Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
doc01941620171128185805_001.jpg
====================
2 usone OD DOAN DU Úvod do filosofie 2 DU
doc01941620171128185805_001.jpg
====================
2 usone OD DOAN DU Úvod do filosofie 2 DU
====================
doc01941620171128185805_002.jpg
====================
O O O Úvod do filosofie DU 1973 394 19.173 /M/...je-li to umělecký dílo - von mi říkal: neexistuje kriterium. /L/ No, ano, nepředpokládáme-li, že je společný vnitřní svět, tak není ! /M/ Může ještě dovykládat? Já jsem říkal, tak jaký je vlstně smysl vůbec malování, nebo v čem on ho vidí, a po mnoha hodinách jsem si nějak z jeho odpovědí vybral nebo vydedukoval takovou divnou poučku, že - to je jeho, to se teda pamatuju doslova - že on má před sebou prázdné plátno, a začne rozhovor s tím plátnem, nebo namaluje čáru, a ta čára ho provokuje, na tu čáru odpoví zase jinou čarou, a dojde k rozhovoru, k takovýmu napětí, lásce, nelásce, odehrává se něco mězi tím dílem a umělcem, ve chvíli, v určitý chvíli je teda ten umělec ve stavu, kdy řekne amen, že a pak dívák, kterej to vidí, někdy teda má možnost kousíček toho rozhovoru, podle Mirka, odvinout jakoby zpátky. No, ale to je, to je ... umělecký dílo jako rozhovor. ... Třeba prohlašoval, že teda je potřeba k tomu se to učit, rozlušřadu tit oňanamdo šifer, že nějak tradící vznikly uěčitý takový konvence přinejmenším, budto který někdo dodržuje, nebo přesně nabourává, to že už se nějak čte potom, jakým směrem se ten rozhovor ubíral. Čili já jsem z toho pochopil, že se můžu podívat na obrázek, může se mí líbit nebo nelíbit, jenom na první pohled, pak že o něm můžu uvažovat a pokusit, se, co asi ten autor, když to dělab, no a nebo můžu naprosto neporozumět, protože to neznám, předpokládalo by to strašně dlouhý školení, znalost těch šifer a vůbec jiných věcí, a že na konec teda nejenom proto, že jsem laik, ale prý i jako odborník nemůže - no ale to už jsem řek, že - odhadnout... kromě výjimek že jo, naprosto jasných, kde je to vidět, že je to kýč. /L/ No, to je zajímavá věc. Ovšem teda, je to docela krásný, někdy by bylo dobrý se sejít s Mirkem, a ted to celý probrat. Totiž: s kým on hovoří ? Ty říkáš: roz_ hovor s uměleckým dílem. No ale když udělá čáru, to není umělecký dílo. On hovoří s tou čárou? Ta čára ho provokuje. Ale s kým hovoří ? /M/ No patrně sám se sebou. /L/ Jakej je to rozhovor sám se sebou? To není rozhovor. /M/ No to já nevím. Možná je. /L/ Rozumíš, ale hned na začátku už jsme tady' tadistebtížích, jenomže /M/ No já rozumím, že to je jenom obraz. Ale patrně hovoří sám se sebou, a ten obraz mu dělá nějakýho katalyzátora, kterej ten rozhovor umožňuje /L/ No počkej, katalyzátor. Vždyť ten obraz není. /M/ No, ten tvořící se, vznikající..každá nová čára-buăto určitej rozhovor přetrhne, vyprovokuje novou otázku, nebo ... nevím. Já nejsem kumštýř. /M/ No, ale on třeba je. Ale jedna věc je ten jeho kumšt, a druhá věc, co si on o tom myslí. On si může myslet uplný blbosti ... /M/ To já vím ! /L/ a na druhý straně může myslet senzačně, a bejt blbej malíř, že, to je samozřejmý. To všecko... /M/ uměleckou tvorbu jako možnost jakýsi demonstrace toho, že tady je ten vnitřní svět, který uvažuje potom posoizení, porovnání, existuje... To u těch vývojovejch řad je to nějak pravděpodobnější, že nejde k nějakým patvarů ačkoliv
doc01941620171128185805_002.jpg
====================
O O O Úvod do filosofie DU 1973 394 19.173 /M/...je-li to umělecký dílo - von mi říkal: neexistuje kriterium. /L/ No, ano, nepředpokládáme-li, že je společný vnitřní svět, tak není ! /M/ Může ještě dovykládat? Já jsem říkal, tak jaký je vlstně smysl vůbec malování, nebo v čem on ho vidí, a po mnoha hodinách jsem si nějak z jeho odpovědí vybral nebo vydedukoval takovou divnou poučku, že - to je jeho, to se teda pamatuju doslova - že on má před sebou prázdné plátno, a začne rozhovor s tím plátnem, nebo namaluje čáru, a ta čára ho provokuje, na tu čáru odpoví zase jinou čarou, a dojde k rozhovoru, k takovýmu napětí, lásce, nelásce, odehrává se něco mězi tím dílem a umělcem, ve chvíli, v určitý chvíli je teda ten umělec ve stavu, kdy řekne amen, že a pak dívák, kterej to vidí, někdy teda má možnost kousíček toho rozhovoru, podle Mirka, odvinout jakoby zpátky. No, ale to je, to je ... umělecký dílo jako rozhovor. ... Třeba prohlašoval, že teda je potřeba k tomu se to učit, rozlušřadu tit oňanamdo šifer, že nějak tradící vznikly uěčitý takový konvence přinejmenším, budto který někdo dodržuje, nebo přesně nabourává, to že už se nějak čte potom, jakým směrem se ten rozhovor ubíral. Čili já jsem z toho pochopil, že se můžu podívat na obrázek, může se mí líbit nebo nelíbit, jenom na první pohled, pak že o něm můžu uvažovat a pokusit, se, co asi ten autor, když to dělab, no a nebo můžu naprosto neporozumět, protože to neznám, předpokládalo by to strašně dlouhý školení, znalost těch šifer a vůbec jiných věcí, a že na konec teda nejenom proto, že jsem laik, ale prý i jako odborník nemůže - no ale to už jsem řek, že - odhadnout... kromě výjimek že jo, naprosto jasných, kde je to vidět, že je to kýč. /L/ No, to je zajímavá věc. Ovšem teda, je to docela krásný, někdy by bylo dobrý se sejít s Mirkem, a ted to celý probrat. Totiž: s kým on hovoří ? Ty říkáš: roz_ hovor s uměleckým dílem. No ale když udělá čáru, to není umělecký dílo. On hovoří s tou čárou? Ta čára ho provokuje. Ale s kým hovoří ? /M/ No patrně sám se sebou. /L/ Jakej je to rozhovor sám se sebou? To není rozhovor. /M/ No to já nevím. Možná je. /L/ Rozumíš, ale hned na začátku už jsme tady' tadistebtížích, jenomže /M/ No já rozumím, že to je jenom obraz. Ale patrně hovoří sám se sebou, a ten obraz mu dělá nějakýho katalyzátora, kterej ten rozhovor umožňuje /L/ No počkej, katalyzátor. Vždyť ten obraz není. /M/ No, ten tvořící se, vznikající..každá nová čára-buăto určitej rozhovor přetrhne, vyprovokuje novou otázku, nebo ... nevím. Já nejsem kumštýř. /M/ No, ale on třeba je. Ale jedna věc je ten jeho kumšt, a druhá věc, co si on o tom myslí. On si může myslet uplný blbosti ... /M/ To já vím ! /L/ a na druhý straně může myslet senzačně, a bejt blbej malíř, že, to je samozřejmý. To všecko... /M/ uměleckou tvorbu jako možnost jakýsi demonstrace toho, že tady je ten vnitřní svět, který uvažuje potom posoizení, porovnání, existuje... To u těch vývojovejch řad je to nějak pravděpodobnější, že nejde k nějakým patvarů ačkoliv
====================
doc01941620171128185805_003.jpg
====================
C O C Úvod do filosofie DU 1973 stejně nevím /L/ No, tak to je možný, mně se to zdá u toho uměleckýho díla takový mnohem přesvědčivěji demonstrovatelný. A to tobě se nemusí zdát - to je taky nesnáz. Ostatně to taky bylo jen na okraji. já bych byl vů/M/ No, Ládo, já bych tě prosil - já eště asi 10 minut můžu zůstat. Jestli bys byl tak hodnej a řek mně, co si mám přečíst nebo prohlídnout, nebo jak mám začít /L/ No, my bychom si teda vůbec měli domluvit, jak asi bychom bec nejradši, kdyby sis to všecko jako volil sám, poněvadž pro mně je to nejlepší příležitost nebo zkušenost teda jak ... těžko můžu vlízt - no prostě je to zajímavý, no... /M/ Já neumím vůbec nic, a chtěl bych vniknout do filosofie, trošku... /L/ Mně připadá, že je nevhodný začínat jak tam mám některý stránky, a zje ména jak jsem to chtěl pak psát v takový vyšlechtěnější podobě - tak hned na začátku jsem chtěl uvažovat o obtížích vůbec té myšlenky, zdali lze uvádět do filosofie. To sem nepatří vůbec... /M/ Ne, to sem naptří. Pak si myslím, že nemusíme aspoň pro začátek uvažovat o tom okruhu otázek počitku, vědomí, vnímání ... /L/ Ano, jistě, a je to taky takový zastaralý... /M/ Je ta taky jednak okrajová záležitost, si myslím, a pak jakousi představu mám o tom, i z psychologie /L/ Dneska teda vopravdu filosofie s tím vůbec... to je tak na okraji, prostě, to je úplně přístup takovej opuštěnej... e protože /M/ No a navrhoval bych v tuto chvíli, abychom taky nezačínali etikou proč ? Mně by zajímala, tedy nevím, co toje, tak zvaná noetika jakéa ontologie, ta něco takovýho, tyhlety klasický filosofický témata /L/ Tak ta tak zvaná ontologie, ono se to taky ještě nekreje zcela, Aristoteles tomu říkal proté filosofiá. Ovšem to proté neznamená, že se tím začíná, on je to spíš konee v jkstém smyslu, završení toho myšlenkovýho úsilí. Nicméně však v tom systematickým výkladu to musí bejt na začátku, jinak to všechno visí ve vzduchu, pokud toto není nějkým způsobem /M/ Je-li možno, tak bych chtěl začít tímhle. /L/ Dobrý. To by tedy asi tak bylo ... No ale to pak ovšem znamená skutečně buď systematickej výklad, anebo vycházení z jakýhosi textu. Protože jako jen tak v řeči dospět k tomu se nedá ... úvod /M/ Jestli ne systematický výkladm tedy alespoň takový minimální Mým k systematické u výkidu. Něco prostě o tom musím vědět, musím znaát pojmy, mít představu dřív ještě než začnu číst text. Pak by mně teda bavilo mít v ruce text, a kdybys mi ukázal, co se dá z různých formulací, souvislostí vydedukovat, co tím naznačuje že to říká tak a ne jinak... /L/ Ano, to pak je otázka hermeneutiky. Tak jo. Já si to trochu jako rozvrhnu, jak by asi nejlepší bylo /M/ Můžu se na to nějakým způsobem připravit ? Můžeš mi něco doporučit, co bych měl
doc01941620171128185805_003.jpg
====================
C O C Úvod do filosofie DU 1973 stejně nevím /L/ No, tak to je možný, mně se to zdá u toho uměleckýho díla takový mnohem přesvědčivěji demonstrovatelný. A to tobě se nemusí zdát - to je taky nesnáz. Ostatně to taky bylo jen na okraji. já bych byl vů/M/ No, Ládo, já bych tě prosil - já eště asi 10 minut můžu zůstat. Jestli bys byl tak hodnej a řek mně, co si mám přečíst nebo prohlídnout, nebo jak mám začít /L/ No, my bychom si teda vůbec měli domluvit, jak asi bychom bec nejradši, kdyby sis to všecko jako volil sám, poněvadž pro mně je to nejlepší příležitost nebo zkušenost teda jak ... těžko můžu vlízt - no prostě je to zajímavý, no... /M/ Já neumím vůbec nic, a chtěl bych vniknout do filosofie, trošku... /L/ Mně připadá, že je nevhodný začínat jak tam mám některý stránky, a zje ména jak jsem to chtěl pak psát v takový vyšlechtěnější podobě - tak hned na začátku jsem chtěl uvažovat o obtížích vůbec té myšlenky, zdali lze uvádět do filosofie. To sem nepatří vůbec... /M/ Ne, to sem naptří. Pak si myslím, že nemusíme aspoň pro začátek uvažovat o tom okruhu otázek počitku, vědomí, vnímání ... /L/ Ano, jistě, a je to taky takový zastaralý... /M/ Je ta taky jednak okrajová záležitost, si myslím, a pak jakousi představu mám o tom, i z psychologie /L/ Dneska teda vopravdu filosofie s tím vůbec... to je tak na okraji, prostě, to je úplně přístup takovej opuštěnej... e protože /M/ No a navrhoval bych v tuto chvíli, abychom taky nezačínali etikou proč ? Mně by zajímala, tedy nevím, co toje, tak zvaná noetika jakéa ontologie, ta něco takovýho, tyhlety klasický filosofický témata /L/ Tak ta tak zvaná ontologie, ono se to taky ještě nekreje zcela, Aristoteles tomu říkal proté filosofiá. Ovšem to proté neznamená, že se tím začíná, on je to spíš konee v jkstém smyslu, završení toho myšlenkovýho úsilí. Nicméně však v tom systematickým výkladu to musí bejt na začátku, jinak to všechno visí ve vzduchu, pokud toto není nějkým způsobem /M/ Je-li možno, tak bych chtěl začít tímhle. /L/ Dobrý. To by tedy asi tak bylo ... No ale to pak ovšem znamená skutečně buď systematickej výklad, anebo vycházení z jakýhosi textu. Protože jako jen tak v řeči dospět k tomu se nedá ... úvod /M/ Jestli ne systematický výkladm tedy alespoň takový minimální Mým k systematické u výkidu. Něco prostě o tom musím vědět, musím znaát pojmy, mít představu dřív ještě než začnu číst text. Pak by mně teda bavilo mít v ruce text, a kdybys mi ukázal, co se dá z různých formulací, souvislostí vydedukovat, co tím naznačuje že to říká tak a ne jinak... /L/ Ano, to pak je otázka hermeneutiky. Tak jo. Já si to trochu jako rozvrhnu, jak by asi nejlepší bylo /M/ Můžu se na to nějakým způsobem připravit ? Můžeš mi něco doporučit, co bych měl
====================
doc01941620171128185805_004.jpg
====================
c O O C Úvod do filosofie DU 1973 přečíst nebo jestli máš nějakej filosofickej slovník, z něhož bych si mohl přečíst hesla, různých slov, s kterými se tam pracuje, nebo jestli víš, že v nějaké knize je tak strušně a lidsky to shrnuto... ? /L/ Já si to budu eště muset... Já jsem tímhle směrem neuvažoval, a tak mi k tomu nic nenapadá... Jsou věci, který jsou příliš rozsáhlý, i když dobrý /M/ Česky ? /L/ No česky ne. Česky není vůbec nic. No, podívej se, jedna věc je fajn. Kdybys sis chtěl přečíst něco nejrozsáhlýho, a jako pro takovou informaci - je výbornej L Landgrebe, Filosofie přítomnosti. To vyšlo v Akademii, kdybys chtěl, tak ti to půjčím. No a tak tam to má tu výhodu /přerušeno nahrávání/. 19.1.73, Slov., 2 kaz.39A.
doc01941620171128185805_004.jpg
====================
c O O C Úvod do filosofie DU 1973 přečíst nebo jestli máš nějakej filosofickej slovník, z něhož bych si mohl přečíst hesla, různých slov, s kterými se tam pracuje, nebo jestli víš, že v nějaké knize je tak strušně a lidsky to shrnuto... ? /L/ Já si to budu eště muset... Já jsem tímhle směrem neuvažoval, a tak mi k tomu nic nenapadá... Jsou věci, který jsou příliš rozsáhlý, i když dobrý /M/ Česky ? /L/ No česky ne. Česky není vůbec nic. No, podívej se, jedna věc je fajn. Kdybys sis chtěl přečíst něco nejrozsáhlýho, a jako pro takovou informaci - je výbornej L Landgrebe, Filosofie přítomnosti. To vyšlo v Akademii, kdybys chtěl, tak ti to půjčím. No a tak tam to má tu výhodu /přerušeno nahrávání/. 19.1.73, Slov., 2 kaz.39A.
====================
doc01941620171128185805_005.jpg
====================
O C Uvod do filosofie DU 1973 C 1 (racaler mesa chysen) /M/ Mluvils teď o dvou stránkách /L/ To jsou dvě přítomnosti. Jedna přítomnost, která je zakotvena jako květina svými kořeny v zemi, tak ta přítomnost je zakotvena v budoucnosti. A z těch kořenů, které nejsou vidět, vyrůstá kmen, který je jak opouští tu zem, v tu ránu je přítomnej. A co už ty haluze a bisty, to je minulost. To tam jako vyrůstá, nějaký čas zůstává a pak to padá, jako listí to padá dolů, a tlí, a už z toho nic není, poněvadž na to nikdo nenavazuje, atd. Tak to je ta přítomnost z hlediska vnitřního bytí-při-tom. Ale pak je tady ten pohled zvnějška, který vypadá úplně jinak. Tam ta přítomnost je něco, co navazuje na to, co bylo, teď to táhne, nebo nechá se tím tlačit do budoucnosti, která je prázdná, a ta m v té budoucnosti se realizuje. a tak by to vypadalo, že ta minulost je ta země, kde jsou kořeny, a ted to roste do té budoucnosti, do těch haluzí, který tady ještě nebyly, a pak jsou, a tak dál. Tento dvojí pohled. /M/ Tak ted to prosím tě vypni, a řekni to ještě jednou /L/ Já jsem chtěl jako další krok říct: když ten každej pohled dáme od sebe, a tak jsou tu dvě přítomnosti, tak na tom je cosi přiměřenýcho, až ovšem na jedno: že v obou případech máme dojem, že ten časovej prostor, žete přítomen, a ta přítomnost že v něm cestuje. Ale ono to je jináč. Ty dvě přítomnosti jsou vlastně jedna přítomnost, a jestliže se děje v obou případech to, co jsme právě řekli, tak to znamená, že cestujou ty časový prostory. Rozumíš, jestliže já tady mám přítomnost, který z budoucnosti jde do minulosti, tak jako kdybych věděl, že tady je budoucnost, příto nost a minulost, a ted ta přítomnost, co jsem si teda myslel, ta cestuje z jedný strany na druhou. Ale ten prostor tady je furt! Podobně v tom druhém p případě, ta přítomnost cestuje taky, ale zase obráceně. Ale zas jakoby ve stejném O prostoru. No jo, ale to by znamenalo, že jsou dvě různý přítomnosti, oddělený od sebe. Ale kde se setkají? My přece víme, že se setkávají stále! Že jsou jedno! Ne tak, že to je dvojí pohled na totéž. To jsou dvě přítomnosti, ale který jsou srostlý /M/ Ještě jednou mi vysvětli tu přítonost, co teda při vychází z budoucnosti a jde do minulosti. /L/ No, tak ... V budoucnosti je zakotvena každá událost, každý dění. Jakou silou se něco děje? Kdyby to bylo silou minulosti, tak se nic neděje, tak to jenom zůstává tím, čím to je. To, že dochází k tomu obnovování, že dochází ke změnám, v nichž se jenom pracně udržuje identita, tím, že se navazuje na minulost - to všechno je dokladem toho, že ty kořeny vznikání, kořeny dění že jsou v budoucnosti. V budoucnoszi je ještě v neztvárněné, nezpředmětněné, nezvnějšněné podobě připravováno něco, co se stane. Teprve když se to stane, tak to může být umístěno na časové ose. Je to však připravováno mnohem dříve, a ne tak jak jsme zvyklí, že je to připravováno tím, co bylo dřív na časové ose, nýbrž odjinud... /M//smích/ rozumíš, už to začínám chápat, ale jakej to je průšvih, že říkáš: v buto je doucnosti se připravuje něco mnohem dříve ! Rozumíš -
doc01941620171128185805_005.jpg
====================
O C Uvod do filosofie DU 1973 C 1 (racaler mesa chysen) /M/ Mluvils teď o dvou stránkách /L/ To jsou dvě přítomnosti. Jedna přítomnost, která je zakotvena jako květina svými kořeny v zemi, tak ta přítomnost je zakotvena v budoucnosti. A z těch kořenů, které nejsou vidět, vyrůstá kmen, který je jak opouští tu zem, v tu ránu je přítomnej. A co už ty haluze a bisty, to je minulost. To tam jako vyrůstá, nějaký čas zůstává a pak to padá, jako listí to padá dolů, a tlí, a už z toho nic není, poněvadž na to nikdo nenavazuje, atd. Tak to je ta přítomnost z hlediska vnitřního bytí-při-tom. Ale pak je tady ten pohled zvnějška, který vypadá úplně jinak. Tam ta přítomnost je něco, co navazuje na to, co bylo, teď to táhne, nebo nechá se tím tlačit do budoucnosti, která je prázdná, a ta m v té budoucnosti se realizuje. a tak by to vypadalo, že ta minulost je ta země, kde jsou kořeny, a ted to roste do té budoucnosti, do těch haluzí, který tady ještě nebyly, a pak jsou, a tak dál. Tento dvojí pohled. /M/ Tak ted to prosím tě vypni, a řekni to ještě jednou /L/ Já jsem chtěl jako další krok říct: když ten každej pohled dáme od sebe, a tak jsou tu dvě přítomnosti, tak na tom je cosi přiměřenýcho, až ovšem na jedno: že v obou případech máme dojem, že ten časovej prostor, žete přítomen, a ta přítomnost že v něm cestuje. Ale ono to je jináč. Ty dvě přítomnosti jsou vlastně jedna přítomnost, a jestliže se děje v obou případech to, co jsme právě řekli, tak to znamená, že cestujou ty časový prostory. Rozumíš, jestliže já tady mám přítomnost, který z budoucnosti jde do minulosti, tak jako kdybych věděl, že tady je budoucnost, příto nost a minulost, a ted ta přítomnost, co jsem si teda myslel, ta cestuje z jedný strany na druhou. Ale ten prostor tady je furt! Podobně v tom druhém p případě, ta přítomnost cestuje taky, ale zase obráceně. Ale zas jakoby ve stejném O prostoru. No jo, ale to by znamenalo, že jsou dvě různý přítomnosti, oddělený od sebe. Ale kde se setkají? My přece víme, že se setkávají stále! Že jsou jedno! Ne tak, že to je dvojí pohled na totéž. To jsou dvě přítomnosti, ale který jsou srostlý /M/ Ještě jednou mi vysvětli tu přítonost, co teda při vychází z budoucnosti a jde do minulosti. /L/ No, tak ... V budoucnosti je zakotvena každá událost, každý dění. Jakou silou se něco děje? Kdyby to bylo silou minulosti, tak se nic neděje, tak to jenom zůstává tím, čím to je. To, že dochází k tomu obnovování, že dochází ke změnám, v nichž se jenom pracně udržuje identita, tím, že se navazuje na minulost - to všechno je dokladem toho, že ty kořeny vznikání, kořeny dění že jsou v budoucnosti. V budoucnoszi je ještě v neztvárněné, nezpředmětněné, nezvnějšněné podobě připravováno něco, co se stane. Teprve když se to stane, tak to může být umístěno na časové ose. Je to však připravováno mnohem dříve, a ne tak jak jsme zvyklí, že je to připravováno tím, co bylo dřív na časové ose, nýbrž odjinud... /M//smích/ rozumíš, už to začínám chápat, ale jakej to je průšvih, že říkáš: v buto je doucnosti se připravuje něco mnohem dříve ! Rozumíš -
====================
doc01944020171128192603_001.jpg
====================
O O O HEIDEGGER/N'ETZSCHE 1 Návrh postupu práce nad, textem 1. Jakubův výklad, proč navrhl právě tento text 2. Postupné čtení a překlad textu /v první verzi/ 3. Uchopit podstatu v textu řečeného /tj.co říká Heidegger/-interpretace 4. nezbytnost uchopit jednak Nietzschův text, Hdg.em interpretovaný, jech ak ostatní citáty a odkazy k Nietzschemu 5. Uchopit po svém Nietzscheko /obecně - na vybraných textech apod./ a konfrontovat s Heideggerovým pojetím 6. k tomu je zapotřebí srovnat Heideggerovo pojetí z více textů, tj. nejen ze čtené přednášky, nýbrž i ze Sein und Zeit, jednak z přednášky Was heißt denken a z přednášky Wer ist Nietzsches Zarathustra a ovšem z dvousvazkového díla o Nietzschovi. /13.5.73 PNP/ Literatura: HUNGR 1. Karl Löwith, Heidegger. Denker in dürftiger Zeit /2591/, kap. III: Die Auslegung des Ungesagten in Nietzsches Wort "Gott ist tot" /str. 72-105/
doc01944020171128192603_001.jpg
====================
O O O HEIDEGGER/N'ETZSCHE 1 Návrh postupu práce nad, textem 1. Jakubův výklad, proč navrhl právě tento text 2. Postupné čtení a překlad textu /v první verzi/ 3. Uchopit podstatu v textu řečeného /tj.co říká Heidegger/-interpretace 4. nezbytnost uchopit jednak Nietzschův text, Hdg.em interpretovaný, jech ak ostatní citáty a odkazy k Nietzschemu 5. Uchopit po svém Nietzscheko /obecně - na vybraných textech apod./ a konfrontovat s Heideggerovým pojetím 6. k tomu je zapotřebí srovnat Heideggerovo pojetí z více textů, tj. nejen ze čtené přednášky, nýbrž i ze Sein und Zeit, jednak z přednášky Was heißt denken a z přednášky Wer ist Nietzsches Zarathustra a ovšem z dvousvazkového díla o Nietzschovi. /13.5.73 PNP/ Literatura: HUNGR 1. Karl Löwith, Heidegger. Denker in dürftiger Zeit /2591/, kap. III: Die Auslegung des Ungesagten in Nietzsches Wort "Gott ist tot" /str. 72-105/
====================
doc01944020171128192603_002.jpg
====================
2 /VuA 193–247/ mastutta Martin Heidegger: Nietzsches Wort "Gott ist tot" Následující výklad se pokouší poukázat tam, odkud může snad jednoho dne být postavena otázka po podstatě /= bytostném určení/ nihilismu. Výklad má svůj původ /je zakotven/ v myšlení, které si začíná získávat jasno zprvu o zákle dním Nietzschově postavení v rámci dějin /v dějinách/ západoevropské metafyziky. Poukaz osvětlí /ozřejmí/ jedno stadium západowvropské metafyziky, které je - jak máme za to jejím konečným stadiem, nebot jiné možnosti metafyziky natolik už nemohou být vidět /stát se viditelnými/, protože metafyzika byla Nietzschem jistým způsobem sama zbavena /oloupena/ své vlastní podstatné možnosti. Metafyzice zbývá /zůstává/ v důsledku obratu, který Nietzsche provedl, už jenom jajú zvrat /zvrácení/ do její nepodstaty /bytostného neurčení/. Nadsmyslové se stává jakýmsi produktem smyslového, produktem, který nemá vlastního trvání /"bytí. Toto smyslové však zapírá takovým ponížením /snížením, sesazením/ svého opaku vlastní podstatu /bytostné určení/. Svržení nadsmyslového odstraňuje také pouze smyslové a tím i rozdíl mezi obojím. Svržení nadsmyslového končí u jakéhosi ani-ani ve vztahu k rozlišení mezi smyslovým /aisthéton/ a nesmyslovým /noéton/. Svržení končí v nesmyslnosti. Přesto zůstává neuváženým /nerozvážným/ a nepřekonatelným předpokladem zasel epených pokusů, vyvarovat se nesmyslnosti pouhým dáním smyslu /osmyslení. O Metafyzika je v následujícím myšlena vůbec /všude/ jako pravda jsoucna jakožto takového, nikoli jako učení nějakého myslitele. Ten má vždy své základní filosofické postavení /postoj/ v matefyzice. Proto může být metafyziky pojmenována po něm. Podle zde míněného bytostného určení /podstaty/ metafyziky to však nikterak neříká O HEIDEGGER/NIETZSCHE O že ta která metafyzika je výkonem a vlastnictvím myslitele jako osobnosti ve veřejném rámci kulturního tvoření /tvorby/. V každé fázi metafyziky se stává viditelným kus cesty, kterou si razí v jednotlivých /?/epochách pravdy děj bytí /Geschick des Seins/. Sám Nietzsche interpretuje postup /chod/ západoevropskmaynik dějin budeme promýšl metafyzicky, a to jako vznik a rozvinutí /rozvíjení/ nihilismu. Tím, že promyslim Nietzscheovy metafyziku, uvědomíme si postavení /situaci/a místo dnešního člověka, jehož osud, pokud jde o jeho pravdu, je ještě málo zkušeností. Každé uvědomení rozmýšlení/ takového druhu, nemůstane-li jen prázdně opakující zprávou, překračuje /přěsahuje, vykračuje přes/ to, o čem přemýšlí /co si uvědomuje, rozmýšlí/. Toto dstižení překračování není nikterak bez dalšího nějaké převyšování nebo dokonce předěšší také nikoli hned překonání. To, že budeme uvažovat /přemýšlet/ o Nietzschově metafyzice, ještě neznamená, že budeme nyní brát ohled vedle jeho Etiky a noetiky a jeho estetiky také a především na jeho metafyziku, nýbrž znamená to jenom: že se pokusíme, vzíz Nietzscheho vážně jako myslitele. Myšlení však znamená také pro Niotzscheho: představit jsoucno jakožto jsoucno. Každé metafyzické myšlení je ontologií anebo není vůbec ničím. O Pro zde podnikané rozvažování /přemýšlení/ jde o to, připravit jednoduchý a neznatelný krok /nenápadný krok/ myšlení. Přípravnému myšlení záleží na tom, aby
doc01944020171128192603_002.jpg
====================
2 /VuA 193–247/ mastutta Martin Heidegger: Nietzsches Wort "Gott ist tot" Následující výklad se pokouší poukázat tam, odkud může snad jednoho dne být postavena otázka po podstatě /= bytostném určení/ nihilismu. Výklad má svůj původ /je zakotven/ v myšlení, které si začíná získávat jasno zprvu o zákle dním Nietzschově postavení v rámci dějin /v dějinách/ západoevropské metafyziky. Poukaz osvětlí /ozřejmí/ jedno stadium západowvropské metafyziky, které je - jak máme za to jejím konečným stadiem, nebot jiné možnosti metafyziky natolik už nemohou být vidět /stát se viditelnými/, protože metafyzika byla Nietzschem jistým způsobem sama zbavena /oloupena/ své vlastní podstatné možnosti. Metafyzice zbývá /zůstává/ v důsledku obratu, který Nietzsche provedl, už jenom jajú zvrat /zvrácení/ do její nepodstaty /bytostného neurčení/. Nadsmyslové se stává jakýmsi produktem smyslového, produktem, který nemá vlastního trvání /"bytí. Toto smyslové však zapírá takovým ponížením /snížením, sesazením/ svého opaku vlastní podstatu /bytostné určení/. Svržení nadsmyslového odstraňuje také pouze smyslové a tím i rozdíl mezi obojím. Svržení nadsmyslového končí u jakéhosi ani-ani ve vztahu k rozlišení mezi smyslovým /aisthéton/ a nesmyslovým /noéton/. Svržení končí v nesmyslnosti. Přesto zůstává neuváženým /nerozvážným/ a nepřekonatelným předpokladem zasel epených pokusů, vyvarovat se nesmyslnosti pouhým dáním smyslu /osmyslení. O Metafyzika je v následujícím myšlena vůbec /všude/ jako pravda jsoucna jakožto takového, nikoli jako učení nějakého myslitele. Ten má vždy své základní filosofické postavení /postoj/ v matefyzice. Proto může být metafyziky pojmenována po něm. Podle zde míněného bytostného určení /podstaty/ metafyziky to však nikterak neříká O HEIDEGGER/NIETZSCHE O že ta která metafyzika je výkonem a vlastnictvím myslitele jako osobnosti ve veřejném rámci kulturního tvoření /tvorby/. V každé fázi metafyziky se stává viditelným kus cesty, kterou si razí v jednotlivých /?/epochách pravdy děj bytí /Geschick des Seins/. Sám Nietzsche interpretuje postup /chod/ západoevropskmaynik dějin budeme promýšl metafyzicky, a to jako vznik a rozvinutí /rozvíjení/ nihilismu. Tím, že promyslim Nietzscheovy metafyziku, uvědomíme si postavení /situaci/a místo dnešního člověka, jehož osud, pokud jde o jeho pravdu, je ještě málo zkušeností. Každé uvědomení rozmýšlení/ takového druhu, nemůstane-li jen prázdně opakující zprávou, překračuje /přěsahuje, vykračuje přes/ to, o čem přemýšlí /co si uvědomuje, rozmýšlí/. Toto dstižení překračování není nikterak bez dalšího nějaké převyšování nebo dokonce předěšší také nikoli hned překonání. To, že budeme uvažovat /přemýšlet/ o Nietzschově metafyzice, ještě neznamená, že budeme nyní brát ohled vedle jeho Etiky a noetiky a jeho estetiky také a především na jeho metafyziku, nýbrž znamená to jenom: že se pokusíme, vzíz Nietzscheho vážně jako myslitele. Myšlení však znamená také pro Niotzscheho: představit jsoucno jakožto jsoucno. Každé metafyzické myšlení je ontologií anebo není vůbec ničím. O Pro zde podnikané rozvažování /přemýšlení/ jde o to, připravit jednoduchý a neznatelný krok /nenápadný krok/ myšlení. Přípravnému myšlení záleží na tom, aby
====================
doc01944020171128192603_003.jpg
====================
O O O O HEIDEGGER/NIETZSCHE 3
doc01944020171128192603_003.jpg
====================
O O O O HEIDEGGER/NIETZSCHE 3
====================
doc01944320171128192904_001.jpg
====================
Telef. rozhovor Lily Lut se Zd. Bouše (mgt. záznam) 6 str. 1973 M
doc01944320171128192904_001.jpg
====================
Telef. rozhovor Lily Lut se Zd. Bouše (mgt. záznam) 6 str. 1973 M
====================
doc01944320171128192904_002.jpg
====================
/B/ Co ti vadilo včera protože ti to třeba ani nemohlo nevadit vším co ti vadilo mou vinou a tak .. po případě co ti nevadilo ? /L/ Dáváš mi příliš subtivní otázky, takže to musím odmítnou, tak jako i včera. /B/ Jak to ? Ne, já bych byl rád, kdybys tyto subjektivní otázky poctivě a přátelsky zodpověděl. /L/ Heled se, já tam budu muset přijít víckrát, já celkem ... to je velmi nespolehlivý zajednou, kromě toho jsem tam byl poněkud vyrušován bolestí, takže... /B/ Prosím tě, jak ti je ? /L/ No to je furt stejný….. /B/ Nezhoršilo se ti to ? O /L/ Ne, ne, jistě ne, ta tak ne. To jenom v tom okamžiku zrovna, a nezávisle na ničem, protože to byly bolesti v tom rameni, a tak to nemohlo bejt ani v důsledku toho auta. Nevím, nevím... Ale jednu věc jsem si teda uvědomoval, a u té jsem byl tak trochu... Potřebovalo by tam přijít tak trochu víc radosti, do celýho. To tak má dojem takový, jaksi... To asi by bylo všecko, co můžu spolehlivě říct. Co dál, to je takovej spíš dojem, taková jakoby úzkost, nebo, to je špatně řečeno, spíš takovej... to je velmi pochopitelný, že takovej jako dojem takový, takovejch posledních zbytků, nebo - víš? To už tam zase do toho vkládám to co vím, ale... Já nevím, snad taková snúam.. 370 80 ... ale přede/B/ Já vím, tohle to... /L/ Takové stísněnost, nebo - to je zas špatně řečeno, to není subjektivní stísněnost, nýbrž takovej ten dojem, to vědomí stísněnosti, nebo tak... Viš? Prostě mně, tak bych jako ocenil tam přidat takovej ten vítěznej tón do toho, trošku, nemyslím triumfu ící, ale takovej... #food /B/ Já, vám, já vím... /L/ Ale to se netejká jenom teda, abys myslel že to říkám tak obecně, jenom tebe, O nikoliv. V tobě to je taky, ale... 3515 /B/ Ve mně je to taky, víš - já vím, já vím... /L/ Ale je to i ve všech ostatních, v těch odpovědích atakdál, taková určitá, já nevím, taková křečovitost, to je špatně, to ne to je všechno silný... /B/ Já vím, možná že ti rozumím víc, než si myslíš. Já vím, to já vím... /L/ Tak asi toto. To byl můj dojem, ten je určitej, o něm nepochybuju. To, jak to vyjadřuju, je nepřesný a časem ještě najdu přesnější formulace a zejména potřebuju ještě znova si to prověřit, poněvadž jak to člověk začne formulovat, tak je pak závislej už na tom, co řek, a už to jede po těch kolejíchn logu, a tak zkušenost sama sẻ za tím ztrácí, trošíčku. Čili je třeba to zopakovat a td. Takže to je jenom velmi předběžným co říkám. ty netušily, o co jde... C /B/ Jsem velmi štaasný, že mluvíš o zopakování. vona všera tam byla taky jiná nálada, trošíčku jiná, to jsme se shodli s Jardou, nežli normálně. Voni tam byli nějací cizí lidé, kteří tam normálně nejsou. Odešly tam ty dvě paní, rozhořčeně, jak sis všiml... /L/ Aha, ty tam
doc01944320171128192904_002.jpg
====================
/B/ Co ti vadilo včera protože ti to třeba ani nemohlo nevadit vším co ti vadilo mou vinou a tak .. po případě co ti nevadilo ? /L/ Dáváš mi příliš subtivní otázky, takže to musím odmítnou, tak jako i včera. /B/ Jak to ? Ne, já bych byl rád, kdybys tyto subjektivní otázky poctivě a přátelsky zodpověděl. /L/ Heled se, já tam budu muset přijít víckrát, já celkem ... to je velmi nespolehlivý zajednou, kromě toho jsem tam byl poněkud vyrušován bolestí, takže... /B/ Prosím tě, jak ti je ? /L/ No to je furt stejný….. /B/ Nezhoršilo se ti to ? O /L/ Ne, ne, jistě ne, ta tak ne. To jenom v tom okamžiku zrovna, a nezávisle na ničem, protože to byly bolesti v tom rameni, a tak to nemohlo bejt ani v důsledku toho auta. Nevím, nevím... Ale jednu věc jsem si teda uvědomoval, a u té jsem byl tak trochu... Potřebovalo by tam přijít tak trochu víc radosti, do celýho. To tak má dojem takový, jaksi... To asi by bylo všecko, co můžu spolehlivě říct. Co dál, to je takovej spíš dojem, taková jakoby úzkost, nebo, to je špatně řečeno, spíš takovej... to je velmi pochopitelný, že takovej jako dojem takový, takovejch posledních zbytků, nebo - víš? To už tam zase do toho vkládám to co vím, ale... Já nevím, snad taková snúam.. 370 80 ... ale přede/B/ Já vím, tohle to... /L/ Takové stísněnost, nebo - to je zas špatně řečeno, to není subjektivní stísněnost, nýbrž takovej ten dojem, to vědomí stísněnosti, nebo tak... Viš? Prostě mně, tak bych jako ocenil tam přidat takovej ten vítěznej tón do toho, trošku, nemyslím triumfu ící, ale takovej... #food /B/ Já, vám, já vím... /L/ Ale to se netejká jenom teda, abys myslel že to říkám tak obecně, jenom tebe, O nikoliv. V tobě to je taky, ale... 3515 /B/ Ve mně je to taky, víš - já vím, já vím... /L/ Ale je to i ve všech ostatních, v těch odpovědích atakdál, taková určitá, já nevím, taková křečovitost, to je špatně, to ne to je všechno silný... /B/ Já vím, možná že ti rozumím víc, než si myslíš. Já vím, to já vím... /L/ Tak asi toto. To byl můj dojem, ten je určitej, o něm nepochybuju. To, jak to vyjadřuju, je nepřesný a časem ještě najdu přesnější formulace a zejména potřebuju ještě znova si to prověřit, poněvadž jak to člověk začne formulovat, tak je pak závislej už na tom, co řek, a už to jede po těch kolejíchn logu, a tak zkušenost sama sẻ za tím ztrácí, trošíčku. Čili je třeba to zopakovat a td. Takže to je jenom velmi předběžným co říkám. ty netušily, o co jde... C /B/ Jsem velmi štaasný, že mluvíš o zopakování. vona všera tam byla taky jiná nálada, trošíčku jiná, to jsme se shodli s Jardou, nežli normálně. Voni tam byli nějací cizí lidé, kteří tam normálně nejsou. Odešly tam ty dvě paní, rozhořčeně, jak sis všiml... /L/ Aha, ty tam
====================
doc01944320171128192904_003.jpg
====================
/B/ Nezušily, o co jde, a velmi rozhořčeně oděšly... /L/ Jo, to... já jsem jenom zjistil, že odešly, ale že rozhořčeně, to nevím... /B/ No, rozhořčeně, já jsem viděl na jejich tváře.. /L/ A potom ten pán vedle, s těma... /B/ Tenhleten, to byl... /L/ To bylo k vůli dětem, že... /B/ Jo, to bylo k vůli dětem. Ten starej pán tam chodí pravidelěn, já ho znám a je to strašně hodnej člověk, ale voni ty dětičky... /L/ Byly moc hodný, dlouho, ale potom... /B/ Potom začaly zlobit, a on měl strach, aby nerušily, a tak šel s nimi ven. To mě bylo jasný, tohle to to nebyl ten, to bylo samozřejmý, to je takové běžné, ale horší byly ty dvě paní, co tam seděly, a které odešly rozhořčené, a asi taky pohoršené... No ale to je detail... A kromě toho jsem si tam povšiml ještě několika tváří, které jsem ještě nikdy nezaregistroval, víš. Takže ona tam byla trošinku, malinko jiná nálada. Nicméně... Čímž jako ten dojem malinko by se zvýraznil... Nicméně tedy máš pravdu. já o tom vím, já o tom dobře vím. Ale... vono totiž, já vím, že to v těch lidech je, to víš, rovný rovného si hledá, vono to je ve mně totiž, víš. A to si rovněj rovnýho hledá. Jo, to je tak, já to vím. /L/ No tak, já myslím... já nevěřím, že by to byla tak, že by to bylo hotový a daný, že takovín jsou, a jsi, a jste, a tak... jo ? To ne, já tomuhle nevěřím... /B/ To, co jsi řekl, sám říkáš, že si to nedoveděš upřesnit, ale to, co z toho tuším, z toho co jsi řekl, tak tuším to myslím dost přesně, protože já bych to taky nedovedl říct, ale někam tam bych, tam to někam směřuje, tedy, to je moje... to je ve mně. A vono asi v těch druhejch zase, samozřejmě jinak, ale konce konců to bude taky... Ten pocit toho zbytku... /L/ Ono je to psychologicky zcela pochopitelný, Ale nedá se to pominout, ovšem, a nějak... Já myslím že by se to dalo napravit... /B/ Myslím, že snad jo, víš takové ty nejistoty... To je nedostatek, nedostatek... víry... /L/ No, to je... /B/ Je, je! No, je to zase řečeno velmi obecně, ale je to tak ! /L/ No já bych to spíš kvalifikoval jako... No dala by se to tak říct, že. Ovšem, to mnoho neříká... Musíš si uvědomit jednu věc. Situace to vysvětluje. Ale tohle je styl, to není jenom ozva, ozvuk situace. A ten styl ten spoluvytvářejí lidi v každé situaci. Ten nikdy není jenom, jenom odrazem situace, a z toho důvodu je možno, když se to tedy zreflektuje a když se nazře, že tam něco takovýhb, ňáký ingrediens prostě chybí, tak se to tam vědomě dá přidávat takovým způsobem, že se ten tlak tý situace zlomí. To je ale v podstatě, soudím i smysl bohoslužby... /B/ Měl by být... /L/ Po týhletý stránce tedy myslí, že se to vůbec nedá převést na něco daného, ale je to- jakýsi, pochopitelný, ale opomenutí, které si žádá-- opravu, nápravu. To je jako nedostatek vitamínů: tak se to tam musí přidat. Ale já myslím, že to není tak O
doc01944320171128192904_003.jpg
====================
/B/ Nezušily, o co jde, a velmi rozhořčeně oděšly... /L/ Jo, to... já jsem jenom zjistil, že odešly, ale že rozhořčeně, to nevím... /B/ No, rozhořčeně, já jsem viděl na jejich tváře.. /L/ A potom ten pán vedle, s těma... /B/ Tenhleten, to byl... /L/ To bylo k vůli dětem, že... /B/ Jo, to bylo k vůli dětem. Ten starej pán tam chodí pravidelěn, já ho znám a je to strašně hodnej člověk, ale voni ty dětičky... /L/ Byly moc hodný, dlouho, ale potom... /B/ Potom začaly zlobit, a on měl strach, aby nerušily, a tak šel s nimi ven. To mě bylo jasný, tohle to to nebyl ten, to bylo samozřejmý, to je takové běžné, ale horší byly ty dvě paní, co tam seděly, a které odešly rozhořčené, a asi taky pohoršené... No ale to je detail... A kromě toho jsem si tam povšiml ještě několika tváří, které jsem ještě nikdy nezaregistroval, víš. Takže ona tam byla trošinku, malinko jiná nálada. Nicméně... Čímž jako ten dojem malinko by se zvýraznil... Nicméně tedy máš pravdu. já o tom vím, já o tom dobře vím. Ale... vono totiž, já vím, že to v těch lidech je, to víš, rovný rovného si hledá, vono to je ve mně totiž, víš. A to si rovněj rovnýho hledá. Jo, to je tak, já to vím. /L/ No tak, já myslím... já nevěřím, že by to byla tak, že by to bylo hotový a daný, že takovín jsou, a jsi, a jste, a tak... jo ? To ne, já tomuhle nevěřím... /B/ To, co jsi řekl, sám říkáš, že si to nedoveděš upřesnit, ale to, co z toho tuším, z toho co jsi řekl, tak tuším to myslím dost přesně, protože já bych to taky nedovedl říct, ale někam tam bych, tam to někam směřuje, tedy, to je moje... to je ve mně. A vono asi v těch druhejch zase, samozřejmě jinak, ale konce konců to bude taky... Ten pocit toho zbytku... /L/ Ono je to psychologicky zcela pochopitelný, Ale nedá se to pominout, ovšem, a nějak... Já myslím že by se to dalo napravit... /B/ Myslím, že snad jo, víš takové ty nejistoty... To je nedostatek, nedostatek... víry... /L/ No, to je... /B/ Je, je! No, je to zase řečeno velmi obecně, ale je to tak ! /L/ No já bych to spíš kvalifikoval jako... No dala by se to tak říct, že. Ovšem, to mnoho neříká... Musíš si uvědomit jednu věc. Situace to vysvětluje. Ale tohle je styl, to není jenom ozva, ozvuk situace. A ten styl ten spoluvytvářejí lidi v každé situaci. Ten nikdy není jenom, jenom odrazem situace, a z toho důvodu je možno, když se to tedy zreflektuje a když se nazře, že tam něco takovýhb, ňáký ingrediens prostě chybí, tak se to tam vědomě dá přidávat takovým způsobem, že se ten tlak tý situace zlomí. To je ale v podstatě, soudím i smysl bohoslužby... /B/ Měl by být... /L/ Po týhletý stránce tedy myslí, že se to vůbec nedá převést na něco daného, ale je to- jakýsi, pochopitelný, ale opomenutí, které si žádá-- opravu, nápravu. To je jako nedostatek vitamínů: tak se to tam musí přidat. Ale já myslím, že to není tak O
====================
doc01944320171128192904_004.jpg
====================
O O jako v zádadě strašně obtížná věc. Uvědomit si... /B/ Já mám strach, že pro mě to je obtížná věc... /L/ No tak to /B/ Vo tom si někdy popovídáme... /L/ No tak budeme přidávat ingrediens nejprve tobě, tedy... /B/ Pro mně to asi bude obtížná věc... /L/ Ale ne, ne... /B/ Však mne si už za tu dobu poznal. /L/ No tak dobře, budeme muset... No to víš, já ještě pořád tak spíš jako naslouchám a tak, ale... Jestli je to tak, jak říkáš, pak teda ... pak je to tak, jaks řekl, a tudíž jediná odpověď teda je čin, to je... To se nedá nic jinýho dělat. /B/ /směje se/ no ano... /L/ Provedu ! /B/ Pohovoříme si ještě o tom. Mohl bys v dohledné době mi věnovat čas ? /L/ Já ještě teď přesně nevím, kdy, ale já bych ještě nějak zavolal, ještě někdy se stavím u tebe... /B/ Byl bych ti moc vděčněj... /L/ A až někdy se ti to bude hodit... Já nevím teda, jestli budeme počítat s tím obvyklým za se, nebo, je to hodně pozdě, tak bychom to mohli domluvit na někdy dřív, jestli bys měl čas... /B/ Kdybys mohl... Já nevím, jestli to není ode mně nějak příliš řekněmě Effect /L/ No tak... /B/ řekněme náročné na tebe, ale kdybys mohl dřív, byl bych ti vděčný. /L/ Výborně, výborně, tak to můžeme nejlépe hned domluvit. /B/ Chceš to dokonce už hned domluvit ? to je výborný... /L/ Hodí se ti to tento ne příští pátek ? /B/ Tento pátek nen, protože tento pátek chceme připravit tu záležitost, o které jsme hovořili... /L/ No, a příští taky ne, protože to už jsou velikonoce, že jo ? /B/ Jo, to už... Ne! To ještě nejsou velikonoce, to je před... před Květnovou nedělí... tého je pátek před Květnovou nedělí. Květná neděle je 15. /L/ A to by se ti hodilo? la dards.... /L/ Ještě nejsou... tak to by se hodilo možná ? /B/ To by znamenalo, počkej, dneska je druhého, to by bylo třináctého, já si to přezkouším ještě, počkej, jestli to je před květnovou nedělí. Ano ! Třinác/B/ Jistě. /L/ No tak, a to je vlastně naprostá nutnost, protože když vypadne ten třetí pátak... ještě že jsme o tom začali mluvit ! Mně to vůbec nenapadlo. /B/ Tak výborně. Tak chceš přijít ty ke mně, nebo přijdu já za tebou ?
doc01944320171128192904_004.jpg
====================
O O jako v zádadě strašně obtížná věc. Uvědomit si... /B/ Já mám strach, že pro mě to je obtížná věc... /L/ No tak to /B/ Vo tom si někdy popovídáme... /L/ No tak budeme přidávat ingrediens nejprve tobě, tedy... /B/ Pro mně to asi bude obtížná věc... /L/ Ale ne, ne... /B/ Však mne si už za tu dobu poznal. /L/ No tak dobře, budeme muset... No to víš, já ještě pořád tak spíš jako naslouchám a tak, ale... Jestli je to tak, jak říkáš, pak teda ... pak je to tak, jaks řekl, a tudíž jediná odpověď teda je čin, to je... To se nedá nic jinýho dělat. /B/ /směje se/ no ano... /L/ Provedu ! /B/ Pohovoříme si ještě o tom. Mohl bys v dohledné době mi věnovat čas ? /L/ Já ještě teď přesně nevím, kdy, ale já bych ještě nějak zavolal, ještě někdy se stavím u tebe... /B/ Byl bych ti moc vděčněj... /L/ A až někdy se ti to bude hodit... Já nevím teda, jestli budeme počítat s tím obvyklým za se, nebo, je to hodně pozdě, tak bychom to mohli domluvit na někdy dřív, jestli bys měl čas... /B/ Kdybys mohl... Já nevím, jestli to není ode mně nějak příliš řekněmě Effect /L/ No tak... /B/ řekněme náročné na tebe, ale kdybys mohl dřív, byl bych ti vděčný. /L/ Výborně, výborně, tak to můžeme nejlépe hned domluvit. /B/ Chceš to dokonce už hned domluvit ? to je výborný... /L/ Hodí se ti to tento ne příští pátek ? /B/ Tento pátek nen, protože tento pátek chceme připravit tu záležitost, o které jsme hovořili... /L/ No, a příští taky ne, protože to už jsou velikonoce, že jo ? /B/ Jo, to už... Ne! To ještě nejsou velikonoce, to je před... před Květnovou nedělí... tého je pátek před Květnovou nedělí. Květná neděle je 15. /L/ A to by se ti hodilo? la dards.... /L/ Ještě nejsou... tak to by se hodilo možná ? /B/ To by znamenalo, počkej, dneska je druhého, to by bylo třináctého, já si to přezkouším ještě, počkej, jestli to je před květnovou nedělí. Ano ! Třinác/B/ Jistě. /L/ No tak, a to je vlastně naprostá nutnost, protože když vypadne ten třetí pátak... ještě že jsme o tom začali mluvit ! Mně to vůbec nenapadlo. /B/ Tak výborně. Tak chceš přijít ty ke mně, nebo přijdu já za tebou ?
====================
doc01944320171128192904_005.jpg
====================
/L/ Ne, ne, to já mezitím možná ještě někdy přijdu za tebou, ale tohle je, kdy přijdeš ty. /B/ Dobře, tak já přijdu docela určitě, píšunsi to na 13. pátek, takže to nespletu tentokrát, tak někdy kolem té páté hodiny, jo ? /L/ Fajn, počítáme s tím. A já - nejdřív zavolám, kd bych přišel. výjimečně /B/ Já jsem tady normálně vždycky, jeň když tady nejsem nějak úředně, ale normálně jssem tady vždycky tak do čtvrt na pět nejméně. Takže když se u mně někdy stavíš, uděláš mi velikánskou radost. A moc ti děkuju za tu le poznámku. Je hrozné totiž, že to není, jaksi, mně zcela neznámé, to znamená, že tady něco zanedbávám asi, nebo že k něčemu nemám odvahu, nebo že něco se snažím... no atakdále... /L/ Myslím že to není jenom, nesmíš se zase přeceňovat, to není jenom, to nemůže bejt enom tvá vina, nemůže bejt ! o /B/ No, jistě, že to není... náhodou... // I ostatní jsou tomu nakloněni, zřejmě... /B/ No ano, náhodou tady je, mám to štěstí nebo neštěstí, že nějak že tu nejsem sám, že tady se to spoluvytváří nějak, tedy to já vím. Já vím, že do toho patříme všichni. To je mi jasný. /L/ To je velmin obecně řečeno, tohle to... samozřejmě, já bych ještě měl mít, a taky měl poznámky k obsahu toho, cos říkal. Ovšem o tom budeme muset trochu důkladněji pohovořit, protože já jsem to nestih docelá všechno zachyti, z důvodů, který už jsem říkal. A na některejch místech jsem byl až překvapen takovou novostí, takže jsem to honem nemohl asimilovat, a jako... budeme se k tomu ještě muset vrátit, abych si docela udělal jasno o to,, mně se to někde docela až nezdálo... takže L tedy, se nevykrucuju tím, že jsem to poukázal, víš ten obecnej poukaz vod tohodle, to samozřejmě vo tom budeme muset hovoři taky, když tedy bude ty chtít, samozřejmě, ale to já budu muset ještě několik věcí hudu vyslechnout znovu, aby si to tak ňák... /B/ Když já taky jsem, tím se nechci omlouvat, ale já jsem byl všera nějak zvlášť indisponován. 200 dye, C /L/ To jsi říkal. /B/ Takže jsem ještěpřed tím musel vzít prášek, abych... /L/ Ale to je celkem vzato, od toho můžeme odhlédnout, jaksi... /B/ Mně se těžko mluvilo... O /L/ Prostě můžeš zreprodukovat kdykoli znovu... že, já se téě zeptám na některý.. Mně totiž, ještě předběžně nezdržuju tě ? /B/ Ne, vůbec ne ! /L/ Mně tam tak velice imponovalo a současně trochu jsem si nad tím dělal otazníky, jak jsi tam zabudoval to vědění a zlého. Já to nedovedu posoudit, já jsem Etiku Bonhoefferovi měl v ruce už dávno, a kvůli nějaký konkrétní věci, takže jsem to celý nepřečet, takže nevím, do jaký míry se budeš odvolávat na něj. Nebo jestli je to tvůj... O /B/ Bude se do značné míry odvolávat na něj... /L/ Tohle mi teda připadalo vellce zak jako, velice nový, já jsem se s tím teda
doc01944320171128192904_005.jpg
====================
/L/ Ne, ne, to já mezitím možná ještě někdy přijdu za tebou, ale tohle je, kdy přijdeš ty. /B/ Dobře, tak já přijdu docela určitě, píšunsi to na 13. pátek, takže to nespletu tentokrát, tak někdy kolem té páté hodiny, jo ? /L/ Fajn, počítáme s tím. A já - nejdřív zavolám, kd bych přišel. výjimečně /B/ Já jsem tady normálně vždycky, jeň když tady nejsem nějak úředně, ale normálně jssem tady vždycky tak do čtvrt na pět nejméně. Takže když se u mně někdy stavíš, uděláš mi velikánskou radost. A moc ti děkuju za tu le poznámku. Je hrozné totiž, že to není, jaksi, mně zcela neznámé, to znamená, že tady něco zanedbávám asi, nebo že k něčemu nemám odvahu, nebo že něco se snažím... no atakdále... /L/ Myslím že to není jenom, nesmíš se zase přeceňovat, to není jenom, to nemůže bejt enom tvá vina, nemůže bejt ! o /B/ No, jistě, že to není... náhodou... // I ostatní jsou tomu nakloněni, zřejmě... /B/ No ano, náhodou tady je, mám to štěstí nebo neštěstí, že nějak že tu nejsem sám, že tady se to spoluvytváří nějak, tedy to já vím. Já vím, že do toho patříme všichni. To je mi jasný. /L/ To je velmin obecně řečeno, tohle to... samozřejmě, já bych ještě měl mít, a taky měl poznámky k obsahu toho, cos říkal. Ovšem o tom budeme muset trochu důkladněji pohovořit, protože já jsem to nestih docelá všechno zachyti, z důvodů, který už jsem říkal. A na některejch místech jsem byl až překvapen takovou novostí, takže jsem to honem nemohl asimilovat, a jako... budeme se k tomu ještě muset vrátit, abych si docela udělal jasno o to,, mně se to někde docela až nezdálo... takže L tedy, se nevykrucuju tím, že jsem to poukázal, víš ten obecnej poukaz vod tohodle, to samozřejmě vo tom budeme muset hovoři taky, když tedy bude ty chtít, samozřejmě, ale to já budu muset ještě několik věcí hudu vyslechnout znovu, aby si to tak ňák... /B/ Když já taky jsem, tím se nechci omlouvat, ale já jsem byl všera nějak zvlášť indisponován. 200 dye, C /L/ To jsi říkal. /B/ Takže jsem ještěpřed tím musel vzít prášek, abych... /L/ Ale to je celkem vzato, od toho můžeme odhlédnout, jaksi... /B/ Mně se těžko mluvilo... O /L/ Prostě můžeš zreprodukovat kdykoli znovu... že, já se téě zeptám na některý.. Mně totiž, ještě předběžně nezdržuju tě ? /B/ Ne, vůbec ne ! /L/ Mně tam tak velice imponovalo a současně trochu jsem si nad tím dělal otazníky, jak jsi tam zabudoval to vědění a zlého. Já to nedovedu posoudit, já jsem Etiku Bonhoefferovi měl v ruce už dávno, a kvůli nějaký konkrétní věci, takže jsem to celý nepřečet, takže nevím, do jaký míry se budeš odvolávat na něj. Nebo jestli je to tvůj... O /B/ Bude se do značné míry odvolávat na něj... /L/ Tohle mi teda připadalo vellce zak jako, velice nový, já jsem se s tím teda
====================
doc01944320171128192904_006.jpg
====================
e ještě nesetkal, a zdálo se mi, že to na některejch místeck skřípe, trošku. Nemám proti tomu nijak zásadní námitky, ale tak se mi to jako. chvílema se mi to nezdá. Ale nicméně jako heuristická taková interpretační možnost, to mně neobyčejně zaujalo. No tak to je asi... /B/ No, myslím že bychom si o tom mohli pohovořit, to bych ti byl moc vděčnej. Já Heem- s tím totiž nejsem vyrovnanej, já totiž s většinou věcí, člověče, nejsem vyrovnanej, co tak říkám, což je hrozný... /L/ No, to je asi situace každýho člověka... /B/ Což je právě vode mně, to je víš ten můj strach. Já mědobý mluvím o věcech, s kterými nejsem, na které nestačním, kterými nejsem sám v sobě vyrovnanej, víš, a vo kterých vím, že voni taky ne. A tak je to takový rvaní se... /L/ No to má právě taky svůj půvab... /B/ Jenže to je taky dost odpovědný, a potom ki někdo taky rozhořčeně odejde. /L/ No, to asi bylo kvůli nečemu jinýmu. O /B/ No, měn je to líto vždycky, když mně takhle někdo vodejde... /L/ Bylo to krátce, jestli si vzpomínám dobře, bylo to krátce po tom, co jsi prohlásil, že... /B/ Že my pokoušíme Pána Ježíše také tak... /L/ Ano, a ještě předtím, že slovo boží je rozporné. /B/ Ano, ano, ano, ano, /L/ No tak tyhle dvě věci mohly vyvolat jakýsi... O /B/ To vím, tam někde v těch místech to bylo... No a tak člověk má vždycky po tom starost, co tam tak maňa zůstalo jako trčet, co nějak narušilo nebo zneklidnilo úplně zbytečně, aniž by to byla j kákoliv pomoc... Ale, ono se mi to málokdy stane, ale zase se mi to stalo, tohlecto... Víš někdy se mi to stávalo, že mi někdo odešel takto rozhořčen... /L/ No, konce konců, já nevím, no tak... /B/ Myslím, že snad může vyslechnout věc do konce, a potom teprve.. /L/ No, jistě, já teda... /B/ Tyhlety demonstrace jako že jsou poměrně laciný... /L/ No, no, no, já bych to jako koc nepřetěžoval. To celkem... /B/ Tak já ti za všechno moc děkuja a strašně se těším nashledanou. /L/ Já taky. /B/ Moc, moc. Je to divný, ale zase jsi mně potěšil /směje se/. Jak říká Pepíček: je to divný, ale je to tak. Pozdravuj ode mně Hedu... /L/ Dost divný /B/ Prosím? /L/ Dost divný že ? C /B/ Je to tak, je to skutečně tak. Je mi nějak dobře, po tomhle rozhovoru, tak se sítím nějak no nedovedu to říci jinak, než jako potěšen. Podívej….. /L/ Byl bych moc rád, kdyby tomu tak bylo. /B/ Je tomu tak, opravdu, jinak bych to neříkal. Já to neříkám jinak, bíš? -
doc01944320171128192904_006.jpg
====================
e ještě nesetkal, a zdálo se mi, že to na některejch místeck skřípe, trošku. Nemám proti tomu nijak zásadní námitky, ale tak se mi to jako. chvílema se mi to nezdá. Ale nicméně jako heuristická taková interpretační možnost, to mně neobyčejně zaujalo. No tak to je asi... /B/ No, myslím že bychom si o tom mohli pohovořit, to bych ti byl moc vděčnej. Já Heem- s tím totiž nejsem vyrovnanej, já totiž s většinou věcí, člověče, nejsem vyrovnanej, co tak říkám, což je hrozný... /L/ No, to je asi situace každýho člověka... /B/ Což je právě vode mně, to je víš ten můj strach. Já mědobý mluvím o věcech, s kterými nejsem, na které nestačním, kterými nejsem sám v sobě vyrovnanej, víš, a vo kterých vím, že voni taky ne. A tak je to takový rvaní se... /L/ No to má právě taky svůj půvab... /B/ Jenže to je taky dost odpovědný, a potom ki někdo taky rozhořčeně odejde. /L/ No, to asi bylo kvůli nečemu jinýmu. O /B/ No, měn je to líto vždycky, když mně takhle někdo vodejde... /L/ Bylo to krátce, jestli si vzpomínám dobře, bylo to krátce po tom, co jsi prohlásil, že... /B/ Že my pokoušíme Pána Ježíše také tak... /L/ Ano, a ještě předtím, že slovo boží je rozporné. /B/ Ano, ano, ano, ano, /L/ No tak tyhle dvě věci mohly vyvolat jakýsi... O /B/ To vím, tam někde v těch místech to bylo... No a tak člověk má vždycky po tom starost, co tam tak maňa zůstalo jako trčet, co nějak narušilo nebo zneklidnilo úplně zbytečně, aniž by to byla j kákoliv pomoc... Ale, ono se mi to málokdy stane, ale zase se mi to stalo, tohlecto... Víš někdy se mi to stávalo, že mi někdo odešel takto rozhořčen... /L/ No, konce konců, já nevím, no tak... /B/ Myslím, že snad může vyslechnout věc do konce, a potom teprve.. /L/ No, jistě, já teda... /B/ Tyhlety demonstrace jako že jsou poměrně laciný... /L/ No, no, no, já bych to jako koc nepřetěžoval. To celkem... /B/ Tak já ti za všechno moc děkuja a strašně se těším nashledanou. /L/ Já taky. /B/ Moc, moc. Je to divný, ale zase jsi mně potěšil /směje se/. Jak říká Pepíček: je to divný, ale je to tak. Pozdravuj ode mně Hedu... /L/ Dost divný /B/ Prosím? /L/ Dost divný že ? C /B/ Je to tak, je to skutečně tak. Je mi nějak dobře, po tomhle rozhovoru, tak se sítím nějak no nedovedu to říci jinak, než jako potěšen. Podívej….. /L/ Byl bych moc rád, kdyby tomu tak bylo. /B/ Je tomu tak, opravdu, jinak bych to neříkal. Já to neříkám jinak, bíš? -
====================
doc01944320171128192904_007.jpg
====================
To vopravdu ne. Ale prosím tě, pozdravuje ode mne Hedu a děti. /L/ Děkuju./ /B/ Nashledanou. A děkuju ti pěnkně. /L/ Nashledanou. Děkuju. Nashledanou. /Telef.hovor 2.4.73, po nedělním kázání v Záběhlicích 1.4.73./ niac O O C
doc01944320171128192904_007.jpg
====================
To vopravdu ne. Ale prosím tě, pozdravuje ode mne Hedu a děti. /L/ Děkuju./ /B/ Nashledanou. A děkuju ti pěnkně. /L/ Nashledanou. Děkuju. Nashledanou. /Telef.hovor 2.4.73, po nedělním kázání v Záběhlicích 1.4.73./ niac O O C
====================
doc01944420171128193113_001.jpg
====================
vervendte Rozhovor Luk 5 P. Blažíčkem S 3.1.1.73 (myt. zakn.) 8 str. 1973-1
doc01944420171128193113_001.jpg
====================
vervendte Rozhovor Luk 5 P. Blažíčkem S 3.1.1.73 (myt. zakn.) 8 str. 1973-1
====================
doc01944420171128193113_002.jpg
====================
31. 1. 73 /L/ No, není to proto, poněvadž nakonec, když to zůstane uzavřeno na tu rodinu, tak se vytvoří jakýsi sice o něco širší a komplikovanější, ale přece jen subjektivní svět, nastane subjektivismus tý rodiny, která se potom chová jako jedinec, v jistým smyslu, v jistým rozsahu, že, jako celek, kterej je uzavřenej ve svým světě. /B/ Takže jde o to, že jenom pošoupne ten subjekt, kterej byl původně jedna osoba, ale ten subjekt tečka... /L/ To je ovšem historická záležitost. V podstatě je to pokrok, samozřejmě. Ale začíná to končit, že, a v určité chvíli člověk musí toto rozpoznat. A buă rezignovat a zůstat v tý svý... a valit si to hovínko, anebo vykročit z toho světa. No, a pokračuje to pak dál. Pak může existovat subjektivismus a lidská společnost byla asi založena zejména tímto směrem, spíš než na tý rodině, ta se zkvalitnila až mnohem později - kmene, existuje pak subjektivismus kmene, subjektivismus smečky. A ten znamená zase uzavřenej svět, proti těm druhejm. Pak subjektivismus nacionální, vlasteneckej, a já nevím jakej ještě... Prostě, vždycky to má tendenci, jakmile se něco udělá, jakási..., vždycky to má tendenci zase člověka do sebe zavřít, taková zvláštní, jako kdyby byla ta povrchová blanka, která způsobuje, že padající kapka drží tvar, ty povrchový síly ji držejí pohromadě. Tak ně jak jako kdyby cokoliv je organizováno, má ně jakou tendenci se uzavřít a člověka to v sebe pohltit. Takže člověk vlastně se ztrácí sám sobě: nalezne se tím, že nalezne toho druhýho, a tím, jak se s ním propojuje a vytvoří jakýsi..., tak se zase začne v tom propojení ztrácet, zase pozbývá tý individuality, jestliže společně nejdou dál. Takže tady je ta nutnost jakmile se to uzavře, zůstane to - přestane to mít budoucnost. Zas to musí překročit, aby to byla další budoucnost... A tady, když se postupuje dál a když se to celý zváží a zreflektuje, tak je jasný, že ta budoucnost nakonec je to, co zůstává stále otevřeno, a co je vlastně společný pro všechny. O O 1 /B/ Já jsem se ještě chtěl zeptat: vy jste to oslovení, to lidský demonstroval jaksi na příkladu jednotlivce s jednotlivcem, kdežto ovšem ta nadě je, jako ta pravá, je něco, co se týká lidí vůbec, jestli tak můžu nějak říct. Není to, že by se to vyčerpávalo třeba jenom ve vztahu v rodině, muž-žena, je tady ten moment tý budoucnosti a tak... Ale co se tady eště to není... C SUP /B/ Ovšem zase na druhý straně, že jo, to neohraničený vůči tomu lidstv a tak, k tomu já nemůžu získat nějakej bezprostřední způsob, musí se to dít přes ně jaký ty konkrétní jednoltivce a konkrétní... /L/ Jistě. Tím že furt překračujete další a další uzavírající se kruhy. Bez toho to nejde. Jedním krokem hned k tý budoucnosti, to nèlze. Proto ten druhej /člověk/ je nezbytnej, to jsme si řekli hned na začátku. Já nemůžu ani sám ze sebe vykročit, když nemám toho druhýho. A teď ten pro-
doc01944420171128193113_002.jpg
====================
31. 1. 73 /L/ No, není to proto, poněvadž nakonec, když to zůstane uzavřeno na tu rodinu, tak se vytvoří jakýsi sice o něco širší a komplikovanější, ale přece jen subjektivní svět, nastane subjektivismus tý rodiny, která se potom chová jako jedinec, v jistým smyslu, v jistým rozsahu, že, jako celek, kterej je uzavřenej ve svým světě. /B/ Takže jde o to, že jenom pošoupne ten subjekt, kterej byl původně jedna osoba, ale ten subjekt tečka... /L/ To je ovšem historická záležitost. V podstatě je to pokrok, samozřejmě. Ale začíná to končit, že, a v určité chvíli člověk musí toto rozpoznat. A buă rezignovat a zůstat v tý svý... a valit si to hovínko, anebo vykročit z toho světa. No, a pokračuje to pak dál. Pak může existovat subjektivismus a lidská společnost byla asi založena zejména tímto směrem, spíš než na tý rodině, ta se zkvalitnila až mnohem později - kmene, existuje pak subjektivismus kmene, subjektivismus smečky. A ten znamená zase uzavřenej svět, proti těm druhejm. Pak subjektivismus nacionální, vlasteneckej, a já nevím jakej ještě... Prostě, vždycky to má tendenci, jakmile se něco udělá, jakási..., vždycky to má tendenci zase člověka do sebe zavřít, taková zvláštní, jako kdyby byla ta povrchová blanka, která způsobuje, že padající kapka drží tvar, ty povrchový síly ji držejí pohromadě. Tak ně jak jako kdyby cokoliv je organizováno, má ně jakou tendenci se uzavřít a člověka to v sebe pohltit. Takže člověk vlastně se ztrácí sám sobě: nalezne se tím, že nalezne toho druhýho, a tím, jak se s ním propojuje a vytvoří jakýsi..., tak se zase začne v tom propojení ztrácet, zase pozbývá tý individuality, jestliže společně nejdou dál. Takže tady je ta nutnost jakmile se to uzavře, zůstane to - přestane to mít budoucnost. Zas to musí překročit, aby to byla další budoucnost... A tady, když se postupuje dál a když se to celý zváží a zreflektuje, tak je jasný, že ta budoucnost nakonec je to, co zůstává stále otevřeno, a co je vlastně společný pro všechny. O O 1 /B/ Já jsem se ještě chtěl zeptat: vy jste to oslovení, to lidský demonstroval jaksi na příkladu jednotlivce s jednotlivcem, kdežto ovšem ta nadě je, jako ta pravá, je něco, co se týká lidí vůbec, jestli tak můžu nějak říct. Není to, že by se to vyčerpávalo třeba jenom ve vztahu v rodině, muž-žena, je tady ten moment tý budoucnosti a tak... Ale co se tady eště to není... C SUP /B/ Ovšem zase na druhý straně, že jo, to neohraničený vůči tomu lidstv a tak, k tomu já nemůžu získat nějakej bezprostřední způsob, musí se to dít přes ně jaký ty konkrétní jednoltivce a konkrétní... /L/ Jistě. Tím že furt překračujete další a další uzavírající se kruhy. Bez toho to nejde. Jedním krokem hned k tý budoucnosti, to nèlze. Proto ten druhej /člověk/ je nezbytnej, to jsme si řekli hned na začátku. Já nemůžu ani sám ze sebe vykročit, když nemám toho druhýho. A teď ten pro-
====================
doc01944420171128193113_003.jpg
====================
31. 1. 73 2 zas se blém je, například subjektivismus smečky se překonává, když vidím, že tady jsou druhý smečky a začnu je respektovat jako druhý smečky. Subjektivismus nacionální se překročí, když tady rozpoznám, že tady jsou jiný národy, který mąjí jiný poslání, jiný tradice, jinou svébytnost a respektuju je. Lidstvo zas má tendenci se ně jakým způsobem musí otevřít, i když se s nikým jiným zase nesetkalo, musí to regeftovat že eventuelně by se mohlo setkat s nějakou jinou civilizací někde daleko atd. že tedy to není jenom nepřítel, že to není možno diabolizovat, že ten kontakt se nenavazuje, že se tam házejí atomový pumy a podobně, a že se budeme děsit, že přistáli Marťani atd. to jsou všechno křeče subjektivismu, co popsal Wells nebo jiný, kalda autorů... A nakonec, když se to takhle reflektuje, tak se ukáže, že vlastně omo nejde o to, rozšiřovat ty hranice, nýbrž zkvalitňovat ten způsob toho překročení. Takže v jistým slova smyslu jsou programy v historii, který znamenají podstatný vykročení do budoucnosti, a ještě o nějakejch kosmickejch letech nevědí. Naproti tomu jsou idelogie kosmického věku, který sice jsou teda současný, ale jsou zabedněný a tu budoucnost fakticky odřezávají. Není to tak automaticky daný tím rozhledem po tom, jakej je svět a jestli vůbec, co všechno do toho našeho světa patří, celej vesmír atd. to není ta cesta, to je jenom to dělání těch velkejch boulí... O /B/ Dobše. Tak teďka mám ještě tajovou otázku, kterou ani nevím dovopravdy jasně symbol takovoje, abych to tak formuloval... Jo tak, ta soudobá filosofie, a vy sám vo tom taky často píšete, teda zatím co v antice byl všechen důraz na tom stálým a trvalým, na tom, co trvá, tak nyní prostě že se nám to čím dál jasně ji jeví jaksi právě naopak, že všechno je pohyb... Ale teď bych se chtěl zeptat... a ještě tedy, a vy sám někde o tom právě píšete, že, to sice se týká vší skutečnosti, ale v určitým smyslu... je to právě něco, co je specificky lidský, totiž to, že člověk je právě neustále jaksi vykračující a v pohybu atakdále je jasný, co myslím... Teďka ovšem zase člověku je - a snad nejen proto, že si je jasně vědom, tý svý Jashĺpomíjejícnosti a tak, je taková jaá nevím jak to nazvat touha, nebo, po něčem pevným, stálým v tom jeho životě, prostě aby on sám jako jako ně jaký opačný zaměření. Tak tedka by mne zajímalo, jestli to prostě tady není žádnej velkjej problém, jestli se tady dá říct, no tak, samozřejmě, že je možno dosáhnout něčeho trvalejšího, relativně, pokud nepropadá iluz ím, tak to člověk musí vidět jasně, takhle nějak... anebo jestli... tak to prostě vždycky... a je to prostě víceméně jasně vidí, že všechno je v pohybu a všechno pomíjí a tak, ale tahleta opačná tendence, to je takový, s tím se nedá nic dělat, anebo právě, jak vy sám právě zdůrazňujete, že jsou vlastně na počátku toho, jo, teprva toho, že vidí, že teprve to začnete rozbourávávat, jako teprve se to objeví, že vůbec neproniká to pochopení toho skutečně, že všecno je právě ten pohyb, tak O C -
doc01944420171128193113_003.jpg
====================
31. 1. 73 2 zas se blém je, například subjektivismus smečky se překonává, když vidím, že tady jsou druhý smečky a začnu je respektovat jako druhý smečky. Subjektivismus nacionální se překročí, když tady rozpoznám, že tady jsou jiný národy, který mąjí jiný poslání, jiný tradice, jinou svébytnost a respektuju je. Lidstvo zas má tendenci se ně jakým způsobem musí otevřít, i když se s nikým jiným zase nesetkalo, musí to regeftovat že eventuelně by se mohlo setkat s nějakou jinou civilizací někde daleko atd. že tedy to není jenom nepřítel, že to není možno diabolizovat, že ten kontakt se nenavazuje, že se tam házejí atomový pumy a podobně, a že se budeme děsit, že přistáli Marťani atd. to jsou všechno křeče subjektivismu, co popsal Wells nebo jiný, kalda autorů... A nakonec, když se to takhle reflektuje, tak se ukáže, že vlastně omo nejde o to, rozšiřovat ty hranice, nýbrž zkvalitňovat ten způsob toho překročení. Takže v jistým slova smyslu jsou programy v historii, který znamenají podstatný vykročení do budoucnosti, a ještě o nějakejch kosmickejch letech nevědí. Naproti tomu jsou idelogie kosmického věku, který sice jsou teda současný, ale jsou zabedněný a tu budoucnost fakticky odřezávají. Není to tak automaticky daný tím rozhledem po tom, jakej je svět a jestli vůbec, co všechno do toho našeho světa patří, celej vesmír atd. to není ta cesta, to je jenom to dělání těch velkejch boulí... O /B/ Dobše. Tak teďka mám ještě tajovou otázku, kterou ani nevím dovopravdy jasně symbol takovoje, abych to tak formuloval... Jo tak, ta soudobá filosofie, a vy sám vo tom taky často píšete, teda zatím co v antice byl všechen důraz na tom stálým a trvalým, na tom, co trvá, tak nyní prostě že se nám to čím dál jasně ji jeví jaksi právě naopak, že všechno je pohyb... Ale teď bych se chtěl zeptat... a ještě tedy, a vy sám někde o tom právě píšete, že, to sice se týká vší skutečnosti, ale v určitým smyslu... je to právě něco, co je specificky lidský, totiž to, že člověk je právě neustále jaksi vykračující a v pohybu atakdále je jasný, co myslím... Teďka ovšem zase člověku je - a snad nejen proto, že si je jasně vědom, tý svý Jashĺpomíjejícnosti a tak, je taková jaá nevím jak to nazvat touha, nebo, po něčem pevným, stálým v tom jeho životě, prostě aby on sám jako jako ně jaký opačný zaměření. Tak tedka by mne zajímalo, jestli to prostě tady není žádnej velkjej problém, jestli se tady dá říct, no tak, samozřejmě, že je možno dosáhnout něčeho trvalejšího, relativně, pokud nepropadá iluz ím, tak to člověk musí vidět jasně, takhle nějak... anebo jestli... tak to prostě vždycky... a je to prostě víceméně jasně vidí, že všechno je v pohybu a všechno pomíjí a tak, ale tahleta opačná tendence, to je takový, s tím se nedá nic dělat, anebo právě, jak vy sám právě zdůrazňujete, že jsou vlastně na počátku toho, jo, teprva toho, že vidí, že teprve to začnete rozbourávávat, jako teprve se to objeví, že vůbec neproniká to pochopení toho skutečně, že všecno je právě ten pohyb, tak O C -
====================
doc01944420171128193113_004.jpg
====================
31. 1. 73 3 s pevným O todleto myslíte si že se nějak změní, že člověk jako že může nakonec, no, já si to nedokážu sám formulovat, nějak, jako ně jak přesně... /L/ No, podívejte se, tak to je fakt, žeVčlověku ta touha po a trvalým je nepochybně, a že když to není, tak že se s takovou určitou nostalgií aspoň v myšlenkách k tomu vrací. To je jasný. Ovšem to je třeba analyzovat, jako každej pud, každou tendenci, hlubší síly a sklony je třeba analyzovat. Tak je jasný, že třeba i zvíře má tendenci opakovat určitý věci. Ale zejména to je nápadný u dětí. Já vím, že jejména jedna z mejch dcer, když jsem jim vykládal pohádky, tak že trvají na tom zejména jedna v tom byla úplně neúprosná, jak to po prvně slyšela, tak to chtěla vždycky a vždycky to znova opravovala, jak je to správně. A správně, to je to poprvně. Pro mně tohle to byla takovej zážitek, že vlastně je to jedna z berlí, vo který opírám teda celou tu teorii. No a podobně člověk archaickej, když ho vopustila ta jistota instinktů, ty instinkty se rozložily, že, fungovaly už každej izolovaně, ale už to nebylo sehraný, ono vlastně nikdy to nebylo sehraný, nikdy to není úplná integrita, ale je to tak, že instinkty si střídají role. Takovej tygr, když má hlad, tak nechá běžet tygřici a běží za antilopou. Prostě tam, některý z instinktů převáží, a ten rozhoduje a ten řídí, a ten tygr se neocitne v nouzi, že by nevěděl co dřív, prostě něco tam... Ten Buridanův osel, to je blbina, vždycky to zvíře něco udělá. No, když se člověku ty instinkty rozložejí a nechávají ho ve štychu, nechávají ho v takový nejistotě, tak on se zděsí. To je první, co udělá, že se zděsí. Jakmile začne vidět, že ty věci jsou různý, nevidí je už jenom tak těma klapkama, co mum právě ten okamžitej řetěz reakcí, nastolených určitým instinktem, ukáže, když vidí to různě, teď zaváhá, neví co s tím, jak, kterak, začně si vymejšlet, vidí, že kay A8afukmen, tak že může hodit a bít zvíře, který mu uteče jinak docela pohodlně, začne vynalejzat, ale teď kterým směrem ? Teď neví, jestli to může použít dál, děsí se toho, dělá z toho kultickou záležitost, tabuizuje různý věci, reaguje nepřiměřeně. Ale potřebuje něco vytvořit. O Konvence No a tak teda si vytváří aspoň umělý stálý věci, když hu už opouštějí instinkty, tak on si ukládá tabu. To je určitá jistota, co se nesmí. Nebo si zavádí archetypy. A samozřejmě chce, aby to bylo jako dáno, že si to nevymejšlí jen on, protože to by zas byla nejistý a tak si tak jako buduje umělý jistoty. No, má to smysl, protože máme-li se např. spolu domluvit, tak musíme dávat slovům přibližně stejnej význam. Komunikace je možná jen na základě toho, že se něco učiní stálým. /B/ No tak se dá říct, že lidskej život je možnej jedině /L/ Jistě, jistě. A život vůbec, že. V podstatě život spočívá se furt reprodukujou stejný mechanismy. Ale právě tak je život životem díky tomu, že se na toto neredukuje. Přitom jak se repradukujou stále stejný mechanismy, tak vždycky se udělá něco novýho. No a C v tom, že -
doc01944420171128193113_004.jpg
====================
31. 1. 73 3 s pevným O todleto myslíte si že se nějak změní, že člověk jako že může nakonec, no, já si to nedokážu sám formulovat, nějak, jako ně jak přesně... /L/ No, podívejte se, tak to je fakt, žeVčlověku ta touha po a trvalým je nepochybně, a že když to není, tak že se s takovou určitou nostalgií aspoň v myšlenkách k tomu vrací. To je jasný. Ovšem to je třeba analyzovat, jako každej pud, každou tendenci, hlubší síly a sklony je třeba analyzovat. Tak je jasný, že třeba i zvíře má tendenci opakovat určitý věci. Ale zejména to je nápadný u dětí. Já vím, že jejména jedna z mejch dcer, když jsem jim vykládal pohádky, tak že trvají na tom zejména jedna v tom byla úplně neúprosná, jak to po prvně slyšela, tak to chtěla vždycky a vždycky to znova opravovala, jak je to správně. A správně, to je to poprvně. Pro mně tohle to byla takovej zážitek, že vlastně je to jedna z berlí, vo který opírám teda celou tu teorii. No a podobně člověk archaickej, když ho vopustila ta jistota instinktů, ty instinkty se rozložily, že, fungovaly už každej izolovaně, ale už to nebylo sehraný, ono vlastně nikdy to nebylo sehraný, nikdy to není úplná integrita, ale je to tak, že instinkty si střídají role. Takovej tygr, když má hlad, tak nechá běžet tygřici a běží za antilopou. Prostě tam, některý z instinktů převáží, a ten rozhoduje a ten řídí, a ten tygr se neocitne v nouzi, že by nevěděl co dřív, prostě něco tam... Ten Buridanův osel, to je blbina, vždycky to zvíře něco udělá. No, když se člověku ty instinkty rozložejí a nechávají ho ve štychu, nechávají ho v takový nejistotě, tak on se zděsí. To je první, co udělá, že se zděsí. Jakmile začne vidět, že ty věci jsou různý, nevidí je už jenom tak těma klapkama, co mum právě ten okamžitej řetěz reakcí, nastolených určitým instinktem, ukáže, když vidí to různě, teď zaváhá, neví co s tím, jak, kterak, začně si vymejšlet, vidí, že kay A8afukmen, tak že může hodit a bít zvíře, který mu uteče jinak docela pohodlně, začne vynalejzat, ale teď kterým směrem ? Teď neví, jestli to může použít dál, děsí se toho, dělá z toho kultickou záležitost, tabuizuje různý věci, reaguje nepřiměřeně. Ale potřebuje něco vytvořit. O Konvence No a tak teda si vytváří aspoň umělý stálý věci, když hu už opouštějí instinkty, tak on si ukládá tabu. To je určitá jistota, co se nesmí. Nebo si zavádí archetypy. A samozřejmě chce, aby to bylo jako dáno, že si to nevymejšlí jen on, protože to by zas byla nejistý a tak si tak jako buduje umělý jistoty. No, má to smysl, protože máme-li se např. spolu domluvit, tak musíme dávat slovům přibližně stejnej význam. Komunikace je možná jen na základě toho, že se něco učiní stálým. /B/ No tak se dá říct, že lidskej život je možnej jedině /L/ Jistě, jistě. A život vůbec, že. V podstatě život spočívá se furt reprodukujou stejný mechanismy. Ale právě tak je život životem díky tomu, že se na toto neredukuje. Přitom jak se repradukujou stále stejný mechanismy, tak vždycky se udělá něco novýho. No a C v tom, že -
====================
doc01944420171128193113_005.jpg
====================
W L 4 31. L. 73 když tohle to člověk jak zváží a zreflektuje, tak je mu jasný, že nějaká ta stálost musí bejt, z takovejch jako důvodů organizačních a ekonomickejch. No ale že to je spíš jenom takovej prostředek. Když v rodině je slánka nebo cukřenka pokaždý jinde, tak je to šílená otrava, protože já ztrácím čas, energii a pozornost hledáním. Když je to najednem místě, tak šáhnu a nemusím na to vůbec myslet, to prostě už vím, jdu, šáhnu a mám. Tak se tedy určitý věci musejí prostě zekonomizovat, aby mě uvolnily ty tvůrčí schopnosti ne na ty blbosti, abych moh... Klavírista musí předat určitou kompetenci prstům, aby nemusel přemejšlet, kterým prstem na kterou klávesu v které chvíli sáhnout. Jakmile o tom musí přemejšlet, tak se správně klavírista začne plést. On čte noty a prsty to hrají samy. Je třeba perifernějším centrům předsta tyhle blbiny, aby se vyšší centrum uvolnilo pro vyšší funkce. No a jestliže takto to zvážím, tak je jasný, že to opakování je nezbytným ale že to 98³ielicě takovýho nástrojovýcho, jen předpoklad, nápomoc k něčemu. Ale to není to - ta tendence, ta touha, ta nostalgie, to úsilí najít něco pevnýho je nepřiměřený, Když to analyzujeme. vídíme, že se to týká právě těch věcí periferních. Těch podstatných O záležitostí se to týkat nemůže. životního smyslu, /B/ Počkejte, ale tečka právě, v tý rovině, jak jste o tom mluvil, tak tady ovšem jako, aspoň se tak právě možná že tohle to je právě to, co neobstojí před tou analýzou, ta jistota toho, ně jakýho to co měla ta antika, nebo to křesťanství, jo, a to co právě, že jo dyť krizový stav tý současný tvorby je v tomhletom, že to leto najednou tady není. Je to falešná orientace, když se ohlížíme po tom, a že by sme maminca teda na ně jaký jiný rovině chtěli k něčemu podobnýmu dospět, a je třeba to prostě nějak úplně jinak Týká se tohle, co ste říkal i tohodle ? /L/ Jistě. To je falešná generalizace, kde se stále považuje to, co se mění, za nahodilý to je antika. A to nejpodsttatnější, to je trvaly. Ale to není pravda. To nahodilý, to je trvalý, to je furt, to je periferie, ale to nejpodstatnější je vždycky nový, to se furt dě je, to nelze... /B/ To jak Nietzsche obrátil toho Goethe, Goethe řekl, že všechno pomíjející je příměr, a Nietzsche napsal, že všechno trvalé je příměr a básnící příliš lžou, dodal. O /L/ Ano, něco na tom je. A jak jste říkal, že to je křesťanství, tak to je omyl. To je to pokleslý antizovaný křesťanství, stoický. Stoicismus vykonal velikánskej vliv na křesťanství... /B/ Tak ten svět křesťanskej, středověkej... /L/ Ano, že to žilo, to jistě, ano. Ale například... /B/ A byl to jen pozůstatek... C /L/ Ano, pozůstatek antiky. Poněvadž to křesťanství se například najde v Augustinovi, kterje v době, kdy se rozkládal Řím, kdy germánský hordy do bejvaly stále novejch a novejch území, a likvidovali legie, a v Římě se
doc01944420171128193113_005.jpg
====================
W L 4 31. L. 73 když tohle to člověk jak zváží a zreflektuje, tak je mu jasný, že nějaká ta stálost musí bejt, z takovejch jako důvodů organizačních a ekonomickejch. No ale že to je spíš jenom takovej prostředek. Když v rodině je slánka nebo cukřenka pokaždý jinde, tak je to šílená otrava, protože já ztrácím čas, energii a pozornost hledáním. Když je to najednem místě, tak šáhnu a nemusím na to vůbec myslet, to prostě už vím, jdu, šáhnu a mám. Tak se tedy určitý věci musejí prostě zekonomizovat, aby mě uvolnily ty tvůrčí schopnosti ne na ty blbosti, abych moh... Klavírista musí předat určitou kompetenci prstům, aby nemusel přemejšlet, kterým prstem na kterou klávesu v které chvíli sáhnout. Jakmile o tom musí přemejšlet, tak se správně klavírista začne plést. On čte noty a prsty to hrají samy. Je třeba perifernějším centrům předsta tyhle blbiny, aby se vyšší centrum uvolnilo pro vyšší funkce. No a jestliže takto to zvážím, tak je jasný, že to opakování je nezbytným ale že to 98³ielicě takovýho nástrojovýcho, jen předpoklad, nápomoc k něčemu. Ale to není to - ta tendence, ta touha, ta nostalgie, to úsilí najít něco pevnýho je nepřiměřený, Když to analyzujeme. vídíme, že se to týká právě těch věcí periferních. Těch podstatných O záležitostí se to týkat nemůže. životního smyslu, /B/ Počkejte, ale tečka právě, v tý rovině, jak jste o tom mluvil, tak tady ovšem jako, aspoň se tak právě možná že tohle to je právě to, co neobstojí před tou analýzou, ta jistota toho, ně jakýho to co měla ta antika, nebo to křesťanství, jo, a to co právě, že jo dyť krizový stav tý současný tvorby je v tomhletom, že to leto najednou tady není. Je to falešná orientace, když se ohlížíme po tom, a že by sme maminca teda na ně jaký jiný rovině chtěli k něčemu podobnýmu dospět, a je třeba to prostě nějak úplně jinak Týká se tohle, co ste říkal i tohodle ? /L/ Jistě. To je falešná generalizace, kde se stále považuje to, co se mění, za nahodilý to je antika. A to nejpodsttatnější, to je trvaly. Ale to není pravda. To nahodilý, to je trvalý, to je furt, to je periferie, ale to nejpodstatnější je vždycky nový, to se furt dě je, to nelze... /B/ To jak Nietzsche obrátil toho Goethe, Goethe řekl, že všechno pomíjející je příměr, a Nietzsche napsal, že všechno trvalé je příměr a básnící příliš lžou, dodal. O /L/ Ano, něco na tom je. A jak jste říkal, že to je křesťanství, tak to je omyl. To je to pokleslý antizovaný křesťanství, stoický. Stoicismus vykonal velikánskej vliv na křesťanství... /B/ Tak ten svět křesťanskej, středověkej... /L/ Ano, že to žilo, to jistě, ano. Ale například... /B/ A byl to jen pozůstatek... C /L/ Ano, pozůstatek antiky. Poněvadž to křesťanství se například najde v Augustinovi, kterje v době, kdy se rozkládal Řím, kdy germánský hordy do bejvaly stále novejch a novejch území, a likvidovali legie, a v Římě se
====================
doc01944420171128193113_006.jpg
====================
TO 5 31. 1. 73 to provalilo, tam byly vzpoury a rozkládalo se to všecko, a teď Řím už byl poražen, byl v sutinách, a teď křesťani čekali konec světa: Řím v sutinách, tak to je konec svět. Oči vyvalený, čekali, až zazné hlas trouby a já nevím, přestali se o všechno starat... A v tuto chvíli napsal Augustin obrovskej spis De civitate Dei, kde ukazoval, že Řím se nedá s královstvím nebeským srovnávat, že Římy přicházejí a odcházejí, a že tady prostě je cosi novýho, že každej konec je jenom relativní konec, že se jde dál, a že do budoucnosti, a že to je jedno, že to je divná budoucnost, vždyť první křesťani byli taky v šílený situaci, byly v podzemí, pronásledovaný atd. To je ten život křesťanskej. S tímhletím tedy přišel Augustin v týhle době. No a měl naprostou pravdu. Tohle to je to křesťanství, co objevil, znovu objebil, ačkoliv sám taky byl pod obrovským vlivem novoplathismu, Plotina, v některejch partiích až Bůh brání. Ale tohleto to je tam naprosto jasný. Samozřejmě, máte pravdu, že to historicky s křesťanstvím tak vypadalo, zejména ve chvíli, kdy se v říme setalo oficiálním náboženství, kdy prostě vzdělanci přestali jím pohrdat ale začali s ním koketovat, spojovat je se svým vzděláním zejména stoickým i jiným, tak to tak vypadalo, že to křesťanství stálo za bačkoru, tam se vůbec vytratila ta podstata. To byl takovej šílenej synkrétismus helenistickej, odpornej O s gnózí dohromady. O /B/ Když se tedy vrátíme k současnosti, staletí, tedy právě ten pocit neji stoty, je to něco málem jako když nějakýho krizových stavu ... Tak... to tady je nějak, že prostě člověk jako nemá pevnou půdu pod nohama je to tak? V podstatě, je to takovej životní pocit současně j, nebo ne ? Už např. u toho Nietzsche vod devatenáctýho století. V tý poezii teda, vod devadesátejch let, tak člověka na to jasně teda naráží... Tak je to prostě jen tak nějakej projev toho, že teda se jako lidi začínají vyprošťovat z těch to tady se teda skutečně už rozpadlo, jo, a voni cejtě jí to především jako ztrátu, když se po tom teda nostalgicky vohlížejí, jak vy říkáte, ale zároveň prostě, to je falešný nějak jako, a je třeba zcela jiná orientace, tak to je tedy, jo ? A orientace nějak jako... jak ji teda charakterizovat, jakým směrem, nebo já nevím /L/ No, je to orientace obrácená zády k minulosti a čelem k budoucnosti. To znamená, čelem k tomu - pravá budoucnost, to je to, co tu ještě nebylo, že, tedy není to, co se dá vypočítat z toho, co je dnes, když se ty trendy vypočítají a pak se z toho udělá nějaká ta prognoza, že, to není budoucnost. Budoucnost je to, co se překvapivě objeví, co nikdo nečeká, na co žádný trendy neukazujou, to je skutečně nový. A teď celej problém je, aby lidstvo teda lidstvo už je vobráceno, aspoň ve svejch špičkách, dost, jak politickejch, tak vědeckejch, do budoucnosti. Dneska už teda vypházejí fantastický studie o tom, co bude roku 2000 a dál. A C -
doc01944420171128193113_006.jpg
====================
TO 5 31. 1. 73 to provalilo, tam byly vzpoury a rozkládalo se to všecko, a teď Řím už byl poražen, byl v sutinách, a teď křesťani čekali konec světa: Řím v sutinách, tak to je konec svět. Oči vyvalený, čekali, až zazné hlas trouby a já nevím, přestali se o všechno starat... A v tuto chvíli napsal Augustin obrovskej spis De civitate Dei, kde ukazoval, že Řím se nedá s královstvím nebeským srovnávat, že Římy přicházejí a odcházejí, a že tady prostě je cosi novýho, že každej konec je jenom relativní konec, že se jde dál, a že do budoucnosti, a že to je jedno, že to je divná budoucnost, vždyť první křesťani byli taky v šílený situaci, byly v podzemí, pronásledovaný atd. To je ten život křesťanskej. S tímhletím tedy přišel Augustin v týhle době. No a měl naprostou pravdu. Tohle to je to křesťanství, co objevil, znovu objebil, ačkoliv sám taky byl pod obrovským vlivem novoplathismu, Plotina, v některejch partiích až Bůh brání. Ale tohleto to je tam naprosto jasný. Samozřejmě, máte pravdu, že to historicky s křesťanstvím tak vypadalo, zejména ve chvíli, kdy se v říme setalo oficiálním náboženství, kdy prostě vzdělanci přestali jím pohrdat ale začali s ním koketovat, spojovat je se svým vzděláním zejména stoickým i jiným, tak to tak vypadalo, že to křesťanství stálo za bačkoru, tam se vůbec vytratila ta podstata. To byl takovej šílenej synkrétismus helenistickej, odpornej O s gnózí dohromady. O /B/ Když se tedy vrátíme k současnosti, staletí, tedy právě ten pocit neji stoty, je to něco málem jako když nějakýho krizových stavu ... Tak... to tady je nějak, že prostě člověk jako nemá pevnou půdu pod nohama je to tak? V podstatě, je to takovej životní pocit současně j, nebo ne ? Už např. u toho Nietzsche vod devatenáctýho století. V tý poezii teda, vod devadesátejch let, tak člověka na to jasně teda naráží... Tak je to prostě jen tak nějakej projev toho, že teda se jako lidi začínají vyprošťovat z těch to tady se teda skutečně už rozpadlo, jo, a voni cejtě jí to především jako ztrátu, když se po tom teda nostalgicky vohlížejí, jak vy říkáte, ale zároveň prostě, to je falešný nějak jako, a je třeba zcela jiná orientace, tak to je tedy, jo ? A orientace nějak jako... jak ji teda charakterizovat, jakým směrem, nebo já nevím /L/ No, je to orientace obrácená zády k minulosti a čelem k budoucnosti. To znamená, čelem k tomu - pravá budoucnost, to je to, co tu ještě nebylo, že, tedy není to, co se dá vypočítat z toho, co je dnes, když se ty trendy vypočítají a pak se z toho udělá nějaká ta prognoza, že, to není budoucnost. Budoucnost je to, co se překvapivě objeví, co nikdo nečeká, na co žádný trendy neukazujou, to je skutečně nový. A teď celej problém je, aby lidstvo teda lidstvo už je vobráceno, aspoň ve svejch špičkách, dost, jak politickejch, tak vědeckejch, do budoucnosti. Dneska už teda vypházejí fantastický studie o tom, co bude roku 2000 a dál. A C -
====================
doc01944420171128193113_007.jpg
====================
L & O C 6 nejenom taková ta blbá futurologie, ale teda takový opravdový analýzy, který takřka jako těžkej sen, jako noční můra na člověka doléhají, když to přečte... /B/ Proč jako ? /L/ Protože to je tak šíleně bezvýhledný, že. Ty trendy ukazu jou všecky, že to je teda úplnej konec, že. Jestli se něco neudělá. Ale co, to se neví. Jestli se to nezarazí. Lidstvo bude otrávený různejma produktama, řeky mrtvý, moře mrtvý, radioaktivní, s DDT a já nevím co ještě, choroba na chorobu, vylidní se to všecko a navíc lidí bude tolik, že kontakt bude snadfej, tím i přenos chorob infekčních, a tím se to vylidní ještě rychlejc a katastrofálnějšíma formama... /B/ Takže tohle by byla ta budoucnost, kdyby se uvažovala na základě tý minulosti, kdyby jako... /L/ Takhle to teda vypadá. Já jsem teď právě čet, taková grupa lidí vydala... /B/ Jo, ta římská skupina !? /L/ Jo, tak vy to znáte ? /B/ Ne, neznám, jen jsem o tom slyšel... /L/ Jmenuje se to "Meze růstu".. /a ukazuje.../ Je to teda velmi přesvědčivý, nesmírně inteligentně dělaný, s obrovským aparátem informací, je to skutečně perfektní. A je to míněno jako velkej vykřičník nad celou situací, na všecky strany... Pochopitelně, dneska vznikla celá futurologická věda, budoucnosti se dneska věnuje hodně pozornosti, ale furt to není ono, není to ta pravá budoucnost. Ale to je jenom tápání, jednou se to musí trefit - co to je vlastně, k čemu. A že teda jednak už některý znaky se objevujou: už se myslí globálně například. Skutečně teda už přestalo bejt možný, už ani ta Čína se nemůže uzavřít sama do sebe, už všichni státníci, vědci už delší doby, ale i státníci, ti musejí myslet globálně. Už ani afričtí náčelníci nemůžou toho nedbat... To je teda velká věc, že se tady respektuje, že jsou tady ty druhý. To zejména hrozilo Americe, že, ta si myslela, že tady je zejména ona, ty druhý že jsou "věci", který ona zmanipuluje... A né... 31. L. 73 /B/ A malý pišišvor Vietnam je z toho vyedl.. /L/... a ne, nepodařilo se. A oni teda teď musejí naznat, že muse jí zjistit, že tady jsou ty druhý a že prostě.. A taky Nixon už vykládal poprvně asi před dvěma roky nebo už snad dříve, že to je konec, už si nemůžeme myslet, že tady my spravujeme zeměkouli. To jsou teda příznaky potěšivý, po mým soudu. /B/ No, oni teda jsou lidí tím donucený, tou skutečností, tou hrozbou... To je, jak to píše někde Heidegger: když nebezpečí vzrůstá do maxima, tak tam už z toho se vybavujou, ta záchrana... /L/ To je ovšem řečeno, takhle to vypadá zase tak objektivisticky, heg-
doc01944420171128193113_007.jpg
====================
L & O C 6 nejenom taková ta blbá futurologie, ale teda takový opravdový analýzy, který takřka jako těžkej sen, jako noční můra na člověka doléhají, když to přečte... /B/ Proč jako ? /L/ Protože to je tak šíleně bezvýhledný, že. Ty trendy ukazu jou všecky, že to je teda úplnej konec, že. Jestli se něco neudělá. Ale co, to se neví. Jestli se to nezarazí. Lidstvo bude otrávený různejma produktama, řeky mrtvý, moře mrtvý, radioaktivní, s DDT a já nevím co ještě, choroba na chorobu, vylidní se to všecko a navíc lidí bude tolik, že kontakt bude snadfej, tím i přenos chorob infekčních, a tím se to vylidní ještě rychlejc a katastrofálnějšíma formama... /B/ Takže tohle by byla ta budoucnost, kdyby se uvažovala na základě tý minulosti, kdyby jako... /L/ Takhle to teda vypadá. Já jsem teď právě čet, taková grupa lidí vydala... /B/ Jo, ta římská skupina !? /L/ Jo, tak vy to znáte ? /B/ Ne, neznám, jen jsem o tom slyšel... /L/ Jmenuje se to "Meze růstu".. /a ukazuje.../ Je to teda velmi přesvědčivý, nesmírně inteligentně dělaný, s obrovským aparátem informací, je to skutečně perfektní. A je to míněno jako velkej vykřičník nad celou situací, na všecky strany... Pochopitelně, dneska vznikla celá futurologická věda, budoucnosti se dneska věnuje hodně pozornosti, ale furt to není ono, není to ta pravá budoucnost. Ale to je jenom tápání, jednou se to musí trefit - co to je vlastně, k čemu. A že teda jednak už některý znaky se objevujou: už se myslí globálně například. Skutečně teda už přestalo bejt možný, už ani ta Čína se nemůže uzavřít sama do sebe, už všichni státníci, vědci už delší doby, ale i státníci, ti musejí myslet globálně. Už ani afričtí náčelníci nemůžou toho nedbat... To je teda velká věc, že se tady respektuje, že jsou tady ty druhý. To zejména hrozilo Americe, že, ta si myslela, že tady je zejména ona, ty druhý že jsou "věci", který ona zmanipuluje... A né... 31. L. 73 /B/ A malý pišišvor Vietnam je z toho vyedl.. /L/... a ne, nepodařilo se. A oni teda teď musejí naznat, že muse jí zjistit, že tady jsou ty druhý a že prostě.. A taky Nixon už vykládal poprvně asi před dvěma roky nebo už snad dříve, že to je konec, už si nemůžeme myslet, že tady my spravujeme zeměkouli. To jsou teda příznaky potěšivý, po mým soudu. /B/ No, oni teda jsou lidí tím donucený, tou skutečností, tou hrozbou... To je, jak to píše někde Heidegger: když nebezpečí vzrůstá do maxima, tak tam už z toho se vybavujou, ta záchrana... /L/ To je ovšem řečeno, takhle to vypadá zase tak objektivisticky, heg-
====================
doc01944420171128193113_008.jpg
====================
D K 7 lovsky, takřka, že? Ale ono jde o to, že ta záchrana najednou začne bejt hledaná, rozumíte? Dokud se lidem dobře daří a nejsou ohroženi, tak ty jou tloustnou a chrochtají si v tom svým chvívečku. Ale když holt nemají co dohuby a teď na ně útočí já nevím co, tak najednou začnou naslouchat. Bohatýmu vejít do království nebeskýho, to je snadnější velbloudu projít skrze ucho jehly. To není morální ponaučení, to je zkušenost, hluboká zkušenost. Když se někomu dobře daří, tak tu pomoc nevidí. Ne že ta pomoc je vyprodukovaná tím nebezpečím. To je blbost, to je hegelovsky blbě řečeno. Ta pomoc tady vždycky je, jenomže jsou lidi slepí, protože si myslejí, že ji nepotřebujou. /B/ Jen bych chtěl ještě někdy pro budoucno říct, protože už opravdu musíme jít. Ten váš důraz na tu budouanost, jo. Mně by to co si myslím, O co by mi zvlášť jako pomohlo to pochopit, todleto vaše, ja vím že to není jenom... jo ten důraz, to stanovisko kdybyste to někdy moh vobjasnit na tom vopačným póli, abych tak řekl. Prostě jinými slovy, strašně bych strašně rád četl něco takovýho jako chválu tradice, jo ? /L/ Jo, no jistě, já - já chválím tradicé ! /B/ To bych od vás hrozně rád někdy něco takový četl. Tam by se mi to vyjevilo... právě. Protože, vy sice, máte sice v tom článku Víra a moderní svět, máte tam odstaveček o minulosti. Jenže o ní píšete tak jako, v sou vislostí s tou budoucnosti, jako co ta budoucnost dělá pro tu minulost. Já bych chtěl...co ta minulost dělá pro tu budoucnost. Kdybych to řekl jako hodně vulgárně... tak jako, tak jak zatím, jak to tak čtu ty vaše věci, tak jako mám někdy jako dojem, v tom důrazu, jako by ta minulost prostě nejlepší by bylo to odříznout, aby to vůbec nějak nebylo.... /L/ No, to je samozřejmě... to je otázka toho, když se na něco dává důraz, já nejsem schopen... totiž nejenom nejsem schopne, ale mně je hluboce odporný mluvit všestranně. Prostě je potřeba se někam napřít, a teď to zavedu šíleně daleko, až to je absurdní téměř, pak se vzpamatuju a zas jdu jinam... /B/ Ale já právě ... ... to je mi jasný... Ale to văše napření by se mi zvlášť dobře objasnilo, kdybyste mi to odhalil právě... O C 31. L 73 /L/ To je úplně jednoduchý, to nemusíme nechávat na jindy...Věc je taková: docela kosmologicky, nebo úplně v základech ontologickejch je toto zakotveno, že? Já si představuje teda, že vůbec veškerenstvo že jsou samý události. To tak asi znáte taky. Ne atomky, nýbrž nejmenší události, nejde to do nekonečna, v tom má kvantová teroie pravdu, že jsou jakási minimální kvanta pro mně kvanta událostnosti, a to jsou "primordăální" události, události Pprimae ordinis". A teď ty události jsou čímsi nabitým novostí. Ty se dě jou tam, kde se nic nedělo, pochopitelně. To není protažení něčeho jinýho. Taková událost má začátek, průběh a konec. Ten začátek znamená už, že to je něco novýho... Jenomže: těch událostí takovejch-
doc01944420171128193113_008.jpg
====================
D K 7 lovsky, takřka, že? Ale ono jde o to, že ta záchrana najednou začne bejt hledaná, rozumíte? Dokud se lidem dobře daří a nejsou ohroženi, tak ty jou tloustnou a chrochtají si v tom svým chvívečku. Ale když holt nemají co dohuby a teď na ně útočí já nevím co, tak najednou začnou naslouchat. Bohatýmu vejít do království nebeskýho, to je snadnější velbloudu projít skrze ucho jehly. To není morální ponaučení, to je zkušenost, hluboká zkušenost. Když se někomu dobře daří, tak tu pomoc nevidí. Ne že ta pomoc je vyprodukovaná tím nebezpečím. To je blbost, to je hegelovsky blbě řečeno. Ta pomoc tady vždycky je, jenomže jsou lidi slepí, protože si myslejí, že ji nepotřebujou. /B/ Jen bych chtěl ještě někdy pro budoucno říct, protože už opravdu musíme jít. Ten váš důraz na tu budouanost, jo. Mně by to co si myslím, O co by mi zvlášť jako pomohlo to pochopit, todleto vaše, ja vím že to není jenom... jo ten důraz, to stanovisko kdybyste to někdy moh vobjasnit na tom vopačným póli, abych tak řekl. Prostě jinými slovy, strašně bych strašně rád četl něco takovýho jako chválu tradice, jo ? /L/ Jo, no jistě, já - já chválím tradicé ! /B/ To bych od vás hrozně rád někdy něco takový četl. Tam by se mi to vyjevilo... právě. Protože, vy sice, máte sice v tom článku Víra a moderní svět, máte tam odstaveček o minulosti. Jenže o ní píšete tak jako, v sou vislostí s tou budoucnosti, jako co ta budoucnost dělá pro tu minulost. Já bych chtěl...co ta minulost dělá pro tu budoucnost. Kdybych to řekl jako hodně vulgárně... tak jako, tak jak zatím, jak to tak čtu ty vaše věci, tak jako mám někdy jako dojem, v tom důrazu, jako by ta minulost prostě nejlepší by bylo to odříznout, aby to vůbec nějak nebylo.... /L/ No, to je samozřejmě... to je otázka toho, když se na něco dává důraz, já nejsem schopen... totiž nejenom nejsem schopne, ale mně je hluboce odporný mluvit všestranně. Prostě je potřeba se někam napřít, a teď to zavedu šíleně daleko, až to je absurdní téměř, pak se vzpamatuju a zas jdu jinam... /B/ Ale já právě ... ... to je mi jasný... Ale to văše napření by se mi zvlášť dobře objasnilo, kdybyste mi to odhalil právě... O C 31. L 73 /L/ To je úplně jednoduchý, to nemusíme nechávat na jindy...Věc je taková: docela kosmologicky, nebo úplně v základech ontologickejch je toto zakotveno, že? Já si představuje teda, že vůbec veškerenstvo že jsou samý události. To tak asi znáte taky. Ne atomky, nýbrž nejmenší události, nejde to do nekonečna, v tom má kvantová teroie pravdu, že jsou jakási minimální kvanta pro mně kvanta událostnosti, a to jsou "primordăální" události, události Pprimae ordinis". A teď ty události jsou čímsi nabitým novostí. Ty se dě jou tam, kde se nic nedělo, pochopitelně. To není protažení něčeho jinýho. Taková událost má začátek, průběh a konec. Ten začátek znamená už, že to je něco novýho... Jenomže: těch událostí takovejch-
====================
doc01944420171128193113_009.jpg
====================
1 O C 8 - 31L. 73 hle primorndiálních je strašný kvantum, a jednu vod druhý by nerozeznal, protože jsou si podobný jako vejce vejcė. Každá je nová - a všecky jsou furt stejný. Jedinej způsob, jak uplatnit tu novost, ten náboj novosti a zaměřenosti do budoucnosti, je, že naváže jedna událost na ňákou jinou. Jedině tím, že člověk si vybere z minulosti určitou věc - ne všecko. Nemůže navázat na celej svět; na celou minulost, ale vybere si tím specifikuje tu svou novost, tu svou jedinečnost, a tím je schopen udělat krok dál nebo ne. Záleží to na tom, na jakou minulost naváže, a jakým způsobem na ni naváže. Ale bez toho navázání na minulost nic efektivně novýho není. Bez toho je je jen pokles na ten původní začátek a to je shrašně nudná věc. Ta minulost se nutně musí stát materiálem toho novýho. Nový není přísada k tomu starýmu, ale je přetvoření noho starýho. Pokud to nový nedovede... A takže například dneska je situace taková, že marxismus bude žít, jestliže dovede opravdu, jak se o tomªpfc&foedečně navázat na všechnu dosavadní vzdělanostní tradici, evropskou vlastní minulost, a eventuelně další, ale to jsou chiméry... Prostě navázat... Jde o to, kdo naváže na koho. Křesťani, já mám dojem, že by to šlo, že v zásadě mají možnost se nechat poučit třeba marxismem, a polknout, co se dá - a jít dál, a obnovit se. Ale totéž mají komunisti, kdyby polkli křesťanství, a obnovili se... Pokrok demokracie... Demokraci sama o sobě, to už je minulost! Ale pokud tam něco, navázat, a udělat z toho něco novýho... To je... Budoucnost patří tomu, kdo zachytí to nejpodstatnější v minulosti a dá tomu novej život, novou šťávu. To je to nový. To nový, to není ingredience, to je právě organizace, to je zkomplikování, to je z velký části břemeno starýho. břemeno /B/ No jo... tak jsem slyšel teď vaši chválu tradice. Mně by stejnak eště je to zajímavý, víte, třeba ten Toman. U něho ta nadě je, to je tak centrální... to je prostě básník nadě je. Ale stejně tak, přine jmenším v tom druhým období, se dá říct, že to je básník tradice, jo ? /L/ No, to by mělo logiku ! /B/ Ano, já to cejtím, že to je... K tomu se dostanu až tak někdy za půl roku, to bud tak nák do toho... Ale už tak jako... /L/ Dejte mi něco přečíst, co už máte o tom napsanýho ! /B/ To né... ne... já bych chtěl ovšem, abyste si to přečetl, ale to bude tak někdy až příští jaro... /L/ Jak to vypadá vlastně s tím Holanem ? /B/ No tak, to jsem měl sloubu... ale pak to úplně padlo... /vynecháno/ /konec/
doc01944420171128193113_009.jpg
====================
1 O C 8 - 31L. 73 hle primorndiálních je strašný kvantum, a jednu vod druhý by nerozeznal, protože jsou si podobný jako vejce vejcė. Každá je nová - a všecky jsou furt stejný. Jedinej způsob, jak uplatnit tu novost, ten náboj novosti a zaměřenosti do budoucnosti, je, že naváže jedna událost na ňákou jinou. Jedině tím, že člověk si vybere z minulosti určitou věc - ne všecko. Nemůže navázat na celej svět; na celou minulost, ale vybere si tím specifikuje tu svou novost, tu svou jedinečnost, a tím je schopen udělat krok dál nebo ne. Záleží to na tom, na jakou minulost naváže, a jakým způsobem na ni naváže. Ale bez toho navázání na minulost nic efektivně novýho není. Bez toho je je jen pokles na ten původní začátek a to je shrašně nudná věc. Ta minulost se nutně musí stát materiálem toho novýho. Nový není přísada k tomu starýmu, ale je přetvoření noho starýho. Pokud to nový nedovede... A takže například dneska je situace taková, že marxismus bude žít, jestliže dovede opravdu, jak se o tomªpfc&foedečně navázat na všechnu dosavadní vzdělanostní tradici, evropskou vlastní minulost, a eventuelně další, ale to jsou chiméry... Prostě navázat... Jde o to, kdo naváže na koho. Křesťani, já mám dojem, že by to šlo, že v zásadě mají možnost se nechat poučit třeba marxismem, a polknout, co se dá - a jít dál, a obnovit se. Ale totéž mají komunisti, kdyby polkli křesťanství, a obnovili se... Pokrok demokracie... Demokraci sama o sobě, to už je minulost! Ale pokud tam něco, navázat, a udělat z toho něco novýho... To je... Budoucnost patří tomu, kdo zachytí to nejpodstatnější v minulosti a dá tomu novej život, novou šťávu. To je to nový. To nový, to není ingredience, to je právě organizace, to je zkomplikování, to je z velký části břemeno starýho. břemeno /B/ No jo... tak jsem slyšel teď vaši chválu tradice. Mně by stejnak eště je to zajímavý, víte, třeba ten Toman. U něho ta nadě je, to je tak centrální... to je prostě básník nadě je. Ale stejně tak, přine jmenším v tom druhým období, se dá říct, že to je básník tradice, jo ? /L/ No, to by mělo logiku ! /B/ Ano, já to cejtím, že to je... K tomu se dostanu až tak někdy za půl roku, to bud tak nák do toho... Ale už tak jako... /L/ Dejte mi něco přečíst, co už máte o tom napsanýho ! /B/ To né... ne... já bych chtěl ovšem, abyste si to přečetl, ale to bude tak někdy až příští jaro... /L/ Jak to vypadá vlastně s tím Holanem ? /B/ No tak, to jsem měl sloubu... ale pak to úplně padlo... /vynecháno/ /konec/
====================
doc01944520171128193252_001.jpg
====================
Diskuse v PNP 17.3.73 /J,H, L/ C N: Jo, no my jsme předtím (tedy právě si to zformulovali tak, že tady se teda vychází při týhletý dichotomii z toho, že filosofie je tedy orientována na ten náhled, vhled, a víra teda že je podstatně něčím jiným než nahlédnutím. A k tomu teda jsem připomněl ovšem theologii Janova evangelia, která je tam formulována taky jako svého druhu nahlédnutí - tam ten důraz na to, že pravda je něčím, co je ve světě, co se tu dělá, co se tu koná. Sláva boží je viděna v tomto světě. Tady by mohlo být východisko k takovýmu pojetí víry, která je taky svého druhu náhledem, a která teda by mluvně pak ze svý podstaty vyžadovala artikulaci do formulací, který by taky byly opřeny o náhled. Samozřejmě, rozdíl by i tak moh být v tom, bylo by do jisté míry mmmmm lze namítnout, že zatímco ta filosofická zkušenost je přístupna každému, principielně, tak právě ta zkušenost víry je přístupna jen věřícímu, což je teda jeno někdo. O /H/ No ovšem to by se právě tak formulovat... /N/ Ovšem, na to by se dalo zase namítnout... /H/ že filosofická zkušenost je zase přístupna jen filosofujícímu... /N/ Přesně tak. /S/ A jakmile bys přišel na to Heideggerovo pojetí pravdy, tak tam je to úplně tak. Tam tě to musí kopnout, tam ti to prostě není přístupný bez dalšího, tak k tomu nemůžeš jako ňák dokráčet... i /H/ Ale já ještě myslím jednu věc, že¹ to, co se pokoušíš tady teď jako přeđestřít, že, vlastně, vono nejde o to, najít ve víře něco z toho náhledu a tím jako, když to trošku vulgarizuju, najít ve víře cosi, co ji umožňuje zařadit jako svého druhu filosofii. Tady jde o to, že víra je nebo může bejt jaksi skutečností úplně jinýého řádu než ta reflexe. /N: Hm / Tady vůbec není potřeba dokazovat, že ta O víra sama v sobě už nějakou tu reflexi má nebo, obsahuje, zahrnuje. Tady stačí jenom předpokládat, že ta reflexe je schopná reflektoaat tú víra, a že víra se nevzpěčuje tomu, býti reflektována. Ta víra sama v sobě nemusí mít ten náhled, konec konců. To není ani nijak nezbytný. Je možný to takhle potom dotáhnout, ale vzásadě to není nezbytný. I když by se ukázalo, že víra sama v sobě není ničím, co by ze své podstaty zasahovalo na filosofickou rovinu, a já jsem tomu nakloněn se domnívat, že tomu tak tak, je, že totiž víra skutečně není filosofickým postojem v žádném smyslu, a není nakloněna, nemá vnitřní tendenci se dovršovat nebo doplňovat v té reflexi filosofické, jako že tím by teprve dosahovala... myslím, že to v podstatě té víry samé není. To jest, jako vůbec si myslím, že v podstatě víry není nic takovýho, co by se dalo takhle nějak jako navlíct na něco jinýho, zařadit na určité místo. Spíš je to tak, že vždycky, když se víra s něčím setká, tak to převorá, čili když se setká s tou filosofií, tak vona nemůže se s ní minout. Vira se s ničím nemůže minout, víra všecko předělává, používá nebo hodnotí. Takže v tomto smyslu něco s tou filosofií dělá, když se s ní jednou setká, historicky. Je myslitelný, že by se s ní nesetkala, třeba, kdyby nebylo Řeků a nebylo o von
doc01944520171128193252_001.jpg
====================
Diskuse v PNP 17.3.73 /J,H, L/ C N: Jo, no my jsme předtím (tedy právě si to zformulovali tak, že tady se teda vychází při týhletý dichotomii z toho, že filosofie je tedy orientována na ten náhled, vhled, a víra teda že je podstatně něčím jiným než nahlédnutím. A k tomu teda jsem připomněl ovšem theologii Janova evangelia, která je tam formulována taky jako svého druhu nahlédnutí - tam ten důraz na to, že pravda je něčím, co je ve světě, co se tu dělá, co se tu koná. Sláva boží je viděna v tomto světě. Tady by mohlo být východisko k takovýmu pojetí víry, která je taky svého druhu náhledem, a která teda by mluvně pak ze svý podstaty vyžadovala artikulaci do formulací, který by taky byly opřeny o náhled. Samozřejmě, rozdíl by i tak moh být v tom, bylo by do jisté míry mmmmm lze namítnout, že zatímco ta filosofická zkušenost je přístupna každému, principielně, tak právě ta zkušenost víry je přístupna jen věřícímu, což je teda jeno někdo. O /H/ No ovšem to by se právě tak formulovat... /N/ Ovšem, na to by se dalo zase namítnout... /H/ že filosofická zkušenost je zase přístupna jen filosofujícímu... /N/ Přesně tak. /S/ A jakmile bys přišel na to Heideggerovo pojetí pravdy, tak tam je to úplně tak. Tam tě to musí kopnout, tam ti to prostě není přístupný bez dalšího, tak k tomu nemůžeš jako ňák dokráčet... i /H/ Ale já ještě myslím jednu věc, že¹ to, co se pokoušíš tady teď jako přeđestřít, že, vlastně, vono nejde o to, najít ve víře něco z toho náhledu a tím jako, když to trošku vulgarizuju, najít ve víře cosi, co ji umožňuje zařadit jako svého druhu filosofii. Tady jde o to, že víra je nebo může bejt jaksi skutečností úplně jinýého řádu než ta reflexe. /N: Hm / Tady vůbec není potřeba dokazovat, že ta O víra sama v sobě už nějakou tu reflexi má nebo, obsahuje, zahrnuje. Tady stačí jenom předpokládat, že ta reflexe je schopná reflektoaat tú víra, a že víra se nevzpěčuje tomu, býti reflektována. Ta víra sama v sobě nemusí mít ten náhled, konec konců. To není ani nijak nezbytný. Je možný to takhle potom dotáhnout, ale vzásadě to není nezbytný. I když by se ukázalo, že víra sama v sobě není ničím, co by ze své podstaty zasahovalo na filosofickou rovinu, a já jsem tomu nakloněn se domnívat, že tomu tak tak, je, že totiž víra skutečně není filosofickým postojem v žádném smyslu, a není nakloněna, nemá vnitřní tendenci se dovršovat nebo doplňovat v té reflexi filosofické, jako že tím by teprve dosahovala... myslím, že to v podstatě té víry samé není. To jest, jako vůbec si myslím, že v podstatě víry není nic takovýho, co by se dalo takhle nějak jako navlíct na něco jinýho, zařadit na určité místo. Spíš je to tak, že vždycky, když se víra s něčím setká, tak to převorá, čili když se setká s tou filosofií, tak vona nemůže se s ní minout. Vira se s ničím nemůže minout, víra všecko předělává, používá nebo hodnotí. Takže v tomto smyslu něco s tou filosofií dělá, když se s ní jednou setká, historicky. Je myslitelný, že by se s ní nesetkala, třeba, kdyby nebylo Řeků a nebylo o von
====================
doc01944520171128193252_002.jpg
====================
2 O O O a filosofie, řekněme. To je taková blbá ta... a nikdo jinej by s tím taky... Ta víra bez toho klidně může fungovat. Ale když už tady ta filosofie je, tak víra nemůže fungovat, jako kdyby filosofie nebylo, protože se vztahuje ke všemu. /N/ Ano. /H/ Tedy v tomto smyslu ani není nezbytný, aby v ní samotný byl nějakej náhled, ale jakmile se setkáy s nějakým náhledem, tak prostě ho nemůže nechat bejt. Musí ho bud vyvrátit, zlikvidovat - anebo při mout. /N/ Hele, ale ještě tady je něco. Běží o ten poměr k pravdě. Jestli to není tak, že víra je přeci jenom ňákým způsobem orientována tedy k pravdě, a jestliže filosofie jako explicitní reflexe je teda reflexí pravdy, tak jestli tady prostě nejde o intimnější vztah mezi oběma, než jenom ten, že víra teda všechno přetváří. Tedy to přetváření přeci, bud je nějaký přetváření faktickýho rázu, anebo je přetváření, který ňákým způsobem právě orientováno na pravdě. Takže já bych byl nakloněn tomu, že víra, jako třeba životní postoj, má v sobě ňákou prereflexiví vztažnost k pravdě, a že teda tu filosofii nepřetváří tak, nebo se jí nedotýká tak, jako instrumentálních aktivit ve světě, ale z nějaký vnitřnější nutnosti. /H/ Ano, ale obávám se, že to je konstrukce, odporující historii celý věci. Totiž ta filosofie, vůbec všecko se asi v tomto smyslu vztahuje k pravdě, prereflxivně, a ta filosofie taky. Ale reflexivně, ve své reflexi se vztahuje k čemusi, co nemůže víra za pravdu uznat a co právě musí převorat. Takže ta alétheia je koncipována v té filosofické reflexi původně jinak, než jak to potom musí předělat ta víra. Tedy že není to společné. To je výsledek té převorávající aktivity víry, že ona z toho udělá jednotu. Ale původně to jednota není. Poněvadž - jak je koncipvána ta pravda ve filosofický reflexi, dokudse ještě nesetkala s tou tradicí druhou? No to je nazírání, zírání na skutečnost, která sama v sobě je, jaká je, která se nemění, která je plností samou. /N/ My jseme to takhle teda vždycky vykládali, že jo, jaksi to je naše taková tradice, Ale Patočka se třeba snaží ukázat, že ta řecká myšlenka, jaksi ještě před tím setkáním s vírou teda biblickou, není tímthletím nazíráním na prostě hotovej kosmos, ale že má v sobě ten moment takovýho vnitřního zápasu. To von právě ukazuje teda na Platonovi, potažmo na Sokratovi. Že je to sebeporozumění, a že to je zápas o uplatnění pravdy ve světě, v tý konkrétní situaci tý rozkládající se řecký polis. /H/ No ale je to v tý reflexi? To je pravda, ale to je přece prereflxivní! thay /N/ Ano... /H/ V tý reflexi to je reflektováno nepřiměřeně, jinak. /S/ No dobře, ale... /H/ To se dá přece ukázat v těch textech. To co Patočka tam chce najít, to je to, co je pod tím vším, co je pod tou reflexí. No nepochybně, přece pravda nebyla zavedena na tento svět teprve tradicí židovskou. Pravda funguje v celých dějinách tohohle kosmu! A ňákej vztahyk tomu má všechno pozitivní úsilí. Tedy nepochybně i filosofové, kteří si formulujeu tak a tak různý věci, v podstatě pře-
doc01944520171128193252_002.jpg
====================
2 O O O a filosofie, řekněme. To je taková blbá ta... a nikdo jinej by s tím taky... Ta víra bez toho klidně může fungovat. Ale když už tady ta filosofie je, tak víra nemůže fungovat, jako kdyby filosofie nebylo, protože se vztahuje ke všemu. /N/ Ano. /H/ Tedy v tomto smyslu ani není nezbytný, aby v ní samotný byl nějakej náhled, ale jakmile se setkáy s nějakým náhledem, tak prostě ho nemůže nechat bejt. Musí ho bud vyvrátit, zlikvidovat - anebo při mout. /N/ Hele, ale ještě tady je něco. Běží o ten poměr k pravdě. Jestli to není tak, že víra je přeci jenom ňákým způsobem orientována tedy k pravdě, a jestliže filosofie jako explicitní reflexe je teda reflexí pravdy, tak jestli tady prostě nejde o intimnější vztah mezi oběma, než jenom ten, že víra teda všechno přetváří. Tedy to přetváření přeci, bud je nějaký přetváření faktickýho rázu, anebo je přetváření, který ňákým způsobem právě orientováno na pravdě. Takže já bych byl nakloněn tomu, že víra, jako třeba životní postoj, má v sobě ňákou prereflexiví vztažnost k pravdě, a že teda tu filosofii nepřetváří tak, nebo se jí nedotýká tak, jako instrumentálních aktivit ve světě, ale z nějaký vnitřnější nutnosti. /H/ Ano, ale obávám se, že to je konstrukce, odporující historii celý věci. Totiž ta filosofie, vůbec všecko se asi v tomto smyslu vztahuje k pravdě, prereflxivně, a ta filosofie taky. Ale reflexivně, ve své reflexi se vztahuje k čemusi, co nemůže víra za pravdu uznat a co právě musí převorat. Takže ta alétheia je koncipována v té filosofické reflexi původně jinak, než jak to potom musí předělat ta víra. Tedy že není to společné. To je výsledek té převorávající aktivity víry, že ona z toho udělá jednotu. Ale původně to jednota není. Poněvadž - jak je koncipvána ta pravda ve filosofický reflexi, dokudse ještě nesetkala s tou tradicí druhou? No to je nazírání, zírání na skutečnost, která sama v sobě je, jaká je, která se nemění, která je plností samou. /N/ My jseme to takhle teda vždycky vykládali, že jo, jaksi to je naše taková tradice, Ale Patočka se třeba snaží ukázat, že ta řecká myšlenka, jaksi ještě před tím setkáním s vírou teda biblickou, není tímthletím nazíráním na prostě hotovej kosmos, ale že má v sobě ten moment takovýho vnitřního zápasu. To von právě ukazuje teda na Platonovi, potažmo na Sokratovi. Že je to sebeporozumění, a že to je zápas o uplatnění pravdy ve světě, v tý konkrétní situaci tý rozkládající se řecký polis. /H/ No ale je to v tý reflexi? To je pravda, ale to je přece prereflxivní! thay /N/ Ano... /H/ V tý reflexi to je reflektováno nepřiměřeně, jinak. /S/ No dobře, ale... /H/ To se dá přece ukázat v těch textech. To co Patočka tam chce najít, to je to, co je pod tím vším, co je pod tou reflexí. No nepochybně, přece pravda nebyla zavedena na tento svět teprve tradicí židovskou. Pravda funguje v celých dějinách tohohle kosmu! A ňákej vztahyk tomu má všechno pozitivní úsilí. Tedy nepochybně i filosofové, kteří si formulujeu tak a tak různý věci, v podstatě pře-
====================
doc01944620171128193336_001.jpg
====================
O O C JP 3.3.73 1 Já jsem si řekl /Počkej prosím tě na Evičku/ - no tohle ještě není začátek já jsem si řekl, že udělám takovej úvod do filosofie. Že bych tak na přeskáčku, střídavě, když bychom neměli nic, co by nás napadlo, že bychom se uchylovali k tomuhle mému takovému říkání o tom úvodu do filosofie. To nemůže škodit, když je to takového něco jako školáckého, a výhoda je taky v tom, že se to dá rozdělit na drobnější kapitolky, a pak že se k tomu dá ke každé té kapitolce hovořit... Budu dneska číst takovou první, úvodní kapitolu úvodu do filosofie, úvodo do filosofie, o němž jsem si řekl, že ho udělám. A že vždycky když nebudeme mít nic takového špeciálního, nějakou filosofickou myšlenku anebo problém, jako když jsem vykládali o Platonovi, o Evropě atad., z filosofie dějin, tak že se uchýlýme k téhleté takové jaksi zásobě /?/. A má to tu také výhodu, že se to dá rozdělit na krátké kapitoly a že se k nim dá vždycky taky povídat. Dneska právě tedy chci zahájit, tak trošičku objasnit tu koncepci, jak si představuji takový úvod do filosofie. To vítě, že úvody do filosofie jsou velice různé rázu. Masaryk považoval za úvodá do filosofie svouji Konkrétní logiku, Rádl napsal knihu Moderní věda, která měla být také jakýmsi takpvým úvodem do filobfie. Co to totiž... Ale na druhé straně ty knížky, které nesou titul "úvod do filosofie", obyčejně bývají bibliografie, přehled těch disciplin, tam se říká mluví o různých takových otázkách, a citují se tam různé ty -ismy, je to vlastně úvod do takové té filosofické terminologie a bibliografie. Nejznámější úvod tohoto typu je Külpeho úvod, který... v naší době ho každý míval ve své knihovně, kdo študoval k rigorózům, tam to zůstalo od té doby, co nějaké to rigorozum udělal nebo neudělal, a od tý doby to tam stojí. Ale úvod do filosofie je také filosogický problém, to je to hlavní. Úvod do filosfie, to není jenom tak jako se řekne úvod do studia právním věd, úvod do studia věd právních a státních, anebo úvod do toho řekněme studia české literatury. To jsou v podstatě jenom přehledná elementární kompendia, která ná udávají, jak ten patřičný obor máme vlastně studovat. Když si vezeme takovou knížku třeba jako je Arsénéva Introduction à fétude de l'histoire au moyen age, no tak tam máte obrovskou bibliografii seřazenou z různých hledisek a máte tam vždycky pověděno, co v každém tom díle najdete, pro jaký stupeň se to hodí atd. Je možno takhle pojmout úvod do filosofie, ale to znamená zároveň nechat to základní a nejdůležitější, totiž žeúúvod do filoofie je taky filosofická otázka, a to proto, poněvadž úvod do filosofie má vlastně objasnit základní rozdíl, který je mezi filosofií a nefilosofií, mezi filosofickým myšlením a vším ostatním. Tohle je... Existuje vůbec takový rozdíl ?,"žohle taky, a v čem spočívá? To je myslím ten problém úvodu do filosofie. Z toho důvodu některá z nejzávažnějších filosofických děl vůbec, ne elementární díla, nýbrž ta nejtěžší, je možno
doc01944620171128193336_001.jpg
====================
O O C JP 3.3.73 1 Já jsem si řekl /Počkej prosím tě na Evičku/ - no tohle ještě není začátek já jsem si řekl, že udělám takovej úvod do filosofie. Že bych tak na přeskáčku, střídavě, když bychom neměli nic, co by nás napadlo, že bychom se uchylovali k tomuhle mému takovému říkání o tom úvodu do filosofie. To nemůže škodit, když je to takového něco jako školáckého, a výhoda je taky v tom, že se to dá rozdělit na drobnější kapitolky, a pak že se k tomu dá ke každé té kapitolce hovořit... Budu dneska číst takovou první, úvodní kapitolu úvodu do filosofie, úvodo do filosofie, o němž jsem si řekl, že ho udělám. A že vždycky když nebudeme mít nic takového špeciálního, nějakou filosofickou myšlenku anebo problém, jako když jsem vykládali o Platonovi, o Evropě atad., z filosofie dějin, tak že se uchýlýme k téhleté takové jaksi zásobě /?/. A má to tu také výhodu, že se to dá rozdělit na krátké kapitoly a že se k nim dá vždycky taky povídat. Dneska právě tedy chci zahájit, tak trošičku objasnit tu koncepci, jak si představuji takový úvod do filosofie. To vítě, že úvody do filosofie jsou velice různé rázu. Masaryk považoval za úvodá do filosofie svouji Konkrétní logiku, Rádl napsal knihu Moderní věda, která měla být také jakýmsi takpvým úvodem do filobfie. Co to totiž... Ale na druhé straně ty knížky, které nesou titul "úvod do filosofie", obyčejně bývají bibliografie, přehled těch disciplin, tam se říká mluví o různých takových otázkách, a citují se tam různé ty -ismy, je to vlastně úvod do takové té filosofické terminologie a bibliografie. Nejznámější úvod tohoto typu je Külpeho úvod, který... v naší době ho každý míval ve své knihovně, kdo študoval k rigorózům, tam to zůstalo od té doby, co nějaké to rigorozum udělal nebo neudělal, a od tý doby to tam stojí. Ale úvod do filosofie je také filosogický problém, to je to hlavní. Úvod do filosfie, to není jenom tak jako se řekne úvod do studia právním věd, úvod do studia věd právních a státních, anebo úvod do toho řekněme studia české literatury. To jsou v podstatě jenom přehledná elementární kompendia, která ná udávají, jak ten patřičný obor máme vlastně studovat. Když si vezeme takovou knížku třeba jako je Arsénéva Introduction à fétude de l'histoire au moyen age, no tak tam máte obrovskou bibliografii seřazenou z různých hledisek a máte tam vždycky pověděno, co v každém tom díle najdete, pro jaký stupeň se to hodí atd. Je možno takhle pojmout úvod do filosofie, ale to znamená zároveň nechat to základní a nejdůležitější, totiž žeúúvod do filoofie je taky filosofická otázka, a to proto, poněvadž úvod do filosofie má vlastně objasnit základní rozdíl, který je mezi filosofií a nefilosofií, mezi filosofickým myšlením a vším ostatním. Tohle je... Existuje vůbec takový rozdíl ?,"žohle taky, a v čem spočívá? To je myslím ten problém úvodu do filosofie. Z toho důvodu některá z nejzávažnějších filosofických děl vůbec, ne elementární díla, nýbrž ta nejtěžší, je možno
====================
doc01944620171128193336_002.jpg
====================
O O O O JP 3.3.73 2 kvalifikovat jako úvody do filosofie. Celé Platonovo dílo je úvod do filosofie. Hegelova Fenomenologie ducha je úvod do filosofie. A Husserlovy Ideen jsou úvod do filosofie. Ovšem kdybychom si troufali na něco takovéhohle, na něco analogického těmhletěm věcem, o kterých jsme tu právě mluvili, to bychom skákali přes vlastní stín. My chceme ve vší skromnosti ten proběém si uvědomit a snad .. jaksi že filosofie je přece jen něco jiného, a filosofické myšlení, nežli myšlení vědecké, myšlení technické, nežli myšlení praktické, náboženské atd. A chtěli bychom jaksi vědět, v čem spočívá jeho zvláštní ráz. Tak z tohohle důvodu bych dnes něco o tom rád pověděl. roze. Obyčejně se vycházívá při úvodu do filosofie z toho, že filosofie je věda. A věda, to je závazné vědění, systematické, soustava pravd. Ta teze, že filosofie je věda, se zakládá plným právem na tomhletom přesvědčení, že ve filosofii běží o pravdu, a zrovna tak ve vědách odborných běží o prav, du, to je něco zásadně společného, podstatně společného. No a ted vědy přirozeně definujeme různým způsobem, většinou předmětem; to je ten klasický způsob a zároveň nejrozšířenější. Víte, že jsou i jiné takové způsoby, vědy se definují a pak člení, klasifikují nejenom podle předmětu, nýbrž také podle metody, které užívají, a tedy tenhleten způsob určení a klasifikace věd podle metody má vynikající zástupce, ale přesto ten způsob členění podle předmětu, ten je tak přinamaný a tak neodbytný, že se nám přímo vnucuje a zdá se nám, že jakýkoliv jiný způsob může se uplatňovat jenom tak doplňkově nebo epizodicky. No ale když zkusíme ten princip určit vědu podle předmětu aplikovat ve filosofii, tak jsme hned u konce. Poněvadž jednak vidíme záhy, že jednotlivé speciální vědy jako by si byly rozebraly všechny části skutečnosti, všechny části jsoucna, všechny předměty, a kde nám pro filosofii něco zbývá? To je jedna věc. Druhá věc je ta, že ten předmět filosofie filosofy samými bývá definován různě, že jedni hovoří o filosofii jako o nauce o celku světa, o tom celku, který sám je nesmírným problémem, protože žádná zkušenostní věda nám jaksi k tomu celNěkdy. ku nedává přístup. #š se hovoří o filosofii jako o nauce o jsoucnu a jeho struktuře, ale co je jsoucno? Někdy se dělá rozdíl mezi jsoucnem a bytím, a filosofii se přičítá bytí jako její předmět, na rodzíl od jednotlivých těch jsoucen, ale bytí je zase také už z logického hlediska takový problematický pojem, jakým způsobem si na bytí zajímá /?/ je na výsost problematické, nebo se zase filosofii přičítá jako její specifikum otázka poznání. A když to jsou potom vědy samotné, speciální vědy, které reklamují samy pro sebe ten problém svého vlastního logického založení, tak potom zase přicházejí někteří a říkají, že filosofie je ve skutečnosti kritika jazyka, je to úvaha o tom, jak o věcech hovořit tak, aby všecko, všecky prostředky jazykové, kteřehpřitom užíváme, byly průhledné a měly jasný smysl. Vidíte, taková rozmanitost určení a přitom jaksi přijde-
doc01944620171128193336_002.jpg
====================
O O O O JP 3.3.73 2 kvalifikovat jako úvody do filosofie. Celé Platonovo dílo je úvod do filosofie. Hegelova Fenomenologie ducha je úvod do filosofie. A Husserlovy Ideen jsou úvod do filosofie. Ovšem kdybychom si troufali na něco takovéhohle, na něco analogického těmhletěm věcem, o kterých jsme tu právě mluvili, to bychom skákali přes vlastní stín. My chceme ve vší skromnosti ten proběém si uvědomit a snad .. jaksi že filosofie je přece jen něco jiného, a filosofické myšlení, nežli myšlení vědecké, myšlení technické, nežli myšlení praktické, náboženské atd. A chtěli bychom jaksi vědět, v čem spočívá jeho zvláštní ráz. Tak z tohohle důvodu bych dnes něco o tom rád pověděl. roze. Obyčejně se vycházívá při úvodu do filosofie z toho, že filosofie je věda. A věda, to je závazné vědění, systematické, soustava pravd. Ta teze, že filosofie je věda, se zakládá plným právem na tomhletom přesvědčení, že ve filosofii běží o pravdu, a zrovna tak ve vědách odborných běží o prav, du, to je něco zásadně společného, podstatně společného. No a ted vědy přirozeně definujeme různým způsobem, většinou předmětem; to je ten klasický způsob a zároveň nejrozšířenější. Víte, že jsou i jiné takové způsoby, vědy se definují a pak člení, klasifikují nejenom podle předmětu, nýbrž také podle metody, které užívají, a tedy tenhleten způsob určení a klasifikace věd podle metody má vynikající zástupce, ale přesto ten způsob členění podle předmětu, ten je tak přinamaný a tak neodbytný, že se nám přímo vnucuje a zdá se nám, že jakýkoliv jiný způsob může se uplatňovat jenom tak doplňkově nebo epizodicky. No ale když zkusíme ten princip určit vědu podle předmětu aplikovat ve filosofii, tak jsme hned u konce. Poněvadž jednak vidíme záhy, že jednotlivé speciální vědy jako by si byly rozebraly všechny části skutečnosti, všechny části jsoucna, všechny předměty, a kde nám pro filosofii něco zbývá? To je jedna věc. Druhá věc je ta, že ten předmět filosofie filosofy samými bývá definován různě, že jedni hovoří o filosofii jako o nauce o celku světa, o tom celku, který sám je nesmírným problémem, protože žádná zkušenostní věda nám jaksi k tomu celNěkdy. ku nedává přístup. #š se hovoří o filosofii jako o nauce o jsoucnu a jeho struktuře, ale co je jsoucno? Někdy se dělá rozdíl mezi jsoucnem a bytím, a filosofii se přičítá bytí jako její předmět, na rodzíl od jednotlivých těch jsoucen, ale bytí je zase také už z logického hlediska takový problematický pojem, jakým způsobem si na bytí zajímá /?/ je na výsost problematické, nebo se zase filosofii přičítá jako její specifikum otázka poznání. A když to jsou potom vědy samotné, speciální vědy, které reklamují samy pro sebe ten problém svého vlastního logického založení, tak potom zase přicházejí někteří a říkají, že filosofie je ve skutečnosti kritika jazyka, je to úvaha o tom, jak o věcech hovořit tak, aby všecko, všecky prostředky jazykové, kteřehpřitom užíváme, byly průhledné a měly jasný smysl. Vidíte, taková rozmanitost určení a přitom jaksi přijde-
====================
doc01944620171128193336_003.jpg
====================
O O o JP 3.3.73 me-li, položíme-li tu otázku z hlediska předmětu filosofie uvažované jako věda. Mohlo by se říci, my rozdělíme filosofii na různé obory, na různé filosofické disciplíny, a budeme uvažovat o jejich vztazích, no a pak. právě různým těm disciplínám přiřkneme různé problémy, gnozeologii problém poznání, ontologii a metafyzice problém jsoucna a bytí, a jiným disciplínám, takovým jako je řekněme filosofická část logiky, filosofická estetinám, ka, eventuelně přiřkneme problém pravdy, problém krásy, pak zbude ještě etika, té přiřkeneme problém dobra, povinnosti, závaznosti a odpovědnosti atakdále, ale to všechno nám neříká, proč je tohle to všechno filosofické a co to ta filosofie vcelku je, co spojuje tyhlety disciplíny všechny v jednotu, při téhleté strašné rozmanitosti a pestrosti, a zároveň takové, jak bychom řekli, nesmírné chabosti toho obsahu. To jsou všechno tak abstraktní a nehmatatelné věci, krásy, dobra, poznání atd. Srovnáme-li to s takovými jasnými určeními, jakým se těší přírodovědy, historie, jazykozpyt ty přímo hýří obsahem. Tady je taková spousta disciplín, které vypadají vedle toho jako má tohy. A právě proto, že filosofie é nám připadá něčím takovým mátožným, přeci zase na druhé straně víme, že filoso-fický duch, zmocní-li se určité disciplíny, nebo filosofický duch, zmocní-li se jistého člověka, mluví-li z jistého člověka, dává tomu jeho působení nějakou zvláštní sílu, naléhavost, hloubku. Tady je ten kontrast, ten nám něco říká o povaze toho, co hledáme. Když si postavíme vedle sebe takové dva historiky, jako je Palacký a Tomek, Tomek, který ve svém mládí pilně studoval Hegla a jehož his orické práce jsou přece tak říkajíc suché jako řezanka. Ale když se podíváte na Palackého s jeho hlubokým záběrem, který se projevuje v každém jednotlivém, v přístupu ke každé jednotlivosti tady máme před sebou ten rozdíl mezi filosofickým a nefilosofickým duchem. Kde je ten, jak zachytit tenhleten rozdíl, v čem tohle to vlastně spočívá? Nepochybně i filosofické otázky je možno traktovat nefilosoficky, je možno filosofickým otázkám takovým jako je problém poznání nebo problém řekněme struktury jsoucen přistoupit tak říkajíc ouřednickým způsobem. A je možno filosofii rozehrát filosoficky. Jakým způsobem tedy zde postupovat? Tedy určitě ten předmět filosofie neleží tak nabíledni jako předměty našeho okolá a jako předměty vědeckých disciplín, věd, které jsou ně jak už legitimovány, vykázány, tím dány a spolehlivé. No a co když to zkusíme právě z tohohle kontrastu a řekneme, tak jako mnozí řekli, že předmět filosofie a filosofie samotná v souvislosti s tím předmětem je právě něco takového, co není smyslově dáno, co je pravý opak tohohle všeho. Předně filosofie, to je právě něco takového jako je ten celek světa, kterému nikdy nedosáhneme zkušenostně, nebo je to idea, která celou svou povahou základně je nesmyslovým, smyslům, zkušenosti nepřístupným. Jsou to ideály dobrého, krásného, pravdivého to jsou veskrze abstraktní pomysly. Nebo jak se zase jiní moderní filosowap 3 ww
doc01944620171128193336_003.jpg
====================
O O o JP 3.3.73 me-li, položíme-li tu otázku z hlediska předmětu filosofie uvažované jako věda. Mohlo by se říci, my rozdělíme filosofii na různé obory, na různé filosofické disciplíny, a budeme uvažovat o jejich vztazích, no a pak. právě různým těm disciplínám přiřkneme různé problémy, gnozeologii problém poznání, ontologii a metafyzice problém jsoucna a bytí, a jiným disciplínám, takovým jako je řekněme filosofická část logiky, filosofická estetinám, ka, eventuelně přiřkneme problém pravdy, problém krásy, pak zbude ještě etika, té přiřkeneme problém dobra, povinnosti, závaznosti a odpovědnosti atakdále, ale to všechno nám neříká, proč je tohle to všechno filosofické a co to ta filosofie vcelku je, co spojuje tyhlety disciplíny všechny v jednotu, při téhleté strašné rozmanitosti a pestrosti, a zároveň takové, jak bychom řekli, nesmírné chabosti toho obsahu. To jsou všechno tak abstraktní a nehmatatelné věci, krásy, dobra, poznání atd. Srovnáme-li to s takovými jasnými určeními, jakým se těší přírodovědy, historie, jazykozpyt ty přímo hýří obsahem. Tady je taková spousta disciplín, které vypadají vedle toho jako má tohy. A právě proto, že filosofie é nám připadá něčím takovým mátožným, přeci zase na druhé straně víme, že filoso-fický duch, zmocní-li se určité disciplíny, nebo filosofický duch, zmocní-li se jistého člověka, mluví-li z jistého člověka, dává tomu jeho působení nějakou zvláštní sílu, naléhavost, hloubku. Tady je ten kontrast, ten nám něco říká o povaze toho, co hledáme. Když si postavíme vedle sebe takové dva historiky, jako je Palacký a Tomek, Tomek, který ve svém mládí pilně studoval Hegla a jehož his orické práce jsou přece tak říkajíc suché jako řezanka. Ale když se podíváte na Palackého s jeho hlubokým záběrem, který se projevuje v každém jednotlivém, v přístupu ke každé jednotlivosti tady máme před sebou ten rozdíl mezi filosofickým a nefilosofickým duchem. Kde je ten, jak zachytit tenhleten rozdíl, v čem tohle to vlastně spočívá? Nepochybně i filosofické otázky je možno traktovat nefilosoficky, je možno filosofickým otázkám takovým jako je problém poznání nebo problém řekněme struktury jsoucen přistoupit tak říkajíc ouřednickým způsobem. A je možno filosofii rozehrát filosoficky. Jakým způsobem tedy zde postupovat? Tedy určitě ten předmět filosofie neleží tak nabíledni jako předměty našeho okolá a jako předměty vědeckých disciplín, věd, které jsou ně jak už legitimovány, vykázány, tím dány a spolehlivé. No a co když to zkusíme právě z tohohle kontrastu a řekneme, tak jako mnozí řekli, že předmět filosofie a filosofie samotná v souvislosti s tím předmětem je právě něco takového, co není smyslově dáno, co je pravý opak tohohle všeho. Předně filosofie, to je právě něco takového jako je ten celek světa, kterému nikdy nedosáhneme zkušenostně, nebo je to idea, která celou svou povahou základně je nesmyslovým, smyslům, zkušenosti nepřístupným. Jsou to ideály dobrého, krásného, pravdivého to jsou veskrze abstraktní pomysly. Nebo jak se zase jiní moderní filosowap 3 ww
====================
doc01944620171128193336_004.jpg
====================
O O C JP 3.3.73 fové vyjadřují, bůh, nesmrtelnost, svoboda, tyhlety předměty spíše bychom řekli naší touhy, našeho usilování nežli skutečností dané. Jenomže nepochybně do filosofie patří také pravý opak. Do filosofie patří také touha právě o tomhletom světě. Do filosofie patří skepse o těchhletěch ideálech, o ideách a o všem tom nesmyslovém a nedaném. Do filosofie patří i nejostřejší kritika těchto pomyslů. Tak jak tedy tohle všechno sloučit? A jakým způsobem zachytit ten zvláštáí filosofický způsobe přístupu ke skutečnosti, který se s vědeckým kryje co do cíle pravdy, ale nekryje co do způsobu postupování, co do vychodiska, co do metody. Já myslím, že /konec A/ jistěže by bylo zbytečné anudné, tak jako celý tenhleten začátek a východisko, prodiskutovávat i jednotlivé nápady a možnosti toho, jak definovat filosofii na rozdíl od vědy, a že je lépe si tak trochu tohle to ušetřit, tedy já vám to ušetřím, a skočím ihned in medias res. A ten můj skok in medias res se opírá o myšlenku belgického filosofa de Waelhense, který jednou napsal takovou úvahu s titulem "Filosofie a nefilosofie". A v téhleté úvaze rozvíjí asi takovoúhle myšlenku. 4 Filosofie je v nezbytném vztahu k tomu, co by bylo možno nazvat nefilosofií, to znamená lidskou zkušeností vůbec, lidskou zkušeností o čemkoli. Lidská zkušenost je vždycky zkušenost vědomých bytostí, je to zkušenost, v která je obsaženo jistá jasnost o věcech. At už je to věda, která tu zkušenost zpracovala, nebo at je to předvědecká zkušenost, zkušenost lidí aktivních, bojujících mezi sebou, ve společnosti, v dějinách, at je to zkušenost lidí náboženských, zkušenost lidí, žijících v mýtu vždycky je to zkušenost bytostí žijících ve světě a majících jasnost o tom, o své eixtsneci na světě. A teď že.. s touhletou zkušeností znamená, ta zkušenost je přece něco ne pouze pasivního, ta zkušenost je vyrovnávání se člověka s tím světem, to není jenom takově nějaké zobrazování a přijímání do sebe zvnějšku, nýbrž to je drama našeho života, vlastně, ta zkušenost. Al že se s ní dá něco docela zvláštního, specifického udělat, totiž že člověk se může odhodlat k tomu, v té zkušenosti se chtít řídit jenom takovým radikálním nahlédnutím, jak to s těmi věcmi skutečně jest. zkušmost člověka předfilosofického je nereflektovaná akušenost, nebo je zkušenost člověka, který reflektuje jenom příležitostně, kdežto filosofická zkušenost chce být veskrze reflektovaná. Ve filosofické zkušenosti, ve filosofii běží o to, aby všecko, co myslíme, a všecko, co konáme, nám bylo v tom našem myšlení jasné, a v našem jednání zodpověditelné, to znamená: filosofie chce v podstatě zodpovědnost všude, zodpovědnost jak v myšlení, tak v lidském konání. Filosofie je tadyhleto základní odhodlání, úplně utopická, strašlivě quijotská snaha o tuto univerzálí zodpovědnost v našem myšlení. Ani naše běžná orientace ve světě, ani věda tohle to
doc01944620171128193336_004.jpg
====================
O O C JP 3.3.73 fové vyjadřují, bůh, nesmrtelnost, svoboda, tyhlety předměty spíše bychom řekli naší touhy, našeho usilování nežli skutečností dané. Jenomže nepochybně do filosofie patří také pravý opak. Do filosofie patří také touha právě o tomhletom světě. Do filosofie patří skepse o těchhletěch ideálech, o ideách a o všem tom nesmyslovém a nedaném. Do filosofie patří i nejostřejší kritika těchto pomyslů. Tak jak tedy tohle všechno sloučit? A jakým způsobem zachytit ten zvláštáí filosofický způsobe přístupu ke skutečnosti, který se s vědeckým kryje co do cíle pravdy, ale nekryje co do způsobu postupování, co do vychodiska, co do metody. Já myslím, že /konec A/ jistěže by bylo zbytečné anudné, tak jako celý tenhleten začátek a východisko, prodiskutovávat i jednotlivé nápady a možnosti toho, jak definovat filosofii na rozdíl od vědy, a že je lépe si tak trochu tohle to ušetřit, tedy já vám to ušetřím, a skočím ihned in medias res. A ten můj skok in medias res se opírá o myšlenku belgického filosofa de Waelhense, který jednou napsal takovou úvahu s titulem "Filosofie a nefilosofie". A v téhleté úvaze rozvíjí asi takovoúhle myšlenku. 4 Filosofie je v nezbytném vztahu k tomu, co by bylo možno nazvat nefilosofií, to znamená lidskou zkušeností vůbec, lidskou zkušeností o čemkoli. Lidská zkušenost je vždycky zkušenost vědomých bytostí, je to zkušenost, v která je obsaženo jistá jasnost o věcech. At už je to věda, která tu zkušenost zpracovala, nebo at je to předvědecká zkušenost, zkušenost lidí aktivních, bojujících mezi sebou, ve společnosti, v dějinách, at je to zkušenost lidí náboženských, zkušenost lidí, žijících v mýtu vždycky je to zkušenost bytostí žijících ve světě a majících jasnost o tom, o své eixtsneci na světě. A teď že.. s touhletou zkušeností znamená, ta zkušenost je přece něco ne pouze pasivního, ta zkušenost je vyrovnávání se člověka s tím světem, to není jenom takově nějaké zobrazování a přijímání do sebe zvnějšku, nýbrž to je drama našeho života, vlastně, ta zkušenost. Al že se s ní dá něco docela zvláštního, specifického udělat, totiž že člověk se může odhodlat k tomu, v té zkušenosti se chtít řídit jenom takovým radikálním nahlédnutím, jak to s těmi věcmi skutečně jest. zkušmost člověka předfilosofického je nereflektovaná akušenost, nebo je zkušenost člověka, který reflektuje jenom příležitostně, kdežto filosofická zkušenost chce být veskrze reflektovaná. Ve filosofické zkušenosti, ve filosofii běží o to, aby všecko, co myslíme, a všecko, co konáme, nám bylo v tom našem myšlení jasné, a v našem jednání zodpověditelné, to znamená: filosofie chce v podstatě zodpovědnost všude, zodpovědnost jak v myšlení, tak v lidském konání. Filosofie je tadyhleto základní odhodlání, úplně utopická, strašlivě quijotská snaha o tuto univerzálí zodpovědnost v našem myšlení. Ani naše běžná orientace ve světě, ani věda tohle to
====================
doc01944620171128193336_005.jpg
====================
O O O JP 3.3.73 5 nesplňuje. Naše běžná orientace ve světě a naše normální zamyšlení nad životem a nad sebeou je vždycky jenom částečné. Vždycky zamyšlení v téhleté situaci právě, na tux a tu příležitost, to je možno generalitovat, ty výsledky tohodle zamyšlení, a vycházejí z toho často velice hluboké poznatky. Ale filosofie tohle ještě pořád všechno není. Z toho může vyrůst, ztakovéhohle zamyšlení nad zkušeností, zkušeností eventuálně rozhodující, která nás kupříkladu vedla na určité křižovatky, v nichž jsme buď obstáli nebo zklamali, z toho může vyrůst hluboká životní moudrost, ale filosofie vyrůstá teprve z reflexe na tuto životní moudrost tenkrát, když reflektující si říká: a tohle to by bylo potřebí aplikovat na život vcelku. To, co jsem zde, při téhleté příležitosti jako hlubokou sondáž vytěžil, to je potřebí učinit životním pravidlem vůbec. Zkusme žít úplně v pravdě. Tahle ta myšlenka, to je základní filosofická myšlenka. V tomhle potom vidíme, že jakým způsobem souvisí filosofie s vědou. Věda není nic jiného než aplikace téhleté myšlenky v jistém oboru. To znamená, že věda v jistém smyslu musí vždycky být součástí filosofie, ale ne naopak. Je možno vědu pěstovat, aniž by byla filosofická. Poněvadž věda celou svou podstatou je odborná věda, je disciplína, týkající se určitého předmětu a jisté stránky věci. Ale co z toho teď vyplývá dál? Z toho vyplývá, že filosofie nemá žádný předmět. Filosofie je postup téhleté univerzální reflexe, to je reflexe je přirozeně zkouška, je to pokus, je to praktický atak člověka samotného na sebe a na skutečnost. Filosofie se nedokazuje žádným faktem, ani žádnou jednotlivou pravdou. Není možná dokáza filosofii. Kdybychom filosofii pojímali jako soubor objektivních pravd, došli bychom k tože žádná filosofie neexistuje. A poněvadž žádný z těchhletěch pokusů o totální reflexe nikdy nedošel skutečně k nějakému výsledku všeobejímajícímu. Ale ten pokus jednou započal. Nemůže nikdy být zapomenut. On tu lidskou zkušenost, tu nefilosofii, on ji nutí k tomu, aby se s tou filosofií vyrovnávala, aby říkala své Ne, co nám to říkáš za nemysly, co nám to tady vnucuješ?! Ten... po prvé v té velké ostré formě vyvstal tenhle protiklad mezi filosofií a nefilosofií v té, v tom konfliktu Sokrates, Platon a jejich současníci, řecká polis. Když ten Perikles v té své slavné řeči na konci prvního ro u peloponéské války, to je velká, velká věc, tem velký státník, který jde do té války, protože ví, že ona musí být. Na konci toho prvního válečného roku slaví Athéňané tu svouji tradiční slavnost svých padlých. Tam drží vždycky přední, celou obcí určený řečník slavnostní řeč na ty padlé. A to je zároveň příležitost, aby řekl těm svým spoluobčanům, co vlastně znamená jejich obec, jaké je její poslání a co je, jaksi na čem jim životně nejvíc záleží. Co to vlastně obhajujou a za co padli tihleti, co tady leží. Tam jim říká mimo jiné, že máme rádi krásu bez změkčilosti, a filosofujeme bez přehánění. To víte, že jde ave
doc01944620171128193336_005.jpg
====================
O O O JP 3.3.73 5 nesplňuje. Naše běžná orientace ve světě a naše normální zamyšlení nad životem a nad sebeou je vždycky jenom částečné. Vždycky zamyšlení v téhleté situaci právě, na tux a tu příležitost, to je možno generalitovat, ty výsledky tohodle zamyšlení, a vycházejí z toho často velice hluboké poznatky. Ale filosofie tohle ještě pořád všechno není. Z toho může vyrůst, ztakovéhohle zamyšlení nad zkušeností, zkušeností eventuálně rozhodující, která nás kupříkladu vedla na určité křižovatky, v nichž jsme buď obstáli nebo zklamali, z toho může vyrůst hluboká životní moudrost, ale filosofie vyrůstá teprve z reflexe na tuto životní moudrost tenkrát, když reflektující si říká: a tohle to by bylo potřebí aplikovat na život vcelku. To, co jsem zde, při téhleté příležitosti jako hlubokou sondáž vytěžil, to je potřebí učinit životním pravidlem vůbec. Zkusme žít úplně v pravdě. Tahle ta myšlenka, to je základní filosofická myšlenka. V tomhle potom vidíme, že jakým způsobem souvisí filosofie s vědou. Věda není nic jiného než aplikace téhleté myšlenky v jistém oboru. To znamená, že věda v jistém smyslu musí vždycky být součástí filosofie, ale ne naopak. Je možno vědu pěstovat, aniž by byla filosofická. Poněvadž věda celou svou podstatou je odborná věda, je disciplína, týkající se určitého předmětu a jisté stránky věci. Ale co z toho teď vyplývá dál? Z toho vyplývá, že filosofie nemá žádný předmět. Filosofie je postup téhleté univerzální reflexe, to je reflexe je přirozeně zkouška, je to pokus, je to praktický atak člověka samotného na sebe a na skutečnost. Filosofie se nedokazuje žádným faktem, ani žádnou jednotlivou pravdou. Není možná dokáza filosofii. Kdybychom filosofii pojímali jako soubor objektivních pravd, došli bychom k tože žádná filosofie neexistuje. A poněvadž žádný z těchhletěch pokusů o totální reflexe nikdy nedošel skutečně k nějakému výsledku všeobejímajícímu. Ale ten pokus jednou započal. Nemůže nikdy být zapomenut. On tu lidskou zkušenost, tu nefilosofii, on ji nutí k tomu, aby se s tou filosofií vyrovnávala, aby říkala své Ne, co nám to říkáš za nemysly, co nám to tady vnucuješ?! Ten... po prvé v té velké ostré formě vyvstal tenhle protiklad mezi filosofií a nefilosofií v té, v tom konfliktu Sokrates, Platon a jejich současníci, řecká polis. Když ten Perikles v té své slavné řeči na konci prvního ro u peloponéské války, to je velká, velká věc, tem velký státník, který jde do té války, protože ví, že ona musí být. Na konci toho prvního válečného roku slaví Athéňané tu svouji tradiční slavnost svých padlých. Tam drží vždycky přední, celou obcí určený řečník slavnostní řeč na ty padlé. A to je zároveň příležitost, aby řekl těm svým spoluobčanům, co vlastně znamená jejich obec, jaké je její poslání a co je, jaksi na čem jim životně nejvíc záleží. Co to vlastně obhajujou a za co padli tihleti, co tady leží. Tam jim říká mimo jiné, že máme rádi krásu bez změkčilosti, a filosofujeme bez přehánění. To víte, že jde ave
====================
doc01944620171128193336_006.jpg
====================
O O O O JP 3.3.73 6 o znám Platona toho že Platon v Gorgiovi, v tom velkém dialogu Gorgias, si vzal na muška tohle to filosofovat tak říkajíc jenom jako pro legraci, pro cvičení. To se hodí tak pro tu mládež, ale vážná věc, vážné záležitosti, to jsou záležitosti obce a státníků, a těch lidí statečných, kteří rozhodují o životě a smrti, a sami zodpovědně jdou tam, kde je čeká takové riziko, A ti potom mohou skoncovat se vším tím, co je pouhá hra a k čemu patří také takové to štípání slov a takový ten intelektuální šach, kterému se říká filosofie. Tedy to je nefilosofie, která mluví s filosofií. To není něco pohrdání hodného, to je eventuálně něco nadmíru vážného. A tahleta situace... Jenomže, ten Perikles sám už přitom říká, nejenom filokalumen anebo markias, ale zároveň říká filosofumen, i my, kteří nejsme filosofy. V té... A když si potom všimnemě, čo přišlo dál, když si všimneme, že z té sokratovsko-platonské tradice vyrostle právě přemýšlení, reflexe o státu jako takovém, reglexe o tom, co stát vůbec je a co může být, a o jeho vnitřních problémech, a o jeho úpadku a rozmachu. Myšlení takové, které určilo na tisíciletí dráhy lidského nejenom ducha a přemýšlení, ale lidské praxe - tady vidíme: tohle vyrostlo z té totální reflexe, z té snahy o naprostou zodpovědnost, o to, aby všechno, co člověk koná ne jenom osobně, nýbrž v obci, v lidském společenství, to všechno aby bylo pod kontrolou reflexe. To je jeden takový příklad. Waelhens sám dává dva příklady jiné. Waelhens mluví o Hegelovi a o Marxovi. A když o tom ted hovoří, tož ty jeho příklady trošičku aspoň taky uvedu. Já jsem mluvil o začátku tétotální reflexe a Waelhens mluví o jejím konci. Ten Waelhensův příklad s Hegelem, to je tak. Hegel sám předkládá svoji nauku někdy tak, jako by byla prostě výsledkem takového vnitřního, imanentního vývoje filosofie, německé filosofie samotné, jako by byla něčím, co vyrostlo docela organicky z diskuse problémů mezi Kantem, Fichtem, Schellingen. No a ty problémy mezi Kantem, Fichtem, Shhellingen atd. jsou zase důsledkem problémů, které se přetřásají Leibnizem, Wolffem, anglickými empiristy. Ve skutečnosti věc byla úplně jiná. Ve skutečnosti Hegelova filosofie vyrostla ne z téhleté reflexe, to všechno docela přesně víme, od té doby co známe Heglovy spisy z mládí, a tak není o tom nejmenší pochybnost. Hegelé ve svém mládí se vůbec filosofií nezabýval, nýbrž theologií. Theologií a historií. Theologií se zabýval ve smyslu nadmíru takovém neorthodoxním, tvrdě neorthodoxním, křesťanství mu bylo jaksi konfrontací s řeckým a vůbec antickým světem čímsi, co tento svět zničilo, ztroskotalo, ponížilo, a co dnes člověka udržuje a zejména náboženský život udržuje v takové, v tom, čemu on říká "pozitivita", to znamená - prosím, to není nic pozitivního, ta "pozitivita", to je naprosto negativní věc. Pozitivní je to, co je protiklad vůči racionálnímu. Pozitivní právo je to, které se nedá převést na ius rationale, na ius naturale. Pozitivní náboženství je to, které se nedá převést na náboženství ducha a srdce, abychom tak řekli.
doc01944620171128193336_006.jpg
====================
O O O O JP 3.3.73 6 o znám Platona toho že Platon v Gorgiovi, v tom velkém dialogu Gorgias, si vzal na muška tohle to filosofovat tak říkajíc jenom jako pro legraci, pro cvičení. To se hodí tak pro tu mládež, ale vážná věc, vážné záležitosti, to jsou záležitosti obce a státníků, a těch lidí statečných, kteří rozhodují o životě a smrti, a sami zodpovědně jdou tam, kde je čeká takové riziko, A ti potom mohou skoncovat se vším tím, co je pouhá hra a k čemu patří také takové to štípání slov a takový ten intelektuální šach, kterému se říká filosofie. Tedy to je nefilosofie, která mluví s filosofií. To není něco pohrdání hodného, to je eventuálně něco nadmíru vážného. A tahleta situace... Jenomže, ten Perikles sám už přitom říká, nejenom filokalumen anebo markias, ale zároveň říká filosofumen, i my, kteří nejsme filosofy. V té... A když si potom všimnemě, čo přišlo dál, když si všimneme, že z té sokratovsko-platonské tradice vyrostle právě přemýšlení, reflexe o státu jako takovém, reglexe o tom, co stát vůbec je a co může být, a o jeho vnitřních problémech, a o jeho úpadku a rozmachu. Myšlení takové, které určilo na tisíciletí dráhy lidského nejenom ducha a přemýšlení, ale lidské praxe - tady vidíme: tohle vyrostlo z té totální reflexe, z té snahy o naprostou zodpovědnost, o to, aby všechno, co člověk koná ne jenom osobně, nýbrž v obci, v lidském společenství, to všechno aby bylo pod kontrolou reflexe. To je jeden takový příklad. Waelhens sám dává dva příklady jiné. Waelhens mluví o Hegelovi a o Marxovi. A když o tom ted hovoří, tož ty jeho příklady trošičku aspoň taky uvedu. Já jsem mluvil o začátku tétotální reflexe a Waelhens mluví o jejím konci. Ten Waelhensův příklad s Hegelem, to je tak. Hegel sám předkládá svoji nauku někdy tak, jako by byla prostě výsledkem takového vnitřního, imanentního vývoje filosofie, německé filosofie samotné, jako by byla něčím, co vyrostlo docela organicky z diskuse problémů mezi Kantem, Fichtem, Schellingen. No a ty problémy mezi Kantem, Fichtem, Shhellingen atd. jsou zase důsledkem problémů, které se přetřásají Leibnizem, Wolffem, anglickými empiristy. Ve skutečnosti věc byla úplně jiná. Ve skutečnosti Hegelova filosofie vyrostla ne z téhleté reflexe, to všechno docela přesně víme, od té doby co známe Heglovy spisy z mládí, a tak není o tom nejmenší pochybnost. Hegelé ve svém mládí se vůbec filosofií nezabýval, nýbrž theologií. Theologií a historií. Theologií se zabýval ve smyslu nadmíru takovém neorthodoxním, tvrdě neorthodoxním, křesťanství mu bylo jaksi konfrontací s řeckým a vůbec antickým světem čímsi, co tento svět zničilo, ztroskotalo, ponížilo, a co dnes člověka udržuje a zejména náboženský život udržuje v takové, v tom, čemu on říká "pozitivita", to znamená - prosím, to není nic pozitivního, ta "pozitivita", to je naprosto negativní věc. Pozitivní je to, co je protiklad vůči racionálnímu. Pozitivní právo je to, které se nedá převést na ius rationale, na ius naturale. Pozitivní náboženství je to, které se nedá převést na náboženství ducha a srdce, abychom tak řekli.
====================
doc01944620171128193336_007.jpg
====================
O O O C JP 3.3-73 To je to, které se nedá převést... To jsou ty téze, jež jako takové jsou neodůvodnitelné, nezodpovídatelné. V téhle pozitivitě udržuje člověka dnešní křesťanství, reflexe na tuto pozitivitu, to je východisko Heglovy filosofie. To znamená nefilosofie, nefilosofičnost. A Heglova filosofie vyrůstá z toho poznání, z toho pochopení, že toto pozitivní, to že je důležité, ne jenom to, co dělalo tu řeckou polis tím krásným světem, tím světem té mravnosti původní a přirezeneé, že důležitý je ten krok od téhleté prvotní etapy k tomu nešťanstvému vědomí křesťanskému, proč, poněvadž tohle je krok od konečnosti, od konečné reality lidské duchovní vzájemnosti k její nekonečnosti. Jak to? Řecká obec, to je partikulární obec, to je obec s výlučností těch svých..., kdežto křesťanská obec, to je obec univerzální, to je veškerenstvo. Kvůli tomuhle kroku se musí nesmírně mnoho obětovat, ale to je krok, který vede nejenom do šířky, nýbrž do hloubky. Tohleto je východisko té filosofie, a tam potom do téhleté reflexe nad hletou tou nefilosofií, do téhleté reflexe pak je začleněna celá ta předcházející filosofická práce, práce od počátku moderní reflexe až do toho Fichteho a Schellinga. Pak je vidět, že tuhletu zkušenost člověka se samým sebou, tu dějinnou zkušenost takovýmhle způsobem definovanou, tu zvládnout že je možno jedině myšlenkovými prostředky, které jsou vypracovány v celé téhleté tradici. Marx nevychází jednoduše z nějaké imanentní kritiky Hegela, on jednu dobu se dokonce od Hegla úplně odvrátil a šel k tomu Feuerbachovi, k tomu povrchnímu takovému materialismu atd. Marxovo východisko té reflexe na to, že te heglovské smíření nekonečného s nekonečným že nikdy nedokáže smířit člověka reálního, v téhleté naší společnosti, naší společnosti, která v praxi dělá něco docela jiného nežli ve svém myšlení, po těchhletěch dvou stránkách. Že člověk, který je jaksi, který se ztotožňuje s buržoazní společností, je eo ipso ve svém jednání, abychom tak řekli, je ve svém jednání vždycky pártikulární pán, nezbytně. Je svém myšlení je všeobecný člověk, ale spojit tohle to dvojí dohromady v jeho skutečnosti a praxi, to nelze. A proto je potřebí tuhletu celou situaci, situaci člověka jakožto společenského, a to ve společnosti třídní, rozdělené takovýmhle způsobem, kde jednání a myšlení stojí proti sobě, tohle je potřebí integrovat do reflexe, tohle je potřebí reflektovat. A tohle je smysl Marxovy filosofie. /konec B - 28/ ... de facto historicky z té reflexe člověka na svou zkušenost. Je to ten pokus totální reflexe zkušenosti. Co je to ta totální reflexe, to jsem se pokusil vám říci, ano? A že ty jednotlivé filosofické problémy potom vyrůstají na určitých místech, tam, kde mohou právě, z toho pokusu totální reflexe, to se vám pokusím in concreto nějak během času ozřejmit. Filosofie je zároveň úvodem do filosofie vůbec. 7
doc01944620171128193336_007.jpg
====================
O O O C JP 3.3-73 To je to, které se nedá převést... To jsou ty téze, jež jako takové jsou neodůvodnitelné, nezodpovídatelné. V téhle pozitivitě udržuje člověka dnešní křesťanství, reflexe na tuto pozitivitu, to je východisko Heglovy filosofie. To znamená nefilosofie, nefilosofičnost. A Heglova filosofie vyrůstá z toho poznání, z toho pochopení, že toto pozitivní, to že je důležité, ne jenom to, co dělalo tu řeckou polis tím krásným světem, tím světem té mravnosti původní a přirezeneé, že důležitý je ten krok od téhleté prvotní etapy k tomu nešťanstvému vědomí křesťanskému, proč, poněvadž tohle je krok od konečnosti, od konečné reality lidské duchovní vzájemnosti k její nekonečnosti. Jak to? Řecká obec, to je partikulární obec, to je obec s výlučností těch svých..., kdežto křesťanská obec, to je obec univerzální, to je veškerenstvo. Kvůli tomuhle kroku se musí nesmírně mnoho obětovat, ale to je krok, který vede nejenom do šířky, nýbrž do hloubky. Tohleto je východisko té filosofie, a tam potom do téhleté reflexe nad hletou tou nefilosofií, do téhleté reflexe pak je začleněna celá ta předcházející filosofická práce, práce od počátku moderní reflexe až do toho Fichteho a Schellinga. Pak je vidět, že tuhletu zkušenost člověka se samým sebou, tu dějinnou zkušenost takovýmhle způsobem definovanou, tu zvládnout že je možno jedině myšlenkovými prostředky, které jsou vypracovány v celé téhleté tradici. Marx nevychází jednoduše z nějaké imanentní kritiky Hegela, on jednu dobu se dokonce od Hegla úplně odvrátil a šel k tomu Feuerbachovi, k tomu povrchnímu takovému materialismu atd. Marxovo východisko té reflexe na to, že te heglovské smíření nekonečného s nekonečným že nikdy nedokáže smířit člověka reálního, v téhleté naší společnosti, naší společnosti, která v praxi dělá něco docela jiného nežli ve svém myšlení, po těchhletěch dvou stránkách. Že člověk, který je jaksi, který se ztotožňuje s buržoazní společností, je eo ipso ve svém jednání, abychom tak řekli, je ve svém jednání vždycky pártikulární pán, nezbytně. Je svém myšlení je všeobecný člověk, ale spojit tohle to dvojí dohromady v jeho skutečnosti a praxi, to nelze. A proto je potřebí tuhletu celou situaci, situaci člověka jakožto společenského, a to ve společnosti třídní, rozdělené takovýmhle způsobem, kde jednání a myšlení stojí proti sobě, tohle je potřebí integrovat do reflexe, tohle je potřebí reflektovat. A tohle je smysl Marxovy filosofie. /konec B - 28/ ... de facto historicky z té reflexe člověka na svou zkušenost. Je to ten pokus totální reflexe zkušenosti. Co je to ta totální reflexe, to jsem se pokusil vám říci, ano? A že ty jednotlivé filosofické problémy potom vyrůstají na určitých místech, tam, kde mohou právě, z toho pokusu totální reflexe, to se vám pokusím in concreto nějak během času ozřejmit. Filosofie je zároveň úvodem do filosofie vůbec. 7