Vzpomínky a sebereflexe | Bilancování

Vážená paní profesorko.

musím přiznat, že mne Váš dopis k mým narozeninám oslovil docela zvláštním způsobem. Nebyl mi jen osobně milý (to je pro mne každý Váš dopis, i když jde třebas o nějaký spor), ale postavil mne na místo, kde se tak říkajíc necítím zcela svůj. Ty padesátiny nejsou ničím radostným a já bych je raději zamluvil. Člověk si nějak ostřeji uvědomuje, že toho už moc nepořídí (nejenom z vnějších příčin, i když asi především pro ně). Kdysi jsem pokusně provedl rozlišení mezi vírou a mezi nadějí: víra je – rádlovsky řečeno – nakloněnost k činu, aktivní napření k výkonu, k dosažení, k uchvácení čeho (viz Pavel); ale jsou situace, kdy už je zřejmé, že to na mně nezáleží, že už víc nemohu, že nemám dost sil nebo možností. A tu se ve mně zvedá naděje: i když já sám už nemohu, přece to půjde dál, najde se někdo jiný – a hlavně tomu je garantován smysl, má to dobrý směr, má to zaslíbení, je to vposledu v dobrých (totiž božích) rukou. Jedno i druhé však je jednoznačně orientováno do budoucnosti. Byl jsem nakloněn nedbat příliš přítomnosti; a právě tam, do této přítomnosti mne vrhá Váš dopis. Píšete, že jsem (ostatně jako moji druzi) od chlapeckých let nepoznal nic než boj, který se lety stupňuje a který se stal vlastně esencí mého života. Nikdy jsem si to tak ostře neuvědomoval; ale teď vidím, že máte pravdu. Zmiňujete Bonhoefferův povzdech o životě otců, který mohl vést k ucelenému dozrálému dílu, zatímco život jeho vlastní generace zůstane jen torzem. A uvědomil jsem si ihned, že i tady máte pravdu. V mém případě nelze snad ani o torzu vážně mluvit. Jde spíš jen o náznaky a rozběhy. V padesáti nemám, čím bych se mohl vykázat (kromě pár článků). Očekáváte, že takovýto život zůstane i nadále mým údělem – a zase máte nejspíš pravdu. Nemělo by smysl si namlouvat, že budu mít ještě možnost něco dohnat a „to hlavní“ teprve vytvořit. Můj život už opravdu nejspíš nebude a ani nemůže být jiný, než byl dosud. A proto je možno jej už nyní posoudit vcelku. Váš soud je velmi laskavý, plný ocenění, kterého si ani nezasloužím, jak se mi zdá. Sám se vidím ve světle mnohem nepříznivějšim, protože kritičtějším. To by bylo ostatně v pořádku. Ale Vaše hodnocení mne přivedlo na jinou cestu uvažování, na jinou jeho rovinu. Náhle jsem si uvědomil, že jedinou otázkou není, co jsme udělali, ba že to ani není ta hlavní, rozhodující otázka. Tím rozhodujícím je spíš, čím jsme (včetně toho, čím jsme byli a čím nadále budeme). Nikdy jsem tímto směrem neuvažoval a dodnes nejsem schopen tento typ tázání plně vintegrovat do způsobu svého myšlení. Ale jsem toho nyní tak pln, že před několika dny ve velmi vážném rozhovoru s Jakubem jsem se pokusil toto pro mne nové hledisko vehementně uplatnit. Ve sporu si člověk všechno uvědomuje daleko plastičtěji a ostřeji a také dělá ty největší kroky vpřed (pak si musí dát tu práci a rekonstruovat celý přesun i v detailech). A tak se pokouším dívat se na sebe i na lidi kolem sebe jakoby novýma očima.

A jak se tak rozhlížím, vidím na jednom z nejvýraznějších míst právě Vás. Vaše intelektuální schopnosti mi vždycky imponovaly, i když jsem mnohdy nesouhlasil a svůj nesouhlas – jak si pamatujete – také nejednou vyjádřil. Ještě před devíti lety jsem se pokoušel o to, aby jeden z Vašich hlavních textů spatřil světlo světa. A teď vidím, že jsem to viděl všechno špatně, že jsem zkrátka neviděl to nejhlavnější, i když jsem životně na to spoléhal a i když jsem prakticky s tím počítal: totiž že Vy jste pro mne i pro všechny mé přátele byla na prvním místě tím, kým jste, a nikoliv tím, co jste napsala, udělala, vytvořila. Ještě nedávno jsem uvažoval – docela po staru – o svých intelektuálních, filosofických učitelích. Teprve dnes se mi začínají vyjasňovat ve svém skutečném významu osobnosti, které ovlivnily ne pouze to, jak myslím a jak vidím svět a všechny skutečnosti, ale především to, jak na tom světě stojím a čím jsem. Že to není vždycky valné, je ovšem má chyba; ale že to vůbec nějaká měřítka snese, to vše jsem přijal. A přijal jsem to ne od intelektuálně pronikavých lidi, nýbrž především od osobností, jako jste Vy, tj. od osobností, jejichž intelektuální pronikavost byla jenom doplňkem, složkou jejich ek sistence, totiž jejich vyčnívání se sebe, přesahování sebe a své situovanosti. Byl bych rád, kdybych mohl alespoň zčásti a třeba pro menší o okruh lidí znamenat to, čím jste byla pro mne a pro všechny nás právě Vy.

Nedovedu si představit míru úzkosti a bolesti svých rodičů, kdyby se dočkali těchto posledních let; a já jsem přece jejich dítě. Kde bych vzal tu tvrdošíjnost a schopnost čelit nepřízni, kdybych neměl příklady, jako jste Vy? Jak bych si mohl stěžovat na svůj úděl, když mi – zatím – nebylo souzeno ani se dostat do nacistického vězení nebo koncentráku, ani do stalinského lágru, ani na dlouhé roky do vězení ryze socialistického? Díky Vám a Vám podobným osobnostem nebereme svůj život jako nepodařený, jako neštěstí, jako debakl, ale jako přese všechno smysluplný, neboť i břemeno, které musíme nést (a které neneseme proti své vůli), má smysl: neseme je za jiné a pro jiné, neseme je zejména proto, aby nepřitisklo až docela k zemi naše děti a vnuky. Nevím, zda by tomu byli schopni rozumět mí rodiče; nevím ani, zda bychom tomu byli schopni rozumět my sami bez Vás a Vám podobných. Byl jsem si toho ostatně dobře vědom i dříve, ale dnes to vidím ještě lépe.

Nejsem nadšen tím, čím jsem byl v dosavadních svých padesáti letech ani co jsem za tu dobu udělal. Ale že to nedopadlo ještě mnohem hůř, za to bych chtěl při této příležitosti vzdát svůj upřímný dík zvláště Vám.

Děkuji Vám, milá paní profesorko, za Váš přátelský, snad až příliš laskavý dopis; ale hlavně Vám děkuji za to, že jste, kdo jste. A možná, že se ani vlastně neobracím na správnou adresu. Za Vás, za opětovná setkávání s Vámi, za Vaše přátelství děkuji tomu, který z Vás udělal svého posla.

Váš

Ladislav

Také já si myslím, že jsem měl „při vší smůle taky dost štěstí“. Chtěl bych to doložit několika příklady. Stále silněji cítím, že bych na univerzitě celý život nevydržel, i kdyby bývalo nedošlo k „Únoru“ a kdybych se na ni po skončení studií dostal a „vnějšně“ udržel. Samo intelektuálské ovzduší, kterému naprosto chybí jakékoli (skutečné, ne formální) džentlmenství, je mi neobyčejně proti mysli (a to za okolností, kdy si vlastně nemohu na nic konkrétního stěžovat, poněvadž mi od listopadu 1989 všechno šlo a jde bez překážek). Dlouho jsem považoval za svůj velký hendikep to, že jsem neměl učitele, u kterého bych se mohl filosofickému řemeslu vyučit jako pomocný a pak řádný asistent, u kterého bych připravoval svou habilitační tezi a jehož filosofická orientace by mi na celý život byla oporou, i když bych se vyvíjel třeba jiným směrem. (Toto „štěstí“ měl ostatně u nás jen málokdo, zejména v humanitních oborech.) Dnes mám vážné pochyby o pozitivním významu takového „štěstí“ v době, která nemá skutečných učitelů – mistrů a kdy každý musí experimentovat na vlastní pěst (což zase nemůže ten, kdo vyrůstá pod patronací a eventuelně nepříjemným, svazujícím dohledem velkého učitele). Už dlouho si uvědomuji, že jsem mohl dostudovat asi především proto, že jsem dostal encefalitidu a vymizel jsem co by provokatér z dohledu a vůbec obzoru svých komunistických a svazáckých kolegů – studentů. (Ovšem také zásluhou Svobody a Riegra, kteří mé vyhození dvakrát zablokovali ve vědecké radě, jak mi už tenkrát v obou případech řekl Frinta). Když mne adresně kritizoval Koucký na jednom valném shromáždění Akademie (a byl to vlastně útok na Kosíka, to vím), udělal mi reklamu. Když se mne nikdo nesnažil „získat“, ale prostě mne vyhodili z Akademie, bylo to zase štěstí, protože jsem se nemusel rozhodovat. A aby to bylo zpečetěno, abych si to snad nerozmyslel, byl jsem „šťastně“ zavřen a odsouzen a kolem Charty 77 jsem se nemusel zase rozhodovat, protože jsem neměl co ztratit, leda svou „dobrou pověst“ (a vnitřní integritu). A tak bych mohl pokračovat (a někdy to snad sepíšu, aby to nevypadalo jen jako přiblblé upravování skutečnosti ve smyslu „všechno zlé bylo k něčemu dobré“, i když to zase tak nesmyslná myšlenka není nebo nemusí být, není-li to vulgarizováno).

Zároveň si ovšem uvědomuji, že na té životní cestě byly také oběti. A teď nemyslím ty, které jsem musel přinést a přinesl já sám, nýbrž zejména ty, které dopadaly na jiné lidi, především na ty nejbližši. Nemusíme chodit až k holokaustu – malé „holokausty“ jsou stále a všude kolem nás. Hedě jsem připravil život sice snad dost zajímavý, ale rozhodně ne klidný – a také jsem jí znemožnil spoustu příležitostí k „seberealizaci“, kterou jsem (a ještě tak divným způsobem) uzurpoval pro sebe. Ještě hůř jsem se se svým „dost šťastným“ životním během zapsal do života svých dcer. To jsou ty nejbližší. A hned potom přicházejí na řadu ti nejblíže blízcí lidé další. Tak například jsem svým působením a příkladem přivedl některé přátele do průšvihů, do nichž by se beze mne asi nedostali. (Nejde jen o referát ke Koreji, takových případů bylo mnohem, mnohem víc.) Já jsem na svůj života běh byl dobře připraven svou matkou-generálem, ale což takovou „výbavu“ měli všichni? Má člověk právo se svým energickým nebo radikálním nebo jakýmkoli jinak ostatní ovlivňujícím chováním a jednáním vměšovat do životů druhých lidí? A teď přicházejí stále častěji lidé, kteří se chtějí do mého způsobu života vměšovat s tím, že já se nemám chovat tak nebo jinak, protože tím ovlivňuji druhé. S takovou tolerancí (či spíše pseudotolerancí) k čertu – ale: byl jsem vždycky dost odpovědný, když jsem ty druhé takto „ovlivňoval“? Má člověk právo například dát radu, je-li o ní žádán, když si není jist, že poradí dobře? (A kdy si je člověk jist, když jde o budoucnost?) Nemá nakonec pravdu Anaximadros, že už to, že žijeme, že existujeme, že se vyskytujeme na tomto světě, s sebou přináší vinu, dluh, který musí být splacen? Ale bez dluhu, bez prvotního zadlužení není přece život možný! Je tedy lépe nežít? Půjdeme k řeckým ještě předfilosofickým a mimofilosofickým skeptikům, abychom s nimi říkali, že nejlépe je se nenarodit, a že hned druhé nejlepší „řešení“ je co nejdříve zemřít? Konec konců to, že žijeme, není pouhý fakt, ale jakési poslání, závazek, úkol: jsme postaveni do zvláštní tradice, která proti všemu entropickému, tj. dekadentnímu směřování k stále pravděpodobnějšímu se vzepřela a stále vzpírá v úsilí o stále nové a větší nepravděpodobnosti. Jde jen o to, rozhodnout se jít buď s proudem, nebo proti proudu. A to je ovšem vždycky spojeno s nějakou tou obětí. A bohužel mezi těmi obětmi jsou velmi často také „ti druzí“. Negentropie je možná jen na účet nějaké zvýšené entropie někde jinde. Jinak to nejde. Na lidské úrovni je třeba jen vyloučit bellum omnium contra omnes, tedy džungli – to jest „přirozené“ řešení, resp. řešení, dovolávající se „přirozenosti“ a oněch (Tebou zmiňovaných) „přirozených počátků“, a tím také vyloučit rozhodující význam „přirozených konců“.

Staré úsloví mluví o tom, že muž má počít syna a postavit dům. Kdybych to měl brát doslova, tak jsem v životě neuspěl, ba dokonale selhal. Mám čtyři dcery, ani jednoho syna. A žádný dům jsem nepostavil, ale prodal jsem dům, kterého jsem se kdysi zřekl, odmítnuv dědictví, protože jsem prostě neměl ani na zaplacení dědické daně, natož na nezbytné opravy (vydělával jsem málo a dům, který ležel sto kilometrů od Prahy a v němž bydleli cizí lidé, by zatížil zcela bezperspektivně rodinné hospodaření dluhem, který by nutně stále narůstal). Když se na sklonku mého života situace změnila, neměl jsem ani v nejmenším chuť revidovat své dávné rozhodnutí (nemám takové pokusy vůbec v lásce), ale protože jsem způsobem svého života v jistém směru nemálo poškodil své dcery, dům jsem po restituci prodal (ne zrovna výhodně) a peníze jsem jim rozdělil. Navíc to nebyl dům, který by byl postavil můj otec, ale rodiče jej koupili už postavený (byť čerstvě) a dokonce už i zabydlený. Nebyl to tedy vpravdě rodinný dům, neboť nikdo z rodiny v něm nikdy nebydlel. Neměl jsem k němu žádný vztah. A navíc jsem neměl chuť věnovat jeho obnově, údržbě a správě ani kousek svého času, kterého jsem právě v důsledku změněné situace měl najednou strašně málo. To všechno jistě lze dobře pochopit, ale zůstává tu bez pochyby onen výsledek: žádný dům jsem nepostavil. Leda že bychom to chtěli všechno pochopit zároveň hlouběji a také metaforicky. Jsou opravdu čtyři dcery méně než jeden syn? A musí onen dům, který má postavit každý muž, být z cihel a kamenů?