Tento text analyzuje pojetí víry v díle Karla Jasperse, kde je víra definována jako přítomnost v polaritách, zejména v napětí mezi existencí a transcendencí. Jaspers zdůrazňuje, že víru nelze vynutit rozumem, neboť vyvěrá z vlastního základu bytí. Člověk je bytostně nesoběstačný a k dosažení autentického jáství potřebuje pomoc transcendence. Vědomí sebe sama je tak nerozlučně spjato s vědomím transcendence. Klíčovým prvkem je komunikace; víra je chápána jako možnost vztahu k věčné pravdě, což tvoří základ pro mezilidské sdílení. Text varuje před „pafilosofií“, která vzniká popřením transcendence a ztrátou obsahu víry. Jaspersova víra má dějinný charakter a projevuje se v rozmanitých podobách, nikoliv v dogmatických formulích. Autor se rovněž zabývá konceptem filosofické víry skryté v náboženství a naznačuje potřebu její obnovy skrze transformaci náboženské tradice do podoby filosofické, s důrazem na vztah ke křesťanství a židovskému prorockému odkazu.