This text explores the nature of human freedom and its relationship with contingency and persistence. The author argues that freedom is not a natural given but must be actively established, cultivated, and maintained alongside the integrity of the human self. While freedom requires stable structures to persist, it simultaneously exists in tension with mere persistence. To manifest, freedom relies on a delicate balance of opposing forces and stabilities that neutralize each other, thereby creating a space for free action. This principle of balance is inherent to all life, including physiological and neurological processes, though consciousness and freedom are not merely their mechanical products. Drawing on Aristotle’s distinction between types of virtues, the text emphasizes the importance of moderation and the middle way. Using the example of memory hyperfunction, the author illustrates how an excess of stability can stifle creativity. Ultimately, freedom is presented as a dynamic process of balancing rather than a static condition.
[Svoboda]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 5. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
[Svoboda]
Lidská svoboda je „od přírody“ umožněna maximálním využitím kontingencí, jež jsou vlastní všemu vnitrosvětnému dění, ale sama není založena ani v těchto (vnějších) kontingencích, ani není „dána“ od přírody, nýbrž musí se ustavovat, kultivovat a udržovat. Je neoddělitelná od lidského „já“, které rovněž není „dáno“, nýbrž musí se také ustavit a nadále udržovat ve své integritě. Protože se svoboda (jako ostatně nic „nového“) nemůže prosadit ani udržet tam, kde zároveň není spolehnutí na nějakou setrvalost, a protože sama povaha setrvalosti je v napětí a konfliktu se svobodou, musí být svoboda zakládána a udržována mimo jiné využitím vhodné vyváženosti dvou nebo více setrvalostí, které se v dané situaci natolik vzájemně vyruší či neutralizují, že se svoboda může prosadit. Toto vyvažování protichůdných setrvalostí a tendencí je vlastní veškerému životu, a duševní život (život vědomí) je umožněn a založen touto vyvážeností na úrovni fyziologické a specielně neurologické. Není však jejím produktem, tak jako svoboda není produktem a neutralizací protichůdných setrvalostí. Již Aristotelés rozlišoval dva druhy ctností (ARETÉ, virtus): ty, kterých není nikdy dost a které směřují k stále pokračujícímu posilování a umocňování, a naopak ty, které spočívají v uměřenosti, vyváženosti, „střednosti“. Ve fyziologii, ale také v psychologii a psychiatrii jsou známy problémy s hyperfunkcemi, ale všichni to známe také k běžných zkušeností. Tak např. nadměrná dlouhodobá paměť může za jistých okolností pronikavě snižovat tvůrčí schopnost vymýšlet něco nového (i když nedostatek dlouhodobé paměti může vést k něčemu podobnému).
(Praha, 990529-1.)