>>>

Pravda

10. II. 50

subjekt – objekt

(jak se zachovat)

úsilí o vyloučení specifičnosti subjektu

odpor k hypostazi objektu

staré definice o adekvaci

rozbor myšlení, pojmů: význam intence? jde o souvislost!

pozadí: struktury?

to předpokládá racionalitu strukturální pro realitu; proč?

povaha výkladu: celá věda stojí na předchozím předpokladu

je-li kořen pravdy v realitě, je v důsledku toho pravda relativizována pro člověka: buď je pravda něco srozumitelného, a tím jen částečně může postihnout vždy do jisté míry iracionální (≡ reální, existující) skutečnost; anebo se kryje se skutečností, a tím bere na sebe i její iracionalitu, a tedy nutně i její nejistotu pro člověka

tím spíše však je relativizace implikována v pojetí, které kořen pravdy hledá v subjektu: zachována zůstává sice srozumitelnost, ale ztrácí se tím více jistota, neboť není vůbec žádné opory mimo subjekt – člověk jde mírou všech věcí

Přece však má smysl (a trvalý), že věcí mají svou míru. Není-li tou mírou člověk, je potřeba pevnější opory. Jaké? Takové, kterou i člověk, a především (či lépe: povýtce) člověk bude měřen.

(Platónské) ideje?

### 500210

<<<

>>>

Zjevení

„Offenbarung als Grund und Gegenstand der Theologie“ (Brunner)¹

_______________________________________________________

Zjevení není úkaz (fakt), nýbrž porozumění úkazům (faktům); hořící keř apod. není zjevením, nýbrž pouhou kulisou jeho. Celé dějiny, historické katastrofy a vůbec všechny události historické jsou kulisami, jevištěm zjevení, ale ovšem nejsou se zjevením ztotožnitelné. V tom smyslu ovšem Ježíš také není (jako historická osobnost) ztotožnitelný se zjevením, nýbrž bez zjevení nemohl být poznán jako Kristus, Syn Boha živého (Mat. 16,17). To ještě nemusí znamenat, že historický Ježíš není skutečně Synem Božím; býti Synem Božím však neznamená ještě býti zjevením, právě tak jako Logos, Slovo (neznamená) není totožné s pochopením, s věrou.

Historický Ježíš je tedy skutečným Spasitelem, ale není zjevením, nýbrž jeho vztah k zjevení (Božímu) je takový, že jednak je předmětem zjevení, jednak ohlašovatelem, poslem zjevení a konečně vykonavatelem zjevení.

Zjevení je tam, kde přímo ke mně mluví Bůh; tj. kde člověk bezprostředně slyší, vidí Boží rozkaz, Boží slovo, kde mu tedy rozumí, kde je mu plán, myšlenka Boží otevřena, odhalena, tam, kde je účastníkem Boží moudrosti, kde je mu sděleno, co Bůh od něho žádá, resp. kde mu to je jasné (i když se vymlouvá nebo vzepře). Zjevení není tedy v situaci, nýbrž v pochopení situace; není ve věcech, nýbrž v porozumění, kde je jejich místo v Božím určení.

Proto není zjevení tam, kde není opravdového mravního a intelektuálního úsilí o porozumění Božím rozkazům. Zjevením není přepadán člověk lhostejný, nýbrž jen zaujatý, byť bloudící.

Zjevení je tam, kde Bůh odhaluje tajemství.

25. 8. 50

### 500825

<<<

>>>

[Zjevení, theologie a filosofie]

Zjevení je kontingentní, ale není beze smyslu ani bez důsledku pro skutečnost. Theologie drží kontingenci zjevení, filosofie je interpretuje tím, že je v dané situaci a chvíli konkretizuje a aktualizuje. Filosofie však právě pro tuto práci nemá sdostatek obranných prostředků proti imanentizujícímu (nutně) vlivu takové interpretace (i když ovšem se má, může a musí této tendenci bránit). Theologie je strážkyní nepodmíněnosti, kontingence zjevení; v důsledku toho však zůstává nutně jaksi za hradbami aktuálního světa a na jejích tezích je pouze odlesk, poprašek souvislosti (resp. porozumění) se světem. Když se tento poprašek ztratí, mizí srozumitelnost theologických tezí a theologie pak nemá vlastních prostředků k nápravě. Theologie žije (čerpá) nejen ze zjevení, nýbrž i z filosofie; theologie bez (věřící) filosofie nemůže existovat. Ovšem ani věřící filosofie se neubrání naturalismu bez pomoci křesťanské theologie.

9. IX. 50

### 500909

<<<