Tato úvaha se zabývá fenoménem „osamocenosti ve světě vlastních myšlenek“, jak jej zmiňuje Claude Houghton. Autor kriticky přehodnocuje Hérakleitovo rozlišení mezi soukromým světem zdání a společným světem skutečnosti. Klíčem k porozumění této osamocenosti není samotný akt vědomí, který je vždy subjektivní, ale spíše předmět myšlení. Osamocenost nastává tehdy, když se k myšlenému obsahu nedokáže nikdo jiný vztáhnout. Text argumentuje, že tato izolace často pramení z toho, že myslitel předstihl svou dobu o celé roky či generace. V takovém případě vina neleží na osamoceném jedinci, ale na nedostatku vnímavosti a otevřenosti jeho současníků. Osamocenost je tedy přirozeným rysem hlubokého a radikálního myšlení, které směřuje ke kořenům věcí. Autor zdůrazňuje potřebu napomáhat ostatním v porozumění novým myšlenkovým směrům, aby byla tato propast překonána, ačkoliv hluboké myšlení zůstane vždy do jisté míry osamělým podnikem.