Tento text analyzuje Patočkovo pojetí „situace“ a „reflexe“, jak je představeno v jeho přednáškách o Platónovi a Evropě. Autor kriticky zkoumá Patočkovu tezi, že situace jednotlivce je vždy součástí širší, celkové lidské situace. Hlavní kritika směřuje k Patočkovu sklonu k objektivismu a zpředmětňujícímu myšlení, které autor vnímá jako relikt husserlovského subjektivismu. Podle textu Patočka chybně interpretuje situaci jako předmět reflexe, zatímco skutečná reflexe by se měla vztahovat výhradně k aktivitě, nikoli k jejím produktům. Autor argumentuje, že jakákoli „předmětná situace“ je již výsledkem myšlenkového zpředmětňování, a nikoli výchozím bodem. Skutečná reflexe by se proto měla zaměřit na samotný proces této zpředmětňující aktivity. Studie tak odhaluje vnitřní napětí v Patočkově fenomenologii a navrhuje odlišné chápání vztahu mezi lidskou situovaností a reflektujícím vědomím, které odmítá redukci žité situace na pouhý objekt myšlení.