Tato filosofická úvaha se zabývá vztahem mezi myslitelným, smysluplným a subjektním, přičemž zdůrazňuje, že filosofie nesmí být omezena pouze aktuálně vymezenou oblastí „myslitelného“. Autor poukazuje na to, že myslitelnost je historicky proměnlivý fenomén závislý na dobovém klimatu. Filosofie má za úkol sledovat stopy smysluplnosti tam, kde se skutečně vyjevují, a v případě potřeby rozšiřovat hranice myšlení tak, aby tento smysl dokázalo uchopit. Ačkoliv je smysluplnost zprostředkována subjektem, není na subjektivismu ani na samotném myšlení závislá; myšlení není garantem smyslu. Klíčovým korektivem proti nebezpečí subjektivismu je v tomto kontextu téma „života“. V závěru textu autor kriticky reflektuje Martina Heideggera, jehož dílo považuje za nedostatečný pokus o překonání německého idealismu a Husserlova subjektivismu, neboť se od těchto tradic nedokázal plně oprostit směrem k širšímu pojetí reality a existence.