Možná bych měl, Mileno, aspoň stručně vysvětlit, proč jsou tak důležité ty „granty“ (když píšeš, že „nerozumíš těm novodobým kouzlům“). Jistou chybou bývalého
prezidenta míněn Václav Havel (1936–2011)
, ale obrovskou chybou poslanců bylo, že nejen dopustili, ale aktivně přispěli k tomu, že máme příliš mnoho „univerzit“ (a dokonce i takových, které se tak jen jmenují, ale žádnými univerzitami nejen nejsou, ale ani být nechtějí, protože nevědí pořádně, co to je – a v tom bohužel nejsou v Evropě výjimkou), a to aniž bychom byli v důsledku nedostatku kvalitních učitelů schopni – byť pomalu – náležitě zvedat jejich úroveň. Zároveň se ukázalo, že společnost na to nemá dost peněz, jak aspoň stále opakují nejen ministři a vlády, ale také zákonodárné sbory. A tak došlo k uskutečnění následujícího projektu: z peněz, které byly od počátku vyčleněny pro vysoké školy všeho druhu (včetně technik, které se ovšem také někdy přejmenovaly na „univerzity“, např. v Liberci, ale i v Brně, pokud se nemýlím), se vydělila značná část, a ta byla přidělena k obstarávání Grantovým komisím (byl jsem na začátku členem ústřední komise GAČRu, ale stále jsem remcal, takže když jsem na několik měsíců odjel do Berlína, musel jsem rezignovat, a pak už o mne nikdo nestál, když jsem se vrátil – ale dobře vím, jak to tenkrát chodilo, a od té doby to je v některých směrech stále horší). V důsledku toho se základní plat vysokoškolských učitelů snížil, ale každému se jakoby „nabízela“ možnost vymyslet si nějaké projekty vlastní práce, požádat o grant (tj. podat návrh na jeho schválení, a to je spojeno se značnou administrativní zatěží, takže u každého většího grantu je zapotřebí mít „odborníka-manažéra“, který si osvojí všechny kličky a háčky atd. už při jeho přípravě), a pokud je grant schválen (a to je ovšem velká příležitost k „přítelíčkování“), je součástí jeho finančního plánu také jakási forma „odměny“ pro všechny řešitele grantu (a pro jejich studijní cesty, pro nákup přístrojů a jiného zařízení, knih atd. atd.). Takže když byl – jak píšeš – schválen určitý grant „muzikologické“ povahy, a hlavní řešitel byl ochoten vzít H. mezi spoluřešitele, tak to je pro něho vrabec v hrsti, zatímco Rádl je holub na střeše. Nic o tom blíže nevím, ale je to obecně způsob, jak pomocí a prostřednictvím grantových agentur a komisí může vláda jako exekutiva, ale i poslanci, a jejich prostřednictvím politické strany (resp. jejich „bossové“), ovlivňovat, v jakých oborech se bude bádat a jaké budou přiškrceny, když ne likvidovány (a tak se může třeba zřídit „historický ústav“, který má „politické zadání – snad netřeba jmenovat). Všem oborům se zároveň stále víc doporučuje, aby pracovaly nejen na grantech státních, ale aby uzavíraly smlouvy s firmami a tak si přivydělávaly. Technické a přírodovědecké obory na tom jsou lépe, pokud se nechají zlákat pro „aplikace“; společenské vědy na tom jsou hůř, ale i mezi nimi jsou rozdíly, zejména pokud je o ně zájem u výrobních podniků a vůbec mezi lidmi. A ovšem pokud je k dispozici zájem politický (a ochota příslušných oborů se ideologicky zalíbit), nějaké peníze se vždycky sehnat podaří. Základní výzkum by tím byl ovšem velmi bit – a proto tu jsou k dispozici granty mezinárodní a nadnárodní; ve Spojených státech to rozpoznali už dávno a mají s tím rozsáhlé zkušenosti přinejmenším z doby poslední velké války (výsledkem bylo svržení dvou atomových bomb na Japonce a tím zkrácení války na Dálném Východě; a základem byl ovšem jaderný výzkum- zkrácení války byla ta praktická „výhoda“.) Dnes vidí každý, jaké obrovské výhody plynou z posílání raket do tzv. „Vesmíru“, ovšem většinou jen „nejbližšího“ – máme všichni počítače, protože „státní“ objednávkou byly miniaturizace všech možných přístrojů. (Někteří „nepřizpůsobiví“ na nich odmítají pracovat, jak je známo.) O perspektivách zmíněného vývoje, když to tak půjde dál, se většinou zmiňují jen scifi autoři.