This reflection examines the profound influence of the Greek concept of truth, ALÉTHEIA, on European philosophical traditions. The author observes that most European philosophers have uncritically adopted the Greek understanding of truth, a consequence of Greek being the foundational language of Western philosophy. However, the text raises fundamental objections to this linguistic and conceptual heritage. It argues that the term ALÉTHEIA directs us toward an ontological prejudice, suggesting that truth is primarily concerned with an "entity" or "being" that is either concealed or unconcealed. In this framework, the importance of concealment or unconcealment is derived solely from the importance of the entity itself. The author contends that truth as unconcealment can also reveal "non-being," provided it is manifested specifically as non-being. By questioning these deeply rooted assumptions, the text invites a critical reassessment of how language shapes our perception of reality and truth, challenging the traditional focus on being within the context of disclosure.
[Pravda jako ALÉTHEIA]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 10. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
[Pravda jako ALÉTHEIA]
V naprosté převaze evropští filosofové uvažovali o pravdě výhradně řeckým způsobem, a navíc bez kontroly a kritiky přijali za své ony konotace, které s sebou neslo řecké slovo ALÉTHEIA. To lze považovat, vezmeme-li to obecně, za celkem pochopitelné a dokonce většinou oprávněné, protože řečtina je vůbec první filosofický jazyk v duchovních a myšlenkových dějinách (přesněji: dějích) této planety a všechny evropské jazyky (prvním z nich byla latina) se utvářely nebo přetvářely pod jejím vlivem. Nicméně právě v případě pravdy je třeba vznést zásadní námitky proti tomu, co sám řecký jazyk s sebou přináší a jakým směrem nás vede. Řecké slovo nás vede, eventuelně „táhne“ k nekritickému přijetí předpokladu (a protože nekritickému, tedy předsudku, před-pojetí), že vposledu rozhodující je jakési „jsoucí“, které je buď zakryto nebo nezakryto, zatímco ona zakrytost resp. nezakrytost je důležitá jen do té míry, do jaké je důležité samo ono zakryté resp. nezakryté. V krajním případě ovšem se pravda jako neskrytost může ukázat či vyjevit i jako neskrytost nejsoucího, ale jen jediným možným platným způsobem, totiž tak, že se nejsoucí ukáže či vyjeví jako nejsoucí (a tedy nikoli jako jsoucí).
(Praha, 991027-3.)