This text analyzes Jan Patočka's distinction between being and beingness within the context of human life. Drawing from the Heretical Essays, the author highlights the tension between the notion of being oneself and the necessity of existence as a continuous performance or task. It critiques the reduction of the human being to a mere object or static entity, arguing that human existence inherently transcends its current state. Man is defined by a relationship to what he is not yet but is called to be. This ontological structure is rooted in a fundamental orientation toward the future, necessitating active cooperation with one's own destiny and time itself. Furthermore, this relationship to the future serves as the foundation for solidarity with others. Ethical life is thus based on respecting the futurity of other individuals, while the greatest transgression is identified as robbing another person of their future possibilities. The reflection links ontological inquiry with ethical responsibility.
Bytí x jsoucnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 11. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
Bytí x jsoucnost
Patočka (v Kacířských esejích, samizd. str. 92) zdůrazňuje, že „člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. A kousek před tím: „Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon.“ Ovšem opět o několik málo řádků dříve napíše: „Sobě sám není člověk cizí, jako je mu cizí věc s její způsob být: člověk je sám sebou.“ V tom je ne-li přímo rozpor, tedy alespoň jisté napětí, vyvolané problematickou formulací. Jestliže slovo „je“ ve výroku „člověk je sám sebou“ chápeme ve smyslu jsoucnosti, neplatí, že tato jsoucnost musí být vykonávána, ale ona se „děje“ sama sebou. Naproti tomu v případě, že oním „je“ máme na myslí bytí člověka, pak sice nepochybně platí, že toto bytí musí člověk vykonávat, ale zároveň i to, že není sám sebou, nýbrž naopak se sám sebou vždy znovu musí stávat. – Člověk chápaný jako jsoucno je vadnou konstrukcí, jež odhlíží od toho, že bytí člověka spočívá v tom, že nemůže a nesmí být redukován jen na to, čím je (ani po „vylepšení“: na toho, kým jest). Člověk je něčím (někým) bytostně přesahujícím to, čím je (toho, kým jest), protože k jeho nejvlastnějšímu bytí náleží vztah k tomu, čím (kým) není, ale čím (kým) má být, čím (kým) je povolán být. Je bytostně určován svým vztahem k vlastní budoucnosti, na které musí právě i on sám spolupracovat, a tím na budoucnosti vůbec, která i k němu přichází, a to nikoli v podobě reliktů toho, co tu už bylo a jest. A v tom jeho bytostném vztahu jak k budoucnosti vlastní („budosti“), tak k budoucnosti (resp. času), která přichází, se musí vztahovat zejména k „druhým“ a k jejich vlastní budoucnosti („budosti“), neboť také k nim budoucnost (čas) přichází s apely a výzvami. Solidarita mezi lidmi je nutně vždy založena v respektu k budoucnosti druhých lidí. Nejhorší provinění člověka proti druhému člověku je okrádání, olupování o jeho budoucnost.
(Písek, 021117–1.)