Text zkoumá vztah mezi pravdou a časem a kriticky se staví k tradiční tezi, že „pravda je dcerou času“. Autor naopak tvrdí, že čas vyvěrá z Pravdy, kterou důsledně odlišuje od dílčích a relativních lidských pravd. Ústředním motivem je osvobozující charakter Pravdy, jenž se nutně uskutečňuje v čase, nikoliv v bezčasí, jak se dříve mylně předpokládalo. Tento časový rozměr Pravdy je chápán jako ontologický základ, z něhož vyvěrají další formy časovosti, jako je vnitřní čas jednotlivých událostí nebo čas obecný, v němž dochází k vzájemnému prostupování a překrývání časových polí. Text zdůrazňuje, že Pravda není statickou entitou mimo dějinnost, ale dynamickým zdrojem, který čas konstituuje. Práce naznačuje potřebu hlubší analýzy způsobu, jímž se časová pole událostí propojují v daném místě a okamžiku. Rozlišení mezi absolutní Pravdou jako zdrojem a relativními pravdami je klíčové pro pochopení procesu osvobození, který je v tomto pojetí neoddělitelný od časové struktury skutečnosti.