This text examines Nietzsche’s relationship with metaphysics, positioning him as both its culmination and its critique. Due to Nietzsche's aversion to logic and systematic thinking, his work remains fragmented and often contradictory, making a unified interpretation impossible. The author suggests focusing on specific ideas or aphorisms through careful selection of context rather than seeking a cohesive system. A central theme is Nietzsche’s anti-metaphysical notion that the past has not yet fully happened but continues to unfold, requiring further actions to truly become past. This concept is expanded to cover all occurrences, emphasizing the event-like nature of reality. The text highlights the role of the subject in integrating and establishing events, particularly historical ones that lack inherent internal unity. Ultimately, Nietzsche’s philosophical humus serves as a fertile ground for reconsidering the structure of time, history, and events beyond traditional metaphysical boundaries.
[Nietzscheho kritika metafyziky]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 7. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
[Nietzscheho kritika metafyziky]
Nietzsche znamená jak konec metafyziky, tak už i její kritiku. (Velcí filosofové vyrůstají na mnohokrát zpracované, přežvýkané tradici, kterou přežvýkají ještě jednou a definitivně z ní dělají filosofický „humus“. Z toho už – samo – nic nevyroste, leda nějaké divné houby; ale pro nové myšlenky je takový humus neobyčejně cenný a výživný.) Zároveň má jakousi averzi k logice a zejména k systémům. Proto u něho najdeme myšlenky, které jsou nejen divergentní, ale někdy se dokonce navzájem vylučují. Je proto třeba si vždy vybrat to, co k sobě náleží a co odpovídá našim cílům; jednotný obraz Nietzscheho jako myslitele není prostě možný, neboť jeho myšlenkové cesty nebyly sjednoceny. Právě proto je nutno zásadně rozlišovat mezi programem interpretace myslitele na jedné straně a mezi programem interpretace nějaké jeho myšlenky (malého rozsahu, jako je třeba aforismus, nebo většího, který budeme muset sami ustavit na základě pečlivě selektovaných míst (třeba i časově a zejména co do literárních souvislostí dost odlehlých). Takže: velká a právě ostře protimetafyzická je Nietzscheova myšlenka, že tzv. minulost se zdaleka ještě celá nestala, že se stále ještě děje (ovšem jako minulá, ne jako do jisté míry ještě přítomná), a že bude ještě zapotřebí mnoha činů, než se vskutku „stane“ jeden minulostí. Tady jde o myšlenku, kterou musíme upravit tak, aby neplatila jen o dějinách, ale o veškerém dění, přesněji: o veškerých událostech (neboť když mluvíme o dění vůbec, necháváme nepřípustně stranou otázku přetržitosti (tj. událostnosti) dění, zejména pak otázku, zda je o události pravé nebo nepravé, a pokud o nepravé, kde najdeme subjekt, který je jako události vnímá a registruje (a to znamená také: integruje, ustavuje jako události – to platí zejména o událostem dějinných, kde počátek a konec je prostě třeba stanovit, neboť nejde o události „pravé“, tj. vnitřně integrované).
(Písek, 020725–1.)