Kozákovo pojetí pravdy [příprava]
raw | digitalizáty
◆ poznámky, česky, vznik: 25. 4. – 20. 5. 1958
jedná se o přípravu k tomuto výslednému dokumentu:Kozákovo pojetí pravdy
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
PXL_20250520_093223371.jpg
====================
00019 25. IV. 58 Kozák považuje přímo za noetickou chybu t.zv. pojmový racionalismus platonský, ale stejně i Spinozův a Hegelův, který předpokládá, že pojmové myšlení jest ipso facto zárukou shody s věcmi poznávanými. (OMJ 1922, 19.) I jinak protestuje Kozák vždy znovu proti pojetí pravdy jako shody se skutečností: "Pravda nemůže být shodou se skutečností..." (EVV 1924,72). "Sama definice pravdy jako shody se skutečností je sice populární, ale ničeho nepovídá: v čem je podstata oné shody, když se na druhé straně učí nesrovnatelnost, inkomparabilita dění psychického a non psychického ?" (VaD 1938, 24.) vána. ona shoda nemůže býti žádným srovnáním s věcmi konstatoKrejší opakuje definici pravdy jako "shody se skut tečností", která je nesmyslná, protože žádné takové srovnání možné není. (VaD 1938, 24.) 11 "Říká se, že pravda (t.j. platný soud nebo systém soudů) je "shoda se skutečností". Nedá se to vykořeniti, ačkoliv jest to holý nerozum. ... Při tomto tvrzení je celý problém skryt ve slově "shoda". Mimo to jsou přece pravdy a jsou to zrovna ty nejjistější - které se skutečnostmi nemají co dělat všechny ty, jež platí o předmětech ryze ideálných..." (VaD 1938,132-3.) "Veliký myslitel (= Platon, LVH) tu zůstal poplatný starému nesprávnému pojetí pravdy, které jsme již jednou kritisovali. Rozuměl pravdou shodu se skutečností." (VaD 1938,118.) Shrňme tedy Kozákovy důvody, které ho vedou k zamítnutí tradičního pojetí pravdy jako shody: Konstatování shody přepokládá srovnání. Ale takové srovnání právě není možné. Člověk nemůže vylézti ze sebe, aby se podíval, jako to "tam venku" vypadá. Nemůžeme ze své kůže ven, jak se říká. Nikdy nebudeme věděti, jak skutečnost
PXL_20250520_093223371.jpg
====================
00019 25. IV. 58 Kozák považuje přímo za noetickou chybu t.zv. pojmový racionalismus platonský, ale stejně i Spinozův a Hegelův, který předpokládá, že pojmové myšlení jest ipso facto zárukou shody s věcmi poznávanými. (OMJ 1922, 19.) I jinak protestuje Kozák vždy znovu proti pojetí pravdy jako shody se skutečností: "Pravda nemůže být shodou se skutečností..." (EVV 1924,72). "Sama definice pravdy jako shody se skutečností je sice populární, ale ničeho nepovídá: v čem je podstata oné shody, když se na druhé straně učí nesrovnatelnost, inkomparabilita dění psychického a non psychického ?" (VaD 1938, 24.) vána. ona shoda nemůže býti žádným srovnáním s věcmi konstatoKrejší opakuje definici pravdy jako "shody se skut tečností", která je nesmyslná, protože žádné takové srovnání možné není. (VaD 1938, 24.) 11 "Říká se, že pravda (t.j. platný soud nebo systém soudů) je "shoda se skutečností". Nedá se to vykořeniti, ačkoliv jest to holý nerozum. ... Při tomto tvrzení je celý problém skryt ve slově "shoda". Mimo to jsou přece pravdy a jsou to zrovna ty nejjistější - které se skutečnostmi nemají co dělat všechny ty, jež platí o předmětech ryze ideálných..." (VaD 1938,132-3.) "Veliký myslitel (= Platon, LVH) tu zůstal poplatný starému nesprávnému pojetí pravdy, které jsme již jednou kritisovali. Rozuměl pravdou shodu se skutečností." (VaD 1938,118.) Shrňme tedy Kozákovy důvody, které ho vedou k zamítnutí tradičního pojetí pravdy jako shody: Konstatování shody přepokládá srovnání. Ale takové srovnání právě není možné. Člověk nemůže vylézti ze sebe, aby se podíval, jako to "tam venku" vypadá. Nemůžeme ze své kůže ven, jak se říká. Nikdy nebudeme věděti, jak skutečnost
====================
PXL_20250520_093239281.jpg
====================
00020 25. JV 58 vypadá bez koukání, jak zní bez poslouchání, jak voní bez čichání. To jsou přece subjektivní stavy a procesy. (Vše: VaD 1938,132.) Jinými slovy: srovnání, bez něhož ovšem shodu nelze zjistit, je už přístupem subjektu, který si s sebou ne se svou výbavu, svůj aparát: ergo nanjevýš lze srovnat jeden přístup s jiným přístupem, nikdy však nemáme možnost srovnat nějaký přístup se samotnou "čistou" skutečností. Na tento výklad lze ovšem namítnout, že se tu nejde zcela k věci. Napasá se shoda, a dokazuje se pouze nemožnost ji konstatovat, poznat. Srovnání není možné; buǎsi. To však nikterak ještě nevylučuje shodu, která tu přesto může být. Na to odpovídá Kozák,, že psychické dění je nesrovnatelné, inkomparabilní s děním nepsychickým (VaD 24). Pravdy jsou (i jejich úhrn "pravda") přece jenom myšlenky, ergo něco zcela nepodobného tomu, k čemu se odnášejí (EVV 72-3). Tu je tvrzení; každému, kdo nesouhlasí, nezbývá než se pokusit o jeho vyvrácení. Je-li shoda, podoba (ad-aequatio) mezi myšlenkou, soudem, pojmem a mezi věcí, skutečností, realitou, stačí na ni ukázat. Je to však možné ? Chci-li ukázat, že se dvě věci, dva členy shodují, podobají, musím ukázat na to, v čem se shodují, v čem se podobají. Ze srovnání se musí ukázat cosi třetího, oběma srovnávaným členům společného. Ale co je tedy ku př. společné stromu a myšlence na strom? (Ať už jde o představu, pojem, soud a pod.) Kde tu je tertium? Jak se podobá reálná koruna má představě koruny ? Korun na je bud papírová nebo kovová; má představa není ani papírová, ani kovová (ani jedno z toho). Za korunu si mohu koupit dvě housky; za mou představu mi ovšem nikdo nic nedá. Rozměry korunové mince lze velmi přesně změřit%; ale jak široká a dlouhá je moje představa ? Už jsme viděli, jak je Kozákem odmítán pojmový racionalismus, který shodu vidí právě v pojmovosti, logice, která se shodně uplatňuje ve věcech jako v myšlení.
PXL_20250520_093239281.jpg
====================
00020 25. JV 58 vypadá bez koukání, jak zní bez poslouchání, jak voní bez čichání. To jsou přece subjektivní stavy a procesy. (Vše: VaD 1938,132.) Jinými slovy: srovnání, bez něhož ovšem shodu nelze zjistit, je už přístupem subjektu, který si s sebou ne se svou výbavu, svůj aparát: ergo nanjevýš lze srovnat jeden přístup s jiným přístupem, nikdy však nemáme možnost srovnat nějaký přístup se samotnou "čistou" skutečností. Na tento výklad lze ovšem namítnout, že se tu nejde zcela k věci. Napasá se shoda, a dokazuje se pouze nemožnost ji konstatovat, poznat. Srovnání není možné; buǎsi. To však nikterak ještě nevylučuje shodu, která tu přesto může být. Na to odpovídá Kozák,, že psychické dění je nesrovnatelné, inkomparabilní s děním nepsychickým (VaD 24). Pravdy jsou (i jejich úhrn "pravda") přece jenom myšlenky, ergo něco zcela nepodobného tomu, k čemu se odnášejí (EVV 72-3). Tu je tvrzení; každému, kdo nesouhlasí, nezbývá než se pokusit o jeho vyvrácení. Je-li shoda, podoba (ad-aequatio) mezi myšlenkou, soudem, pojmem a mezi věcí, skutečností, realitou, stačí na ni ukázat. Je to však možné ? Chci-li ukázat, že se dvě věci, dva členy shodují, podobají, musím ukázat na to, v čem se shodují, v čem se podobají. Ze srovnání se musí ukázat cosi třetího, oběma srovnávaným členům společného. Ale co je tedy ku př. společné stromu a myšlence na strom? (Ať už jde o představu, pojem, soud a pod.) Kde tu je tertium? Jak se podobá reálná koruna má představě koruny ? Korun na je bud papírová nebo kovová; má představa není ani papírová, ani kovová (ani jedno z toho). Za korunu si mohu koupit dvě housky; za mou představu mi ovšem nikdo nic nedá. Rozměry korunové mince lze velmi přesně změřit%; ale jak široká a dlouhá je moje představa ? Už jsme viděli, jak je Kozákem odmítán pojmový racionalismus, který shodu vidí právě v pojmovosti, logice, která se shodně uplatňuje ve věcech jako v myšlení.
====================
PXL_20250520_093250803.jpg
====================
J.B.Kozák 00021 26. IV 58 27 Nelze říci, že by samo pojetí pravdy mělo nějaký nápadný význam v Kozákově myšlení nebo že by Kozákův zájem byl převážně, nadúměrně zaměřen právě k této problematice. Přesto dougáme, že se nám podaří dokázat, že onen detail v Kozákově my ǎlení, jímž je jeho pojetí pravdy a jímž se nyní hodláme zabývat, není jen nahodile vybrán, ale že je detailem podstatným, takže jeho sledování nám otevře jaksi nový pohled, novou perspektivu na Kozákovu filosofii a na výžnam, jehož ještě může dosáhnout, bude-li interpretována v určitém smyslu, a určitým úmyslem, za použití určitého aparátu. Hlavním naším cílem bude ukázat, jak hned od počátku Kozák usiloval o postižení ontického rámce a charakteru poznání a pravdy; jak později pod vlivem brentanovsko-Husserlovským ponechává nějaký čas tento svůj původní zájem stranou; a konečně, jak se vrací k prvním motivům pod jejichž působením se mu opět počíná rozrůstat ontologická problematika v otázkách poznání a pravdy, i když se ukazuje, že přesun jeho filosofického interesu nejnověji opět ponechává vlastní otázku pravdy řešenu jen částečně a v náznacích, zatím co hlavní korpus jeho nového myšlenkového úsilí je rázu plně ontologického. Tak nám nakonec nezbude než ukázat, že Kozák dosud své pojetí pravdy systematicky nepropracoval; nicméně však máme za daleko významnější, poukázat na jeho výchozí posice a předpoklad jímž by se jeho systematické řešení mohlo ubírat, a ukázat v obrysech řešení, které by v podstatném smyslu mohlo na jeho přístup k dané otázce navazovat. Nepochybně může být Kozákovo pojetí ve své afinitě k dialektickému myšlení naší současné filosofie nejen pozoruhodné a poučné, ale do značné míry positivně i negativně směrodatné pro jednotlivé řešení, a hlavně může dodat v impulse ch svých argumentů novou krev naší mladé, ale trochu nedokrevné filosofické generaci. (- filosofii.) - Nakonec nemůžeme nevyslovit svou naději, že prof.Kozák ve svých plánech další filosofické práce popřeje místo i zevrubnějšímu vypsání svého pojetí pravdy.
PXL_20250520_093250803.jpg
====================
J.B.Kozák 00021 26. IV 58 27 Nelze říci, že by samo pojetí pravdy mělo nějaký nápadný význam v Kozákově myšlení nebo že by Kozákův zájem byl převážně, nadúměrně zaměřen právě k této problematice. Přesto dougáme, že se nám podaří dokázat, že onen detail v Kozákově my ǎlení, jímž je jeho pojetí pravdy a jímž se nyní hodláme zabývat, není jen nahodile vybrán, ale že je detailem podstatným, takže jeho sledování nám otevře jaksi nový pohled, novou perspektivu na Kozákovu filosofii a na výžnam, jehož ještě může dosáhnout, bude-li interpretována v určitém smyslu, a určitým úmyslem, za použití určitého aparátu. Hlavním naším cílem bude ukázat, jak hned od počátku Kozák usiloval o postižení ontického rámce a charakteru poznání a pravdy; jak později pod vlivem brentanovsko-Husserlovským ponechává nějaký čas tento svůj původní zájem stranou; a konečně, jak se vrací k prvním motivům pod jejichž působením se mu opět počíná rozrůstat ontologická problematika v otázkách poznání a pravdy, i když se ukazuje, že přesun jeho filosofického interesu nejnověji opět ponechává vlastní otázku pravdy řešenu jen částečně a v náznacích, zatím co hlavní korpus jeho nového myšlenkového úsilí je rázu plně ontologického. Tak nám nakonec nezbude než ukázat, že Kozák dosud své pojetí pravdy systematicky nepropracoval; nicméně však máme za daleko významnější, poukázat na jeho výchozí posice a předpoklad jímž by se jeho systematické řešení mohlo ubírat, a ukázat v obrysech řešení, které by v podstatném smyslu mohlo na jeho přístup k dané otázce navazovat. Nepochybně může být Kozákovo pojetí ve své afinitě k dialektickému myšlení naší současné filosofie nejen pozoruhodné a poučné, ale do značné míry positivně i negativně směrodatné pro jednotlivé řešení, a hlavně může dodat v impulse ch svých argumentů novou krev naší mladé, ale trochu nedokrevné filosofické generaci. (- filosofii.) - Nakonec nemůžeme nevyslovit svou naději, že prof.Kozák ve svých plánech další filosofické práce popřeje místo i zevrubnějšímu vypsání svého pojetí pravdy.
====================
PXL_20250520_093259095.jpg
====================
22 00022 26. IV. 58 27 IV 58 Bude snad na místě, když se předem zastavíme u otázky smyslu úsilí o postižení podstaty pravdy a vlastního významu toho slova (BVV 72). Spatně by rozuměl, kdo by v tom chtěl vidět pokus vystavit pochybnostem existenci ku př. vědeckých pravd. Kozák na to přirozeně odpovídá: ovšem, že máme pravdy. Existence pravd vědeckých je nad slunce jasnější. Ale nám půjde o podstatu pravdy, t.j. o to, co dělá pravdu pravdou. Nám půjde o vyjasnění přesného smyslu slova "pravda". (26. IV. 58 ) Je tedy zcela jasno, že odmítnutí pojetí pravdy jakožto shody se skutečností nemá představovat skepsi o možnosti pravdy vůbec, nýbrž počátek úsilí o případnější, přesnější, více vystihující pojetí. Shoda je tedy odmítnuta. A jestliže přece jenom by bylo možno mluvit v jistém smyslu o shodě, pak jen ve smyslu symbolickém (EVV 75), nebot ta skutečnost musí být vesměs zobrazena v našem myšlení (dtto). Doslovně tedy pravda nemůže být shodou se skutečností, nýbrž jen zobrazením, symbolisováním skutečnosti v lidském myšlení. (atto 72.) Proto naše pravdy vždy zůstanou myšlenkovými a větními symboly pro její cesty (rozuměj: cesty přírody - LvH; dtto 76). Tu si ovšem předem musíme říci, že termín "zobrazení" není zcela na místě, protože ovšem mezi zobrazeným a obrazícím je vždycky nějaká shoda, nějaká podoba. A ta je Kozákem popřena. Spíše je tedy na místě - zdálo by se termínsymbol. Nicméně tu je opět jiný nedostatek: symbol se stává symbolem určité (a tedy nikoli libovolné) skutečnosti vždycky ně jakým prostřednictvím. A jestliže nám jde o otázku, co dělá pravdu pravdou, pak pochopitelně nemůžeme zůstat u poukazu na symboličnost poznání resp. pravdy, nýbrž půjde nám právě o to, co prostředkuje vztah případného symbolu k určité skutečnosti. Tak se nám otázka upřesňuje: právě tak, jako nehodláme hledat
PXL_20250520_093259095.jpg
====================
22 00022 26. IV. 58 27 IV 58 Bude snad na místě, když se předem zastavíme u otázky smyslu úsilí o postižení podstaty pravdy a vlastního významu toho slova (BVV 72). Spatně by rozuměl, kdo by v tom chtěl vidět pokus vystavit pochybnostem existenci ku př. vědeckých pravd. Kozák na to přirozeně odpovídá: ovšem, že máme pravdy. Existence pravd vědeckých je nad slunce jasnější. Ale nám půjde o podstatu pravdy, t.j. o to, co dělá pravdu pravdou. Nám půjde o vyjasnění přesného smyslu slova "pravda". (26. IV. 58 ) Je tedy zcela jasno, že odmítnutí pojetí pravdy jakožto shody se skutečností nemá představovat skepsi o možnosti pravdy vůbec, nýbrž počátek úsilí o případnější, přesnější, více vystihující pojetí. Shoda je tedy odmítnuta. A jestliže přece jenom by bylo možno mluvit v jistém smyslu o shodě, pak jen ve smyslu symbolickém (EVV 75), nebot ta skutečnost musí být vesměs zobrazena v našem myšlení (dtto). Doslovně tedy pravda nemůže být shodou se skutečností, nýbrž jen zobrazením, symbolisováním skutečnosti v lidském myšlení. (atto 72.) Proto naše pravdy vždy zůstanou myšlenkovými a větními symboly pro její cesty (rozuměj: cesty přírody - LvH; dtto 76). Tu si ovšem předem musíme říci, že termín "zobrazení" není zcela na místě, protože ovšem mezi zobrazeným a obrazícím je vždycky nějaká shoda, nějaká podoba. A ta je Kozákem popřena. Spíše je tedy na místě - zdálo by se termínsymbol. Nicméně tu je opět jiný nedostatek: symbol se stává symbolem určité (a tedy nikoli libovolné) skutečnosti vždycky ně jakým prostřednictvím. A jestliže nám jde o otázku, co dělá pravdu pravdou, pak pochopitelně nemůžeme zůstat u poukazu na symboličnost poznání resp. pravdy, nýbrž půjde nám právě o to, co prostředkuje vztah případného symbolu k určité skutečnosti. Tak se nám otázka upřesňuje: právě tak, jako nehodláme hledat
====================
PXL_20250520_093309500.jpg
====================
23 00023 27 IV 58 pravdu ve vztahu slova (věty) v grafické podobě ke skutečnosti (čili jak nehledáme v grafické podobě slova obraz skutečnosti), stejně přestáváme usilovat o objevení nějaké podoby mezi slovem (a větou) ve smyslu semantickém a gramatickém, a nakonec nám nemůže jít ani o podobu mezi pojmem (myšlenkou, pojetím) a skutečnou věcí. Otázka je přesunuta, přeformulována, jinak zaměřena: jde nám o to, co činí skupinu písmem (t.j. určitou grafickou strukturu, podobu, obraz) grafickou podobou slova, co dále činí slovo jako zvuk slovem ve smyslu semantickém, co činí slovo znakem, označením pojmu, ale ještě dále: co pojem určité věci činí pojmem právě této a nikoli jiné věci, a podobně co prostředkuje vztah pojmových souvislostí, myšlenek, pojetí, theorií atd. k určitým skutečnostem nebo oborům skutečností. Opouštíme tedy shodu, podobu v masivním významu a ptáme se po reálných souvislostech a vztazích, jimiž se skupina písmen, zvuk, slovo, pojem, myšlenka atd. váže na svůj předmět. Jistě je zřejmé, že tu nastal také přesun místa, na něž míříme, hledajíce pravdu: pravda se nám nikterak neobjeví ve srovnání, tedy v prostém postavení vedle sebe, v iuxtaposici slova, pojmu, myšlenky a věci (skutečnosti), ale jejím domovem, jejím vlastním místem je reálný, masivní vztah mezi obojím, který však musí být analysován a vůbec zkoumán ve své plnosti, mnohotné složitosti a často velmi nepřehledné vzájemné protkanosti, a který naprosto nesmí být redukován na tak simplifikující, povrchní a vnější vztah jako je podobnost (shoda). Konsekvence tohoto přesunu jsou ovšem hned patrné a velmi rozsáhlé. Především nám takový pohledu musí zproblematisovat každý pokus o isolované jednotlivé pravdy, jako by jejich platnost nezávisela leč na nich samých a jejich prostém vztahu ke skutečnosti, již se týkají. Tak už od počátku Kozák poznamenává, že pravda bez systému, jenž by ji opíral, není ideálem intelektuálného charakteru (ZE 352).
PXL_20250520_093309500.jpg
====================
23 00023 27 IV 58 pravdu ve vztahu slova (věty) v grafické podobě ke skutečnosti (čili jak nehledáme v grafické podobě slova obraz skutečnosti), stejně přestáváme usilovat o objevení nějaké podoby mezi slovem (a větou) ve smyslu semantickém a gramatickém, a nakonec nám nemůže jít ani o podobu mezi pojmem (myšlenkou, pojetím) a skutečnou věcí. Otázka je přesunuta, přeformulována, jinak zaměřena: jde nám o to, co činí skupinu písmem (t.j. určitou grafickou strukturu, podobu, obraz) grafickou podobou slova, co dále činí slovo jako zvuk slovem ve smyslu semantickém, co činí slovo znakem, označením pojmu, ale ještě dále: co pojem určité věci činí pojmem právě této a nikoli jiné věci, a podobně co prostředkuje vztah pojmových souvislostí, myšlenek, pojetí, theorií atd. k určitým skutečnostem nebo oborům skutečností. Opouštíme tedy shodu, podobu v masivním významu a ptáme se po reálných souvislostech a vztazích, jimiž se skupina písmen, zvuk, slovo, pojem, myšlenka atd. váže na svůj předmět. Jistě je zřejmé, že tu nastal také přesun místa, na něž míříme, hledajíce pravdu: pravda se nám nikterak neobjeví ve srovnání, tedy v prostém postavení vedle sebe, v iuxtaposici slova, pojmu, myšlenky a věci (skutečnosti), ale jejím domovem, jejím vlastním místem je reálný, masivní vztah mezi obojím, který však musí být analysován a vůbec zkoumán ve své plnosti, mnohotné složitosti a často velmi nepřehledné vzájemné protkanosti, a který naprosto nesmí být redukován na tak simplifikující, povrchní a vnější vztah jako je podobnost (shoda). Konsekvence tohoto přesunu jsou ovšem hned patrné a velmi rozsáhlé. Především nám takový pohledu musí zproblematisovat každý pokus o isolované jednotlivé pravdy, jako by jejich platnost nezávisela leč na nich samých a jejich prostém vztahu ke skutečnosti, již se týkají. Tak už od počátku Kozák poznamenává, že pravda bez systému, jenž by ji opíral, není ideálem intelektuálného charakteru (ZE 352).
====================
PXL_20250520_093318442.jpg
====================
24 00024 27 IV 58 To znamená jednak, že shoda, která byla v masivním významu zprvu odmítnuta, nachází jaksi nové oprávnění na jiné úrovni: jde o shodu myšlenek a myšlenkami (EVV 75), nebo jak to Kozák vyjadřuje později pravdy a omyly se dají zjišťovati jen tak, že jedny intecionálné objekty srovnáváme s jinými, zase intencionálnými objekty. Myšlení musí harmonovati samo v sobě. (VD 133.) Tu však vyrůstá nebezpečí, že takto pojatá pravda nemusí mít vůbec nic společného se skutečností. Vakutku několik takových formulací u Kozáka také najdeme: nicméně teprve jako pozdější důsledek. Na počátku je vnitřní harmoničnost našeho myšlení pouze předpokladem, nikoliv zárukou pravdivosti. Tak už jsme viděli, že pravda je zobrazení, symbolisováním skutečnosti v lidském myšlení. (EV 72.) Podobně podotýká, že onen systém, bez něhož pravda ztrácí oporu, nesmí ovšem viseti ve vzduchu, nýbrž musí míti kořeny v přímé zkušenosti smyslové (ZE 352). Rovněž čteme, že si pravdy nesmíme vymýš let, nýbrž pěkně si je nechat sugerovati a vetlouci řádem přírody. (I když si proto nesmíme mysliti, že si příroda odříkává naše pravdy.) (EVV 76.) Naše zkušenosti s realitou jsou ovšem především praktické; to je příznačným rysem Kozákova pojetí, že ho ani nenapadne skládat zkušenost z nějakých elementárních smyslových dat, ale že se obrací k celé praktické zkušenosti, počínající již na biologické úrovně. Vůbec je počáteční Kozákova posice silně poznamenána biologismem. Kozák chápe na počátku pravdy (jako vůbec všechny myšlenky) jako biologické akomodace k metafysické nutnosti zkušenosti. (MJ 55.) Podobně píše jinde, že každá pravdy se všemi svými důsledky, všechen význam našich pojmů jest kouskem napodobené zákonitosti, kouskem intelektuálného charakteru v lidském žití, jenž se zrodil pod vlivem Řádu, jenž nás nedovratně vede, ale totožný s ním není a nebude, a nesmí být stotožněn s žádnou funkcí lidskou (ZE 353). To je jedna stránka pochopení: to je v pozadí přece jenom ještě stále ona zavrhovaná shoda resp. obdoba, analogie, napodobenost.
PXL_20250520_093318442.jpg
====================
24 00024 27 IV 58 To znamená jednak, že shoda, která byla v masivním významu zprvu odmítnuta, nachází jaksi nové oprávnění na jiné úrovni: jde o shodu myšlenek a myšlenkami (EVV 75), nebo jak to Kozák vyjadřuje později pravdy a omyly se dají zjišťovati jen tak, že jedny intecionálné objekty srovnáváme s jinými, zase intencionálnými objekty. Myšlení musí harmonovati samo v sobě. (VD 133.) Tu však vyrůstá nebezpečí, že takto pojatá pravda nemusí mít vůbec nic společného se skutečností. Vakutku několik takových formulací u Kozáka také najdeme: nicméně teprve jako pozdější důsledek. Na počátku je vnitřní harmoničnost našeho myšlení pouze předpokladem, nikoliv zárukou pravdivosti. Tak už jsme viděli, že pravda je zobrazení, symbolisováním skutečnosti v lidském myšlení. (EV 72.) Podobně podotýká, že onen systém, bez něhož pravda ztrácí oporu, nesmí ovšem viseti ve vzduchu, nýbrž musí míti kořeny v přímé zkušenosti smyslové (ZE 352). Rovněž čteme, že si pravdy nesmíme vymýš let, nýbrž pěkně si je nechat sugerovati a vetlouci řádem přírody. (I když si proto nesmíme mysliti, že si příroda odříkává naše pravdy.) (EVV 76.) Naše zkušenosti s realitou jsou ovšem především praktické; to je příznačným rysem Kozákova pojetí, že ho ani nenapadne skládat zkušenost z nějakých elementárních smyslových dat, ale že se obrací k celé praktické zkušenosti, počínající již na biologické úrovně. Vůbec je počáteční Kozákova posice silně poznamenána biologismem. Kozák chápe na počátku pravdy (jako vůbec všechny myšlenky) jako biologické akomodace k metafysické nutnosti zkušenosti. (MJ 55.) Podobně píše jinde, že každá pravdy se všemi svými důsledky, všechen význam našich pojmů jest kouskem napodobené zákonitosti, kouskem intelektuálného charakteru v lidském žití, jenž se zrodil pod vlivem Řádu, jenž nás nedovratně vede, ale totožný s ním není a nebude, a nesmí být stotožněn s žádnou funkcí lidskou (ZE 353). To je jedna stránka pochopení: to je v pozadí přece jenom ještě stále ona zavrhovaná shoda resp. obdoba, analogie, napodobenost.
====================
PXL_20250520_093326702.jpg
====================
25 00025 27 N 58 Současně se však objevuje jiný motiv, který připomíná spíše řešení pragmatické. To je tam, kde mluví o účelnosti pravd (EVV 75,76, 73). "Slova o účelnosti pravd se nesmíme leknouti. Já tedy zkrátka a dobře tvrdím, že pravda je účelná reakce. Že se dělá tak, aby vyhovovala jistým úmyslům a mimo tyto úmysly nemá smyslu. Pak jsme totiž na jiném poli, kam se její kompetence nevztahuje."(EVV 73.) Je současně pochopitelné, že pravda pozbývá tohoto rázu účelnosti, jakmile se objeví fakt, jemuž nevyhovuje (EVV. 76). Tady si musíme povšimnout jisté nedůslednosti či nepřesnosti. Lze si totiž docela dobře pomyslit, že někdy může být docela účelné nějakého faktu nedbat; záleží jenom na tom, jak si tu účelnost resp. účel představujeme. Něco jiného je účelné pro praxi a něco jiného pro vědu. Je tedy zřejmé, že ani sama účelnost nepostačí nikterak na postižení povahy pravdy. Mohli bychom říci: pravda ovšem se nakonec musí osvědčit jako účelná. Ale neplatí obráceně, že účelnost je zárukou pravdivosti. To ostatně souvisí s Kozákovým přesvědčením, že neexistuje universální kriterium pravdy. Podle něho se každá pravda hledá a osvědčuje jinak, ba často hned několikerým průkazným způsobem, takže si někdy můžeme vyvoliti. Jen s velikou námahou se daří pořádati osvědčené a průkazné methody a kriteria do skupin (i když to jsou formulace pozdější: VD 133-4). To je věc natolik významná, že se k ní na jiném místě ještě budeme muset vrátit. (Má to totiž závažné důsledky pro ontologickou stránku pojetí pravdy: otázka pravdivosti se otvírá nad kaž dým kriteriem, takže pravda sama není založena kriteriem ani argumentem. V tom se pak pravda v ontologickém smyslu blíží tomu, co v ZE zve Kozák Řádem, zatím co každá naše relativní, částečná pravda s vymezenou kompetencí je pokusem o pojetí pravdy absolutní resp. některého jejího rysu, čili poznáním pravdy, která sama na poznání není závislá.)
PXL_20250520_093326702.jpg
====================
25 00025 27 N 58 Současně se však objevuje jiný motiv, který připomíná spíše řešení pragmatické. To je tam, kde mluví o účelnosti pravd (EVV 75,76, 73). "Slova o účelnosti pravd se nesmíme leknouti. Já tedy zkrátka a dobře tvrdím, že pravda je účelná reakce. Že se dělá tak, aby vyhovovala jistým úmyslům a mimo tyto úmysly nemá smyslu. Pak jsme totiž na jiném poli, kam se její kompetence nevztahuje."(EVV 73.) Je současně pochopitelné, že pravda pozbývá tohoto rázu účelnosti, jakmile se objeví fakt, jemuž nevyhovuje (EVV. 76). Tady si musíme povšimnout jisté nedůslednosti či nepřesnosti. Lze si totiž docela dobře pomyslit, že někdy může být docela účelné nějakého faktu nedbat; záleží jenom na tom, jak si tu účelnost resp. účel představujeme. Něco jiného je účelné pro praxi a něco jiného pro vědu. Je tedy zřejmé, že ani sama účelnost nepostačí nikterak na postižení povahy pravdy. Mohli bychom říci: pravda ovšem se nakonec musí osvědčit jako účelná. Ale neplatí obráceně, že účelnost je zárukou pravdivosti. To ostatně souvisí s Kozákovým přesvědčením, že neexistuje universální kriterium pravdy. Podle něho se každá pravda hledá a osvědčuje jinak, ba často hned několikerým průkazným způsobem, takže si někdy můžeme vyvoliti. Jen s velikou námahou se daří pořádati osvědčené a průkazné methody a kriteria do skupin (i když to jsou formulace pozdější: VD 133-4). To je věc natolik významná, že se k ní na jiném místě ještě budeme muset vrátit. (Má to totiž závažné důsledky pro ontologickou stránku pojetí pravdy: otázka pravdivosti se otvírá nad kaž dým kriteriem, takže pravda sama není založena kriteriem ani argumentem. V tom se pak pravda v ontologickém smyslu blíží tomu, co v ZE zve Kozák Řádem, zatím co každá naše relativní, částečná pravda s vymezenou kompetencí je pokusem o pojetí pravdy absolutní resp. některého jejího rysu, čili poznáním pravdy, která sama na poznání není závislá.)
====================
PXL_20250520_093335506.jpg
====================
26 00026 22 IV 58 Jakmile byly jednou odmítnuty isolované pravdy jako elementy našeho poznání skutečnosti, odvíjí se před našimi zraky celé pásmo myšlenek z nové posice konsekventně vyplývajících. Především jak jsme už ukázali je tu konsekvence logická. Pojmy se rodí v souvislém myšlení (VD 122); původ pojmů v souzení a možnost rozvinouti je v řady soudů dodává jim kontrolovatelnosti, která jest u představ téměř nemožná (ZE 343); pojem jest ve svém původu i trvání nerozlučně spjat se souzením. Při svém původu jest částí tohoto aktu, co do svého trvání jest schopností vybaviti jej (ZE 346). Myšlení samo je zase souvislým proudem... Teprve dodatečně přišel refelktující logik, aby dráhu, kterou myšlenka přelétla jako vlak, bez zastávky, rozdělil v úseky se stanicemi a strážními domky. Tak se rozděluje myšlení v soudy, z nichž skládáme úsudky. Označujeme etapy myšlenky jako pojmy. (ZE 253.) z téhož důvodu pojem nestojí na začátku, ale na konci vědeckého myšlení, jehož jest destilátem, výsledkem. Je v něm nahromaděno, co jsme už promyslili, a zhusta jej nelze vyjádřit sebe lepší definicí. (Logika I, 35). Vidíme tedy, že první konsekvencí je poukaz na pozadí každého soudu, každé myšlenky, bez něhož soud či myšlebka prostě ztrácí smysl. Vytržením soudu, myšlenky ze širší souvislosti si zavíráme cestu k postižení a posouzení její pravdivosti (nebo mylnosti). Zde se ukazuje výzham systému, význam harmonie myšlenkové atd. Ale nejenom myšlení samo je souvislým proudem; všechna skutečnost má takový charakter. "Svět není rozsekaný, nýbrž celistvý" (EVV 76-77). Ve vesmíru všecko souvisí se vším (EVV 39). Svět, jak si jej máme představovati, jest tedy všemi směry naprosto souvislý. Jest to prostorové, časové a kausalní kontinuum (EVV 39). Nesporný fakt, že všechno se vším souvisí (EVV 39). Co nám dává právo vytrhnouti z této veliké souvislosti jednu věc a prohlásiti malý zlomek za příčinu ? (EVV 38.)
PXL_20250520_093335506.jpg
====================
26 00026 22 IV 58 Jakmile byly jednou odmítnuty isolované pravdy jako elementy našeho poznání skutečnosti, odvíjí se před našimi zraky celé pásmo myšlenek z nové posice konsekventně vyplývajících. Především jak jsme už ukázali je tu konsekvence logická. Pojmy se rodí v souvislém myšlení (VD 122); původ pojmů v souzení a možnost rozvinouti je v řady soudů dodává jim kontrolovatelnosti, která jest u představ téměř nemožná (ZE 343); pojem jest ve svém původu i trvání nerozlučně spjat se souzením. Při svém původu jest částí tohoto aktu, co do svého trvání jest schopností vybaviti jej (ZE 346). Myšlení samo je zase souvislým proudem... Teprve dodatečně přišel refelktující logik, aby dráhu, kterou myšlenka přelétla jako vlak, bez zastávky, rozdělil v úseky se stanicemi a strážními domky. Tak se rozděluje myšlení v soudy, z nichž skládáme úsudky. Označujeme etapy myšlenky jako pojmy. (ZE 253.) z téhož důvodu pojem nestojí na začátku, ale na konci vědeckého myšlení, jehož jest destilátem, výsledkem. Je v něm nahromaděno, co jsme už promyslili, a zhusta jej nelze vyjádřit sebe lepší definicí. (Logika I, 35). Vidíme tedy, že první konsekvencí je poukaz na pozadí každého soudu, každé myšlenky, bez něhož soud či myšlebka prostě ztrácí smysl. Vytržením soudu, myšlenky ze širší souvislosti si zavíráme cestu k postižení a posouzení její pravdivosti (nebo mylnosti). Zde se ukazuje výzham systému, význam harmonie myšlenkové atd. Ale nejenom myšlení samo je souvislým proudem; všechna skutečnost má takový charakter. "Svět není rozsekaný, nýbrž celistvý" (EVV 76-77). Ve vesmíru všecko souvisí se vším (EVV 39). Svět, jak si jej máme představovati, jest tedy všemi směry naprosto souvislý. Jest to prostorové, časové a kausalní kontinuum (EVV 39). Nesporný fakt, že všechno se vším souvisí (EVV 39). Co nám dává právo vytrhnouti z této veliké souvislosti jednu věc a prohlásiti malý zlomek za příčinu ? (EVV 38.)
====================
PXL_20250520_093343070.jpg
====================
Myšlenky 00027 27 IV 58 nad Kozákovým pojetím pravdy 1. Úvod 2. Odmítání shody; argumenty 3. Položení otázky po podstatě pravdy 4. Kontexty logické, geneticky noetické, biologické, ontologické (proti isolovanosti) 5. Celkovost universa celkovost organismu (subjekt ?) 6. Aktivita, reaktibilnost tápavost a ekonomi sace 7. Desinteres, abstrakce, pojmy, exaktnost a plnost dění 8. Relativita poznání hledání jistoty 9. Intence a míněné objekty; rozbor a kritika 10. Obrat: kritika kvantitativismu 11. Předpoklady k řešení: kontextualismus a reaktibilnost 12. Závěrečné úvahy: pravda a změna 13. Ontologické předpoklady pojetí pravdy 14. Přání: aby prof. Kozák sám formuloval závěry svého nového pojetí pravdy
PXL_20250520_093343070.jpg
====================
Myšlenky 00027 27 IV 58 nad Kozákovým pojetím pravdy 1. Úvod 2. Odmítání shody; argumenty 3. Položení otázky po podstatě pravdy 4. Kontexty logické, geneticky noetické, biologické, ontologické (proti isolovanosti) 5. Celkovost universa celkovost organismu (subjekt ?) 6. Aktivita, reaktibilnost tápavost a ekonomi sace 7. Desinteres, abstrakce, pojmy, exaktnost a plnost dění 8. Relativita poznání hledání jistoty 9. Intence a míněné objekty; rozbor a kritika 10. Obrat: kritika kvantitativismu 11. Předpoklady k řešení: kontextualismus a reaktibilnost 12. Závěrečné úvahy: pravda a změna 13. Ontologické předpoklady pojetí pravdy 14. Přání: aby prof. Kozák sám formuloval závěry svého nového pojetí pravdy
====================
PXL_20250520_093432327.jpg
====================
00033 [10 V 58 V předložené studii nám půjde spíše o jakýsi rozhovor s Kozákem než o nějaký popis resp. dějinně filosofický výklad. Proto vcelku pominame výslovné konstatování souvislostí, v nichž Kozákova filosofie mohla reálně vzniknout. V takovém přehledu by ovšem nemohla chybět jména jako Hume, Kant, Spencer, Bergson, Husserl, Brentano, Hegel, a ovšem hlavně náš Masaryk, který byl jakoby prismatem, jímž procházela problematika empirismu a apriorismu, problematika aktivity a pasivity ducha při poznání i vůbec atd. Kozákova filosofie není po mnohé stránce myslitelná právě bez tohoto domá cího pozadí, není myslitelná bez navazování na nejhlubší motivy Masarykova myšlení. Ale takový dějinně filosofický přehled se neobejde nikdy bez předběžného alespoň uzavření myslitelova díla v celek, který leží jaksi před námi a který interpretujeme, abychom se s ním vůbec nějak dostali do kontaktu. Naše situace je ovšem jiná. My valný kus cesty jdeme s sebou a zvláště do budoucna se domníváme míti stejnou, společnou cestu. Proto nemá jít o výklad Kozákovy filosofie, která by byla předmětem, nýbrž o rozhovor s ním, který by snad pomohl objasnit postup na další cestě.
PXL_20250520_093432327.jpg
====================
00033 [10 V 58 V předložené studii nám půjde spíše o jakýsi rozhovor s Kozákem než o nějaký popis resp. dějinně filosofický výklad. Proto vcelku pominame výslovné konstatování souvislostí, v nichž Kozákova filosofie mohla reálně vzniknout. V takovém přehledu by ovšem nemohla chybět jména jako Hume, Kant, Spencer, Bergson, Husserl, Brentano, Hegel, a ovšem hlavně náš Masaryk, který byl jakoby prismatem, jímž procházela problematika empirismu a apriorismu, problematika aktivity a pasivity ducha při poznání i vůbec atd. Kozákova filosofie není po mnohé stránce myslitelná právě bez tohoto domá cího pozadí, není myslitelná bez navazování na nejhlubší motivy Masarykova myšlení. Ale takový dějinně filosofický přehled se neobejde nikdy bez předběžného alespoň uzavření myslitelova díla v celek, který leží jaksi před námi a který interpretujeme, abychom se s ním vůbec nějak dostali do kontaktu. Naše situace je ovšem jiná. My valný kus cesty jdeme s sebou a zvláště do budoucna se domníváme míti stejnou, společnou cestu. Proto nemá jít o výklad Kozákovy filosofie, která by byla předmětem, nýbrž o rozhovor s ním, který by snad pomohl objasnit postup na další cestě.
====================
PXL_20250520_093441524.jpg
====================
00034 Pranda citály. nem shoda OMJ22, 19; EV 24,72 Vad 38, 24; 1-" - 132/3; -4-1718; CM 28, 2432x argument: / LEV 24, 75 Ev Pom. 19, 20, (22) 23, (EV 24, 76-7 ER 33,282 24 mi subjektion, pro más Zlekli. a) srovnání nem musèné: 6) d) re rebe, se mé küre ven (VD38, 132) Vakomparabilika frovnámé objectionnn (1838, 24); (EV73; PA24, 282) 24 22 Ormitual racionalinen herzmons - (17), 19) v'racionálnien, zystémem se vibes neums'me dofiral reality. (tedy ai pornám, shade 1 N cern) e) (EV 24, 75) d/ pinar osiem existage shoda restener mplentami. ale (neumite') c) polus műváno terminem pobrazené, jae e zenam pienesené, nebot Maidé! robrazem Dentéiné ly muselo rashonal wädten podobu. a teag woli deoda. nemá krát na mrli (EV 24, 73 275.) (PA 24, 339 6) Verwil var ma the moli robrasem tel Mozole zebowace, Ziskeidnéme bline de problematice Garbolu. g) neberpeir wai K. V tom, re shoda müne sit vitié nebo menié, tez re ere rolaisral Supine shady (EM 28, 243) 2. [11 V 58
PXL_20250520_093441524.jpg
====================
00034 Pranda citály. nem shoda OMJ22, 19; EV 24,72 Vad 38, 24; 1-" - 132/3; -4-1718; CM 28, 2432x argument: / LEV 24, 75 Ev Pom. 19, 20, (22) 23, (EV 24, 76-7 ER 33,282 24 mi subjektion, pro más Zlekli. a) srovnání nem musèné: 6) d) re rebe, se mé küre ven (VD38, 132) Vakomparabilika frovnámé objectionnn (1838, 24); (EV73; PA24, 282) 24 22 Ormitual racionalinen herzmons - (17), 19) v'racionálnien, zystémem se vibes neums'me dofiral reality. (tedy ai pornám, shade 1 N cern) e) (EV 24, 75) d/ pinar osiem existage shoda restener mplentami. ale (neumite') c) polus műváno terminem pobrazené, jae e zenam pienesené, nebot Maidé! robrazem Dentéiné ly muselo rashonal wädten podobu. a teag woli deoda. nemá krát na mrli (EV 24, 73 275.) (PA 24, 339 6) Verwil var ma the moli robrasem tel Mozole zebowace, Ziskeidnéme bline de problematice Garbolu. g) neberpeir wai K. V tom, re shoda müne sit vitié nebo menié, tez re ere rolaisral Supine shady (EM 28, 243) 2. [11 V 58
====================
PXL_20250520_093452782.jpg
====================
00035 Symboly Citally: (EV 24, 75 (2x) 72-3 CM 28, 243 PA. 24, 282 IPA 24, 87 P4 24 269 LEV 24, 76-7 LEV 24, 76 E a) p tu. zebil zen proto, is Dutéiné pomání není moièré (tonn namèrlänge (CM 28, 243) ve myrlu representace (pat ere veluvit o shodè: main gölení se chesse symbolem, key representage duge se Dutéinist. GEV 24, 75); 2 My oper som. applemien) nyola abstraktné (allo) 6 representaci. Eu i añoli rovná sé zmbolisonald правиться пока nebot tu vole – samotné pása szüleim jenom Zembobremzu zäkkonitost samotného willin (&vamotném Milan), legg & Gadmünchen (alls) obré reálné!! c) nyde tedy oriem. 0 zebel libovoluß (seg v sami termin "zubol" je de fasti Bmbowels). пате привод меропри zen nadiem zplodom (PA 24, 87) a d) par leg somiti zubol primal nei puèsnann libovili (ein ly netzlo resenime 2 time, à ales pest zmbolem? nie :)) 111 V 58
PXL_20250520_093452782.jpg
====================
00035 Symboly Citally: (EV 24, 75 (2x) 72-3 CM 28, 243 PA. 24, 282 IPA 24, 87 P4 24 269 LEV 24, 76-7 LEV 24, 76 E a) p tu. zebil zen proto, is Dutéiné pomání není moièré (tonn namèrlänge (CM 28, 243) ve myrlu representace (pat ere veluvit o shodè: main gölení se chesse symbolem, key representage duge se Dutéinist. GEV 24, 75); 2 My oper som. applemien) nyola abstraktné (allo) 6 representaci. Eu i añoli rovná sé zmbolisonald правиться пока nebot tu vole – samotné pása szüleim jenom Zembobremzu zäkkonitost samotného willin (&vamotném Milan), legg & Gadmünchen (alls) obré reálné!! c) nyde tedy oriem. 0 zebel libovoluß (seg v sami termin "zubol" je de fasti Bmbowels). пате привод меропри zen nadiem zplodom (PA 24, 87) a d) par leg somiti zubol primal nei puèsnann libovili (ein ly netzlo resenime 2 time, à ales pest zmbolem? nie :)) 111 V 58
====================
PXL_20250520_093503278.jpg
====================
symbolènost ze 00036 Symber-2 2. Ve dána také qui h M J abstraltworld: Mefret nem, poseran, ch) naše zubos son vich zen Zeboh pro parte, silné, metafysieké» reality (ráro– distone) (PA 24, 87) interi. 45 tiem ze dana didepance (EV 24, 767) můžeme teoz uravit: node misteral o. Interné libovolné ze – boh (wie ještě i)): nico r chapartern zubolu je dáno, dorsonáno, ton. vnuceno. ne var. samotuon realszums, zbi prostřednickém jednání: Jednání partie druge atah meri jessien milenkosten zebollen, a a olarte vitale mets limto zubs– lema samstim jednáním je pristinakonan Execologiak (reve. obecné. Wologielz) Symbol pray, l.g. valorném. で marle, se sám. od sebe. a re rebe. misterar verstalige (mbo alespon vidols onder specifrahim Musiblen, és Estos ghz zrávé érni zembolem). Je tomm, écho je symbolem, Seiboldruge. Goresen Norg, Utale, B1 V 58
PXL_20250520_093503278.jpg
====================
symbolènost ze 00036 Symber-2 2. Ve dána také qui h M J abstraltworld: Mefret nem, poseran, ch) naše zubos son vich zen Zeboh pro parte, silné, metafysieké» reality (ráro– distone) (PA 24, 87) interi. 45 tiem ze dana didepance (EV 24, 767) můžeme teoz uravit: node misteral o. Interné libovolné ze – boh (wie ještě i)): nico r chapartern zubolu je dáno, dorsonáno, ton. vnuceno. ne var. samotuon realszums, zbi prostřednickém jednání: Jednání partie druge atah meri jessien milenkosten zebollen, a a olarte vitale mets limto zubs– lema samstim jednáním je pristinakonan Execologiak (reve. obecné. Wologielz) Symbol pray, l.g. valorném. で marle, se sám. od sebe. a re rebe. misterar verstalige (mbo alespon vidols onder specifrahim Musiblen, és Estos ghz zrávé érni zembolem). Je tomm, écho je symbolem, Seiboldruge. Goresen Norg, Utale, B1 V 58
====================
PXL_20250520_093524620.jpg
====================
00035 Symboly Citally: (EV 24, 75 (23) tu a) p 72-3 CM 28, 243 PA. 241 282 PA 24, 87 (PA 24, 269 вое LEV 24, 76-7 LEV 24, 76 E Zmbol zen proto, že Dentéiné pomání není moñéré (soun pe namè dènge (CM 28, 243) myplu representace (pat ere velurit of phodè: naiz sölení se alesduje se symbolem, Elez representase 2 leg opet smyslenien) Dinkenniſt. (EV 24, 75); m z'alaihi nebot su rom. abstraktné (alto) Tu n amoli rovná se zubolisovali. Merlin. o representaci. ७ samotné a szüleim genom Zmbolensu rakonitost samotného milen (v samotném sölum), teag d. (alto) – obggé reálné!!! 0 Gadmin c) nyde boot oriem. zmbel libovolash (seg v sám termin "Verbol» Je de facts привое Vou Bubowels). пате привод меропри nadiem zplodom (PA 24, 87) заво d) par leg sonicé zmbol penal nei quèshann libovili (con ly netzlo rešenime 2 tim, é els pest zmbolem? mei)) a 111 V 58
PXL_20250520_093524620.jpg
====================
00035 Symboly Citally: (EV 24, 75 (23) tu a) p 72-3 CM 28, 243 PA. 241 282 PA 24, 87 (PA 24, 269 вое LEV 24, 76-7 LEV 24, 76 E Zmbol zen proto, že Dentéiné pomání není moñéré (soun pe namè dènge (CM 28, 243) myplu representace (pat ere velurit of phodè: naiz sölení se alesduje se symbolem, Elez representase 2 leg opet smyslenien) Dinkenniſt. (EV 24, 75); m z'alaihi nebot su rom. abstraktné (alto) Tu n amoli rovná se zubolisovali. Merlin. o representaci. ७ samotné a szüleim genom Zmbolensu rakonitost samotného milen (v samotném sölum), teag d. (alto) – obggé reálné!!! 0 Gadmin c) nyde boot oriem. zmbel libovolash (seg v sám termin "Verbol» Je de facts привое Vou Bubowels). пате привод меропри nadiem zplodom (PA 24, 87) заво d) par leg sonicé zmbol penal nei quèshann libovili (con ly netzlo rešenime 2 tim, é els pest zmbolem? mei)) a 111 V 58
====================
PXL_20250520_093530666.jpg
====================
e) Korál nameänge zuzdbrieken, rè hase milém je пивости zmbolen naJeho jednání (PA 24, 269). To reag pamená, re alespoù částečné rá mém quedměte na wn! привое га puès prénámé, bag zur ugmente právné tak palo jednání – je-li paro: ہے Jednání. Symbol věci Dymbol jednénich Jednáním se drieux portámáme praktich do kontaktu s realitons i nabledèls how můžeme opustit. Do nde. pe I Myslitelu, kontaktu. a вижение ж driel tohoto 91 Sequè var není stále ještě jasno, var se zubol vier sháná právé grze kolem té vier (and Rogé par con души jednání) Je mare. Konär komplicense celou nie jestè tim, že conüsorte se zmbowchsen pérem dusconich funkci malen & Je 0 zwal Eywologické podmínèmiti. Siem právě tato komplikace Ima sát mustPenn, Zoimin Zümr bean männer Ziezul an Serbiola de tonen, rem, (74 24, 282) ichs je zubobe [11. V. 58
PXL_20250520_093530666.jpg
====================
e) Korál nameänge zuzdbrieken, rè hase milém je пивости zmbolen naJeho jednání (PA 24, 269). To reag pamená, re alespoù částečné rá mém quedměte na wn! привое га puès prénámé, bag zur ugmente právné tak palo jednání – je-li paro: ہے Jednání. Symbol věci Dymbol jednénich Jednáním se drieux portámáme praktich do kontaktu s realitons i nabledèls how můžeme opustit. Do nde. pe I Myslitelu, kontaktu. a вижение ж driel tohoto 91 Sequè var není stále ještě jasno, var se zubol vier sháná právé grze kolem té vier (and Rogé par con души jednání) Je mare. Konär komplicense celou nie jestè tim, že conüsorte se zmbowchsen pérem dusconich funkci malen & Je 0 zwal Eywologické podmínèmiti. Siem právě tato komplikace Ima sát mustPenn, Zoimin Zümr bean männer Ziezul an Serbiola de tonen, rem, (74 24, 282) ichs je zubobe [11. V. 58
====================
PXL_20250520_093536681.jpg
====================
00036 Symbeh -2. h abstraltworld! Привовостим р dáme také qui nie zubos soon vich sen Weboh pro partie, Mefret nem seran silné, metafysoké reality (rátko – zibilihin interli. disline) (PA 24, 87) – w tim ze dana. ch) didirepanse (EV24, 76-7) müseme teaz uranit. upoe nikteral o- Unterné libovolné zmn – nies r chaboh (sie ještě i)): nico partern zubolu je dáns, váno. hon. vnuceno ortono samotuon realsne siar zusteus, z'bri prostřednickém jednání: Jednání protie Deuse vitah meri gesehen wilenkooglen zebollen, a olasten vitale mets limto zubs– samotným jednáním ze lema partiedkonin Execologiche (reg. obecné. Poligrelz) Woldal) Symbol pray, l.z. varkorném se sám od sebe. Maple, se sám. a re rebe. misterar verstalige (nebo alespon nichols onder specifieke Musible, Estos 98 zrávé érné zmbolem) je tome, écho je symbolem, co Seiboldtage. Goresen Norg, Utale, 11. V. 58 3
PXL_20250520_093536681.jpg
====================
00036 Symbeh -2. h abstraltworld! Привовостим р dáme také qui nie zubos soon vich sen Weboh pro partie, Mefret nem seran silné, metafysoké reality (rátko – zibilihin interli. disline) (PA 24, 87) – w tim ze dana. ch) didirepanse (EV24, 76-7) müseme teaz uranit. upoe nikteral o- Unterné libovolné zmn – nies r chaboh (sie ještě i)): nico partern zubolu je dáns, váno. hon. vnuceno ortono samotuon realsne siar zusteus, z'bri prostřednickém jednání: Jednání protie Deuse vitah meri gesehen wilenkooglen zebollen, a olasten vitale mets limto zubs– samotným jednáním ze lema partiedkonin Execologiche (reg. obecné. Poligrelz) Woldal) Symbol pray, l.z. varkorném se sám od sebe. Maple, se sám. a re rebe. misterar verstalige (nebo alespon nichols onder specifieke Musible, Estos 98 zrávé érné zmbolem) je tome, écho je symbolem, co Seiboldtage. Goresen Norg, Utale, 11. V. 58 3
====================
PXL_20250520_093540436.jpg
====================
Pini se zubil odnatin E some, co Zebowdenze, non nem obrten; zbri Veigrid, se non adsvnnd dän, sitt pouren, piètèen. ná pic. Assar. ami samitEsterà quen ze zentownonáma, se re nemm nitteral year fschz mertalings (you-l aden the Zumbol. a 0 intowir zurruar, charatteriswels real, mecssschon kualite). To mamena; re de vitaln ymbolem. a meri predmeten zum ZebsCoronaním je bezpodmínečné potich sichiko ölenn, Eter. Je vlastním garantem ouchs vrtalen symboles Proto není zra le 0 zmbolickém charaktern Milené nieden noi odsudantim. a rabaglio vlast – 1) niko problémen. V této vonvalkeld. otäden upřesnit: 2 Va tieba celou Co Je vlastné zm bolem? Grafiarà Dieseiten zuman, vonk slovo se uzilu grama lekzém, plona, slovo хото vous ne supple semantickém, predstava, pozemi, wzibensa разки ( 022-023 viches pertè? 11. V. 58
PXL_20250520_093540436.jpg
====================
Pini se zubil odnatin E some, co Zebowdenze, non nem obrten; zbri Veigrid, se non adsvnnd dän, sitt pouren, piètèen. ná pic. Assar. ami samitEsterà quen ze zentownonáma, se re nemm nitteral year fschz mertalings (you-l aden the Zumbol. a 0 intowir zurruar, charatteriswels real, mecssschon kualite). To mamena; re de vitaln ymbolem. a meri predmeten zum ZebsCoronaním je bezpodmínečné potich sichiko ölenn, Eter. Je vlastním garantem ouchs vrtalen symboles Proto není zra le 0 zmbolickém charaktern Milené nieden noi odsudantim. a rabaglio vlast – 1) niko problémen. V této vonvalkeld. otäden upřesnit: 2 Va tieba celou Co Je vlastné zm bolem? Grafiarà Dieseiten zuman, vonk slovo se uzilu grama lekzém, plona, slovo хото vous ne supple semantickém, predstava, pozemi, wzibensa разки ( 022-023 viches pertè? 11. V. 58
====================
PXL_20250520_093550053.jpg
====================
Symbols. - 3. 00037 3) De ge-li admitenta shoda, polonié se Korák náhradit su myšlentu pinon, ne zur () Züha duégrée! 2 Maléna seinem zuilnavosti, klaasen näs zuonádé do przeli holopreré aro modare. (EV 25 76-7) 24 L 11. V 58 2' termine & weldli, un » sidesea dintaimé naše pranes. My mustanon työlenkon mi a röteden zebilen sie szu nerez (EV) 24, 76). 11. V. 58
PXL_20250520_093550053.jpg
====================
Symbols. - 3. 00037 3) De ge-li admitenta shoda, polonié se Korák náhradit su myšlentu pinon, ne zur () Züha duégrée! 2 Maléna seinem zuilnavosti, klaasen näs zuonádé do przeli holopreré aro modare. (EV 25 76-7) 24 L 11. V 58 2' termine & weldli, un » sidesea dintaimé naše pranes. My mustanon työlenkon mi a röteden zebilen sie szu nerez (EV) 24, 76). 11. V. 58
====================
PXL_20250520_093558968.jpg
====================
Realimuus. hoewel Cotally: PA 24, 87 IMF 25, 24 00038 EV 24, 75-6 PA 29, 336, 335 PA 24, 143 PE 29, 774 LCM 28, 244, 243 38123-4 (PA 24, 340) LVD 38, 21 DA 24, 85, 86 a) 7.B. koráik je prèmèdiesen realiston 可 c) P 27 nědé noctali'm realistin rve MF 25, 24). PA 24, 743 + Jung. kritieke realisten PE 29, 174; Car 28, 244) Kritiènist realismm Yoèinà v jeho pawsonání mer berprostředními piedtransself Ms vnirni métz inzulení a Zucdiéty sisalo predmetu (Ft. 28,244) Máve toto rolišení implikuje (PA 2985) povědomí o relativnosti neichs poinam: riche Mustane nepornan abster (neporately) dorouse – ? – VJ 38, 123-4). Realsmens se matié dobře s névèsstelností ontslagparého problémem (EM (28,243) a Reale přednat nemi wyślenie Zwaren, ale épilem à pománé uložen (VD 38, 123-4). Reálný mot (universum) existage neraWale na neisch dusconiche funreich IL V 58 a
PXL_20250520_093558968.jpg
====================
Realimuus. hoewel Cotally: PA 24, 87 IMF 25, 24 00038 EV 24, 75-6 PA 29, 336, 335 PA 24, 143 PE 29, 774 LCM 28, 244, 243 38123-4 (PA 24, 340) LVD 38, 21 DA 24, 85, 86 a) 7.B. koráik je prèmèdiesen realiston 可 c) P 27 nědé noctali'm realistin rve MF 25, 24). PA 24, 743 + Jung. kritieke realisten PE 29, 174; Car 28, 244) Kritiènist realismm Yoèinà v jeho pawsonání mer berprostředními piedtransself Ms vnirni métz inzulení a Zucdiéty sisalo predmetu (Ft. 28,244) Máve toto rolišení implikuje (PA 2985) povědomí o relativnosti neichs poinam: riche Mustane nepornan abster (neporately) dorouse – ? – VJ 38, 123-4). Realsmens se matié dobře s névèsstelností ontslagparého problémem (EM (28,243) a Reale přednat nemi wyślenie Zwaren, ale épilem à pománé uložen (VD 38, 123-4). Reálný mot (universum) existage neraWale na neisch dusconiche funreich IL V 58 a
====================
PXL_20250520_093604145.jpg
====================
naiem pomerné (V3 38, 24). Nezávislost e) a olasten. rakonitor. trauernbsektio – miche Denkennité (EM 28,244). NaownewWalmálmi ráklad objektion platert (PA 24, 336). Ervitonale Herrákonitat, lasty tich entsektu netzlo ((MF 25, 24). Realion mns advorage tar v. гиде kvalitu naJeho pomání od realit merénvale na pomá'nas! funker existegiciele (PA 24, 85). при Romm a pelis vælge ugen upson surev oboru pomenrémním rálous dárcem naopake in, zbrin surgatz narzeke trüß obal. forum poné nad subjektioni reality (74 24, 86). Vella, mas notie! n von. Tear échosi. absolutiilio. (PA 24,334) East naiveh ponatru je naire queens. vincena célomitreld, Meron muy game письм na uue näräning, motidele Zidrodě, zbri Stolen ezilen näm (MF 25, 24). (PA 24, 269) 11 V 58 pièroda Rädem zurrez e musime nechal pomání venlitig sugeronati a vellonci ((EV 24, 75-6). – [add]] Pinkodni zákonitost neтого ж (über individuelles) – Lipps nesatié de Esteiom ducha, zbir de realitaten ((MF 25, 24). Toto mentre i nema müse lyst. Mesjetionike Uuvode; pon– karuze la étonéra d Jeho myšlení. (PA 24, 335). Rei o rétromitrels Past odharem do melafzweréles möter (RE 29, 774.)
PXL_20250520_093604145.jpg
====================
naiem pomerné (V3 38, 24). Nezávislost e) a olasten. rakonitor. trauernbsektio – miche Denkennité (EM 28,244). NaownewWalmálmi ráklad objektion platert (PA 24, 336). Ervitonale Herrákonitat, lasty tich entsektu netzlo ((MF 25, 24). Realion mns advorage tar v. гиде kvalitu naJeho pomání od realit merénvale na pomá'nas! funker existegiciele (PA 24, 85). при Romm a pelis vælge ugen upson surev oboru pomenrémním rálous dárcem naopake in, zbrin surgatz narzeke trüß obal. forum poné nad subjektioni reality (74 24, 86). Vella, mas notie! n von. Tear échosi. absolutiilio. (PA 24,334) East naiveh ponatru je naire queens. vincena célomitreld, Meron muy game письм na uue näräning, motidele Zidrodě, zbri Stolen ezilen näm (MF 25, 24). (PA 24, 269) 11 V 58 pièroda Rädem zurrez e musime nechal pomání venlitig sugeronati a vellonci ((EV 24, 75-6). – [add]] Pinkodni zákonitost neтого ж (über individuelles) – Lipps nesatié de Esteiom ducha, zbir de realitaten ((MF 25, 24). Toto mentre i nema müse lyst. Mesjetionike Uuvode; pon– karuze la étonéra d Jeho myšlení. (PA 24, 335). Rei o rétromitrels Past odharem do melafzweréles möter (RE 29, 774.)
====================
PXL_20250520_093612747.jpg
====================
00039 2, Realismus - 2. 9) Objektivni gradminden irrita (PE 29, 174). Objektom podmínken sain undividuální a společendré existence pon napricho men Rávislé na wadie loborüli. h) ch) odlar do metafpierélés nota (PE 29, 174). Naprow some prordige Ztilä Ki pwwwirem (a grad.) ré vlastin popna 22 se vide bleauls, säèmo neto repuntens, ve mézièm môté (18 38, 44). Wiithen materiál duserna muil élnét milich weiß Zudgemonti se mor a inhe meta (1 38, 29). Vie co Luierné prooiina a daronans, zorla'no à lonès. co pománé, Vest ва ониссно reálného časoprostorového mota (V3 38, 30). Positivi myslitel de raelgtil ruupäilee wote pako dárce dushan (V8 38, 35). Pornámé & prande noring sürzumal powwwewall! èlsmilosti venpääko net & moci. a ělo. néta, Proto se pañol duiermi ira pomémé vot odraditi genelchen (V8 38, 29). Prow tome viene virà Kozák Stanktag milenkoné! nsson nam прои Latzz & viézièles madhe (woláště po11 V 58
PXL_20250520_093612747.jpg
====================
00039 2, Realismus - 2. 9) Objektivni gradminden irrita (PE 29, 174). Objektom podmínken sain undividuální a společendré existence pon napricho men Rávislé na wadie loborüli. h) ch) odlar do metafpierélés nota (PE 29, 174). Naprow some prordige Ztilä Ki pwwwirem (a grad.) ré vlastin popna 22 se vide bleauls, säèmo neto repuntens, ve mézièm môté (18 38, 44). Wiithen materiál duserna muil élnét milich weiß Zudgemonti se mor a inhe meta (1 38, 29). Vie co Luierné prooiina a daronans, zorla'no à lonès. co pománé, Vest ва ониссно reálného časoprostorového mota (V3 38, 30). Positivi myslitel de raelgtil ruupäilee wote pako dárce dushan (V8 38, 35). Pornámé & prande noring sürzumal powwwewall! èlsmilosti venpääko net & moci. a ělo. néta, Proto se pañol duiermi ira pomémé vot odraditi genelchen (V8 38, 29). Prow tome viene virà Kozák Stanktag milenkoné! nsson nam прои Latzz & viézièles madhe (woláště po11 V 58
====================
PXL_20250520_093617002.jpg
====================
And voce. mluvené. vibes. prinkaim', Noirté myšlení. and epson rvelle cateti nakorného rahn) (13·30, 50). Du – " vit໫» «pozendu Mézièch rá leistost a vila". lési na meitinim desereisen kerronte me? mne mégén mot hem pranda, de Do лите dere mysly pampage. volué nebo slabé. poznas, zbie já se sareunge zonu, зай persisegu nizakon malièkost, ration co mucho paného.... nechámám ber pääsments (V8 38, 49). 11. V. 58
PXL_20250520_093617002.jpg
====================
And voce. mluvené. vibes. prinkaim', Noirté myšlení. and epson rvelle cateti nakorného rahn) (13·30, 50). Du – " vit໫» «pozendu Mézièch rá leistost a vila". lési na meitinim desereisen kerronte me? mne mégén mot hem pranda, de Do лите dere mysly pampage. volué nebo slabé. poznas, zbie já se sareunge zonu, зай persisegu nizakon malièkost, ration co mucho paného.... nechámám ber pääsments (V8 38, 49). 11. V. 58
====================
PXL_20250520_093627313.jpg
====================
Realsta PA 24, 334 VR 17, 270 echorst Cotally al Ev 268 29, 90 39 OF 26, 318 EU 24, 77 EV. 24, 91-2 Ev 24, 41 Ev 24, 38 EV 24 9 00040 nutné a obecné platné pozu pals ĉas, prostor, Ratégorie, väeje, wadimi woodstein ystronz vomitasúcimi ziad blarem ichors absolutníko mile cobrarusi (PA 24, 335) námar ما celistvosti universa, nennition in name abstrakce Miragezé lines. repichristà concialit sidrage (VR 17, 270). Co mites mals sert är käi säd (VR 17, 268). Zn– podé vedro se nim sohin. (EV 24, 80). Ve vesmíru viedro sonvon se sèèém (EV 24, 39). Bybostné convielost vici (UF 26, 318). Fuit pest mein Mitg na 11. V. 58 37
PXL_20250520_093627313.jpg
====================
Realsta PA 24, 334 VR 17, 270 echorst Cotally al Ev 268 29, 90 39 OF 26, 318 EU 24, 77 EV. 24, 91-2 Ev 24, 41 Ev 24, 38 EV 24 9 00040 nutné a obecné platné pozu pals ĉas, prostor, Ratégorie, väeje, wadimi woodstein ystronz vomitasúcimi ziad blarem ichors absolutníko mile cobrarusi (PA 24, 335) námar ما celistvosti universa, nennition in name abstrakce Miragezé lines. repichristà concialit sidrage (VR 17, 270). Co mites mals sert är käi säd (VR 17, 268). Zn– podé vedro se nim sohin. (EV 24, 80). Ve vesmíru viedro sonvon se sèèém (EV 24, 39). Bybostné convielost vici (UF 26, 318). Fuit pest mein Mitg na 11. V. 58 37
====================
PXL_20250520_093632118.jpg
====================
naprosto vonwell; Part to prostorové, časové a pauzálin Continnum (EV 24, 39). foot není porseland, z'hui elites (EV 24, 77). Veskeletos 1 ve si zileiti paro organiels eclèr Yubamisé. celt...; Z'est to nené ploven, nené. nem soué sem ani na 1. roblem (EV 29, 99-2). Je nesprávne woldte si mies pats oddělená, nesouvislé jsoucna (EV 24, 41). Co nám dáná prales Zhakmonti & télo velké souvislosti jednu nic... (EV. 29, 38). Ale concariè ju c) na punon. 2 su durar festé Moliè na Unde– Wanálnost jednotlivých celku. Deanesmírné rozmanità ne lota je momírné mper Enalitách, a nude. se Zyskap. повер ional au re paineiniki (EV 24, 24). romanité, barsilé, nesparuju se Skutečné něco pron vondiriduálné, puse (EV 24, 60-61), Senteinis je ne mé pluſſts nekoncèné Moisté, je Mcholem a ühernem nicho Jedinéčného, neopakovatelného (EV 2½ 72). A zu durar na cell: z 11 V 58
PXL_20250520_093632118.jpg
====================
naprosto vonwell; Part to prostorové, časové a pauzálin Continnum (EV 24, 39). foot není porseland, z'hui elites (EV 24, 77). Veskeletos 1 ve si zileiti paro organiels eclèr Yubamisé. celt...; Z'est to nené ploven, nené. nem soué sem ani na 1. roblem (EV 29, 99-2). Je nesprávne woldte si mies pats oddělená, nesouvislé jsoucna (EV 24, 41). Co nám dáná prales Zhakmonti & télo velké souvislosti jednu nic... (EV. 29, 38). Ale concariè ju c) na punon. 2 su durar festé Moliè na Unde– Wanálnost jednotlivých celku. Deanesmírné rozmanità ne lota je momírné mper Enalitách, a nude. se Zyskap. повер ional au re paineiniki (EV 24, 24). romanité, barsilé, nesparuju se Skutečné něco pron vondiriduálné, puse (EV 24, 60-61), Senteinis je ne mé pluſſts nekoncèné Moisté, je Mcholem a ühernem nicho Jedinéčného, neopakovatelného (EV 2½ 72). A zu durar na cell: z 11 V 58
====================
PXL_20250520_093649560.jpg
====================
00042 Polemika proti elementum Citáty EV 24, 20 Ú#26,370 1. a) elementéiné parenz Pron alstraksem, ale nami gwel. (EV 24, 30). Existage rüber me mété nico ne elementara Mereomahir H. ae (yeux) me miho, pronoduchého? (EV24, 88). Siden se nedobereme nějäljeh shälsch Zpunch elementu, Haro miracle répara! Delaurag (UF 26, nějaka. 370). To log snamené souvislost: nespole of Malz jenom Muisié, all Dukènit. son-vitarnost, vzájemnon, atarlorn, Purà se umělé pomii karagen poMlera! Puser preparo nám elementu. hèbes to nadi die, prag Ale rape c pats, & némé to méně. se roca elementà rais» jenom prechos primikáme. C ystupoval rietehäst, a dale, risplyne se nám pul rukama. 13 V 58
PXL_20250520_093649560.jpg
====================
00042 Polemika proti elementum Citáty EV 24, 20 Ú#26,370 1. a) elementéiné parenz Pron alstraksem, ale nami gwel. (EV 24, 30). Existage rüber me mété nico ne elementara Mereomahir H. ae (yeux) me miho, pronoduchého? (EV24, 88). Siden se nedobereme nějäljeh shälsch Zpunch elementu, Haro miracle répara! Delaurag (UF 26, nějaka. 370). To log snamené souvislost: nespole of Malz jenom Muisié, all Dukènit. son-vitarnost, vzájemnon, atarlorn, Purà se umělé pomii karagen poMlera! Puser preparo nám elementu. hèbes to nadi die, prag Ale rape c pats, & némé to méně. se roca elementà rais» jenom prechos primikáme. C ystupoval rietehäst, a dale, risplyne se nám pul rukama. 13 V 58
====================
PXL_20250520_093707482.jpg
====================
Pravda není shoda 00043 13. V. 58 Kozák na mnoha místech a při nejrůznějších příležitostech odmítá pojetí pravdy jako shody se skutečností. Uvádí několik důvodů. Především není pro nás subjektivně možné srovnání, které by nějakou shodu ukázala: člověk nemůže vylézti. ze sebe, aby se podíval, jak to "tam venku" vypadá. Nemůžeme ze své kůže ven, jak se říká. Nikdy nebudeme věděti, jak skutečnost vypadá bez koukání, jak zní bez poslouchání, jak voní bez čichání. (VD 132) Každé srovnání je již přístupem, stupem, a tak lze srovnat nanejvýš jeden přístup s jiným při EY nikdy však nemáme možnost srovnat nějaký přístup se samotnou "čistou" skutečností. Už tato subjektivní nesnáz je významná: i když ještě ne sama nevylučuje možnost reálné shody, myšlení se skutečností, ukazuje dostatečně na nemožnost založit poznání pravdy na takovém srovnávání. Ale Kozák jde ještě dále k samotné shodě: ani objektivně není shoda možná vzhledem k nesrovnatelnosti, inkomparabilitě dění psychického (PA. BD 24) s non psychickya. Pravda je přece myšlenka, ergo něco zcela nepodobného tomu, k čemu se odnáší (EV 73). Tímto odmítnutím shody nemá být ovšem otevřena cesta skepsi noetické. Existence vědeckých pravda je Kozákovi nad slunce jasnější (EV 72). Nikoli existence, nýbrž podstata pravdy je předmětem sporu. Pro skeptika by byly uvedené argumenty koncem; pro Kozáka naopak jsou počátkem zkoumání. To znamená, žeproti odmítnutému pojetí musí postavit pojetí, jiné, lepší. A vskutku tu máme jeden z hlubokých motivů všego Kozákova myšlení, který nikdy není postaven zcela strenou, ale naopak je vždycky nějak přítomen, i když se Kozák myšlenkově vyvíjí a mění své posice. Jednu dobu (1924) neváhá Kozák použít termínu "zobrazení" proti terminu "shoda" (EV 73;75. PA 334). Tím ovšem nejsme ani o krok dále. Skutečné zobrazení se nemůže bez nějaké
PXL_20250520_093707482.jpg
====================
Pravda není shoda 00043 13. V. 58 Kozák na mnoha místech a při nejrůznějších příležitostech odmítá pojetí pravdy jako shody se skutečností. Uvádí několik důvodů. Především není pro nás subjektivně možné srovnání, které by nějakou shodu ukázala: člověk nemůže vylézti. ze sebe, aby se podíval, jak to "tam venku" vypadá. Nemůžeme ze své kůže ven, jak se říká. Nikdy nebudeme věděti, jak skutečnost vypadá bez koukání, jak zní bez poslouchání, jak voní bez čichání. (VD 132) Každé srovnání je již přístupem, stupem, a tak lze srovnat nanejvýš jeden přístup s jiným při EY nikdy však nemáme možnost srovnat nějaký přístup se samotnou "čistou" skutečností. Už tato subjektivní nesnáz je významná: i když ještě ne sama nevylučuje možnost reálné shody, myšlení se skutečností, ukazuje dostatečně na nemožnost založit poznání pravdy na takovém srovnávání. Ale Kozák jde ještě dále k samotné shodě: ani objektivně není shoda možná vzhledem k nesrovnatelnosti, inkomparabilitě dění psychického (PA. BD 24) s non psychickya. Pravda je přece myšlenka, ergo něco zcela nepodobného tomu, k čemu se odnáší (EV 73). Tímto odmítnutím shody nemá být ovšem otevřena cesta skepsi noetické. Existence vědeckých pravda je Kozákovi nad slunce jasnější (EV 72). Nikoli existence, nýbrž podstata pravdy je předmětem sporu. Pro skeptika by byly uvedené argumenty koncem; pro Kozáka naopak jsou počátkem zkoumání. To znamená, žeproti odmítnutému pojetí musí postavit pojetí, jiné, lepší. A vskutku tu máme jeden z hlubokých motivů všego Kozákova myšlení, který nikdy není postaven zcela strenou, ale naopak je vždycky nějak přítomen, i když se Kozák myšlenkově vyvíjí a mění své posice. Jednu dobu (1924) neváhá Kozák použít termínu "zobrazení" proti terminu "shoda" (EV 73;75. PA 334). Tím ovšem nejsme ani o krok dále. Skutečné zobrazení se nemůže bez nějaké
====================
PXL_20250520_093715621.jpg
====================
0004 4/ 13. V 58 podobnosti a tedy shody obejít. A jde-li o přenesený smysl, je problém mmm ukryt za mihamam novým slovem. V tom případě už nejde o skutečný obraz, nýbrž o značku, symbol. Vakutku mluve van dosti casto o symbolisování skutečnosti v lidském KOZAK myšlení. Avšak i tu najdeme vážné problémy. jeho Pravý symbol se sám od sebe a ze sebe nikterak nevztahuje specificky k tomu, čeho je symbolem, co symbolisuje. Jinými slovy, vztah, jímž se symbol odnáší k tomu, co symbolisuje, mu není vlastní, nýbrž vnější, je mu odjinud dán, přisouzen, přiřčen. Avšak ani samotná věc, která jím je symbolisována, se k němu nikterak specificky nevztahuje (jde-li vskutku o symbol a nikoli o příznak, charakteristický znak). To znamená, že k vztahu mezi symbolem & předmětem je bezpodmíněčně potřebí třetího členu, který je vlastním garantem symboligačního vztahu. V tomto smyslu nent byyyklad o symbolickém charakteru myšlení leč dalším odsunutím a zakrytím vlastního problému. Kozák má však na mysli cosi jiného. Pro něho nejsou naše symboly jen a jen naším výplodem (PA 87). Jako neetický realista (kritický realista) gampinadamarjan odvozuje ráz i kvalitu našeho poznání od realit existujících nezávislé na poznávací fukkei (AP8321). Užívá dokonce tak silných výrazů, jako že si řádem přírody musíme nechat poznání vnutiti, sugerovati a vetlouci (EV 75-6). Na nás nezávislý nexus přírody byl od nepaměti školou všeho myšlení (PA 269). Je zřejmé, jak vystupují do popředí hlediska genetická. Ye studii o Kantově a Spencerově pojetí apriority ukazuje Kozák, jak Kant se ve svém úsilí o prokázání bezpodmínečnosti rozumových funkcí vlastní vahou svažuje k idealismu a sklouzá do něho (24), a nakonec dává proti němu za pravdu Spencerovu realismu (340). Prava tím je nejen psychologisována, ale Poznání přímo biologisována.
PXL_20250520_093715621.jpg
====================
0004 4/ 13. V 58 podobnosti a tedy shody obejít. A jde-li o přenesený smysl, je problém mmm ukryt za mihamam novým slovem. V tom případě už nejde o skutečný obraz, nýbrž o značku, symbol. Vakutku mluve van dosti casto o symbolisování skutečnosti v lidském KOZAK myšlení. Avšak i tu najdeme vážné problémy. jeho Pravý symbol se sám od sebe a ze sebe nikterak nevztahuje specificky k tomu, čeho je symbolem, co symbolisuje. Jinými slovy, vztah, jímž se symbol odnáší k tomu, co symbolisuje, mu není vlastní, nýbrž vnější, je mu odjinud dán, přisouzen, přiřčen. Avšak ani samotná věc, která jím je symbolisována, se k němu nikterak specificky nevztahuje (jde-li vskutku o symbol a nikoli o příznak, charakteristický znak). To znamená, že k vztahu mezi symbolem & předmětem je bezpodmíněčně potřebí třetího členu, který je vlastním garantem symboligačního vztahu. V tomto smyslu nent byyyklad o symbolickém charakteru myšlení leč dalším odsunutím a zakrytím vlastního problému. Kozák má však na mysli cosi jiného. Pro něho nejsou naše symboly jen a jen naším výplodem (PA 87). Jako neetický realista (kritický realista) gampinadamarjan odvozuje ráz i kvalitu našeho poznání od realit existujících nezávislé na poznávací fukkei (AP8321). Užívá dokonce tak silných výrazů, jako že si řádem přírody musíme nechat poznání vnutiti, sugerovati a vetlouci (EV 75-6). Na nás nezávislý nexus přírody byl od nepaměti školou všeho myšlení (PA 269). Je zřejmé, jak vystupují do popředí hlediska genetická. Ye studii o Kantově a Spencerově pojetí apriority ukazuje Kozák, jak Kant se ve svém úsilí o prokázání bezpodmínečnosti rozumových funkcí vlastní vahou svažuje k idealismu a sklouzá do něho (24), a nakonec dává proti němu za pravdu Spencerovu realismu (340). Prava tím je nejen psychologisována, ale Poznání přímo biologisována.
====================
PXL_20250520_093724848.jpg
====================
591 00045 13. V. 58 je celkem Významná je především jedna okolnost: svět je celistvý, (EV 77), všemi směry souvislý (EV 39,90; VR 270) ÚF 318), a zároveň je skutečností ve své plnosti nekonečně složitou, nesmírně rozmanitou ve svých kvalitách a schopnou vystupňování až k jedinečnosti a individuálnosti (EV 77;94; 60-61). Zvláště pak organismus je celek a má smysl právě jen jako celek (EV 63), a jeví se dokonce jako celek sám pro sebe (EV 87). Nelze v něm jednotlivé síly, hmoty a funkce od sebe odloučiti (63). Organismus však není jen podstatně jednotný, ale je aktivní, produktivní: není tedy sám jenom produktem, ale současně i tvůrcemé (PA 88). Teprve aktivita vůbec umožňuje, aby se organismus ně jak Za vztahoval ke světu kolem. ejelementárnější motorický výkon živého organismu je (s Drieschem a Jenningsem) považován (prohlášen) t.zv. pohyb nazdařbůh. Jde o základní tápající projev života, který se velmi hluboko v hierarchii tvorstva vyznačuje náhodností naprostou, zatím co u všech tvorů, kteří jsou vzhledem ke svým motorickým orgánům specificky organisování, najdeme náhodnost toliko relativní. Organismus si vytváří fylogeneticky i ontogeneticky akční systémy, jimiž se biologicky akomoduje okolnímu světu, při zpusobuje. Aktivita myšlení pak je jen, nápadným případem aktivity organismu vůbec. Myšlení je projev životní činnosti, myšlenky jsou biologické reakce. To znamená především, že myšlení je vázáno na amak žijícího člověka jako na celek, není ničím samostatným (naprosté samostatnosti není vůbec, natož v říši organismů). V tom smyslu se na jednom místě Kozák vyjadřuje i tak, že naše myšlení je odleskem a symbolem jednání. Kozák tu nemyslí jenom na závislost myšlení na organických funkcích, ale především na to, že jas vědomí není cílem duševních funkcí, tak jako vůbec myšlení není cílem samo sobě: cílem duševních funkci je fysický nebo intelektuálný čin.
PXL_20250520_093724848.jpg
====================
591 00045 13. V. 58 je celkem Významná je především jedna okolnost: svět je celistvý, (EV 77), všemi směry souvislý (EV 39,90; VR 270) ÚF 318), a zároveň je skutečností ve své plnosti nekonečně složitou, nesmírně rozmanitou ve svých kvalitách a schopnou vystupňování až k jedinečnosti a individuálnosti (EV 77;94; 60-61). Zvláště pak organismus je celek a má smysl právě jen jako celek (EV 63), a jeví se dokonce jako celek sám pro sebe (EV 87). Nelze v něm jednotlivé síly, hmoty a funkce od sebe odloučiti (63). Organismus však není jen podstatně jednotný, ale je aktivní, produktivní: není tedy sám jenom produktem, ale současně i tvůrcemé (PA 88). Teprve aktivita vůbec umožňuje, aby se organismus ně jak Za vztahoval ke světu kolem. ejelementárnější motorický výkon živého organismu je (s Drieschem a Jenningsem) považován (prohlášen) t.zv. pohyb nazdařbůh. Jde o základní tápající projev života, který se velmi hluboko v hierarchii tvorstva vyznačuje náhodností naprostou, zatím co u všech tvorů, kteří jsou vzhledem ke svým motorickým orgánům specificky organisování, najdeme náhodnost toliko relativní. Organismus si vytváří fylogeneticky i ontogeneticky akční systémy, jimiž se biologicky akomoduje okolnímu světu, při zpusobuje. Aktivita myšlení pak je jen, nápadným případem aktivity organismu vůbec. Myšlení je projev životní činnosti, myšlenky jsou biologické reakce. To znamená především, že myšlení je vázáno na amak žijícího člověka jako na celek, není ničím samostatným (naprosté samostatnosti není vůbec, natož v říši organismů). V tom smyslu se na jednom místě Kozák vyjadřuje i tak, že naše myšlení je odleskem a symbolem jednání. Kozák tu nemyslí jenom na závislost myšlení na organických funkcích, ale především na to, že jas vědomí není cílem duševních funkcí, tak jako vůbec myšlení není cílem samo sobě: cílem duševních funkci je fysický nebo intelektuálný čin.
====================
PXL_20250520_093731189.jpg
====================
00046 1.3. V. 58 Je významné, že všude tam, kde organismus čelí situaci specificky, t.j. už v rámci nějakého akčního systému, văude tam je redukována angažovanost vyšších orgánů. Je to příznačné především u člověka. Podaří-li se člověku "ovládnouti situaci", uvědomění znenáhla mizí. Při funkci ekonomisované uvědomění pozbývá zřetelnosti nebo mizí. Ale tu se nesmíme mýlit o pravé povaze Kozákovy studie o ekonomisaci: nejdůležitější není ekonomisace, není proto také cílem. Ekonomisace umožňuje automatismy a virtuositu, ale každou virtuositou se hlava uvolňuje pro tvorbu vyšších funkcí. To de facto znamená vzrůst možné činnosti. Jestliže se tedy ekonomi sační změny vyznačují poklesem vědomí jako důsledkem přizpůsobení organismu,, vyznačují se zároveň snahou uchovávati nejvyšší, vědomé sféry životních funkcí pro činnost vpravdě tvůrčí. Ukazuje se, že pravé místo vědomí a jeho funkcí je na straně tápavosti, nahodilosti, pohybů nazdařbůh, nikoli u zaběhaných akčních systémů. Vědomí je nasazeno tam, kde má dojít (a bez něho by vskutku došlo) k akci nazdařbůh. Tím je jenom podtržena skutečnost, že myšlení není epifenomenem, nýbrž opravdovou aktivitou, činem. Kořeny této myšlenkové aktivity jdou velmi hluboko: zkušenosti, o něž se opíráme, jsou často zcela nedohledné. Zdroje myšlenkové aktivity jsou hloub než myšlení samo. Přesto však jde konec konců vždy o poznání toho kterého jednotlivce, abtedy eo ipso o poznání omezené. Nejen proto že nedovede postihnouti leč část universa, které jest celkem a kterému tak nemůže zůstat plně právo; dokonce v kašdém reálném objektu jest uloženo více, nežli kdy pozná která lidská bytost nebo lidský kolektiv (VD 121). Ale je tomu dokonce tak, že sama me thoda nám ukládá jíti cestou abstrakce a nikoli všeobzírání. Myšlení je tím jistější, čím užší je pole zájmu. Desinteres ten není libovolný, ale namnoze je nám diktován zkušeností samou (MJ 48).
PXL_20250520_093731189.jpg
====================
00046 1.3. V. 58 Je významné, že všude tam, kde organismus čelí situaci specificky, t.j. už v rámci nějakého akčního systému, văude tam je redukována angažovanost vyšších orgánů. Je to příznačné především u člověka. Podaří-li se člověku "ovládnouti situaci", uvědomění znenáhla mizí. Při funkci ekonomisované uvědomění pozbývá zřetelnosti nebo mizí. Ale tu se nesmíme mýlit o pravé povaze Kozákovy studie o ekonomisaci: nejdůležitější není ekonomisace, není proto také cílem. Ekonomisace umožňuje automatismy a virtuositu, ale každou virtuositou se hlava uvolňuje pro tvorbu vyšších funkcí. To de facto znamená vzrůst možné činnosti. Jestliže se tedy ekonomi sační změny vyznačují poklesem vědomí jako důsledkem přizpůsobení organismu,, vyznačují se zároveň snahou uchovávati nejvyšší, vědomé sféry životních funkcí pro činnost vpravdě tvůrčí. Ukazuje se, že pravé místo vědomí a jeho funkcí je na straně tápavosti, nahodilosti, pohybů nazdařbůh, nikoli u zaběhaných akčních systémů. Vědomí je nasazeno tam, kde má dojít (a bez něho by vskutku došlo) k akci nazdařbůh. Tím je jenom podtržena skutečnost, že myšlení není epifenomenem, nýbrž opravdovou aktivitou, činem. Kořeny této myšlenkové aktivity jdou velmi hluboko: zkušenosti, o něž se opíráme, jsou často zcela nedohledné. Zdroje myšlenkové aktivity jsou hloub než myšlení samo. Přesto však jde konec konců vždy o poznání toho kterého jednotlivce, abtedy eo ipso o poznání omezené. Nejen proto že nedovede postihnouti leč část universa, které jest celkem a kterému tak nemůže zůstat plně právo; dokonce v kašdém reálném objektu jest uloženo více, nežli kdy pozná která lidská bytost nebo lidský kolektiv (VD 121). Ale je tomu dokonce tak, že sama me thoda nám ukládá jíti cestou abstrakce a nikoli všeobzírání. Myšlení je tím jistější, čím užší je pole zájmu. Desinteres ten není libovolný, ale namnoze je nám diktován zkušeností samou (MJ 48).
====================
PXL_20250520_093738106.jpg
====================
D 00047 15.5.58 V pozadí polemiky proti shodě je také odmítání možnosti srovnat isolované partie psychického dění s isolovanými předměty. Tato myšlenka ovšem nabude svého nejhlubšího významu teprve v padesátých letech, kdy jsou odmítány předměty jaké nositelé kontextu a kdy se kontexty považují za samu podstatu bytí přímo v ontologickém smyslu. Ale už od počátku můžeme sledovat Kozákovu polemiku proti isolovaným elementům všeho druhu. Svět je celkom, ale i organismy jsou skutečné celky, myšlenky nejsou isolované, ale tvoří obrovské kontexty, polemisuje se proti počitkům a vjemům jako umělým abstrakcím atd. (Viz 001, 023, 026.) Tím je také položen základ jinému pochopení shody, totiž jako shody myšlenek s myšlenkami, důraz na vzájemnou harmoničnost, skloubenost, platnost systému (viz 024). Ale systém myšlení nesmí viseti ve vzduchu, nýbrž musí míti kořeny v přímé skušečnosti (zkušenosti) smyslové (ZE 352). Jde o praktickou zkušenost. Kozáka ani nenapadá skládat zkušenost z nějakých elementárních dat smyslových, ale obrací se k celé praktické zkušenosti, počínající již na biologické úrovni. Počáteční Kozákova posice je silňě poznamenána biologiemem. (024) Pravdy (jako vůbec všechny myšlenky) jsou mu biologickými akomod cemi k metafysické nutnosti zkušenosti. Tu vystupuje především zřetel pragmatický: mluví se o účelnosti pravd (EV 75,76,73); pravda je účelná reakce. Účelností je dán na jedné straně vztah k předmětu - neboť nemůže být účelné, co odporuje faktům a co se proto musí neosvědčit, co musí zklamat - čili co se ukáže jako neúčelné. Zároveň však účel není dán pouze předmětem, nýbrž úmyslom. Avšak ani s druhé strany sám úmysl nestači: úmysl se může zhroutit při realisaci, jestliže se nedbá povahy samotné skutečnosti, předmětů. Ale ovšem, to je jen částečné postižení jedné stránky pravdy. Účelnost sama nemůže postihnout pravdu jako takovou. Něco jiného je účelné v praxi a něco jiného pro exaktní vodu. Pravda se ovšem musí osvědčit jako účelná, ale sama účelnost ještě nezaručuje pravdivost. (Viz: 0251) Tu je důležitá otázka kriteria: kriterium je pouze praktickou pomůckou, pravda zůstává svrchovaná i nad ním. To má ontologické konsekvence.
PXL_20250520_093738106.jpg
====================
D 00047 15.5.58 V pozadí polemiky proti shodě je také odmítání možnosti srovnat isolované partie psychického dění s isolovanými předměty. Tato myšlenka ovšem nabude svého nejhlubšího významu teprve v padesátých letech, kdy jsou odmítány předměty jaké nositelé kontextu a kdy se kontexty považují za samu podstatu bytí přímo v ontologickém smyslu. Ale už od počátku můžeme sledovat Kozákovu polemiku proti isolovaným elementům všeho druhu. Svět je celkom, ale i organismy jsou skutečné celky, myšlenky nejsou isolované, ale tvoří obrovské kontexty, polemisuje se proti počitkům a vjemům jako umělým abstrakcím atd. (Viz 001, 023, 026.) Tím je také položen základ jinému pochopení shody, totiž jako shody myšlenek s myšlenkami, důraz na vzájemnou harmoničnost, skloubenost, platnost systému (viz 024). Ale systém myšlení nesmí viseti ve vzduchu, nýbrž musí míti kořeny v přímé skušečnosti (zkušenosti) smyslové (ZE 352). Jde o praktickou zkušenost. Kozáka ani nenapadá skládat zkušenost z nějakých elementárních dat smyslových, ale obrací se k celé praktické zkušenosti, počínající již na biologické úrovni. Počáteční Kozákova posice je silňě poznamenána biologiemem. (024) Pravdy (jako vůbec všechny myšlenky) jsou mu biologickými akomod cemi k metafysické nutnosti zkušenosti. Tu vystupuje především zřetel pragmatický: mluví se o účelnosti pravd (EV 75,76,73); pravda je účelná reakce. Účelností je dán na jedné straně vztah k předmětu - neboť nemůže být účelné, co odporuje faktům a co se proto musí neosvědčit, co musí zklamat - čili co se ukáže jako neúčelné. Zároveň však účel není dán pouze předmětem, nýbrž úmyslom. Avšak ani s druhé strany sám úmysl nestači: úmysl se může zhroutit při realisaci, jestliže se nedbá povahy samotné skutečnosti, předmětů. Ale ovšem, to je jen částečné postižení jedné stránky pravdy. Účelnost sama nemůže postihnout pravdu jako takovou. Něco jiného je účelné v praxi a něco jiného pro exaktní vodu. Pravda se ovšem musí osvědčit jako účelná, ale sama účelnost ještě nezaručuje pravdivost. (Viz: 0251) Tu je důležitá otázka kriteria: kriterium je pouze praktickou pomůckou, pravda zůstává svrchovaná i nad ním. To má ontologické konsekvence.
====================
PXL_20250520_093745724.jpg
====================
00048 16. V. 58 Důraz na aktivitu je nejpůsobivějším motivem Kozákova odporu vůči předpokladu smyslových elementů jakožto základu veăkerého dalšího, sebe složitějšího poznání. Čteme, že pocit jest již sám aktivní reakcí (v Drtinově UF 2,469, ale pravděpodobně formulace Kozákova). Myšlení, ale nejen myšlení, nýbrž již pouhá asociace je projevem životní činnosti a tvůrčí synthesy (UF 370 - autent.). Každý živý subjekt se vyznačuje nejen při myšlení, nýbrž při všech svých reakcích vůbec aktivní, tvořivou a jednotící účastí (PA 272). Aktivnost myšlení jest jen nápadným případem aktivnosti organismu vůbec (251 ZE). Vnímání je aktivní činnost, jest aktem (VD 49). I nejprostší vnímání jest již aktivní synthesa (VD 28). Tedy duševní akty proti duševním stavům (VD 10). Vjemy nám nej/sou dány jako hotové komplexy. Jsou rovněž výsledkem synthesy (UF 370). Vjem jest výsledkem synthesy (ÚF 370). Myšlení jako veškeré projevy života jsou reakce, tedy něco aktivního, a aspoň částečně autonomního (PA 88). Ale každého projevu života se účastní organismus celý; naprosté samostatnosti není vůbec, natož v říši organismů, kde vše jest vším podmíněno s jemností... (ZE 28). Proto zcela jasné odvození logických funkcí a jejich zákonité nutnosti obecné i biologické se lidstvu nezdaří nikdy. K tomu by musilo býti beze zbytku proniknuto veškeré tajemství živé bytosti a jejích reakcí, úloha to nekonečná, jíž se věda může jen postupně blížiti (PA 272). Ale realismus Kozákův, t.j. přesvědčení o tom, že skutečnost je vždycky nimiánmnaň nezávislá na našem poznání, nese s sebou i ten důsledek, že je v ní víc než v našem poznání. V každé skutečnosti jeuloženo více, než vůbec může býti od nás zažito (VD 106-7). 040
PXL_20250520_093745724.jpg
====================
00048 16. V. 58 Důraz na aktivitu je nejpůsobivějším motivem Kozákova odporu vůči předpokladu smyslových elementů jakožto základu veăkerého dalšího, sebe složitějšího poznání. Čteme, že pocit jest již sám aktivní reakcí (v Drtinově UF 2,469, ale pravděpodobně formulace Kozákova). Myšlení, ale nejen myšlení, nýbrž již pouhá asociace je projevem životní činnosti a tvůrčí synthesy (UF 370 - autent.). Každý živý subjekt se vyznačuje nejen při myšlení, nýbrž při všech svých reakcích vůbec aktivní, tvořivou a jednotící účastí (PA 272). Aktivnost myšlení jest jen nápadným případem aktivnosti organismu vůbec (251 ZE). Vnímání je aktivní činnost, jest aktem (VD 49). I nejprostší vnímání jest již aktivní synthesa (VD 28). Tedy duševní akty proti duševním stavům (VD 10). Vjemy nám nej/sou dány jako hotové komplexy. Jsou rovněž výsledkem synthesy (UF 370). Vjem jest výsledkem synthesy (ÚF 370). Myšlení jako veškeré projevy života jsou reakce, tedy něco aktivního, a aspoň částečně autonomního (PA 88). Ale každého projevu života se účastní organismus celý; naprosté samostatnosti není vůbec, natož v říši organismů, kde vše jest vším podmíněno s jemností... (ZE 28). Proto zcela jasné odvození logických funkcí a jejich zákonité nutnosti obecné i biologické se lidstvu nezdaří nikdy. K tomu by musilo býti beze zbytku proniknuto veškeré tajemství živé bytosti a jejích reakcí, úloha to nekonečná, jíž se věda může jen postupně blížiti (PA 272). Ale realismus Kozákův, t.j. přesvědčení o tom, že skutečnost je vždycky nimiánmnaň nezávislá na našem poznání, nese s sebou i ten důsledek, že je v ní víc než v našem poznání. V každé skutečnosti jeuloženo více, než vůbec může býti od nás zažito (VD 106-7). 040
====================
PXL_20250520_093753396.jpg
====================
00049 16. V 58 Na jedné straně je tu svět jako celek, na druhé organismus resp. poznávající člověk jako celek: vše, čím živá bytost v jistém okamžiku projevuje svou aktivnost, je vlastně jedinou nesmírnou funkcí, jež se snaží odpovídati úhrnu všech podmínek vnějších i vnitřních, jimiž si bytost razí cestu k zachování a rozvoji existence (ZE 28). Toto odpovídání, tyto reakce však spočívají na minulých zkušenostech a cviku (EV 38), prostě na minulosti. Biologovi jde o vlovy minulosti vůbec, o změny organické a změny reaktibility v nejširším slova smyslu (ZE 18). Reaktibilita duševní se podstatně mění na historické basi (ZE 37). Tím je ovšem položen důraz na perspektivu: přeneseně rozumí Kozák perspektivou všecko, co si z věci dovedu osvojiti (VD 106-7). Perspektiva však znamená vždy výsek. Tu se dostáváme k důležitému pojmu, totiž k desinteresu. (Ještě je třeba uvést, že organismus nereaguje jen na změny prostředí, ale i na své vnitřní změny - ZE 27). Zkušenost tedy není něčám, co je člověku prostě vnuceno, co se do našich hlav a myslí nalévá jakoby norimberským trychtýřem, bez naší aktivní účasti (MF 17-18). Perspektiva desinteres. Každá věc nebo osoba jest v té formě, jak ji poznáváme, synthesou z mnoha perspektiv (VD 107). Tak náhodnost může být překonána jenom tam, kde je vybudován přesnější vztah k tomu, nač se reaguje (na př. k specifickému dráždidlu, k potravě u vířníka ZE 19). (ZE 18.) Všechno nejen myšlení, ale všechno reagování živých organismů se zakládá na schopnosti "to pick dout essential qualities". Proto mluvíme též o desinteresu, nikoliv o lhostejnosti. Nebot druhou integrující stránkou desinteresu jest soustředování pozornosti (MJ 48-9). Proto i fakt je to, čemu z jistých důvodů věnujeme svoji pozornost a co si pojmově osamostatníme (ZE 28).
PXL_20250520_093753396.jpg
====================
00049 16. V 58 Na jedné straně je tu svět jako celek, na druhé organismus resp. poznávající člověk jako celek: vše, čím živá bytost v jistém okamžiku projevuje svou aktivnost, je vlastně jedinou nesmírnou funkcí, jež se snaží odpovídati úhrnu všech podmínek vnějších i vnitřních, jimiž si bytost razí cestu k zachování a rozvoji existence (ZE 28). Toto odpovídání, tyto reakce však spočívají na minulých zkušenostech a cviku (EV 38), prostě na minulosti. Biologovi jde o vlovy minulosti vůbec, o změny organické a změny reaktibility v nejširším slova smyslu (ZE 18). Reaktibilita duševní se podstatně mění na historické basi (ZE 37). Tím je ovšem položen důraz na perspektivu: přeneseně rozumí Kozák perspektivou všecko, co si z věci dovedu osvojiti (VD 106-7). Perspektiva však znamená vždy výsek. Tu se dostáváme k důležitému pojmu, totiž k desinteresu. (Ještě je třeba uvést, že organismus nereaguje jen na změny prostředí, ale i na své vnitřní změny - ZE 27). Zkušenost tedy není něčám, co je člověku prostě vnuceno, co se do našich hlav a myslí nalévá jakoby norimberským trychtýřem, bez naší aktivní účasti (MF 17-18). Perspektiva desinteres. Každá věc nebo osoba jest v té formě, jak ji poznáváme, synthesou z mnoha perspektiv (VD 107). Tak náhodnost může být překonána jenom tam, kde je vybudován přesnější vztah k tomu, nač se reaguje (na př. k specifickému dráždidlu, k potravě u vířníka ZE 19). (ZE 18.) Všechno nejen myšlení, ale všechno reagování živých organismů se zakládá na schopnosti "to pick dout essential qualities". Proto mluvíme též o desinteresu, nikoliv o lhostejnosti. Nebot druhou integrující stránkou desinteresu jest soustředování pozornosti (MJ 48-9). Proto i fakt je to, čemu z jistých důvodů věnujeme svoji pozornost a co si pojmově osamostatníme (ZE 28).
====================
PXL_20250520_093803762.jpg
====================
00050 16. V. 58 Problém, který byl dán vztahem organismu (resp. poznávající bytosti) jako celku k světu jako celku, pokračuje však ještě dále a hloubější. Také naše zkušenost tvoří nepřetržité pásmo (VR 269), které nutně musíme nějak rozdělovati (máme to činit spíše přirozeně a účelně tamtéž; was heisst das ?). Nejen tedy, že k faktům je třeba pozorovatelů, že záleží vždy na tom, čeho a jak si povšimneme; ale je třeba poukázati na subjektivnost cirkumskripce gaktu (VR 268). Od pouhých reakcí jsme tedy přešli k reaktibilnosti na historické basi, k historickému charakteru nepřetržitého pásma zkušenosti - a nyní přicházíme k nové věci: cirkumskripce je už cosi vyslověně umělého, uměle vytvořeného, tu vykrajujeme ze skutečnosti partie, které nejsou nebo alespoň nemusejí být žádnými partiemi. Každá cirkumskripce znamená očividné zasáhnutí do nepřetržité souvislosti přírody (at jde o cirkumskripci vněmovou, představovou nebo pojmovou) (VR 270). Každý fakt tedy nese pečeť abstraktnosti (tamtéž). Proto každý vskutku vědecký fakt je umělý větší nebo menší měrou (VR 271). Každý fakt jest do jisté míry abstrakcí, i když ovšem cirkumskripce může být více nebo méně násilná (VR 268). Vždycky je subjektivní (VR 268). Zabstraktnění jest však vůbec nesmírně důležitý fakt biologický, šťastná schopnost, bez níž bychom zahynuli (EV 59). Až sem je Kozák na cestě srozumitelné logické. A dále bychom čekali (asi i on tak čekal), že nyní půjde o to, abchom se při cirkumskripcích fim dopouštěli násilností a nepřirozeností co nejmenších, čili abychom se drželi co nejvíce u konkrét a opatrně odvažovali každou dávku abstraknosti. Ale ukazuje se (to věděli i empiristé, věděl to dokonce i Hume), že matematické vztahy jsou tím nejpřesnějším a nejjistějším, čeho lze v poznání dosáhnout (a v myšlení vůbec). S počátku ovšem Kozák neuznává onen zastaralý exaktní ideál apodiktické jistoty (časový leda v době Leibnizově) (PA 339).
PXL_20250520_093803762.jpg
====================
00050 16. V. 58 Problém, který byl dán vztahem organismu (resp. poznávající bytosti) jako celku k světu jako celku, pokračuje však ještě dále a hloubější. Také naše zkušenost tvoří nepřetržité pásmo (VR 269), které nutně musíme nějak rozdělovati (máme to činit spíše přirozeně a účelně tamtéž; was heisst das ?). Nejen tedy, že k faktům je třeba pozorovatelů, že záleží vždy na tom, čeho a jak si povšimneme; ale je třeba poukázati na subjektivnost cirkumskripce gaktu (VR 268). Od pouhých reakcí jsme tedy přešli k reaktibilnosti na historické basi, k historickému charakteru nepřetržitého pásma zkušenosti - a nyní přicházíme k nové věci: cirkumskripce je už cosi vyslověně umělého, uměle vytvořeného, tu vykrajujeme ze skutečnosti partie, které nejsou nebo alespoň nemusejí být žádnými partiemi. Každá cirkumskripce znamená očividné zasáhnutí do nepřetržité souvislosti přírody (at jde o cirkumskripci vněmovou, představovou nebo pojmovou) (VR 270). Každý fakt tedy nese pečeť abstraktnosti (tamtéž). Proto každý vskutku vědecký fakt je umělý větší nebo menší měrou (VR 271). Každý fakt jest do jisté míry abstrakcí, i když ovšem cirkumskripce může být více nebo méně násilná (VR 268). Vždycky je subjektivní (VR 268). Zabstraktnění jest však vůbec nesmírně důležitý fakt biologický, šťastná schopnost, bez níž bychom zahynuli (EV 59). Až sem je Kozák na cestě srozumitelné logické. A dále bychom čekali (asi i on tak čekal), že nyní půjde o to, abchom se při cirkumskripcích fim dopouštěli násilností a nepřirozeností co nejmenších, čili abychom se drželi co nejvíce u konkrét a opatrně odvažovali každou dávku abstraknosti. Ale ukazuje se (to věděli i empiristé, věděl to dokonce i Hume), že matematické vztahy jsou tím nejpřesnějším a nejjistějším, čeho lze v poznání dosáhnout (a v myšlení vůbec). S počátku ovšem Kozák neuznává onen zastaralý exaktní ideál apodiktické jistoty (časový leda v době Leibnizově) (PA 339).
====================
PXL_20250520_093813424.jpg
====================
D 00051 16. V. 58 Nic by nespoutávalo odvahu a rozmanitost vědeckého bádání více než úzkostlivá zásada omeziti se na to, co je naprosto jisté (UF 374). Kdybychom se chtěli obme ziti pouze na pravdy spojené s matematickou evidenci, užasli bychom nad zúžením a paralysováním všeho vědeckého pokroku (EV 53). Velká část vědeckého pokroku se uskutečňuje tím, že se to staré zavleče do sféry problémů a pochybností. Kdybychom si pouze hromadili sbírku nepochybných pravd, ustal by vědecký život (MJ 14). A přece je myšlení tím jistější, čím užší je pole zájmu (MJ 47). Kozák ovšem věří, že hypothetické zúžení patham interesu (alias desinteres nebo abstraktnost) není příčinou jistoty (MJ 55). Vědecká pravdaje tím jistější, čím je abstraktnější (EV 9). Kozák žádá čtenáře, aby si vštípil v paměť tento poměr mezi stupněm jistoty našich poznatků a abstraktnějším nebo konkrétnějším vztahem ke skutečnosti (EV 66). Zdůrazněn nomant viry. ván prakticky ( ). Desinteres je nám diktoTo všechno ukazuje na relativnost poznání. Kozák se prohlašuje v posledním smyslu za agnostika: Prohlašuji zcela krátce, že v otázce po prapodstatě jsoucna jsem agnostikem. Popírám navždy možnost nějak ji poznati a charakterisovati pomocí našich představ a výrazu (EV 48). Absolutní pravdy v tom smyslu, že by intuitivně a rázem obezřela veškerenstvo bez omezování, nebudeme mít nikdy (EV 77). Mluví o symbolisování nepoznatelného (CM 243). Uznává (prý se to dobře snáší s realismem) neřešitelnost ontologického problému (CM 243). Mluví o nepřekročitelných mezích poznání: jsou sice pohyblivé, ale vždy zůstane nějaký nepoznatelny zbytek skutečnosti budou vždy nepoznatelné hlubiny (VD 123). Omezenost našeho poznání: v každém reálném objektu jest uloženo více, nežli kdy pozná která lidská bytost nebo lidský kolektiv. částečná nepoznatelnost platí bez výjimky o všech objektech časoprostorových a předmětech vnitřní zkušenosti. Často 1 o objektech ideálných (VD 121).
PXL_20250520_093813424.jpg
====================
D 00051 16. V. 58 Nic by nespoutávalo odvahu a rozmanitost vědeckého bádání více než úzkostlivá zásada omeziti se na to, co je naprosto jisté (UF 374). Kdybychom se chtěli obme ziti pouze na pravdy spojené s matematickou evidenci, užasli bychom nad zúžením a paralysováním všeho vědeckého pokroku (EV 53). Velká část vědeckého pokroku se uskutečňuje tím, že se to staré zavleče do sféry problémů a pochybností. Kdybychom si pouze hromadili sbírku nepochybných pravd, ustal by vědecký život (MJ 14). A přece je myšlení tím jistější, čím užší je pole zájmu (MJ 47). Kozák ovšem věří, že hypothetické zúžení patham interesu (alias desinteres nebo abstraktnost) není příčinou jistoty (MJ 55). Vědecká pravdaje tím jistější, čím je abstraktnější (EV 9). Kozák žádá čtenáře, aby si vštípil v paměť tento poměr mezi stupněm jistoty našich poznatků a abstraktnějším nebo konkrétnějším vztahem ke skutečnosti (EV 66). Zdůrazněn nomant viry. ván prakticky ( ). Desinteres je nám diktoTo všechno ukazuje na relativnost poznání. Kozák se prohlašuje v posledním smyslu za agnostika: Prohlašuji zcela krátce, že v otázce po prapodstatě jsoucna jsem agnostikem. Popírám navždy možnost nějak ji poznati a charakterisovati pomocí našich představ a výrazu (EV 48). Absolutní pravdy v tom smyslu, že by intuitivně a rázem obezřela veškerenstvo bez omezování, nebudeme mít nikdy (EV 77). Mluví o symbolisování nepoznatelného (CM 243). Uznává (prý se to dobře snáší s realismem) neřešitelnost ontologického problému (CM 243). Mluví o nepřekročitelných mezích poznání: jsou sice pohyblivé, ale vždy zůstane nějaký nepoznatelny zbytek skutečnosti budou vždy nepoznatelné hlubiny (VD 123). Omezenost našeho poznání: v každém reálném objektu jest uloženo více, nežli kdy pozná která lidská bytost nebo lidský kolektiv. částečná nepoznatelnost platí bez výjimky o všech objektech časoprostorových a předmětech vnitřní zkušenosti. Často 1 o objektech ideálných (VD 121).
====================
PXL_20250520_093820866.jpg
====================
00052 18 V 58 V reálném světě se vůbec nikdy nedá mluvit o přesné identitě. ... v časoprostorovém universu nic neměnitelného není. (VD 137.) Identické opakování je v duševním životě zřejmě vyloučeno. ... Nejen reálné procesy duševní ono skutečné, v čase probíhající dění (které musíme a v dalším budeme přísně rozlišovati od míněných objektů myšlení) - nýbrž i svět reádných událostí ve světě fysikálním - nezná identity. V celém oboru skutečna není ani jediné události, která by se opakovala identicky. (VD 61.) Identita má plný smysl v matematice a jiných čistě ideálných oborech. Znamená nezměnitelnost. Ale v časoprostorovém universu nic nezměnitelného není. Panta rhei vše plyne. (VD 137.) Logika, zejména abstraktní, t.j. formální, snadno vede ke zvláštní zaujatosti hlavy. Zabývajíc se výhradně výzkumem soudů a pojmů, snadno upadá v omyl, že to co platí za stejné, jest stejné, a to co platí za opakování, jest opakováním. Ve skutečnosti jde (v jistém smyslu) o konvence. Stejnou a opakující se jest ta myšlenka, kde nepřihlížíme k individuálnímu zabarvení, jehož se jí v rozmanitých případech a v rozmanitosti myšlenkové souvislosti dostává. Každá myšlenka - soud, úsudek, ba i pojem má "svrchní tóny" (PA 333). Při rozboru toho, co jest logicky obecně platné a nutné, nesmíme se opírati o měnivé subjektivní stavy myslícího jednotlivce, jež jsou u různých lidí různé a dokonce u téhož člogěka při každém opakování probíhají se změnami neuvěřitekně rozmanitými (PA 264). Identita a identifikace je logickou operací, která má místo pouze v ideálné oblasti míněných obsahu (VD 61). Vlastně by se nemělo ani mluviti o ztotožnitelných objektech: neboť jest to pleonasmus, býti objektem a býti identifikovatelný znamená totéž (VD 113). Sama ztotožnitelnost duchovních objektů je zprvu jen intencionální snahou. Právě tak, jako jsou nevyplněné intence a jako většina z nich zůstane nevyplněna, tak jsou též špatně aplikované neby nevyplněné (neujasněné, přibližné) identifikace. (VD 136-7.)
PXL_20250520_093820866.jpg
====================
00052 18 V 58 V reálném světě se vůbec nikdy nedá mluvit o přesné identitě. ... v časoprostorovém universu nic neměnitelného není. (VD 137.) Identické opakování je v duševním životě zřejmě vyloučeno. ... Nejen reálné procesy duševní ono skutečné, v čase probíhající dění (které musíme a v dalším budeme přísně rozlišovati od míněných objektů myšlení) - nýbrž i svět reádných událostí ve světě fysikálním - nezná identity. V celém oboru skutečna není ani jediné události, která by se opakovala identicky. (VD 61.) Identita má plný smysl v matematice a jiných čistě ideálných oborech. Znamená nezměnitelnost. Ale v časoprostorovém universu nic nezměnitelného není. Panta rhei vše plyne. (VD 137.) Logika, zejména abstraktní, t.j. formální, snadno vede ke zvláštní zaujatosti hlavy. Zabývajíc se výhradně výzkumem soudů a pojmů, snadno upadá v omyl, že to co platí za stejné, jest stejné, a to co platí za opakování, jest opakováním. Ve skutečnosti jde (v jistém smyslu) o konvence. Stejnou a opakující se jest ta myšlenka, kde nepřihlížíme k individuálnímu zabarvení, jehož se jí v rozmanitých případech a v rozmanitosti myšlenkové souvislosti dostává. Každá myšlenka - soud, úsudek, ba i pojem má "svrchní tóny" (PA 333). Při rozboru toho, co jest logicky obecně platné a nutné, nesmíme se opírati o měnivé subjektivní stavy myslícího jednotlivce, jež jsou u různých lidí různé a dokonce u téhož člogěka při každém opakování probíhají se změnami neuvěřitekně rozmanitými (PA 264). Identita a identifikace je logickou operací, která má místo pouze v ideálné oblasti míněných obsahu (VD 61). Vlastně by se nemělo ani mluviti o ztotožnitelných objektech: neboť jest to pleonasmus, býti objektem a býti identifikovatelný znamená totéž (VD 113). Sama ztotožnitelnost duchovních objektů je zprvu jen intencionální snahou. Právě tak, jako jsou nevyplněné intence a jako většina z nich zůstane nevyplněna, tak jsou též špatně aplikované neby nevyplněné (neujasněné, přibližné) identifikace. (VD 136-7.)
====================
PXL_20250520_093834594.jpg
====================
AD 00053 18 V 58 Ale musíme se tázati, do jaké míry jame vůbec schopní předměty, které traktujeme jakožto identické (identické s tím, jak jsme je minule myslili, tedy nezměnitelné), skutečně identicky opakovati. (VD 140.) Tu je vyslovena otázka, která má státi nad celým Kozákovým pojetím intence a míněných objektů. Kozák rozpoznal, že onen genetický (biologisující) výklad nakonec zůstává nutně u toho, co je ve vědomí dáno bezprostředně: duchovní akt však znamená vykročení z této oblasti (GI 33). To, co je míněno, nesplývá v jedno s pocity a představami, které individuum právě prožívá (VD 48). Krok ven z bezprostředních dat vědomí je nutný, mají-li se lidé vůbec spolu domluvit: Myslíme každý jinak a pokaždé jinak, a přece jsme si jisti, že myslíme "totéž", že naše logicky spjaté myšlenky mají nejen společný pomyslný objekt, nýbrž že souhlas je naprosto povýšen nad všechnu nahodilost, jsa nutný a závislý na čemsi mimo nás, nad námi - vyjádřete to jak chcete, jen to musí vyjadřovati něco mimo subjektivního a nadsubjektivního. Jde zkrátka o problém logického významu (PA 264 - to ukazuje na starší předpoklady Kozákovy theorie intencionálných objektů). Zároveň je tím položena hráz skepci ještě jiným směrem: Mluvili jsme o omezenosti našeho poznání. V každém reálném objektu jest uloženo více, nežli kdy pozná která lidská bytost nebo lidský kolektiv. (VD 121.) Nic reálného nemůže býti plně poznáno; může však býti plně míněno. Žádný člověk na příklad nemůže býti představen současně jako dítě, ve zralém věku a v starobě. (VD 108.) Kozák je přesvědčen, že: Bez pevně ohraničených a fixovaných objektů není vědeckého a logického myšlení; bez nich nelze usilovati o platné poznání (VD 140). Protože však určitost a totož nost objektů jest možna jen ve sféře míněného (VD 139) - to je doloženo na př. matematikou je zřejmé, že objekty, když jsou jednou odloučeny od toku duševních prožitků, nepatří
PXL_20250520_093834594.jpg
====================
AD 00053 18 V 58 Ale musíme se tázati, do jaké míry jame vůbec schopní předměty, které traktujeme jakožto identické (identické s tím, jak jsme je minule myslili, tedy nezměnitelné), skutečně identicky opakovati. (VD 140.) Tu je vyslovena otázka, která má státi nad celým Kozákovým pojetím intence a míněných objektů. Kozák rozpoznal, že onen genetický (biologisující) výklad nakonec zůstává nutně u toho, co je ve vědomí dáno bezprostředně: duchovní akt však znamená vykročení z této oblasti (GI 33). To, co je míněno, nesplývá v jedno s pocity a představami, které individuum právě prožívá (VD 48). Krok ven z bezprostředních dat vědomí je nutný, mají-li se lidé vůbec spolu domluvit: Myslíme každý jinak a pokaždé jinak, a přece jsme si jisti, že myslíme "totéž", že naše logicky spjaté myšlenky mají nejen společný pomyslný objekt, nýbrž že souhlas je naprosto povýšen nad všechnu nahodilost, jsa nutný a závislý na čemsi mimo nás, nad námi - vyjádřete to jak chcete, jen to musí vyjadřovati něco mimo subjektivního a nadsubjektivního. Jde zkrátka o problém logického významu (PA 264 - to ukazuje na starší předpoklady Kozákovy theorie intencionálných objektů). Zároveň je tím položena hráz skepci ještě jiným směrem: Mluvili jsme o omezenosti našeho poznání. V každém reálném objektu jest uloženo více, nežli kdy pozná která lidská bytost nebo lidský kolektiv. (VD 121.) Nic reálného nemůže býti plně poznáno; může však býti plně míněno. Žádný člověk na příklad nemůže býti představen současně jako dítě, ve zralém věku a v starobě. (VD 108.) Kozák je přesvědčen, že: Bez pevně ohraničených a fixovaných objektů není vědeckého a logického myšlení; bez nich nelze usilovati o platné poznání (VD 140). Protože však určitost a totož nost objektů jest možna jen ve sféře míněného (VD 139) - to je doloženo na př. matematikou je zřejmé, že objekty, když jsou jednou odloučeny od toku duševních prožitků, nepatří
====================
PXL_20250520_093846908.jpg
====================
00054 18 V 58 k tomuto proudu vědomí, nýbrž tvoří říši noeticky transcendentní naše objekty tvoří říší ducha (VD 144). Presentní prožitky nám neposkytují dostatečnou záruku pro ono zaostření logické a vědecké, jehož je třeba k platnému poznání. To jest možné jen tam, kde naše objekty se staly již duchovními, t.j. kde jsou od přítomného prožívání čistotně odděleny. Jinak nastává nebezpečí neurčitosti (VD 139). Duchovní objekty nejsou tedy nikdy totožny s presentními, aktuálními stavy a procesy vlastního nitra. Ale pohraniční pásmo mezi obojím jest neurčité (VD 138). Jest tedy dvojí universum: reálné a ideální, přírodní a duchovní. "Jsoucnost" universa duchovního není totéž jako "existence" světa reálného. Tento existuje nezávisle na našich duševních funkcích a našem poznání. Duchovní objekty "jsou" však právě jen součástí techto funkcí. My je vytváříme a pevně zachycujeme (v pojmech, naukách atd.), ale víme, že nemají existence nezávislé na poznání, na duchovní objektivaci. Přesto se jimi řídíme. Uznáváme je. Objekty z duchovní říše jsou nám pak něčím intencionálně daným, ale nikoliv existujícím. Co existuje jako část reálního světa, může příčinně působiti. Ale duchovní objekty nás nedeterminují příčinně, nýbrž důvodově. Jsou ratio, nikoliv causa. (VD 21.) Tedy především jest jasné, že předměty ideální jsou čistě myšlené a nepřísluší jim vůbec žádná reálnost, protože jsou to výtvory myšlení (VD 20). Nicméně však mohou býti poznávány, a některé dokonce mohou být poznány plně (VD 20). Jistě jsou objekty ideálné, které poznáváme plně, nikoliv "z částky". Mnohé z nich se myšlením, definováním přímo tvoří, konstituují. Pak v nich není více, než co jsme "do nich namysli11" (VD 121). Jen tam, kde jsme nějaký objekt myšlení pečlivě očistili od jakékoliv spojitosti s realitou, můžeme někdy (jen někdy) doufati, že jej poznáme plně. Nebot pak jest to předmět myšlením vytvořený, nikoliv myšlení a poznání uložený. Na této možnosti spočívá přitažlivost racionalismu (VD 123-4).
PXL_20250520_093846908.jpg
====================
00054 18 V 58 k tomuto proudu vědomí, nýbrž tvoří říši noeticky transcendentní naše objekty tvoří říší ducha (VD 144). Presentní prožitky nám neposkytují dostatečnou záruku pro ono zaostření logické a vědecké, jehož je třeba k platnému poznání. To jest možné jen tam, kde naše objekty se staly již duchovními, t.j. kde jsou od přítomného prožívání čistotně odděleny. Jinak nastává nebezpečí neurčitosti (VD 139). Duchovní objekty nejsou tedy nikdy totožny s presentními, aktuálními stavy a procesy vlastního nitra. Ale pohraniční pásmo mezi obojím jest neurčité (VD 138). Jest tedy dvojí universum: reálné a ideální, přírodní a duchovní. "Jsoucnost" universa duchovního není totéž jako "existence" světa reálného. Tento existuje nezávisle na našich duševních funkcích a našem poznání. Duchovní objekty "jsou" však právě jen součástí techto funkcí. My je vytváříme a pevně zachycujeme (v pojmech, naukách atd.), ale víme, že nemají existence nezávislé na poznání, na duchovní objektivaci. Přesto se jimi řídíme. Uznáváme je. Objekty z duchovní říše jsou nám pak něčím intencionálně daným, ale nikoliv existujícím. Co existuje jako část reálního světa, může příčinně působiti. Ale duchovní objekty nás nedeterminují příčinně, nýbrž důvodově. Jsou ratio, nikoliv causa. (VD 21.) Tedy především jest jasné, že předměty ideální jsou čistě myšlené a nepřísluší jim vůbec žádná reálnost, protože jsou to výtvory myšlení (VD 20). Nicméně však mohou býti poznávány, a některé dokonce mohou být poznány plně (VD 20). Jistě jsou objekty ideálné, které poznáváme plně, nikoliv "z částky". Mnohé z nich se myšlením, definováním přímo tvoří, konstituují. Pak v nich není více, než co jsme "do nich namysli11" (VD 121). Jen tam, kde jsme nějaký objekt myšlení pečlivě očistili od jakékoliv spojitosti s realitou, můžeme někdy (jen někdy) doufati, že jej poznáme plně. Nebot pak jest to předmět myšlením vytvořený, nikoliv myšlení a poznání uložený. Na této možnosti spočívá přitažlivost racionalismu (VD 123-4).
====================
PXL_20250520_093856103.jpg
====================
00055 18. V. 58 Ovšem často platí částečná nepoznatelnost i o objektech ideálných (VD 121). I tam si subjekt své objekty do jisté. míry tvoří (své: jsou jeho, patří k subjektu, jsou spoluurčeny disposicí subjektní sféry a vsazeny do duchovního horizontu). Tím se nepraví, že jsou duchovní objekty čistě subjektivní. ... My nechcem říci, že jsou objekty ducha nezávazné a beze vztahu ke skutečnosti. (VD 112.) Pro bližší porozumění: již 1928 charakterisoval Kozák vlastní podstatu kritického realismu rozlišováním mezi bezprostředními předměty myšlení a transsubjektivními předměty těchto předmětů (ČM 244). Později však se domníval, že tuto dvojici musí rozmnožit o třetí člen, totiž o t.zv. ideálné objekty (míněné předměty a pod.). S tím jsou ovšem spojeny těžké nesnáze, které se projevily v nejednotnosti Kozákových výroků. Především, jak jsme již ukázali, hledal Kozák v universu míněných objektů záchranu z proudění skutečností i z proudění našeho duševního dějství, odplývání obsahů atd. (VD 110.) V říši míněných objektů panuje pak tím více pevnosti a určitosti, čím je lépe propracována (tamtéž). To by ovšem předpokládalo naprosté osamostatnění celé této ideálné oblasti a tomu se Kozák brání také, jak od subjektivních prožitků jsme viděli. Jestliže jsou míněné objekty vskutku naším výdo jaké míry jsme. tvorem, je tu otázka - rovněž uvedená takové předměty (které traktujeme jakožto identické) skutečně identicky opakovati. (viz 039.) Již o čtrnáct let dříve Kozák postuloval meze rozbíhavosti představ: Ta rozbíhavost představ má tudíž své meze. Snad je lépe vyjádřiti to naopak: ta rozběhlost představ a pojmů musí konvergovati ke společným pomyslným průsečíkům (PA 336). Ve VD 103 píše: Přes tuto proměnlivost pojetí, již se všecky objekty našeho myšlení vyznačují, je přece možno mysliti "za nimi" identitu, jakési ideální průsečíky, objekty o sobě, které representují. Předmět v nějakém pojetí je pak jen representantem čehosi dalšího, vlastního, definitivního (viz.)
PXL_20250520_093856103.jpg
====================
00055 18. V. 58 Ovšem často platí částečná nepoznatelnost i o objektech ideálných (VD 121). I tam si subjekt své objekty do jisté. míry tvoří (své: jsou jeho, patří k subjektu, jsou spoluurčeny disposicí subjektní sféry a vsazeny do duchovního horizontu). Tím se nepraví, že jsou duchovní objekty čistě subjektivní. ... My nechcem říci, že jsou objekty ducha nezávazné a beze vztahu ke skutečnosti. (VD 112.) Pro bližší porozumění: již 1928 charakterisoval Kozák vlastní podstatu kritického realismu rozlišováním mezi bezprostředními předměty myšlení a transsubjektivními předměty těchto předmětů (ČM 244). Později však se domníval, že tuto dvojici musí rozmnožit o třetí člen, totiž o t.zv. ideálné objekty (míněné předměty a pod.). S tím jsou ovšem spojeny těžké nesnáze, které se projevily v nejednotnosti Kozákových výroků. Především, jak jsme již ukázali, hledal Kozák v universu míněných objektů záchranu z proudění skutečností i z proudění našeho duševního dějství, odplývání obsahů atd. (VD 110.) V říši míněných objektů panuje pak tím více pevnosti a určitosti, čím je lépe propracována (tamtéž). To by ovšem předpokládalo naprosté osamostatnění celé této ideálné oblasti a tomu se Kozák brání také, jak od subjektivních prožitků jsme viděli. Jestliže jsou míněné objekty vskutku naším výdo jaké míry jsme. tvorem, je tu otázka - rovněž uvedená takové předměty (které traktujeme jakožto identické) skutečně identicky opakovati. (viz 039.) Již o čtrnáct let dříve Kozák postuloval meze rozbíhavosti představ: Ta rozbíhavost představ má tudíž své meze. Snad je lépe vyjádřiti to naopak: ta rozběhlost představ a pojmů musí konvergovati ke společným pomyslným průsečíkům (PA 336). Ve VD 103 píše: Přes tuto proměnlivost pojetí, již se všecky objekty našeho myšlení vyznačují, je přece možno mysliti "za nimi" identitu, jakési ideální průsečíky, objekty o sobě, které representují. Předmět v nějakém pojetí je pak jen representantem čehosi dalšího, vlastního, definitivního (viz.)
====================
PXL_20250520_093904586.jpg
====================
O 00056 18 V 58 "Tentýž objekt", jak rádi a nepatrně říkáme, nebývá tentýž pro dva subjekty, ba ani pro týž subjekt v různých okamžicích: jeho subjektní sféra i jeho vnitřní konstituce se muasila zatím změniti. Apercepce, vnitřní "perspektiva", zaměření se zatím změnilo. Zacházíme s objekty podle stavu této sféry, at to jdou "věci v běžném slova smyslu" nebo myšlenkové objekty čistě ideálného rázu, at zacházíme s věcmi fysicky nebo duševně. Nejsou pouze dány a uloženy méma "Já", nýbrž mně, jaký jsem a žiji v dané chvíli (VD 102-3). A přece patří k podstatě předmětů neboli objektů myšlení, že se dají identifikovati. Kdykoliv míním nějaký objekt, míním jej jako tentýž, který jsem bud již myslil nebo chci napříště mysliti. Nemám-li v úmyslu jej opakovati, předpokládám, že by opakován býti mohl. Co z něho v dočasné perspektivě chápu, může se měniti. To však nevadí: jakožto objekt je pevný a netopí se v proudu dění. To zní na první poslechnutí divně: jde přece často o předměty, na nichž nebo s nimiž se něco děje (VD 109.) A zase naopak čteme: Člověk se tuze snadno oddá domnění, že objekty jeho myšlení jsou pevné a nezměnitelné, zatím co se srážejí a rozplývají jako oblaka. V reálném světě se vůbec nedá mluvit o přesné identitě (VD 137). Identita by byla ještě pochopitelná třebas v geometrii (trojúhelník rovnostranný); ale jak tomu je s realitou? Kozák říká: Jesliže mám na mysli souvislou změnu, dění, životní proces nebo bergsonovskou durée, míním vždy totéž, kdykoliv se k nim vracím. Jinak by nebylo ani stopy po nějakém poznání (VD 110). I tyto souvislé změny, které prý je možno vystihnouti pouze intuicí, jsou něčím míněným. ... Můžeme nalézati chyb na diskursivním, pojmovém myšlení. Ale at je nahražujeme čímkoliv, jest to, co kdy míníme, podrobeno zákonu identifikovatelnosti stejně jako cokoliv jiného (VD 110). Ale zase najdeme u Kozáka dokonce takovou formulaci: Veliké úspěchy přírodních věd nám však často zakrývají skutečnost, že hledání obecného se může a má bráti ještě jiným směrem:
PXL_20250520_093904586.jpg
====================
O 00056 18 V 58 "Tentýž objekt", jak rádi a nepatrně říkáme, nebývá tentýž pro dva subjekty, ba ani pro týž subjekt v různých okamžicích: jeho subjektní sféra i jeho vnitřní konstituce se muasila zatím změniti. Apercepce, vnitřní "perspektiva", zaměření se zatím změnilo. Zacházíme s objekty podle stavu této sféry, at to jdou "věci v běžném slova smyslu" nebo myšlenkové objekty čistě ideálného rázu, at zacházíme s věcmi fysicky nebo duševně. Nejsou pouze dány a uloženy méma "Já", nýbrž mně, jaký jsem a žiji v dané chvíli (VD 102-3). A přece patří k podstatě předmětů neboli objektů myšlení, že se dají identifikovati. Kdykoliv míním nějaký objekt, míním jej jako tentýž, který jsem bud již myslil nebo chci napříště mysliti. Nemám-li v úmyslu jej opakovati, předpokládám, že by opakován býti mohl. Co z něho v dočasné perspektivě chápu, může se měniti. To však nevadí: jakožto objekt je pevný a netopí se v proudu dění. To zní na první poslechnutí divně: jde přece často o předměty, na nichž nebo s nimiž se něco děje (VD 109.) A zase naopak čteme: Člověk se tuze snadno oddá domnění, že objekty jeho myšlení jsou pevné a nezměnitelné, zatím co se srážejí a rozplývají jako oblaka. V reálném světě se vůbec nedá mluvit o přesné identitě (VD 137). Identita by byla ještě pochopitelná třebas v geometrii (trojúhelník rovnostranný); ale jak tomu je s realitou? Kozák říká: Jesliže mám na mysli souvislou změnu, dění, životní proces nebo bergsonovskou durée, míním vždy totéž, kdykoliv se k nim vracím. Jinak by nebylo ani stopy po nějakém poznání (VD 110). I tyto souvislé změny, které prý je možno vystihnouti pouze intuicí, jsou něčím míněným. ... Můžeme nalézati chyb na diskursivním, pojmovém myšlení. Ale at je nahražujeme čímkoliv, jest to, co kdy míníme, podrobeno zákonu identifikovatelnosti stejně jako cokoliv jiného (VD 110). Ale zase najdeme u Kozáka dokonce takovou formulaci: Veliké úspěchy přírodních věd nám však často zakrývají skutečnost, že hledání obecného se může a má bráti ještě jiným směrem:
====================
PXL_20250520_093915447.jpg
====================
00057 18 V 58 pak nejde o zákonitost změn, jak probíhají v čase 123 atd., nýbrž o nadčasový charakter toho, co uprostřed změn trvá nebo v nich se realisuje v opakovatelných typech; přílišný důraz na dění dlouho tlumil zájem o t.zv. podstaty (essentia), které lze vyjádřiti pojmově a které tvoří páteř veškerého vědeckého poznání, ba poznání vůbec (VD 63-4). Složitost celé věci vysvitne ještě z následujícího: Podobným způsobem jako pojmy se vaunují mezi nás (přesněji: mezi naši subjektivní sféru) a objekty, jež míníme, i slova. V tom přece záleží to, co zveme smyslem slov: nejsou tu sama pro sebe, nýbrž jsou průchodními stadii dále mířící intence (VD 115). Prvním cílem této intence, zatím nedokonale vyplněné, jsou lepší a dokonalejší pojmy; podíváme-li se ještě dále noetickým průhledem, který ta intence ukazuje, vidíme, že vlastním cílem konec konců nejsou ty pojmy. Pojmy mají skoro bez výjimky (ne zcela bez výjimky) funkci instrumentální (VD 123). Pojmy se rodí v souvislém myšlení a většina toho, co zveme pojmy, je zas jen úkolem. To vlastní, co jimi míníme, leží pak zase trochu dále v duchovním průhledu a může to býti intence nedokonale vyplněná nebo skoro prázdná (VD 122). Cílem intence nejsou ony pojmy, nýbrž skutečnosti, a ty jsou mnohem bohatší, složitější, záhadnější, nežli se kdy vejde do pojmů, do poznatků vědeckých nebo vůbec lidských, at jsou jakéhokoliv druhu. Právě pojmové zpracování znamená vždy zjednodušování a typisování. Věda pak je vždy obecná, t.j. na plnost reality krátká (VD 121). Určitým vysvětlením jest i toto: Inteligentní člověk se učí všecko, čeho se duševně dotkne, objektivovati. I své vlastní "nitro", t.j. svou vlastní mysl může kus po kuse objektivovati, ale jen ve vzpomínce, v anamnesi. Dokud nějaký stav nebo proces duševní trvá, žijeme jej a nemůžeme o něm reglektovati (VD 95). Objektivovati můžeme vlastní vnitřní život jen kus
PXL_20250520_093915447.jpg
====================
00057 18 V 58 pak nejde o zákonitost změn, jak probíhají v čase 123 atd., nýbrž o nadčasový charakter toho, co uprostřed změn trvá nebo v nich se realisuje v opakovatelných typech; přílišný důraz na dění dlouho tlumil zájem o t.zv. podstaty (essentia), které lze vyjádřiti pojmově a které tvoří páteř veškerého vědeckého poznání, ba poznání vůbec (VD 63-4). Složitost celé věci vysvitne ještě z následujícího: Podobným způsobem jako pojmy se vaunují mezi nás (přesněji: mezi naši subjektivní sféru) a objekty, jež míníme, i slova. V tom přece záleží to, co zveme smyslem slov: nejsou tu sama pro sebe, nýbrž jsou průchodními stadii dále mířící intence (VD 115). Prvním cílem této intence, zatím nedokonale vyplněné, jsou lepší a dokonalejší pojmy; podíváme-li se ještě dále noetickým průhledem, který ta intence ukazuje, vidíme, že vlastním cílem konec konců nejsou ty pojmy. Pojmy mají skoro bez výjimky (ne zcela bez výjimky) funkci instrumentální (VD 123). Pojmy se rodí v souvislém myšlení a většina toho, co zveme pojmy, je zas jen úkolem. To vlastní, co jimi míníme, leží pak zase trochu dále v duchovním průhledu a může to býti intence nedokonale vyplněná nebo skoro prázdná (VD 122). Cílem intence nejsou ony pojmy, nýbrž skutečnosti, a ty jsou mnohem bohatší, složitější, záhadnější, nežli se kdy vejde do pojmů, do poznatků vědeckých nebo vůbec lidských, at jsou jakéhokoliv druhu. Právě pojmové zpracování znamená vždy zjednodušování a typisování. Věda pak je vždy obecná, t.j. na plnost reality krátká (VD 121). Určitým vysvětlením jest i toto: Inteligentní člověk se učí všecko, čeho se duševně dotkne, objektivovati. I své vlastní "nitro", t.j. svou vlastní mysl může kus po kuse objektivovati, ale jen ve vzpomínce, v anamnesi. Dokud nějaký stav nebo proces duševní trvá, žijeme jej a nemůžeme o něm reglektovati (VD 95). Objektivovati můžeme vlastní vnitřní život jen kus
====================
PXL_20250520_093922954.jpg
====================
00058 18 V 58 po kuse, postupně, a jen ve vzpomínce (VD 96). A všecko objektivované patří více méně jasně do sféry objektů duchovních, míněných (VD 139). Plně objektivovány mohou býti jen ty duševní prožitky, které jsou již od přítomnosti odděleny a nemohou býti změněny. Možnosti přímého prožití se již vymkly. Míníme je pak skrze vzpomínky, představy, slova a pojmy (VD 138). Kozák si je ovšem vědom, že tím není nikterak řečeno, že se nám daří prohlédnouti a do jasu objektivity posunouti všecko, co nás pudí a námi hýbe (VD 96 - a to lze ovšem aplikovat obecněji.). Také je důležitý tento výrok: Ale zvěcnění je přece možno jen v transcendující intenci (VD 144). To má asi ten smysl: nejsou věci, jsou jen ubíhající procesy a události. Ale intencionálně můžeme tyto procesy fixovat, mínit a vztahovat se k nim jako k věcem. Věc je tedy něco, co vykrajujeme svou intencí z pletiva plné reality. (Procesy: EV 41.) Tím ovšem jsme u probletiky času: Přítomnost, jak ji prožíváme, není jasně ohraničena. Přísný, t.j. punktuální pojem přítomnosti je vůbec vědecká abstrakce. Prožíváme přítomnost tak, že nám hned zapadá do minulosti, ale neztrácí se (VD 138). (rovněž GI 48.) čteme rovněž: Zmocňujeme se tedy duchovních objektů vždy prostřednictvím jiných objektů. To je základní a nejjednodušší smysl poznání (VD 132). Mohli bychom snad říci: prostřednictvím presentních předmětů myšlení (prostřednictvím presentních prožitků - to už je druhé prostřednictví) se zmocňujeme předmětů, které již nejsou presenthí, nýbrž minulé, ale vyvolané do aktuality resp. spíše do mimo časové jsoucnosti. To je ostatně veliký problém, jak uvidíme dále. Avšak zkoume jme chvíli, jakou povahu musí mít takový duchovní předmět. Může být poznán (alespoň v některých případech) plně, jak jame viděli. To nutně znamená, že je isolován od ostatních, že je zároveň omezený a ve své omezenosti dostupný našemu poznání.
PXL_20250520_093922954.jpg
====================
00058 18 V 58 po kuse, postupně, a jen ve vzpomínce (VD 96). A všecko objektivované patří více méně jasně do sféry objektů duchovních, míněných (VD 139). Plně objektivovány mohou býti jen ty duševní prožitky, které jsou již od přítomnosti odděleny a nemohou býti změněny. Možnosti přímého prožití se již vymkly. Míníme je pak skrze vzpomínky, představy, slova a pojmy (VD 138). Kozák si je ovšem vědom, že tím není nikterak řečeno, že se nám daří prohlédnouti a do jasu objektivity posunouti všecko, co nás pudí a námi hýbe (VD 96 - a to lze ovšem aplikovat obecněji.). Také je důležitý tento výrok: Ale zvěcnění je přece možno jen v transcendující intenci (VD 144). To má asi ten smysl: nejsou věci, jsou jen ubíhající procesy a události. Ale intencionálně můžeme tyto procesy fixovat, mínit a vztahovat se k nim jako k věcem. Věc je tedy něco, co vykrajujeme svou intencí z pletiva plné reality. (Procesy: EV 41.) Tím ovšem jsme u probletiky času: Přítomnost, jak ji prožíváme, není jasně ohraničena. Přísný, t.j. punktuální pojem přítomnosti je vůbec vědecká abstrakce. Prožíváme přítomnost tak, že nám hned zapadá do minulosti, ale neztrácí se (VD 138). (rovněž GI 48.) čteme rovněž: Zmocňujeme se tedy duchovních objektů vždy prostřednictvím jiných objektů. To je základní a nejjednodušší smysl poznání (VD 132). Mohli bychom snad říci: prostřednictvím presentních předmětů myšlení (prostřednictvím presentních prožitků - to už je druhé prostřednictví) se zmocňujeme předmětů, které již nejsou presenthí, nýbrž minulé, ale vyvolané do aktuality resp. spíše do mimo časové jsoucnosti. To je ostatně veliký problém, jak uvidíme dále. Avšak zkoume jme chvíli, jakou povahu musí mít takový duchovní předmět. Může být poznán (alespoň v některých případech) plně, jak jame viděli. To nutně znamená, že je isolován od ostatních, že je zároveň omezený a ve své omezenosti dostupný našemu poznání.
====================
PXL_20250520_093934011.jpg
====================
00059 18 V 58 Ale nakonec se tu vlastní řešení problému pravdy opět nenajde. Ne bot otázka, jak souvisejí intencionálné objekty s realitou, o jejíž poznání nám nakonea hlavně jde, tu opět není zodpověděna. Byla by ovšem otevřena cesta k nějakému modernisovanému platonismu, ale tu Kozák vědomě odmítá. Zdá se, že celá ta cesta za prozkoumáváním charakteru míněných předmětů byla zacházkou. Ovšem, některé výsledky Kozák podržel. Nicméně kritikou kvantitativismu, důsledným kvalitativním realiamem, důrazem na složité struktury reálného dějství, na kontexty a kontextury se vrací Kozák ke svým počátečním posicím, když byl opsal značný kruh. Opsání kruhu mělo svůj vliv na př. na theorii logickou. Tu ovšem právě Kozák počal důsledně rozlišovat mezi platnosti, pravdivostí myšlení - a mezi jeho správností. Logika nemůže rozhodovat o pravdivosti a tak je význam oněch zvláštních objektů myšlení poněkud redukován, resp. uveden na pravou míru (LI 8). Pozůstatek je také v jeko pojetí, že pojmu jsou statické, změnu že vystihují resp. jejich změna že není skutečnou změnou, nýbrž kinematografickým střídáním (1948). A přece jenom ještě 1948 říkal Kozák ve svých přednáškách: Vědění vzniká z vědomí. Nutno tedy vycházet z vědomí, t.j. z toho nejjistějšího, co máme. Nejjistější, co máme, jsou naše vnitřní procesy (15.11.1948). To už dnes nedrží: naopak je přesvědčen, že je třeba začít ontologií, protože to je jediné místo, kde jsme ještě před provedením řezu mezi subjektem a ostatním světem, který je úplně arbitrární (15.5. 1958). A tak nám nakonec nezbývá než naznačit možnost řešení celého problému, jak se to jeví nám. Nebude to cizí cestě Kozákově; naopak se domníváme jít po této cestě s ním resp. za něho. Vůbec doufáme, že provede-li Kozák svou závěrečnou synthesu apřejeme mu to z plného srdce a se vší upřímností - půjde právě touto cestou. Otázka pravdy není otázkou logickou to je jasné. Ale noetika je svou podstatou kritika poznání - pojetí pravdy však nutně vede do ontologie.
PXL_20250520_093934011.jpg
====================
00059 18 V 58 Ale nakonec se tu vlastní řešení problému pravdy opět nenajde. Ne bot otázka, jak souvisejí intencionálné objekty s realitou, o jejíž poznání nám nakonea hlavně jde, tu opět není zodpověděna. Byla by ovšem otevřena cesta k nějakému modernisovanému platonismu, ale tu Kozák vědomě odmítá. Zdá se, že celá ta cesta za prozkoumáváním charakteru míněných předmětů byla zacházkou. Ovšem, některé výsledky Kozák podržel. Nicméně kritikou kvantitativismu, důsledným kvalitativním realiamem, důrazem na složité struktury reálného dějství, na kontexty a kontextury se vrací Kozák ke svým počátečním posicím, když byl opsal značný kruh. Opsání kruhu mělo svůj vliv na př. na theorii logickou. Tu ovšem právě Kozák počal důsledně rozlišovat mezi platnosti, pravdivostí myšlení - a mezi jeho správností. Logika nemůže rozhodovat o pravdivosti a tak je význam oněch zvláštních objektů myšlení poněkud redukován, resp. uveden na pravou míru (LI 8). Pozůstatek je také v jeko pojetí, že pojmu jsou statické, změnu že vystihují resp. jejich změna že není skutečnou změnou, nýbrž kinematografickým střídáním (1948). A přece jenom ještě 1948 říkal Kozák ve svých přednáškách: Vědění vzniká z vědomí. Nutno tedy vycházet z vědomí, t.j. z toho nejjistějšího, co máme. Nejjistější, co máme, jsou naše vnitřní procesy (15.11.1948). To už dnes nedrží: naopak je přesvědčen, že je třeba začít ontologií, protože to je jediné místo, kde jsme ještě před provedením řezu mezi subjektem a ostatním světem, který je úplně arbitrární (15.5. 1958). A tak nám nakonec nezbývá než naznačit možnost řešení celého problému, jak se to jeví nám. Nebude to cizí cestě Kozákově; naopak se domníváme jít po této cestě s ním resp. za něho. Vůbec doufáme, že provede-li Kozák svou závěrečnou synthesu apřejeme mu to z plného srdce a se vší upřímností - půjde právě touto cestou. Otázka pravdy není otázkou logickou to je jasné. Ale noetika je svou podstatou kritika poznání - pojetí pravdy však nutně vede do ontologie.
====================
PXL_20250520_093947484.jpg
====================
00060 18 V 58 Úvod Zamyšlení nad Kozákovým pojetím pravdy by se mohlo soustředit na historické souvislosti, na to, jak Kozák vyšel z problematiky masarykovské, jak zkoumal povahu jistot a pravděpodobností, jak ocenil proti anglickému empirismu Kantův důraz na synthetickou aktivitu myšlení, ale jak neuznal jeho apriorismu a dal za pravdu spencerovskému realismu, jak pod vlivem Drieschovým, Be Jenningsovým a Bergsonovým biologisuje otázku, a jak zase na druhé straně studuje Brentana, je pod vlivem husserlovských myšlenek a jak mimmomanám po svém přijímá bolzanovský objekt o sobě, jak hledá pevnost a jistotu v říši míněných předmětů, potom však jak se vrací stále více k realistickému východisku, jaknsoučasně pod vlivem hegelovského studia se s nové stránky chápe svých starých myšlenek a jak počíná stavět soustavný výklad (-ou budovu) procesuálního a kontextualistického myšlení. Ale nám půjde o cosi poněkud jiného. Hodláme podat výsledky nikoliv historického, nýbrž systematického zkoumání, hodláme výsledky svého zkoumání předložit spíše systematicky, a to s tím cílem, abychom se mohli nakonec pokusit ukázat cestu další, abychom se mohli k této cestě přihlásit a ohlásit další směr, abychom nakonec naznačili vlastní řešení, kterým chceme navazovat na předpoklady, které tu připravil J.B.Kozák. Proto nejde jenom o výklad, nýbrž o rozhovor s učitelem, který snad může být zároveň poradou o příštím programu. To budiž hlavním smyslem tohoto příspěvku, jímž má být pozdraven český myslitel realista na prahu své sedmdesátky.
PXL_20250520_093947484.jpg
====================
00060 18 V 58 Úvod Zamyšlení nad Kozákovým pojetím pravdy by se mohlo soustředit na historické souvislosti, na to, jak Kozák vyšel z problematiky masarykovské, jak zkoumal povahu jistot a pravděpodobností, jak ocenil proti anglickému empirismu Kantův důraz na synthetickou aktivitu myšlení, ale jak neuznal jeho apriorismu a dal za pravdu spencerovskému realismu, jak pod vlivem Drieschovým, Be Jenningsovým a Bergsonovým biologisuje otázku, a jak zase na druhé straně studuje Brentana, je pod vlivem husserlovských myšlenek a jak mimmomanám po svém přijímá bolzanovský objekt o sobě, jak hledá pevnost a jistotu v říši míněných předmětů, potom však jak se vrací stále více k realistickému východisku, jaknsoučasně pod vlivem hegelovského studia se s nové stránky chápe svých starých myšlenek a jak počíná stavět soustavný výklad (-ou budovu) procesuálního a kontextualistického myšlení. Ale nám půjde o cosi poněkud jiného. Hodláme podat výsledky nikoliv historického, nýbrž systematického zkoumání, hodláme výsledky svého zkoumání předložit spíše systematicky, a to s tím cílem, abychom se mohli nakonec pokusit ukázat cestu další, abychom se mohli k této cestě přihlásit a ohlásit další směr, abychom nakonec naznačili vlastní řešení, kterým chceme navazovat na předpoklady, které tu připravil J.B.Kozák. Proto nejde jenom o výklad, nýbrž o rozhovor s učitelem, který snad může být zároveň poradou o příštím programu. To budiž hlavním smyslem tohoto příspěvku, jímž má být pozdraven český myslitel realista na prahu své sedmdesátky.
====================
PXL_20250520_093954994.jpg
====================
00061 18 № 58 Pravda není shoda J.B.Kozák opakovaně odmítá pojetí pravdy jako shody se skutečností (MJ 19; EV 72; CM 243; ER 282; VD 24,132 a jinde). Důvodů má několik. Předně pro nás není subjektivně možné srovnání, které by nějakou shodu ukázalo: člověk nemůže vylézti ze sebe. Každé srovnání je již přístupem, a tak lze srovnat nanjevýš jeden přístup s jiným přístupem, nikdy však nemáme možnost srovnat nějaký přístip se samotnou "čistou" skutečností. Už tato subjektivní nesnáz je významná: 1 když ještě sama nevylučuje možnost reálné shody myšlení se skutečností, ukazuje dostatečně na nemožnost založit poznání pravdy na takovém srovnávání. Ale Kozák jde ještě dále k samotné shodě: ani objektivně není shoda možná vzhledem k nesrovnatelnosti, inkomparabilitě dění psychického s non paychickým (PA 282; VD 24). Pravda je přece myšlenka, ergo něco zcela nepodobného tomu, k čemu se odnáší (EV 73). Nehledě už k tomu, že každý pokus o srovnávání nese s sebou nevyslovený předpoklad o isolovanosti nebo alespoň isolovatelnosti srovnávaných členů. Odmítnutím shody nemá být ovšem otevřena cesta noetické skepsi. Existence vědeckých pravd je Kozákovi nad slunce Jasnější (EV 72). Nikoli existence, nýbrž podstata pravdy je předmětem sporu. Pro skeptika by byly uvedené argumenty koncem; pro Kozáka jsou naopak počátkem zkoumání. To znamená, že proti odmítnutému pojetí musí postavit pojetí své, jiné,
PXL_20250520_093954994.jpg
====================
00061 18 № 58 Pravda není shoda J.B.Kozák opakovaně odmítá pojetí pravdy jako shody se skutečností (MJ 19; EV 72; CM 243; ER 282; VD 24,132 a jinde). Důvodů má několik. Předně pro nás není subjektivně možné srovnání, které by nějakou shodu ukázalo: člověk nemůže vylézti ze sebe. Každé srovnání je již přístupem, a tak lze srovnat nanjevýš jeden přístup s jiným přístupem, nikdy však nemáme možnost srovnat nějaký přístip se samotnou "čistou" skutečností. Už tato subjektivní nesnáz je významná: 1 když ještě sama nevylučuje možnost reálné shody myšlení se skutečností, ukazuje dostatečně na nemožnost založit poznání pravdy na takovém srovnávání. Ale Kozák jde ještě dále k samotné shodě: ani objektivně není shoda možná vzhledem k nesrovnatelnosti, inkomparabilitě dění psychického s non paychickým (PA 282; VD 24). Pravda je přece myšlenka, ergo něco zcela nepodobného tomu, k čemu se odnáší (EV 73). Nehledě už k tomu, že každý pokus o srovnávání nese s sebou nevyslovený předpoklad o isolovanosti nebo alespoň isolovatelnosti srovnávaných členů. Odmítnutím shody nemá být ovšem otevřena cesta noetické skepsi. Existence vědeckých pravd je Kozákovi nad slunce Jasnější (EV 72). Nikoli existence, nýbrž podstata pravdy je předmětem sporu. Pro skeptika by byly uvedené argumenty koncem; pro Kozáka jsou naopak počátkem zkoumání. To znamená, že proti odmítnutému pojetí musí postavit pojetí své, jiné,
====================
PXL_20250520_094003336.jpg
====================
00062 18. V. 58 lepší. Těžko lze ovšem říci, že by samo pojetí pravdy mělo v Kozákově myšlení nějaký nápadný význam nebo že by Kozákův zájem byl zvlášť zaměřen právě k této problematice. Přesto doufáme, že se nám podaří dokázat, a jak zdánlivý detail, jimž je pojetí pravdy v Kozákově myšlení, skrývá v sobě perspektivu, ukazující jeden z nejhlubších a nejtrvalejších motivů malá všeho Kozákova filosofování. se Jednu dobu neváhá Kozák použít termínu "zobrazení" proti termínu" shoda" (EV 73,75; PA 334). Tím ovšem nedostává ani o krok dále. Skutečné zobrazení se nemůže bez nějaké podobnosti a tedy shody obejít. Jde-li však o přenesený smysl, je problém ukryt za novým slovem. Pak nejde o skutečný obraz, Kozák nýbrž o značku, symbol. Vskutku mluví ve dvacátých letech dosti často o symbolisování skutečnosti v lidském myšlení; ale i zde najdeme vážné problémy. 7 A Pravý symbol se sám od sebe a ze sebe nikterak nevztahuje specificky k tomu, čeho je symbolem, co symbolisuje. Vztah, jímž se odnáší k svému předmtu, mu není vlastní, nýbrž vnější, je dán, přisouzen, přiřčen odjinud. Avšak ani samotná věc, na niž symbol ukazuje, se k němu nikterak specificky nevztahuje. Je tedy nahm bezpodmínečně potřebí třetího členu, který je vlastním garantem symbolisačního vztahu. Jestliže nám jde o otázku, co dělá pravdu pravdou, nemůžeme pochopitelně zůstat u poukazu na symboličnost poznání resp. pravdy, ale půjde nám o to, čím je vztah symbolu k určité skuteč-
PXL_20250520_094003336.jpg
====================
00062 18. V. 58 lepší. Těžko lze ovšem říci, že by samo pojetí pravdy mělo v Kozákově myšlení nějaký nápadný význam nebo že by Kozákův zájem byl zvlášť zaměřen právě k této problematice. Přesto doufáme, že se nám podaří dokázat, a jak zdánlivý detail, jimž je pojetí pravdy v Kozákově myšlení, skrývá v sobě perspektivu, ukazující jeden z nejhlubších a nejtrvalejších motivů malá všeho Kozákova filosofování. se Jednu dobu neváhá Kozák použít termínu "zobrazení" proti termínu" shoda" (EV 73,75; PA 334). Tím ovšem nedostává ani o krok dále. Skutečné zobrazení se nemůže bez nějaké podobnosti a tedy shody obejít. Jde-li však o přenesený smysl, je problém ukryt za novým slovem. Pak nejde o skutečný obraz, Kozák nýbrž o značku, symbol. Vskutku mluví ve dvacátých letech dosti často o symbolisování skutečnosti v lidském myšlení; ale i zde najdeme vážné problémy. 7 A Pravý symbol se sám od sebe a ze sebe nikterak nevztahuje specificky k tomu, čeho je symbolem, co symbolisuje. Vztah, jímž se odnáší k svému předmtu, mu není vlastní, nýbrž vnější, je dán, přisouzen, přiřčen odjinud. Avšak ani samotná věc, na niž symbol ukazuje, se k němu nikterak specificky nevztahuje. Je tedy nahm bezpodmínečně potřebí třetího členu, který je vlastním garantem symbolisačního vztahu. Jestliže nám jde o otázku, co dělá pravdu pravdou, nemůžeme pochopitelně zůstat u poukazu na symboličnost poznání resp. pravdy, ale půjde nám o to, čím je vztah symbolu k určité skuteč-
====================
PXL_20250520_094012316.jpg
====================
00063 18. V. 58 nosti prostředkován, co činí symbol symbolem této a ne jiné. úkol skutečnosti. Tak se nám take upřesňuje: pravda se nám neobjeví ve srovnání, tedy v prostém postavení vedle sebe, v iuxtaposici mihmammmmma miamiham myšlení a skuteйnosti, pojmu a věci, ale jejím vlastním místem je reálný, masivní vztah mezi obojím, který musí být analysován a vůbec zkoumán ve své plnosti, mnohonásobné vzájemné protkanosti a často velmi nepřehledné složitosti, a který naprosto nesmí být redukován na tak simplifikující, povrchní, vnější vztah jako je podobnost či shoda. Kontexty Kozák také má na mysli cosi jiného. Pro něho nejsou naše symboly jen a jen naším výplodem (PA 87). Jako noetický realista odvozuje ráz i kvalitu našeho poznání od realit existujících nezávisle na poznávací funkci (PA 85, později VD 21). Užívá dokonce tak silných výrazů, jako že si řádem přírody musíme nechat poznání vnutiti, sugerovati a yetlouci (EV 76). Na nás nezávislý nexus přírody byl od nepaměti školou všeho myšlení (PA 269). V pozadí polemiky proti shodě je také odmítání možnosti srovnat isolované partie psychického dění sisolovanými předměty. I když tato myšlenka na bude svého plného významu teprve v padesátých letech, kdy Kozák povauje kontexty za samu podstatu a základ vší skutečnosti, můžeme již od počátku sledovat Kozákovu polemiku proti isolovaným elementum všeho druhu. S-malou dočasnou nedůsledností
PXL_20250520_094012316.jpg
====================
00063 18. V. 58 nosti prostředkován, co činí symbol symbolem této a ne jiné. úkol skutečnosti. Tak se nám take upřesňuje: pravda se nám neobjeví ve srovnání, tedy v prostém postavení vedle sebe, v iuxtaposici mihmammmmma miamiham myšlení a skuteйnosti, pojmu a věci, ale jejím vlastním místem je reálný, masivní vztah mezi obojím, který musí být analysován a vůbec zkoumán ve své plnosti, mnohonásobné vzájemné protkanosti a často velmi nepřehledné složitosti, a který naprosto nesmí být redukován na tak simplifikující, povrchní, vnější vztah jako je podobnost či shoda. Kontexty Kozák také má na mysli cosi jiného. Pro něho nejsou naše symboly jen a jen naším výplodem (PA 87). Jako noetický realista odvozuje ráz i kvalitu našeho poznání od realit existujících nezávisle na poznávací funkci (PA 85, později VD 21). Užívá dokonce tak silných výrazů, jako že si řádem přírody musíme nechat poznání vnutiti, sugerovati a yetlouci (EV 76). Na nás nezávislý nexus přírody byl od nepaměti školou všeho myšlení (PA 269). V pozadí polemiky proti shodě je také odmítání možnosti srovnat isolované partie psychického dění sisolovanými předměty. I když tato myšlenka na bude svého plného významu teprve v padesátých letech, kdy Kozák povauje kontexty za samu podstatu a základ vší skutečnosti, můžeme již od počátku sledovat Kozákovu polemiku proti isolovaným elementum všeho druhu. S-malou dočasnou nedůsledností
====================
PXL_20250520_094024893.jpg
====================
00064 18 V 58 *Q**=*9)+MR+ V poznání pravda bez systému, jenž by ji opiral, není ideálem intelektuálného charakteru (ZE 352). Pojmy se rodí v souvislém myšlení (VD 122); každý logický soud je zapjat v živém proudu do širšího kontextu (ER 283). I celé systémy soudů jsou zapojeny vždy do širšího kontextu (ER 303): na jedné straně jsou to kontexty podmíněné osobnosti, dušev(ER 283) ním universem myslícího i dějinnou souvislostí otázek, na druhé straně nesmí systém myšlení viseti ve vzduchu, nýbrž musí míti kořeny v přímé zkušenosti smyslové (ZE 352). Přitom Kozáka ani nenapadá skládat zkušenost z nějakých elementárnách dat smyslových, ale obrací se k celé praktické zkušenosti, počínající již na biologické úrovni. Organismus sám je celek, z něhož nelze nic odlučovati (EV 63,87). Ale i svět je celistvý, všemi směry souvislý (EV 39,77,90n; UF 318; VR 270). Důraz na souvislosti a na kontexty má ovšem také svou dialektiku. Problém vzniká už ve vztahu organismu jako celku k celku světovému: neruší jednota a celkovost jednotlivého organismu jednotu a celkovost universa? Jaký je mezi nimi poměr ? Zvláštní je situace v poznání. Má-li být postižena pravda, jedině celkový kontext našeho poznání je kompetentní. Proto není smyslem poznání hromaditi sbírku nepochybných pravd, neboť tak by ustal vědecký život (MJ 14, ER 285). Jen celek se může ukázat schopným postihnout pravdu, jen v celku a celkem se může člověk úspěšně pokoušet uchopit pravdu. Ale může to udělat jen v systému, který je určitým způsobem sevřen.
PXL_20250520_094024893.jpg
====================
00064 18 V 58 *Q**=*9)+MR+ V poznání pravda bez systému, jenž by ji opiral, není ideálem intelektuálného charakteru (ZE 352). Pojmy se rodí v souvislém myšlení (VD 122); každý logický soud je zapjat v živém proudu do širšího kontextu (ER 283). I celé systémy soudů jsou zapojeny vždy do širšího kontextu (ER 303): na jedné straně jsou to kontexty podmíněné osobnosti, dušev(ER 283) ním universem myslícího i dějinnou souvislostí otázek, na druhé straně nesmí systém myšlení viseti ve vzduchu, nýbrž musí míti kořeny v přímé zkušenosti smyslové (ZE 352). Přitom Kozáka ani nenapadá skládat zkušenost z nějakých elementárnách dat smyslových, ale obrací se k celé praktické zkušenosti, počínající již na biologické úrovni. Organismus sám je celek, z něhož nelze nic odlučovati (EV 63,87). Ale i svět je celistvý, všemi směry souvislý (EV 39,77,90n; UF 318; VR 270). Důraz na souvislosti a na kontexty má ovšem také svou dialektiku. Problém vzniká už ve vztahu organismu jako celku k celku světovému: neruší jednota a celkovost jednotlivého organismu jednotu a celkovost universa? Jaký je mezi nimi poměr ? Zvláštní je situace v poznání. Má-li být postižena pravda, jedině celkový kontext našeho poznání je kompetentní. Proto není smyslem poznání hromaditi sbírku nepochybných pravd, neboť tak by ustal vědecký život (MJ 14, ER 285). Jen celek se může ukázat schopným postihnout pravdu, jen v celku a celkem se může člověk úspěšně pokoušet uchopit pravdu. Ale může to udělat jen v systému, který je určitým způsobem sevřen.
====================
PXL_20250520_094033866.jpg
====================
00065 19 V. 58 A tak postup poznání nezáleží v rozvíjení nějakých základních pevných principů či axiomat, nezáleží ani v rozvíjení systému, celistvým nýbrž ve střídání systémů. Každý systém je pokusem o postižení skutečnosti. Právě proto však nemůže žádný systém postihnout tuto skutečnost definitivně. Čim systematičtější a vnitřně skloubenější myšlení, tím více se vzdaluje plnosti reálného dění. V prvním období své myslitelské orientace hledal Kozák přilnavosti pravdu v maximu bytostné, pé přímo biologické akomodace, přizpůsobení našeho myšlení a vlastně celé naší žijící bytosti k běhu a cestám tohoto světa (EV 73). Vědomě se vzdával naděje, že bychom tak mohli nějak rázem, intuitivně obezřít veškerenstvo uchopením absolutní pravdy. V druhém období zkoumal Kozák nosnost exaktních "pravd", které jsou naprosto jisté, evidentní, protože s realitou nemají co dělat. Pokusil se tím směrem jít dále a vybudovat celou říši ideálných předmětů, říši ducha. A přece se v posledních letech opět vrací k svým prvotním posicím, byt v prohloubenější podobě. Přihlédněme blíže k některým jeho motivům. Aktivita 8. desinteres Živý organismus není jen podstatně jednotný, ale je aktivní, produktivní: není sám pouhým produktem, ale je současně tvar cem. Teprve aktivita vůbec umožňuje, aby se živá bytost nějak vztahovala ke světu kolem. Za nejelementárnější motorický výkon živého organismu považuje Kozák (spolu s Drieschem a Jenningsen) t.zv. pohyb nazdařbah. Jde o základní tápající pro-
PXL_20250520_094033866.jpg
====================
00065 19 V. 58 A tak postup poznání nezáleží v rozvíjení nějakých základních pevných principů či axiomat, nezáleží ani v rozvíjení systému, celistvým nýbrž ve střídání systémů. Každý systém je pokusem o postižení skutečnosti. Právě proto však nemůže žádný systém postihnout tuto skutečnost definitivně. Čim systematičtější a vnitřně skloubenější myšlení, tím více se vzdaluje plnosti reálného dění. V prvním období své myslitelské orientace hledal Kozák přilnavosti pravdu v maximu bytostné, pé přímo biologické akomodace, přizpůsobení našeho myšlení a vlastně celé naší žijící bytosti k běhu a cestám tohoto světa (EV 73). Vědomě se vzdával naděje, že bychom tak mohli nějak rázem, intuitivně obezřít veškerenstvo uchopením absolutní pravdy. V druhém období zkoumal Kozák nosnost exaktních "pravd", které jsou naprosto jisté, evidentní, protože s realitou nemají co dělat. Pokusil se tím směrem jít dále a vybudovat celou říši ideálných předmětů, říši ducha. A přece se v posledních letech opět vrací k svým prvotním posicím, byt v prohloubenější podobě. Přihlédněme blíže k některým jeho motivům. Aktivita 8. desinteres Živý organismus není jen podstatně jednotný, ale je aktivní, produktivní: není sám pouhým produktem, ale je současně tvar cem. Teprve aktivita vůbec umožňuje, aby se živá bytost nějak vztahovala ke světu kolem. Za nejelementárnější motorický výkon živého organismu považuje Kozák (spolu s Drieschem a Jenningsen) t.zv. pohyb nazdařbah. Jde o základní tápající pro-
====================
PXL_20250520_094042305.jpg
====================
00066 20 V 58 jev života, který se velmi hluboko v hierarchii tvorstva vyznačuje naprostou náhodností, t.j. nespecifičností, zatím co u všech tvorů, kteří jsou vzhledem ke svým motorickým orgánům specificky organisováni, najdeme náhodnost toliko relativní. Živá bytost si vytváří (fylogeneticky 1 ontogenena historické basi f. i o. ticky) akční systémy, jimiž se biologicky akomoduje, přizpůsobuje okolnímu světu. Vzrůstem specifičnosti re-akcí organismu se určitá sféra jeho aktivity "automatisuje" akční systém je svěřen kompetenci periferních orgánů, zatím co angažovanost orgánů vyšších je redukována. To však neznamená odumření vyšší aktivity, nýbrž naopak její uvolnění pro vyšší funkce. Nesmíme se mýlit o pravé povaze Kozákovy studie o ekonomisaci: nejdůležitější je pro něho aktivita, zatím co ekonomi sace je jen součástí služebné instrumentality, která je poskytuje předpokladem pronikavější aktivity. (Rozdíl od Macha etc.) To má bezprostřední důsledky pro Kozákovo pojetí pravdy. Aktivita myšlení je Kozákovi jen nápadným případem aktivity organismu vůbec. Myšlení je projev životní činnosti, myšlenky jsou biologické reakce. Proto nejsou ničím samostatným, sle jsou vázány na žijícího člověka jako na celek. Nejde tu jenom o závislost myšlení na organických funkcích, ale především o to, že jas vědomí není oflem duševních funkcí, tak jako vůbec myšlení není cílem samo sobě: cílem duševních funkci je fysický nebo intelektuálný čin. To se ukazuje i na tom, že podaří-li se člověku "ovládnout situaci",
PXL_20250520_094042305.jpg
====================
00066 20 V 58 jev života, který se velmi hluboko v hierarchii tvorstva vyznačuje naprostou náhodností, t.j. nespecifičností, zatím co u všech tvorů, kteří jsou vzhledem ke svým motorickým orgánům specificky organisováni, najdeme náhodnost toliko relativní. Živá bytost si vytváří (fylogeneticky 1 ontogenena historické basi f. i o. ticky) akční systémy, jimiž se biologicky akomoduje, přizpůsobuje okolnímu světu. Vzrůstem specifičnosti re-akcí organismu se určitá sféra jeho aktivity "automatisuje" akční systém je svěřen kompetenci periferních orgánů, zatím co angažovanost orgánů vyšších je redukována. To však neznamená odumření vyšší aktivity, nýbrž naopak její uvolnění pro vyšší funkce. Nesmíme se mýlit o pravé povaze Kozákovy studie o ekonomisaci: nejdůležitější je pro něho aktivita, zatím co ekonomi sace je jen součástí služebné instrumentality, která je poskytuje předpokladem pronikavější aktivity. (Rozdíl od Macha etc.) To má bezprostřední důsledky pro Kozákovo pojetí pravdy. Aktivita myšlení je Kozákovi jen nápadným případem aktivity organismu vůbec. Myšlení je projev životní činnosti, myšlenky jsou biologické reakce. Proto nejsou ničím samostatným, sle jsou vázány na žijícího člověka jako na celek. Nejde tu jenom o závislost myšlení na organických funkcích, ale především o to, že jas vědomí není oflem duševních funkcí, tak jako vůbec myšlení není cílem samo sobě: cílem duševních funkci je fysický nebo intelektuálný čin. To se ukazuje i na tom, že podaří-li se člověku "ovládnout situaci",
====================
PXL_20250520_094052713.jpg
====================
00067 20 V. 58 uvědomění znenáhla mizí. Při funkci ekonomisované uvědomění pozbývá zřetelnosti nebo mizí. Avšak tím, že ekonomisace umožňuje automatismy a virtuositu, uvolňuje zároveň hlavu pro tvorbu vyšších funkcí, což de facto znamená vzrůst možné činnosti. Jestliže se tedy ekonomisační změny vyznačují poklesem vědomí jako důsledkem přizpůsobení organismu, vyznačují se zároveň snahou uchovávati nejvyšší, vědomé sféry životních funkcí pro činnost vpravdě tvůrčí. Tím je zdůraz něn aktivní ráz veškerých duševních jevů: již pocit je aki nejprostší tivní reakcí, vnímání je aktem, aktivní synthesou, vjemy jsou výsledkem synthesy, nejen myšlení, ale již pouhá asociace je projeven životní činnosti a tvůrčí synthesy. Kořeny této myšlenkové aktivity jdou velmi hluboko: zkušenosti, o něž se opíráme, jsou často zcela nedohledné. Zdroje myšlenkové aktivity jsou založeny hloub než myšlení samo. Každého projevu života se účastní celý organismus; kad živý subjekt se vyznačuje aktivní, tvořivou a jednotící účastí při všech svých reakcích vůbec, a tedy i v myšlení. Proto zcela jasné odvození logických funkcí a jejich zákonité nutnosti obecné i biologické se lidstvu nezdaří nikdy. K tomu by musilo býti beze zbytku proniknuto veškeré tajemství živé bytosti a jejích reakcí, úloha to nekonečná, jíž se věda může jen postupně blížiti. Kozák ví, že naše ataty poznání, naše jistoty jsou jenom nejvyšším poschodím, pod nímž jsou nespočetné vrtavy, které nedostupují úrovně vědomí a nepronikají v ně bezprostředně. Dnes, kdy se vrací k těmto svým pů-
PXL_20250520_094052713.jpg
====================
00067 20 V. 58 uvědomění znenáhla mizí. Při funkci ekonomisované uvědomění pozbývá zřetelnosti nebo mizí. Avšak tím, že ekonomisace umožňuje automatismy a virtuositu, uvolňuje zároveň hlavu pro tvorbu vyšších funkcí, což de facto znamená vzrůst možné činnosti. Jestliže se tedy ekonomisační změny vyznačují poklesem vědomí jako důsledkem přizpůsobení organismu, vyznačují se zároveň snahou uchovávati nejvyšší, vědomé sféry životních funkcí pro činnost vpravdě tvůrčí. Tím je zdůraz něn aktivní ráz veškerých duševních jevů: již pocit je aki nejprostší tivní reakcí, vnímání je aktem, aktivní synthesou, vjemy jsou výsledkem synthesy, nejen myšlení, ale již pouhá asociace je projeven životní činnosti a tvůrčí synthesy. Kořeny této myšlenkové aktivity jdou velmi hluboko: zkušenosti, o něž se opíráme, jsou často zcela nedohledné. Zdroje myšlenkové aktivity jsou založeny hloub než myšlení samo. Každého projevu života se účastní celý organismus; kad živý subjekt se vyznačuje aktivní, tvořivou a jednotící účastí při všech svých reakcích vůbec, a tedy i v myšlení. Proto zcela jasné odvození logických funkcí a jejich zákonité nutnosti obecné i biologické se lidstvu nezdaří nikdy. K tomu by musilo býti beze zbytku proniknuto veškeré tajemství živé bytosti a jejích reakcí, úloha to nekonečná, jíž se věda může jen postupně blížiti. Kozák ví, že naše ataty poznání, naše jistoty jsou jenom nejvyšším poschodím, pod nímž jsou nespočetné vrtavy, které nedostupují úrovně vědomí a nepronikají v ně bezprostředně. Dnes, kdy se vrací k těmto svým pů-
====================
PXL_20250520_094100801.jpg
====================
00068 20 V 58 vodním názorům, mluví přeneseně o 'geologických" vrstvách, na nich teprve stojí naše poznání. Nejde jen o individuální historii subjektu, ale o nějak uchovávané zkušenosti nedohledné řady generací, ba celých vývojových etap. Na druhé straně však jde vývoj organických funkcí kupředu přes specialisaci akčních systémů, v myšlení pak přes vytvoření specifických intencí. Náhodnost úspěchu či neúspěchu reakce může být překonána jenom tam, kde je vybudován ý, specifický přesnější vztah k tomu, nač se reaguje. HarjannVšechno myškum reagování živých organismů se zakládá na schopnosti "to pick out essential qualitities; a stejně je tomu i v myšlení. Vzrůst specifičnosti myšlenkového zaměření znamená soustředění pozornosti, jehož druhou, integrující stránkou je desinteres. Zúžení pole interesu znamená v oblasti myšlení abstrakci. S počátku užívá Kozák termínu cirkumskripce, a takovou cirkumskripci vidí již na úrovni vněmové, potom představové a ovšem myšlenkové. V tom smyslu cirkumskripce resp. abstrakce pojmová je jen vyústěním cirkumskripce nižší úrovně. Tato cesta znamená schematisování a ochuzení; bez pojmů by však zavládla jen nepřehlednost, chaos. Pojmovým zpracováním je dosaženo přesnosti, jasnosti; avšak stupňováním abstrakce můžeme dojít k tomu, že některé mamy "nejčistší" pojmy nemají vůbec co dělat se skušeností resp. skutečností. Jak ven z tohoto dilematu ?
PXL_20250520_094100801.jpg
====================
00068 20 V 58 vodním názorům, mluví přeneseně o 'geologických" vrstvách, na nich teprve stojí naše poznání. Nejde jen o individuální historii subjektu, ale o nějak uchovávané zkušenosti nedohledné řady generací, ba celých vývojových etap. Na druhé straně však jde vývoj organických funkcí kupředu přes specialisaci akčních systémů, v myšlení pak přes vytvoření specifických intencí. Náhodnost úspěchu či neúspěchu reakce může být překonána jenom tam, kde je vybudován ý, specifický přesnější vztah k tomu, nač se reaguje. HarjannVšechno myškum reagování živých organismů se zakládá na schopnosti "to pick out essential qualitities; a stejně je tomu i v myšlení. Vzrůst specifičnosti myšlenkového zaměření znamená soustředění pozornosti, jehož druhou, integrující stránkou je desinteres. Zúžení pole interesu znamená v oblasti myšlení abstrakci. S počátku užívá Kozák termínu cirkumskripce, a takovou cirkumskripci vidí již na úrovni vněmové, potom představové a ovšem myšlenkové. V tom smyslu cirkumskripce resp. abstrakce pojmová je jen vyústěním cirkumskripce nižší úrovně. Tato cesta znamená schematisování a ochuzení; bez pojmů by však zavládla jen nepřehlednost, chaos. Pojmovým zpracováním je dosaženo přesnosti, jasnosti; avšak stupňováním abstrakce můžeme dojít k tomu, že některé mamy "nejčistší" pojmy nemají vůbec co dělat se skušeností resp. skutečností. Jak ven z tohoto dilematu ?
====================
PXL_20250520_094108725.jpg
====================
00069 20 V 58 Intence a míněné objekty Obrat Kozákova zájmu od genetické stránky poznání ke stránce logické nebyl po našem soudu způsoben vnějšími okolnostmi, ale byl dán samou podstatou jeho dřívějších posic. Vždyť i na biologické úrovni bylo na základě desinteresu dosaženo specifického vztahu k předmětu a takovou ekonomi sací byla aktivita organismu uvolněna k nové tvůrčí iniciativě. Zdaž tomu podobně není i v myšlení? Tápavě ohledáváme svým myšlenkovým aparátem problémy, pak zkusmo postavíme pojem, argument, pojetí, uspěšné logické strkuktury se zaběhají a myšlení postoupí dále, k novým, dosud nevyřešeným problémům. A tu se Kozákovi naskytla otázka: jestliže aktivita, autonomie, spontaneita myšlení je tak významnou skutečností, neukáže se nám pravá podstata myšlenkového zápasu o pravdu tam, kde je tato autonomie nejvyšší a kde je nejméně tlačena tvrdou realitou? Pomocí se zdálo pojetí Bolzanovo, Brentanovo, Husserlovo a jiných. Hlavní motiv byl však, jak jsme přesvědčeni, vlastní Kozákovu myšlení. Jeho důraz na skutečnost nového musel otvírat dveře otázce, zda si lidský duch nevytváří ve své spontánnosti autonomní svět, novou říši, říši ducha. Což jestliže je zákonitost přírody taková, že svět není hotov, nýbrž vskutku, se vyvíjí přirůstajícími skutečnostmi ? A nemohla by být říše ducha právě takovou novou skutečností? Je ovšem pravda, že Kozák na této cestě zabředl na mnoha místech do těžkých nesnází a rozporů. Můžeme říci, že to byla velká zkouška
PXL_20250520_094108725.jpg
====================
00069 20 V 58 Intence a míněné objekty Obrat Kozákova zájmu od genetické stránky poznání ke stránce logické nebyl po našem soudu způsoben vnějšími okolnostmi, ale byl dán samou podstatou jeho dřívějších posic. Vždyť i na biologické úrovni bylo na základě desinteresu dosaženo specifického vztahu k předmětu a takovou ekonomi sací byla aktivita organismu uvolněna k nové tvůrčí iniciativě. Zdaž tomu podobně není i v myšlení? Tápavě ohledáváme svým myšlenkovým aparátem problémy, pak zkusmo postavíme pojem, argument, pojetí, uspěšné logické strkuktury se zaběhají a myšlení postoupí dále, k novým, dosud nevyřešeným problémům. A tu se Kozákovi naskytla otázka: jestliže aktivita, autonomie, spontaneita myšlení je tak významnou skutečností, neukáže se nám pravá podstata myšlenkového zápasu o pravdu tam, kde je tato autonomie nejvyšší a kde je nejméně tlačena tvrdou realitou? Pomocí se zdálo pojetí Bolzanovo, Brentanovo, Husserlovo a jiných. Hlavní motiv byl však, jak jsme přesvědčeni, vlastní Kozákovu myšlení. Jeho důraz na skutečnost nového musel otvírat dveře otázce, zda si lidský duch nevytváří ve své spontánnosti autonomní svět, novou říši, říši ducha. Což jestliže je zákonitost přírody taková, že svět není hotov, nýbrž vskutku, se vyvíjí přirůstajícími skutečnostmi ? A nemohla by být říše ducha právě takovou novou skutečností? Je ovšem pravda, že Kozák na této cestě zabředl na mnoha místech do těžkých nesnází a rozporů. Můžeme říci, že to byla velká zkouška
====================
PXL_20250520_094117147.jpg
====================
00070 20 V 58 a také velký omyl. A přece bychom dnes chtěli máme vidět více úsilí o synthesu než o pouhý, by prohloubený návrat k počátečním posicím. Mnohé je viděno správně, avšak nedostatek ontologické perspektivy přispívá k skreslujícímu rázu celkového výkladu. 8 Kozák si uvědomil, že zůstaneme-li utoho, co je ve vědomí dáno bezprostředně, nedostaneme se z relativismu. Myslíme každý jinak pokaždé jinak. Naše myšlení má individuální zabarvení, které se opírá o měnivé subjektivní stavy myslícího jednotlivce, jež jsou u různých lidí různé a dokonce u téhož člověka při každém opakování probíhají se změnami neuvěřitelně rozmanitými. Proto zdůrazňuje, že duchovní akt znamená vykročení z této oblasti: to, co je míněno, nesplývá v jedno s pocity a představami, které individuum právě prožívá. Ostatně již dříve ukazuje Kozák na problém logického významu povýšeného nad všechnu nahodilost proměnlivosti našeho myšlení. Cesta duchovní intence vede od smyslového a názorného k nadsmyslovému a nenázornému a tím se hranice ého mezi nepoznaným a poznaným posunují vždy dále. žádný člověoval ka si nemůžeme představit současně jako dítě, ve zralém větakto ku a v starobě; můžeme jej však mínit, když mluvíme o jeho celém životě. Podobně je v každém reálném objektu uloženo více, nežli kdy pozná která lidská bytost nebo lidský kolekmůže tiv. I když však nie reálného nemůže být plně poznáno, být plně míněno.
PXL_20250520_094117147.jpg
====================
00070 20 V 58 a také velký omyl. A přece bychom dnes chtěli máme vidět více úsilí o synthesu než o pouhý, by prohloubený návrat k počátečním posicím. Mnohé je viděno správně, avšak nedostatek ontologické perspektivy přispívá k skreslujícímu rázu celkového výkladu. 8 Kozák si uvědomil, že zůstaneme-li utoho, co je ve vědomí dáno bezprostředně, nedostaneme se z relativismu. Myslíme každý jinak pokaždé jinak. Naše myšlení má individuální zabarvení, které se opírá o měnivé subjektivní stavy myslícího jednotlivce, jež jsou u různých lidí různé a dokonce u téhož člověka při každém opakování probíhají se změnami neuvěřitelně rozmanitými. Proto zdůrazňuje, že duchovní akt znamená vykročení z této oblasti: to, co je míněno, nesplývá v jedno s pocity a představami, které individuum právě prožívá. Ostatně již dříve ukazuje Kozák na problém logického významu povýšeného nad všechnu nahodilost proměnlivosti našeho myšlení. Cesta duchovní intence vede od smyslového a názorného k nadsmyslovému a nenázornému a tím se hranice ého mezi nepoznaným a poznaným posunují vždy dále. žádný člověoval ka si nemůžeme představit současně jako dítě, ve zralém větakto ku a v starobě; můžeme jej však mínit, když mluvíme o jeho celém životě. Podobně je v každém reálném objektu uloženo více, nežli kdy pozná která lidská bytost nebo lidský kolekmůže tiv. I když však nie reálného nemůže být plně poznáno, být plně míněno.
====================
PXL_20250520_094129534.jpg
====================
00071 20 V 58 Kozák je v této době přesvědčen, že bez pevně ohraničených a fixovaných objektů není vědeckého a logického myšlení; bez nich nelze usilovati o platné poznání. Protože však určitost a totožnost objektů jest možna jen ve sféře míněného (jak dokládá ku př. matematika), je zřejmé, že objekty, když jsou jednou odloučeny od toku duševních prožitků, nepatří k tomuto proudu vědomí, nýbrž tvoří říši noeticky transcendentní, říši ducha. Presentní prožitky nám neposkytují dostatečnou záruku pro ono zaostření logické a vědecké, jehož je třeba k platnému poznání. To jest možné jen tam, kde naše objekty se staly již duchovními, t.j. kde jsou od přítomného prožívání čistotně odděleny. Jinak nastává nebezpečí neurčitosti. Ale tam, kde jsme nějaký obej tk myšlení pečlivě očistili od jakékoliv spojitosti s realitou, můžeme doufati, že jej poznáme plně. Nebot pak jest to předmět myšlením vytvořený, nikoli myšlení a poznání uložený. Všechny duchovní objekty ovšem nejsou takto subjektivní, nezávazné, beze vztahu ke skutečnosti. Právě na tomto místě se však především ukazuje jako celé Kozákovo pojetí intencionálných objektů slepá ulička. Konce konců nám jde vždycky o realitu; jestliže chceme m požadavku vysoké určitosti a exaktnosti obětovat vztah ke skutečnosti, pak to je cena tak vysoká, že už nám nezbude v rukou téměř nic. -A pokud přece jenom chceme zachovat nějaký vztah míněných předmětů k reálnému universu, jsme tam, kde jsme byli na počátku: co činí míněný předmět representantem skutečného předmětu ? Čím je dán vztah našeho poznání k po-
PXL_20250520_094129534.jpg
====================
00071 20 V 58 Kozák je v této době přesvědčen, že bez pevně ohraničených a fixovaných objektů není vědeckého a logického myšlení; bez nich nelze usilovati o platné poznání. Protože však určitost a totožnost objektů jest možna jen ve sféře míněného (jak dokládá ku př. matematika), je zřejmé, že objekty, když jsou jednou odloučeny od toku duševních prožitků, nepatří k tomuto proudu vědomí, nýbrž tvoří říši noeticky transcendentní, říši ducha. Presentní prožitky nám neposkytují dostatečnou záruku pro ono zaostření logické a vědecké, jehož je třeba k platnému poznání. To jest možné jen tam, kde naše objekty se staly již duchovními, t.j. kde jsou od přítomného prožívání čistotně odděleny. Jinak nastává nebezpečí neurčitosti. Ale tam, kde jsme nějaký obej tk myšlení pečlivě očistili od jakékoliv spojitosti s realitou, můžeme doufati, že jej poznáme plně. Nebot pak jest to předmět myšlením vytvořený, nikoli myšlení a poznání uložený. Všechny duchovní objekty ovšem nejsou takto subjektivní, nezávazné, beze vztahu ke skutečnosti. Právě na tomto místě se však především ukazuje jako celé Kozákovo pojetí intencionálných objektů slepá ulička. Konce konců nám jde vždycky o realitu; jestliže chceme m požadavku vysoké určitosti a exaktnosti obětovat vztah ke skutečnosti, pak to je cena tak vysoká, že už nám nezbude v rukou téměř nic. -A pokud přece jenom chceme zachovat nějaký vztah míněných předmětů k reálnému universu, jsme tam, kde jsme byli na počátku: co činí míněný předmět representantem skutečného předmětu ? Čím je dán vztah našeho poznání k po-
====================
PXL_20250520_094139032.jpg
====================
Enávanému světu ? 00072 20 V 58 Pravda vda a metafy sický řád V Kozákově myšlení má dost důležité místo pojem řádu resp. sákonitosti, jež mají smysl či které jsou vyšším smyslem, mravní zákonitostí světa. Přesný význam tohoto pojmu s časem kolísá; nicméně to, podstatné, co v něm vždy najdeme, jám ho dovoluje vyslovit mínění, že skutečné řešení nesnází Kozákova pojetí pravdy bude možno dojít na cestě podrobného zkoumání vztahu mezi tímto metafy sickým řádem a pravdou. ému těší ovu Dnes, kdy má ontologická problematika opět veškerý Kozákův mu zájem, jsou pro to předpoklady obzvláště příznivé. Pokusíme se tuto věc objasnit blíže. Když Kozák odmítal isolované pravdy a podtrhoval význam nutně systému, o nějž se každá pravda opírá, chtěl zároveň, aby ani celý systém nevisel ve vzduchu, ale měl kořeny pevně zapuštěné v přímé zkušenosti smyslové. Tím měla být ukázána nutná orientace každé pravdy směrem k realitě. Ale současně prohlašoval Kozák, že každá pravda, všechen význam našich pojmů jest kouskem napodobené zákonitosti, kouskem intelektuálného charakteru v lidském žití, jenž se zrodil pod vlivem tohoto řádu, ale totožný s ním není a nebude. Řád ten že nás nedovratně vede, ale nesmí být ztotožněn s žádnou lidskou funkcí. Není ovšem jednoduché rozhodnout, co měl přesně Kozák na mysli, když takto mluvil o Rádu; na tomto
PXL_20250520_094139032.jpg
====================
Enávanému světu ? 00072 20 V 58 Pravda vda a metafy sický řád V Kozákově myšlení má dost důležité místo pojem řádu resp. sákonitosti, jež mají smysl či které jsou vyšším smyslem, mravní zákonitostí světa. Přesný význam tohoto pojmu s časem kolísá; nicméně to, podstatné, co v něm vždy najdeme, jám ho dovoluje vyslovit mínění, že skutečné řešení nesnází Kozákova pojetí pravdy bude možno dojít na cestě podrobného zkoumání vztahu mezi tímto metafy sickým řádem a pravdou. ému těší ovu Dnes, kdy má ontologická problematika opět veškerý Kozákův mu zájem, jsou pro to předpoklady obzvláště příznivé. Pokusíme se tuto věc objasnit blíže. Když Kozák odmítal isolované pravdy a podtrhoval význam nutně systému, o nějž se každá pravda opírá, chtěl zároveň, aby ani celý systém nevisel ve vzduchu, ale měl kořeny pevně zapuštěné v přímé zkušenosti smyslové. Tím měla být ukázána nutná orientace každé pravdy směrem k realitě. Ale současně prohlašoval Kozák, že každá pravda, všechen význam našich pojmů jest kouskem napodobené zákonitosti, kouskem intelektuálného charakteru v lidském žití, jenž se zrodil pod vlivem tohoto řádu, ale totožný s ním není a nebude. Řád ten že nás nedovratně vede, ale nesmí být ztotožněn s žádnou lidskou funkcí. Není ovšem jednoduché rozhodnout, co měl přesně Kozák na mysli, když takto mluvil o Rádu; na tomto
====================
PXL_20250520_094147356.jpg
====================
00073 20 V 58 místě nemůžeme rozvádět důvody, které nás vedou k přesvěd čení, že Kozákovi nešlo o nějakou vesmírnou zákonitost, kterou lze konstatovati jenom tam, kde se něco opakuje a kde methodicky přehlížíme plnost individuální až jedinečné skutečnosti. Kozák mluví o zákonitosti mravní, nebo lépe o takové, že jejím lidským důsledkem jsou mravní normy etikovy. se dá Z této zákonitost im odvoditi vše normativní i se svými charakteristickými vztahy k subjektům; tatp zákonitost má vedle rysů, které podrobně zkoumají přírodní vědy, také rysy, jež plodí normy specificky mravní nebo estetické. Tato jednotná zákonitost všeho obecného dění zůstává posledním neredukovatelným a nevysvětlitelným faktem. Jako jest charakterní projev prostředkem osobnosti, tak jest zákonitý projev prostředkem Prozřetelnosti. Uznání této zákonitosti znamená Kozákovi tolik co uznání smyslu, a to vyššího smyslu světa, Jest ku podivu, že Kozák uváděl onen metafy sický řád, onu normativní zákonitost do vztahu k mravnosti i k estetice, ale že docela pominul možnou hlubokou souvislost jejich s poznáním a s pravdou. A tu je právě místo, na něž bychom chtěli navázat a které bychom chtěli doplnit perspektivou. příštích úkolů. novou Pravda je jistě pravdou o věcech. Ale poznání pravdy, která by nedala lidem víc než odhalení věcí a věcných vztahů, by nebylo leč zotročením, ujařmením člověka. Člověk však hledá
PXL_20250520_094147356.jpg
====================
00073 20 V 58 místě nemůžeme rozvádět důvody, které nás vedou k přesvěd čení, že Kozákovi nešlo o nějakou vesmírnou zákonitost, kterou lze konstatovati jenom tam, kde se něco opakuje a kde methodicky přehlížíme plnost individuální až jedinečné skutečnosti. Kozák mluví o zákonitosti mravní, nebo lépe o takové, že jejím lidským důsledkem jsou mravní normy etikovy. se dá Z této zákonitost im odvoditi vše normativní i se svými charakteristickými vztahy k subjektům; tatp zákonitost má vedle rysů, které podrobně zkoumají přírodní vědy, také rysy, jež plodí normy specificky mravní nebo estetické. Tato jednotná zákonitost všeho obecného dění zůstává posledním neredukovatelným a nevysvětlitelným faktem. Jako jest charakterní projev prostředkem osobnosti, tak jest zákonitý projev prostředkem Prozřetelnosti. Uznání této zákonitosti znamená Kozákovi tolik co uznání smyslu, a to vyššího smyslu světa, Jest ku podivu, že Kozák uváděl onen metafy sický řád, onu normativní zákonitost do vztahu k mravnosti i k estetice, ale že docela pominul možnou hlubokou souvislost jejich s poznáním a s pravdou. A tu je právě místo, na něž bychom chtěli navázat a které bychom chtěli doplnit perspektivou. příštích úkolů. novou Pravda je jistě pravdou o věcech. Ale poznání pravdy, která by nedala lidem víc než odhalení věcí a věcných vztahů, by nebylo leč zotročením, ujařmením člověka. Člověk však hledá
====================
PXL_20250520_094156867.jpg
====================
00074 20 V 58 pravdu, protože věří a doufá, že tak najde vysvobození & pout věcnosti a že se mu tak otevře cesta lidská, po níž by mohl jít jako člověk. To není výmysl ani pouhé zbožné přání; zkušenost nás naučila, že pravda opravdu takto vysvobozuje. Pravda není předpokladem řešení tíživé situace, ale je sama jejím řešením. Pravda je současně práva věcem a současně člověku, jemuž ukazuje způsob, jak věci zvládnout a ovládnout. Pravda není pouhým konstatováním skutečnosti, ale je v podstatném vztahu k člověku. Člověk víc než kterákoliv jiná bytost, jiný subjekt je určen pravdou. Kdy by cena definic nebyla tak všeobecně problematická, pak by se vztah k pravdě musel stát základním určením v definici člověka. Člověk nemá vlastní skutečnosti beze všeho vztahu k pravdě, bez zamíření, bez zacílenosti k ní. Jestliže pravda míří k věcem, tedy přes člověka a jeho prostřednictvím: ukazuje člověku pravou a věcí v napětí tekutečným, tvár daným, a vybízí jej k činu, k aktivitě, k práci, k nápravě věcí. Pravda mamamá pak není úhrnem jednotlivých pravd, jak má za to Kozák, ale je jejich základem, zdrojem a mírou. Když usilujeme o poznání věcí, jde nám o postižení jejich pravé povahy a tedy o postižení pravdy o jejich povaze. Toto naše postižení může být všelijak nepřesné, relativní i zkomolené, ale přece nějak postihujeme to, co tu jest, co platí, co je jisté. Chceme vidět věci tak, jak opravdu
PXL_20250520_094156867.jpg
====================
00074 20 V 58 pravdu, protože věří a doufá, že tak najde vysvobození & pout věcnosti a že se mu tak otevře cesta lidská, po níž by mohl jít jako člověk. To není výmysl ani pouhé zbožné přání; zkušenost nás naučila, že pravda opravdu takto vysvobozuje. Pravda není předpokladem řešení tíživé situace, ale je sama jejím řešením. Pravda je současně práva věcem a současně člověku, jemuž ukazuje způsob, jak věci zvládnout a ovládnout. Pravda není pouhým konstatováním skutečnosti, ale je v podstatném vztahu k člověku. Člověk víc než kterákoliv jiná bytost, jiný subjekt je určen pravdou. Kdy by cena definic nebyla tak všeobecně problematická, pak by se vztah k pravdě musel stát základním určením v definici člověka. Člověk nemá vlastní skutečnosti beze všeho vztahu k pravdě, bez zamíření, bez zacílenosti k ní. Jestliže pravda míří k věcem, tedy přes člověka a jeho prostřednictvím: ukazuje člověku pravou a věcí v napětí tekutečným, tvár daným, a vybízí jej k činu, k aktivitě, k práci, k nápravě věcí. Pravda mamamá pak není úhrnem jednotlivých pravd, jak má za to Kozák, ale je jejich základem, zdrojem a mírou. Když usilujeme o poznání věcí, jde nám o postižení jejich pravé povahy a tedy o postižení pravdy o jejich povaze. Toto naše postižení může být všelijak nepřesné, relativní i zkomolené, ale přece nějak postihujeme to, co tu jest, co platí, co je jisté. Chceme vidět věci tak, jak opravdu
====================
PXL_20250520_094203856.jpg
====================
00075 20 V 58 vypadají ve svtle pravdy. Pravda jest jakoby orientovaný prostor, pole, které má své nahoře a dole a kde záleží na perspektivě, máme-li ndojít pravého poznání. Tím je ovšem problém jenom nadhozen. Myšlenka volá po důkladnějším zpracování. Nicméně mám za to, že tato cesta nejen není vyloučena, ale že je zvláště přístupná právě z nových kozákovských posic. Jsem přesvědčen, že bude stát za to jít tímto směrem.
PXL_20250520_094203856.jpg
====================
00075 20 V 58 vypadají ve svtle pravdy. Pravda jest jakoby orientovaný prostor, pole, které má své nahoře a dole a kde záleží na perspektivě, máme-li ndojít pravého poznání. Tím je ovšem problém jenom nadhozen. Myšlenka volá po důkladnějším zpracování. Nicméně mám za to, že tato cesta nejen není vyloučena, ale že je zvláště přístupná právě z nových kozákovských posic. Jsem přesvědčen, že bude stát za to jít tímto směrem.
====================
PXL_20250520_094210820.jpg
====================
Profesor J. B. Kozák 00076 20 V 58 se 4. srpna dožije sedmdesáti let v plné svěžesti a síle, a také v plné práci. Narodil se v Čáslavi ve fim známé farářské rodině, dokončil studia bohosloví, v němž vycházel z 11berální školy, nějaký čas působil jako duchovní, potom a vnitřníhh důvodí tuto dráhu opustil a po celý další život účtoval s náboženskou tradicí rodinnou a církevní. Křesťanstvím mit byl hluboce zasažen a nikdy nepřestaly křesťanské motivy svou pozdějším váhu v jeho dlaším myšlení. Usilovně se snažil o objektivnost a vědeckost a přesto, že vyšel z Masaryka, nejednou se silně přiblížil positivistickému táboru. Upřímně se snažil o inteligentní sekulárnosti myšlenkovou, a přede hleděl vyšetřit, zda je náboženství možné vědecky, zda může být Bůh vědeckou hypotesou. Pracoval také politicky, ale jeho hlavní význam hlavně přednáškové je v intensivní veřejné práci, která právem byla nazvána bualoholetý ditelskou. Jako universitní učitel vychoval celé generace studentů. Náleží mezi přední české filosofy z doby mezi dvěma válkami, po návratu z válečné emigrace nepřetržitě přednáší na Karlově universitě logiku, noetiku a dějiny filosofie. V první době Pozoruhodné jsou jeho práce etické. Byl přispěvatelem do Křesťanské revue. Nedovedu si představit Kozákovo postavení ve filosofii leč v největší blízkosti k posicím Rádlovým a Hromádkovým; a přece mezi nimi častog docházelo k střetnutí. Kozákova osobnost myslitelská dosud čeká na zvážení. Redakce
PXL_20250520_094210820.jpg
====================
Profesor J. B. Kozák 00076 20 V 58 se 4. srpna dožije sedmdesáti let v plné svěžesti a síle, a také v plné práci. Narodil se v Čáslavi ve fim známé farářské rodině, dokončil studia bohosloví, v němž vycházel z 11berální školy, nějaký čas působil jako duchovní, potom a vnitřníhh důvodí tuto dráhu opustil a po celý další život účtoval s náboženskou tradicí rodinnou a církevní. Křesťanstvím mit byl hluboce zasažen a nikdy nepřestaly křesťanské motivy svou pozdějším váhu v jeho dlaším myšlení. Usilovně se snažil o objektivnost a vědeckost a přesto, že vyšel z Masaryka, nejednou se silně přiblížil positivistickému táboru. Upřímně se snažil o inteligentní sekulárnosti myšlenkovou, a přede hleděl vyšetřit, zda je náboženství možné vědecky, zda může být Bůh vědeckou hypotesou. Pracoval také politicky, ale jeho hlavní význam hlavně přednáškové je v intensivní veřejné práci, která právem byla nazvána bualoholetý ditelskou. Jako universitní učitel vychoval celé generace studentů. Náleží mezi přední české filosofy z doby mezi dvěma válkami, po návratu z válečné emigrace nepřetržitě přednáší na Karlově universitě logiku, noetiku a dějiny filosofie. V první době Pozoruhodné jsou jeho práce etické. Byl přispěvatelem do Křesťanské revue. Nedovedu si představit Kozákovo postavení ve filosofii leč v největší blízkosti k posicím Rádlovým a Hromádkovým; a přece mezi nimi častog docházelo k střetnutí. Kozákova osobnost myslitelská dosud čeká na zvážení. Redakce
====================
PXL_20250520_094217385.jpg
====================
00077 20 V 58 věnuje podstatný obsah číala několika příspěvkům napsaným na počest Jana Blahoslava Kozáka.
PXL_20250520_094217385.jpg
====================
00077 20 V 58 věnuje podstatný obsah číala několika příspěvkům napsaným na počest Jana Blahoslava Kozáka.