This text critically examines Heraclitus' fragments regarding the nature of the shared world and human thought. The author addresses the apparent contradiction between the claim that thinking is common to all and the empirical reality that thinking is a purely subjective, individual activity. The analysis rejects a purely formal approach that treats thinking merely as a universal human capacity. Instead, it explores the distinction between the act of thinking (cogitatio cogitans) and the object of thought (cogitatio cogitatum). However, the author argues that even this distinction fails to establish thinking as truly common, as the objects of thought vary significantly based on individual expertise and capacity. Ultimately, the text highlights the fundamental isolation of individual subjectivity, asserting that thinking is not a shared domain but rather a private sphere where direct access by others is impossible. By doing so, it challenges the notion of a universal intellectual landscape and emphasizes the inherent uniqueness of the cognitive process.
[Myšlení není společné]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 2. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
[Myšlení není společné]
Hérakleitos říká (zl. B 89 z Plutarcha), že „bdící mají jeden společný svět, avšak spící se obracejí každý do svého vlastního“. V jiném zlomku (zl. B 113 ze Stobaia) zase říká, že „společné je všem myšlení“. Tak to alespoň překládá Karel Svoboda. Někde musí být chyba; veškerá naše zkušenost říká, že myšlení je aktivita subjektu a že nikdy nemůžeme přímo nahlédnout do myšlení kohokoli druhého. Každý má své vlastní myšlení, svou vlastní subjektivitu; v tomto smyslu myšlení je naprosto individuální, v žádném případě „všem společné“. Řešením není ani, budeme-li chtít celou záležitost formalizovat, tj. odhlédneme-li od rozdílů v myšlení různých lidí a budeme-li se chtít soustředit jen na to, že všichni myslí. Jediná cesta, která se zdá do jisté míry schůdná, by mohla být založena na základním rozdílu mezi „myšlením myslícím“ (cogitatio cogitans) a myšlenkou, která je myšlena, resp. tím, co je myšleno (cogitatio cogitatum). Ale také zde narazíme na úskalí: platí to jen o některých „myšlených věcech“, zatímco o jiných nikoli. Nikdy nemyslíme naprosto na totéž, nač myslí druzí lidé; někdy, pravda, myslíme na stejné věci, jindy však na zcela jiné, a někteří z nás mohou myslit na věci, na které nejsou lidé v naprosté většině vůbec schopni pomyslit (specializované problémy některých matematických nebo fyzikálních teorií apod.).
(Písek, 020205–2.)