Tento text z února 1950 se zabývá filosofickou problematikou vztahu mezi subjektem a objektem a hledáním adekvátní definice pravdy. Autor analyzuje napětí mezi snahou o vyloučení subjektivity a odporem k absolutizaci objektu. Ústředním tématem je otázka, zda kořen pravdy spočívá v realitě nebo v subjektu, přičemž obě možnosti vedou k určité formě relativizace. Pokud je pravda zakotvena v realitě, musí se vyrovnat s její iracionalitou a existenciální nejistotou. Pokud je však hledána v subjektu, ztrácí jakoukoli vnější oporu, což vede k pojetí člověka jako míry všech věcí. Text uzavírá úvahou o nezbytnosti pevnějšího, objektivního měřítka, které by přesahovalo člověka a jímž by byl člověk sám poměřován, čímž odkazuje k platónské tradici idejí. Autor se táže po povaze racionálních struktur, které jsou předpokladem vědeckého výkladu a porozumění světu.