This reflection explores the nature of the question of truth, which the author considers to be one of the most significant philosophical problems. The author reflectively describes his lifelong interest in this topic and examines how this question is mediated through interpersonal relationships and upbringing. The text emphasizes the fundamental difference between the common inquiry into the truthfulness of a specific statement, which has been inherent to humans since time immemorial, and the deeper philosophical questioning of the essence of truth itself. While archaic ancestors were primarily interested in the reliability of information and the correspondence of claims with reality, the ability to problematize truth as a general phenomenon represents a higher stage of thought. The author points out that in everyday life, we often assume we know what truth is, while in fact, we are only asking about the state of affairs. This reflection thus links personal experience with the historical development of human understanding of truth and its verification within culture and philosophy.
[Otázka pravdy]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 2. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
[Otázka pravdy]
Od studentských dob mě pálí otázka pravdy. Je to závažná, možná nejzávažnější filosofická otázka vůbec, ale pálila mne ještě mnohem dříve, než jsem začal tušit, co to vlastně je filosofie. Dnes je mi ovšem jasné, že jsem si tu otázku nevymyslel, ale že mi ji zprostředkovali lidé, s nimiž jsem měl ten nejužší vztah, ale jistě také lidé méně blízcí než rodiče a příbuzní, než učitelé a přátelé a jejich rodiče atd. O pravdě totiž mluvíme dost často, i když zdaleka ne tak často se soustřeďujeme na otázku pravdy. Nejčastěji se soustřeďujeme na určitou skutečnost a na to, co o ní někdo řekl, a chceme vědět, zda to, co řekl, byla pravda. Vlastně se chováme tak, jako bychom docela přesně věděli, na co se doptáváme, když chceme vědět, zda ten někdo vskutku vypovídal pravdivě. Když se tážeme po pravdě, vlastně se vůbec neptáme, co to je pravda, ale ptáme se na něco docela jiného: chceme vědět, jak se to „doopravdy“ má s nějakou věcí (výpovědí, ale zejména s tím, o čem se vypovídalo, o čem se něco určitého vypovědělo). Myslím, že tomu tak bylo už před mnoha tisíci lety, že tedy už dávní lidé, naši archaičtí předkové, kteří žili v kulturách dnes již dávno zaniklých, měli zájem na tom, zda to, co jim někdo napovídal, je dost spolehlivé, aby to mohli brát vážně. Co však rozhodně v archaických dobách možné nebylo, bylo právě položení (či postavení) otázky ne už po pravdivosti té či oné výpovědi, nýbrž po povaze pravdivosti vůbec, po tom, co je charakteristické pro každé hledání a každé ověřování kterékoli výpovědi, zda je vskutku pravdivá.
(Písek, 020215-1.)