost umožňuje, ne jenom ukazuje. Ano, ale... A umožňuje něco, co člověk sám nemůže. Co by sám bez toho činu nemohl. Ne, co by ho i nenapadlo, ale co by ani nemohl. No tak to já... Tak to vždycky přestane klasicky jako mysle. Podívej, naučit někoho můžeš nejenom tím, že mu něco vylíčíš. Naopak v některých případech to prostě ani nejde vylíčit. No naučíš, můžeš někoho, ale něco mu uděláš. Ano, něco mu uděláš, něco uděláš, ukážeš... A on to jako... Ano, je to příklad. On to pak udělá po tobě. Když, podívej se, u Pavla je strašně moc... A on to potom udělá po tobě. Jenomže on byl schopen to udělat už předtím, jenomže nevěděl, že právě toto je mu to udělat, aby byl zachráněn. Aby sám sebe zachránil, aby se spasil. Ale zachrání se člověk, zachrání se sám sebe, a ten spasitelský čin můžeš redukovat jenom na jakési exemplu, na jakýsi příklad. Pořád. Ne. To je jenom, kdyby to mělo tu podobu, že prostě ti ukáže, jak se dělá výmyk, ty to furt nevíš, a když si dáš dobře pozor, tak teď vidíš a uděláš to pod něm po V10. Takže ty jsi ho udělal sám, a on ti byl jenom takovým zorem. Ale ve chvíli, kdy to není jenom takové, taková techné, kdy to není jenom otázka dovednosti. Nímbrž, když ten výmyk uděláš, tak se dostáváš na jakousi cestu. To není uzavřené, ale dostáváš se do jakousi lajnu, do línie, do jakousi tradice. No a v pořádku. Takže se ocitáš v nové situaci. Ano, v pořádku. Ne úplně, ale stejně. A tím, jak se zapojíš do té linie, tak samozřejmě to neděláš ty. To prostě, to nemůžeš říct, ty se spasíš sám. Prostě spásobnostná je ta linie, to, který se zapojil. A když z ní vypadneš, tak je konec. To neděláš ty. To je tady, to je cesta, po které jdeš. Já vím, ale tu cestu já jsem vstupuju sám. Samozřejmě musíš na ní vstoupit sám. Nikdo za tebe nemůže vstoupit. Ale může ti někdo ukázat, která to je ta cesta. A jak na ní vstoupit. No a někdo byl ten první, kdo tu cestu ukázal. No, to je ale pořád jen taková záležitost. Kdyby tady byl někdo první, kdo tu cestu odvěřel, tak to by bylo něco jinýho. Rozumíš? No to je to tež. Ukázal nebo odvěřel. Jak si cestu cvíkají. Někdo tu cestu poprvně jde, předtím tam žádná nebyla. Tedy ukázal cestu, to znamená, že první šel tu cestu, tak jí ukázal a vytvořil zároveň. To platí oboje. Ta cesta předtím nebyla. Cesta musí být tím, že někdo jde určitým směrem a zůstane za ním tedy potom ta cesta. Dokovat tím směrem nikdo nejde, tak tím směrem žádná cesta taky nevede. Tak to myslím. Ano, když Kolumbus třeba se vydal někam, tak tam předtím žádná cesta nebyla. A od té chvíli, kdy byl, ale vlastně udělal. Udělal, ano. To je ale pravda. Mně se zdá rozumět, že u Pavla takové zdáněvěnosti, které jsou preexistenci, on tady má pravděpodobně potíž. Ta potíž u Pavla je vlastně otázka, potom jak, řekněme, je. Proto asi rozumíš, třeba řekněme to srovnání, že ono vypadá strašně gnosticky, ten první Adam a druhý Adam, že jo. A to, že o těch gnosticích měli taky dva první lidi, že jo. A ten nebeský člověk a to hrtá dělá z Krista, vlastně toho nebeskýho člověka, že jo. Jemu, Pavlovi zřejmě a dokonce řekněme potom to, že třeba řekněme, se Pavle jako by směřoval už s tou preexistenci, třeba řekněme, který ten, když tam situje ten Hindus, který je výsloveně preexistenciční. Tak já myslím, že on má celý problém, problém Pavlov právě je otázka, jaký Ježíš spasitel a jak to, že Ježíš je spasitel všech lidí. Tohle to myslím, že je základný problém Pavlov. A řeší ho tedy, řeší ho, on ho do svoje řešení, já nevím jak ho vlastně řeší, ale do svoje řešení, který vyslovuje, řekněme, gnosticky. Nikoliv. A tím taky samozřejmě praštní gnostici se taky vyjavřovali mytologicky, myticky, ale tedy v tomhletom případě, když mohli jako Adamovi všichni řešit, tak v Ježíši všichni jsou spasení a tak dále, tak to jsou výsloveně takový ty paradoxy gnostický. Taková paráda mezi Adamem a mezi Ježíšem, to je jasný. Pojď mi na chvilu promiň, já jsem na to zapomněl. Tak trošičku malý, vlastně mi to, vlastně mi to, vlastně mi to jako, víc se mi to srovnává. Takovou jednu věc bych, z druhé strany, totiž já se bojím jedné věci, kdyby se to spasení chápalo jako něco, co udělal Ježíš pro ty druhý, za ty druhý, co vykonal a co má takovou povahu, že to s nimi něco udělalo, s těmi se všemi lidmi, tak je to něco, co činí celou tu otázku třeba dějin naprosto takovou nesmyslnou, tak zbytečnou. K čemu vůbec je to lidský plavučení? To ty lidi mohli být spasený hned na začátku, a pak jsou odolí křihu. To se mohlo všechno udělat včas a ne teď to zachraňovat, když je to v takovémhle strabu. To nejde chápat to spasení jako Ježíšova techné vynález, co se dá udělat. Já nevím, jak bych se vyjádřil, aby to nedalo chápat, že něco udělalo a tím se s námi se všemi něco stalo. To by bylo možné jenom, kdybychom řekněli mysli tak primitivně, jako třeba myslela ta první skupina těch bratří s bratrem Řehořem, že totiž stačí ten nový zákon. To naštěstí tedy jako, rozumíš, ty si z začátku vůbec se měli zájem naopak, která pohodlil starym zákonem a říkali prosím, tady teprve něco začalo, tam to všechno bylo blbý a špatný. A když přišel čas, který byl uhořený v bohu, tak přišel syn boží a všechno naložilo pořádku. A předtím to bylo všechno v nepořádku. Tak to mysleli ti bratři, proto nechtěli o starym zákonu z načátku číst. Napřed teda jim šlo jeho nový zákon. To až pod zavukášem a tak dál, potom začal ten zájek takového starého zákona, a od celého byl blbý, že ty byly pochodili teda potom tím kralickým překladem. Je jasný, že Ježíš musí být nějak začátkem i koncem. To znamená tedy, že on na nic nepřišel. On je jenom nějakým završením a zároveň počátkem. Mně se vždycky zdálo, že to je špatně, když se říká, že já jsem alfa i omega první, poslední tam má být. Já jsem omega i alfa, poslední i první. První i poslední znamená, že je úplně na začátku preexistentní a úplně na konec jako ten zvítězilej, v účce zvítězilej círku. Tam jde o něco jiného. On je konce vyvrcholení určité smysluplné dějiné linie. A začátkem určité smysluplné linie nové. To myslím, že je v tom jakási ta preexistence, který byl, který je a který přijíti má. Já myslím, že ta preexistence je takovým špatným pokusem vyjádřit tohleto, že Ježíš je omega i alfa. Je to takový mytologický, agnostický pokus vyjádřit tohleto, že Ježíš není pouze nějakým počátkem. Že ten počátek má nezbytnou historii. Ano, že to slovo boží, kterým je, takže už tady bylo. A že nikdy nebylo tak jasně vysloveno, jako je vysloveno teď, že nějak rostlo jako semeno. Teď o těch semenech ty gnostici taky strašně moc mluvili. A Ježíš třeba řekněme, slovo boží přirovnává k semení. I zalí až přirovnává slovo k semení. Nevrátí se ke mně prázdn a tak dál. V tom, že je to vyjádřeno, je mu nutno si odmyslit to mytické a agnostické zavobalení tohohle. Ale že asi pan spodebně Pavel tohleto nedovedl nějak jinak říct. Když říká, že všichni byli v moři rudem v Kristu pochřtěni a všichni byli z jedné skány, kterou byl Kristus a tak dál. Že on tam pořád tohleto říká. No ale přitom zřejmě, když už řekne, že všichni přečli mořem rudým a byli pochřtěni v Kristu a všichni byli z jedné skány a ta skána pak byl Kristus, no tak to přece nemůže myslet, rozumíš, jinak než obrazně. Ale chci tím se vyjádřit tohleto, že tady něco rostlo, co v Kristu bylo dokonáno, ale zároveň tedy začalo. Já myslím, že ten, když on pak, když mluví o preexistenci Kristl, je tak si všimně, že on nemluví nikdy o preexistenci Kristl tak jako mluvili scholastici třeba už, nebo jako už spekulovali komisy. To znamená, on nikdy teda nenahríží, řekněme Ježíše, tak jenom nějak ontologicky. Neptá se napřed po Ježíši, jak je nějak sám v sobě a potom po Ježíši, který něco vykonal. On když mluví o Ježíši i tom preexistujícím, a tom všeobecném spásu přinášejícím, on vždycky mluví o Ježíši ukřižovaném. To znamená o tom historickém konkrétním Ježíši, který žil a něco vykonal. On ho neodděluje, jeho bytost od jeho života nějak. Ty se tam potom tedy potom, on teda potom byt Ježíšově, jak je Ježíš sám v sobě. A potom teprve byla otázka po spasiteli. Napřed byla otázka po logu, a potom teprve byla otázka po logu v těleném. Kdežto u Pavla tohleto rozlišení mezi tím ondickým Ježíšem a mezi tím Ježíšem vykonavším spásu člověka, tohleto rozlišení tam není. Tam je vždycky ten Ježíš ukřižovaný. V tom hymnu třeba. Ponížil se až k smrti a proto ho Bůh povýšil. Napřed tam říká, že byl v podobě Boží. Ale potom říká, že ho povýšil Bůh, proto se stál poslušným až k smrti, a to k smrti kříže. Když mluvím o té preexistenci, tak mu jde o to, jak to, že tato kenoze, tato poslušnost je spásou. A byla vždycky spásou totiž. Přišli jste z káry a z káru byl Kristus, ta byla vždycky spásou, ten Kristus byl vždycky nějak spásou. To, co Kristus tak vykonal, to bylo vždycky spásou. Nikdy to nezačalo být spásou, teprve Kristem, ale bylo to spásou vždycky od počátku lidského pokolení. Jako od počátku lidského pokolení člověk řešil, tak od počátku lidského pokolení mohl být spasen jen tak. A de facto byl spasen jen tak. Tady je nějaký problém v tom, že na jednu stranu je pravda, že my tak z jiných situací víme, že třeba v určité situaci samoděržavý nebo nějakého absolutního panování nebo terroristické diktatury nebo tak, takže prostě je jen jedna cesta, řekněme teda, jen jedna cesta z toho, že to je velmi nesnadné tohle překonat a jen jedna cesta z toho je. A teď prostě kdo to uvidí, že tahle cesta teď je odeřená, teď je možná, že teď se to dá udělat. A když se to přehlídne, tak klasičně. A jako vždycky jenom tahle cesta. A původ je jak živa. Mně se zdá, že je to nehistorické trošku. Že to je takový příliš sociologizující pojetí. Že...

====================
s2.flac
====================
Ono je velice předvěsně a přibližně řečeno, ale Ježíš jaksi nemusel přijít. A zejména nemusel přijít tenkrát. Mohl přijít tisíc let dřív nebo tisíc let později. Dřív ne, ale později jo. Nějak to nemusel přijít, ale moh přijít tisíc let předtím. Je to konkrétní historická osobnost, která předpokládá konkrétní historické prostředí. No samozřejmě o tisíc let později by měl přistavit jiný, ale to je kolorit. To není podstatná. Cože? Nebyl by to on. No dobře, tak to byl někdo jiný. Mějte votu z pásu. A tak. Ta cesta z pásy mohla být objevena o tisíc let později. Nebo objevena, jak jsme řekli. Ano, ano. Vyšla cesta nebo... A mohla vypadat, ten kolorit mohl být jiný, úplně teda za jiných podmínek. Tu zvlášť, tu jedinečnost vidím právě v tomhletom, že to nemuselo být tak, jak to bylo. Že to mohlo být jinak. Že v tomto smyslu se to jako preexistentní nedá chápat, že tam je chyba nějaká. Prostě preexistentní Mozart, preexistentní Beethoven, preexistentní Rubens, nebo Michelangelo, nebo já nevím, nebo kohokoliv. To je nesmysl. Ty zrovna tak mohly být a nemuseli být. Ten rozdíl nespočívá v tom, že to jsou jednotlivci z pliády různých umělců. Protože to tady je jedinečná záležitost, která sice snese jakési srovnání s proroky, ale celkem jenom tak, aby na jejich pozadí. I při tomhle, při svrchovanosti, platí tohleto, že to je zcela jedinečná věc. A to nejenom díky tomu kolorytu. Ten koloryt ten vždycky nějakou jedinečnost dodává čemusi. Ale to není to docela. Jedinečná v tom smyslu, že mohla a nemusela nastat. Že mohl a nemusel přijít. Nebo mohl přijít jinej a jiný. Tohle to tam musí zůstat zachováno. Jinak to se stává nějakou si archetypickou struktúrou. Podle mě, když žádným způsobem neplatí to slovo, a jiný tedy, když ho... Podle mě, když žádným způsobem neplatí, že je říšen veda v každém případě. Je, to platí, protože je koncem prorocké tradice. Dál už prorocká tradice prostě nemůže jít. Tím končí a tím vyvrcholila. Jak mi nějaká tradice vyvrcholí, tak pak se musí... Já neřeknu, že něco vyvrcholí. Teď to neskončí. Já neřeknu, že něco vyvrcholí. To vyvrcholení nějak musí můjtě přesahovat. No samozřejmě, to znamená, že jedna cesta byla dovršena a součásti se najednou otevřela cesta nová. A ta nová cesta nevyprývá z té staré. To bylo dobře. Zavříte. To nejde zavřít. Nejdře musí se zavřít, když mě líčí v plátce a pak to je malé. To je nejčastější.

Strojový, zatím neredigovaný přepis