This text analyzes the relationship between the totality of living beings and their inherently temporal character. The author argues that life and all events must be understood as processual and oriented happenings that are not static facts but continuous becomings (fientia). This orientation occurs within the world as a specifically structured environment. For an adequate understanding of reality, it is essential to consider the context; however, no living being can be derived solely from the whole or reduced to it. A living being establishes itself through active self-definition and by gaining a distance from its surroundings, which allows it to relate back to them. Although a being is existentially dependent on its environment, it is by no means a mere product of it. A key element of integrity is the internal tradition, which interacts with the environment but remains irreducible and underivable from it. Totality is thus conceived as a dynamic tension between external context and internal autonomy unfolding through time.
Pravda a celkovost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 4. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
Pravda a celkovost
Celkovost živých bytostí (a vůbec veškerých, i před-živých „pravých“ událostí) musíme chápat dějově a tedy časově. A protože časování (event. „časovění“) všech událostí (dějících se ovšem vždy proti směru přicházejícího času), není žádné factum, nýbrž vždycky jen fiens, je život vždycky orientovaným děním (a takovým orientovaným děním, byť na nižších až nejnižších úrovních, je i dění veškerých před-živých událostí, vposledu tedy i událostí primordiálních). Život je tedy možný jen jako vnitrosvětné dění, přičemž svět, v rámci kterého se jedině může odehrávat, je sám jistým (specifickým) způsobem orientovaným prostředím. Proto žádná skutečnost nemůže být poznána vcelku, pokud nebereme v úvahu rozhodující stránky kontextu, bez něhož by nebyla ani možná, natož aby byla jistým způsobem orientovaná. Na druhé straně ovšem stejně tak platí, že žádná skutečnost nemůže být náležitě poznána jen z celku, protože nikdy nemůže být z tohoto celku odvozena (ani na něj převedena). To zase platí mnohem podstatněji o živých bytostech. Každá živá bytost je celkem jen díky tomu, že se vůči svému okolí vymezí, že od tohoto svého okolí poodstoupí, a teprve na základě tohoto odstupu se zase k němu vztáhne. Živá bytost nepochybně souvisí se svým prostředním a většinou bez něho neobstojí, nepřežije dokonce ani leckterou jeho pronikavější změnu. Naproti tomu však platí, že není v žádném případě výsledkem, produktem tohoto prostředí. To znamená, že proti vnějším změnám prostředí tu stojí určitá tradice, která může být prostředím krátkodobě i dlouhodobě ovlivňována, ale je z něho neodvoditelná.
(Písek, 990403-1.)