Tento text zkoumá proměnu chápání osobní identity a subjektivity v dějinách filosofie. Autor poukazuje na to, že tradiční pojetí identity jako neměnné a nezávislé substance vedlo při jejím zpochybnění k chybným závěrům o úplném zániku subjektu. Tato krize byla prohloubena filologickými rozdíly a nejasnostmi mezi latinskou a germánskou tradicí, zejména v chápání pojmu ex-sistence. Text zdůrazňuje potřebu vnímat subjekt nikoli staticky, nýbrž jako radikální dění a osobní historii. Tento posun, inspirovaný mysliteli jako Kierkegaard či Leibniz, rozšiřuje pojem subjektivity mimo hranice antropologie. Subjekt je nahlížen v kosmickém měřítku jako přirozená jednotka zahrnující živé organismy i mikroskopické struktury, včetně atomů či buněk. Integrace vnitřního a vnějšího aspektu skutečnosti do nového konceptu identity, který chápe subjekt jako srostlici těchto dimenzí, představuje podle autora jeden z nejvýznamnějších a nejnaléhavějších úkolů pro filosofické myšlení budoucnosti.