This text critiques Heinrich Rombach’s assertion that the question of being (TI TO ON) represents the ultimate pinnacle of philosophical inquiry. The author identifies a logical inconsistency in Rombach’s position, arguing that if one must first consider the conditions that make the question of being possible, then that inquiry is necessarily more fundamental and profound than the question of being itself. Since the foundation that enables the question of being cannot itself be a being—otherwise, it would collapse into the object of its own inquiry—philosophy must look beyond mere existence to what makes existence possible. Consequently, philosophical questioning does not end with the study of beings but advances toward the grounds of their possibility. The author concludes by referencing Plato’s Sophist, noting that defining being is no less challenging than defining non-being. This reflection calls for a shift from traditional ontology toward a deeper investigation into the transcendental conditions of inquiry and existence, seeking what underlies the very possibility of beings.
Pravda
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 3. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
Pravda
Jestliže Heinrich Rombach (6457, Über Ursprung und Wesen der Sprache, 21988, str. 9) říká, že hlavní otázkou filosofie je TI TO ON – co je bytí?, a že v této otázce po bytí vrcholí veškeré tázání a odtud se mu dostává posledního smyslu („Und dies ist die Hauptfrage der Philosophie: TI TO ON – was ist das Sein? In der Frage nach dem Sein gipfelt alles Fragen und erhält hier seinen letzten Sinn.“), pak se sám proviňuje proti této své devize, jestliže pokračuje následovně: „Demnach kann das Problem der Frage nur dann angemessen und in der nötigen Weite gestellt werden, wenn von vornherein die Möglichkeit einer Frage nach dem Sein anvisiert wird.“ Z této druhé formulace přece zřetelně vyplývá, že tázání vůbec nevrcholí otázkou po jsoucím (po tom, co to je jsoucí, eventuelně co to je bytí), nýbrž že podstatnější, hlubší, vrcholnější a dalekosáhlejší otázkou je ta, která se zaměřuje na to, co umožňuje, aby otázka po jsoucím nebo po bytí byla vůbec položena, aby byla vůbec možná. A protože to, co umožňuje, aby otázka po jsoucím mohla být položena, nemůže samo být jsoucí, neboť pak by alespoň v tomto případě jsoucí spadalo v jedno se svou otázkou (s otázkou po sobě), je zřejmé, že hlubší otázkou než po jsoucím je otázka po tom, co umožňuje, aby vůbec něco bylo jsoucí, a něco takového eo ipso nemůže být jsoucí. Otázkou po jsoucím tedy zdaleka filosofické tázání nekončí, nýbrž postupuje dál a výš, nejprve k otázce po tom, co umožňuje vůbec otázku po jsoucím (a tím nemůže být jsoucno samo). Potom ještě k otázce po tom, co umožňuje (a eventuelně zakládá) jsoucí samo resp. to, aby jsoucí vůbec mohlo být. Také tímto způsobem lze chápat a interpretovat Platonovu poznámku v Sofistovi, že není nikterak snazší říci, co je jsoucí, než říci, co je nejsoucí. (zkontrolovat citát!)
(Písek, 990330-1.)