Text se zamýšlí nad konceptem primordiálních událostí jakožto základních stavebních kamenů skutečnosti. Autor zkoumá otázky jejich plurality, lokalizace a individuality (principium individuationis) a navrhuje, že elementární částice ve fyzice lze chápat jako specifické typy událostí či superudálostí. Zdůrazňuje nutnost dialogu mezi filosofií a fyzikou pro hlubší pochopení struktury světa. Ústředním tématem je distribuce událostí v čase a prostoru. Zatímco ryze nahodilý výskyt by vedl k rovnoměrné hustotě, pozorovaný vesmír vykazuje extrémní kumulaci událostí v určitých oblastech. Autor předkládá hypotézu, že „prázdný“ prostor nemusí být prostorem bez událostí, ale spíše prostředím s extrémně nízkou mírou vzájemné reaktivity. Událost, na kterou nic nereaguje, se jeví, jako by vůbec neproběhla. Tato schopnost vzájemného působení může být něčím, čemu se události v průběhu vývoje „učí“, což otevírá nové perspektivy pro interpretaci kosmologických struktur a vývoje vesmíru.