Text se zabývá dvěma protikladnými zkušenostmi s pravdou, které koexistují v obecném povědomí. První zkušenost chápe pravdu jako proces postupné aproximace, kde se badatel skrze výzkum a rozpoznávání omylů přibližuje k hlubšímu poznání. V tomto kontextu je často přijatelná i pravděpodobnost či přibližnost, zejména tam, kde je absolutní přesnost nedosažitelná nebo neefektivní. Druhá zkušenost naopak trvá na pravdě jako nedělitelném celku a tvrdí, že polopravda je v podstatě lží a zásadní překážkou skutečného poznání. Tyto odlišné přístupy se projevují i v nahlížení na samotnou cestu k pravdě – buď jako na nezbytné překonávání chyb, nebo jako na proces, který je fatálně znehodnocen jakýmkoliv počátečním nesprávným východiskem. Autor vyvozuje, že tato nekompatibilita pramení ze skutečnosti, že evropské myšlení o pravdě čerpá ze dvou odlišných historických tradic. Řešení rozporu nespočívá v hledání jednotného významu slova „pravda“, ale v pochopení tohoto dvojího zdroje, který formuje naše vnímání.