This text provides an interpretation of František Halas’s poem "Nahoře" (Above) within the context of broader philosophical reflections on the nature of the heavens. The author begins with a polemic against a quote by Franz Kafka regarding the silence of the heavens, viewing it as a remnant of Enlightenment skepticism. Halas’s poem utilizes motifs of silence and death, yet emphasizes the manifestation of what lies "above." The interpretation argues that this silence represents a unique form of address to humanity, evoking profound experiences ranging from enchantment to humble lamentation, reminiscent of the Apostle Paul’s "unutterable groanings." Furthermore, the text critiques the modern scientific perspective of astrophysics, which often fosters feelings of alienation and depression in an empty universe. Conversely, the author contends that even with contemporary scientific knowledge, the heavens' ability to address the human spirit remains potent, provided one remains open to this address and avoids the selective "poverty of spirit" that views the cosmos as merely dead matter.
[Interpretace Halasovy básně Nahoře]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 5. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
[Interpretace Halasovy básně Nahoře]
Franz Kafka kdesi poznamenal (místo je třeba najít, teď cituji z překladu Rio Preisnera v Tváři 1964, č. 7, str. 8) : „Nebesa jsou němá, pouze němému ozvěnou.“ To je zjevná polemika proti starozákonní myšlence, že nebesa vypravují slávu Hospodinovu. Chápu to jako pozdní ozvěnu či jakési dozvuky osvícenství, a to právě v těch momentech, které jsou popravdě řečeno zcela nedržitelné, a to bez ohledu na nějakou křesťanskou tradici. Ovšemže půjde vždy o určitý výklad obojího. Zajímavá a dokonce poučná je ve srovnání s tím báseň Františka Halase ‚Nahoře‘ ze sbírky Tvář (in : 3259, Krásné neštěstí, s. 179) :
Jihnutí ptačího hlasu zeleni
slzy pryskyřic na koře
čím jen čím jsme zmámeni
když je tak ticho nahoře
Tmy bouřek dusna děsivá
ďáblův pták krákoře
čím jen čím srdce omdlívá
když je tak mrtvo nahoře
Mdlo v ústech hrdlo zúžené
bezděké nářky v pokoře
proč jenom pročpak pláčeme
když je vše zjevno nahoře
Halas sice nemluví výslovně o „nebesích“, jen o „nahoře“, ale chápeme to velmi dobře? „nahoře“ je ticho, mrtvo, ale zjevno. Ticho ještě neznamená žádnou němotu; zjevnost dokonce podtrhuje, že se (nám) něco vyjevuje, že jsme oslovováni. Problém je ovšem s tou „mrtvostí“; ale to už náleží k výkladu Halasova myšlení (a básnění). Zaplétá se nám do kontextu cosi, co tam dost dobře nepatří, protože to je jen ohlas vědeckých konstrukcí astrofyziků a kosmologů. Oslovení (a to každé oslovení má v sobě cosi živého a obrací se k živému: proto jsme zmámeni, proto nám omdlívá srdce, proto jsme při vší pokoře plni vnitřních, bezděkých nářků (tady vzpomeneme na „lkání nevypravitelná“, jak se o nich zmiňuje apoštol Pavel). Nebesa, plná hvězd, nás vskutku oslovují, vzbuzují v nás velmi silné, mocné dojmy, a to dokonce dnes ještě víc než kdysi, kdy lidé měli o vesmíru skutečnosti mnohem méně přiměřené představy. Zajisté jen pod tou podmínkou, že se oslovit necháme, že se neodvracíme nebo nenecháme odvracet jinam. Je to jakási zvláštní selektivní chudoba ducha, máme-li z Vesmíru, jak jej dnes vidí a chápe věda, pocit jakéhosi ochuzení, zklamání a deprese. Vždyť i takový astronom jako Jeans, plný skeptických názorů o tom, jak je vesmír cizí veškerému životu, přímo s nadšením shledává naopak blízkost a spřízněnost s matematikou.
(Praha, 020527–1.)