Text přináší kritiku okazionalismu a zaměřuje se na ontologickou povahu stvořených věcí a jejich autonomii vůči Stvořiteli. Autor argumentuje, že okazionalisté chybovali v předpokladu, že pouze lidská mysl vyžaduje zvláštní zacházení a disponuje subjektní setrvalostí. Místo toho je nutné uznat subjektivní setrvačnost u všech úrovní bytí, včetně těch nižších. Tato setrvačnost není jen fyzikálním popisem hromad (agregátů), ale vyjadřuje vnitřní integritu a samostatnost stvořeného od momentu jeho vzniku. Z teologického hlediska je autonomie stvoření nezbytná pro zachování rozdílu mezi Bohem a světem; pokud by Bůh musel neustále ustavovat každý moment každého procesu, stvoření by s ním fakticky splývalo. Autor zdůrazňuje, že výsledkem Božího tvůrčího aktu je subjekt, který trvá vlastní aktivitou. Tím se creatum stává skutečným výsledkem, nikoli pouhou součástí božského aktu. Tato perspektiva vyžaduje přehodnocení vztahu mezi setrvačností, subjektivitou a ontickými podmínkami reality v rámci filosofie i teologie.